Netvor

Běžel jsem jako smyslů zbavený.
Strach, to ten strach mě poháněl kupředu rychlostí, kterou bych sotva dokázal vyvinout kdykoli předtím. Byl to strach z něho. Netvor se mne snažil zmocnit.

Je moc rychlý, nelze mu uniknout. Ale použiji veškeré své síly k tomu, abych si mohl říct, že jsem se o to alespoň pokusil.

A k tomu to strašné kvílení! Bože, nedá se to vydržet. Nejraději bych se svalil a zůstal ležet se zacpanýma ušima. Ale přesně to ta bestie chce. A proto nemůžu, až moc si cením života. Docházejí mi síly. Ale nesmím se zastavit.
Ještě ne.

Běžel jsem pořád dál ve strašném strachu ze smrti, nebo spíše z přízraku samotného, protože když je nablízku, zdá se, že smrt by byla spíš vysvobozením… Musím běžet dál, ještě je naděje. A mou spásu jsem právě spatřil.


Stromy se rozestoupily, já vběhl na malou mýtinku a na ní jsem uviděl postaršího muže. V bílé robě tam stál a hleděl na mě krásnýma bledýma očima.

Zastavil jsem se.
Jeho bílé vlasy a vousy mu vlály ve větru a on tam čekal s otevřenou náručí.

Je tu jen pro mne. Přišel mne zachránit.

Ten svíjivý pocit na srdci odplul někam daleko, tak daleko že jsem úplně zapomněl na tu hrůzu prožitou před chvílí. Věděl jsem, že to on mě vysvobodí. Už se nemusím ničeho bát. Zachrání mne.
Má mysl to přijímala bez problému, prostě to tak bylo, proč v tom hledat podvod. Ale mé srdce tušilo, že tu něco nesedí. „Tohle není skutečnost“ říkalo mi. A já mu uvěřil. Člověk může mít mysl zaslepenou a může být přesvědčen, že to co vidí je skutečnost, ale jeho srdce vždy vidí pravdu.

A tak jsem, po krátkém vnitřním souboji, mou mysl přesvědčil, že je to pouhý trik, kterým mne chce Netvor získat. Netvor mi už jistě dýchá na záda, musím si pospíšit.

„Zmiz! Nejsi skutečný!“ zařval jsem na muže. Jakoby zmateně se na mne podíval.
„Nech toho! Prokoukl jsem tě! Vypadni odsud!“ Konečně pochopil, že prohrál. Mé oči nakonec prohlédly skrz oponu iluze a už na něm pranic krásného. Jeho pohled byl jiný, obličej ztvrdl do děsivého úšklebku. Chvíli jsem viděl jeho pravé já, ale pak se naštěstí rozplynul v černý dým. Podle hrůzného zavřeštění za mými zády jsem si domyslel, že Netvor už věděl, jak jsem jeho lest prokoukl.
Ale nebylo tak plné zlosti, protože získal čas. A já ho ztratil.

„Alespoň, jsem si odpočinul“ řekl jsem nahlas, abych si dodal alespoň trochu optimismu. Teď jen doufat, že najdu před Netvorem útočiště včas. Jestli jej vůbec najdu.

Ryčení sílilo, a já se dal do běhu. Začala se mi klepat kolena, slzely mi oči nebyl jsem schopen pohybu. Tak moc silný pocit beznaděje a strachu to byl.
Pak jsem si vzpomněl na otce. Byl to moudrý muž. To on mi jednou pověděl: „Strach není špatný, strachu musí člověk využít. Díky němu jsme ostražití, máme lepší reflexy a celkově jsme lépe připraveni na nejhorší. Ale nikdy se mu nesmíš poddat, pak nejsi schopen ničeho. Jsi odsouzen k záhubě. Musíš v sobě najít sílu, strach potlačit.“ Tohle mi vtloukával do hlavy. A já ho poslechnu. Najdu tu sílu odolat tomu nejhoršímu. Odolat strachu.
Slyšel jsem už, jak se blíží. Je už skoro tady.
A já se najednou rozeběhl. Běžel jsem tak rychle, jak to jen šlo.
Musí existovat naděje, že to zvládnu. Musí!

A opravdu. Spatřil jsem před sebou dřevorubecký srub, svítilo se v něm.
„Bohové! Děkuju, děkuju!“ křičel jsem za běhu.
Ale počkat… Zastavil jsem se. Co když je to zase jen pouhý trik, co když je má mysl zase zaslepena?
Z komína se kouří, vevnitř se svítí… Je to moc pravdivé, moc reálné. Ale možná Netvor šetřil svou sílu právě na tuto poslední iluzi? Možná je to přece jen skutečnost… I mé srdce bylo na pochybách. ¨
Přemýšlel jsem moc dlouho. Rozhodni se už! Slyšel jsem už, jak bestie funí.
Je tady.

Čemu má člověk věřit? Vlastnímu úsudku? Dobru ve své duši? Nebo zlu, ať už je v jakékoli formě?

„Já... Já věřím sám sobě“ řekl jsem, a zatáhl jsem za kliku.