10 let s DrD+ aneb jak nejhůře začít s RPG

Ano, smějte se mi. Zasloužím si to. Veřejně přiznávám, že jsem v roce 2004 začal s RPG právě u DrD+. Přišel jsem do Černého rytíře, RPG nepolíben, a měl tu drzot požádat prodavače o radu, co si koupit, když chci hrát ten dračák. Patří mi to.
Tenhle článek má sloužit jako pohled člověka z druhé strany barikády. Nikdy jsem nebyl zarytý fanda RPG, nehltal teoretické články, nezkoušel každou novinku, nenapsal jsem ani vlastní systém, ba dokonce se neúčastnil ani jednoho conu. Až poslední rok jsem intenzivně věnoval RPG a provedl radikální řez ve své dosavadní herní historii – opustil jsem DrD+. Chtěl bych sdělit jisté poselství hráče, který přišel k RPG jako slepý k houslím, a sám se vyhrabal z herních kanálů a přitom si vytvořil názor na české RPG hry.
Nabízí se otázka, proč jsem u DrD+ zůstal tak dlouho? Důvodu bude asi několik. Na prvním místě je samozřejmě lenost. Věřte mi, že když konečně pochopíte DrD+, nemáte nervy učit se cokoliv jiného, protože automaticky vycházíte z předpokladu, že to jiné, bude stejně obtížné pochopit. On mi ten systém do jisté míry totiž vyhovoval. Bohužel jsem nikdy nebyl schopen tu míru definovat. Mám s ním spojených spoustu skvělých zážitků. To se dá ostatně čekat, když něco hrajete tak dlouho. Problém spatřuji v jiné věci – stejné zážitky bych měl, i kdybych hrál cokoliv jiného. A to je zásadní deviza celého systému. DrD+ nemá duši. Je to jen změť mechanik, kterou se nikdo neobtěžoval ani provázat tak, aby dávala smysl. Mám skvělé zážitky s Burning Wheel, Mouse Guard nebo se Střepy snů (a to vše za poslední rok!), protože mají přidanou hodnotu, něco charakteristického. To DrD+ nemá. Je to jen šeď bez náznaku jakékoliv nosné myšlenky.
Dodnes mám pocit, že systém dávala dohromady skupina matfyzáků. To množství tabulek by vydalo na samostatnou příručku. A to myslím bez nadsázky. Nejhorší je, že DrD+ nemá jádro. Tím pádem je každá tabulka unikátní, s trochu jinými čísly, a vy tak nemáte šanci si alespoň zapamatovat nějakou číselnou posloupnost obtížností. Musíte mít fotografickou paměť, nebo úchylku na vypisování. Je pravda, že za ta léta jsem mezi těmi čísly našel jistý smysl a určil si přibližně stejné obtížnosti zkoušek, ale už jen to, že jsem to musel dělat, jde na vrub celému systému. Proč někdo v Altaru není schopný vymyslet mechaniku, která bude dávat jasné výsledky a fungovat v celém systému s drobnými obměnami? Proč si musím většinu obtížností cucat z prstu? Ne, že bych u jiných systému nemusel, ale ty mají pevné jádro, nebo alespoň nějaký popis, jak ta čísla tvořit. DrD+ nemá ani jedno. Klade tak naprosto nesmyslné nároky na Vypravěče a staví ho do situací, kdy musí převzít úlohu rozhodce tam, kde by to měl řešit systém. Jenže systém to neřeší, nebo řeší pouze částečně a interpretaci nechá na Vypravěči. Poslední roky jsem rezignoval na nějakou objektivitu a nechával hráče prostě hodit, a pak se rozhodl podle čísel, která padla. Ano, vím, že je to známá metoda – hoď si a uvidíme. Ale dělat to stále dokola?
Někdy kolem roku 2010 jsem čirou náhodou narazil na jednoho z autorů DrD+ (pamatuji si pouze křestní jméno Filip, ať dotyčný odpustí) Prodával tenkrát nějaké již vyprodané moduly pro Asterion. Byl poměrně překvapen tím, že stále někdo hraje DrD+. Proběhlo mezi námi mnoho rozhovorů (i pár společných herních sezení), mně však utkvěl jeden jediný – o povoláních. Bylo to v době, kdy jsem se dohadoval s hráči, že jsou povolání nevyvážená. Oni to viděli ze svého pohledu řečí čísel. Já měl však problém spíše s šílenou neuceleností všech povolání (o tom budu psát dále) a při rozhovoru s Filipem, který potvrdil mou domněnku, že jsou povolání udělány nekonzistentně, jsem dostal do ruky potřebné eso. Bylo to však jen morální vítězství, DrD+ jsme hráli stále dál. Vynutil jsem si nějaké změny, které se ovšem časem ukázaly jako zcestné. Snažil jsem se ten systém nějak opravit, ba dokonce vymyslet vlastní. To vše bez jakékoliv znalosti jiné RPG hry nebo herního designu. Dnes už vím, že to byla naprostá ztráta času.
Filip se tenkrát zmiňoval o plánech na DrD+ 2.0. Nevím, v jaké fázi projekt byl, mám ovšem pocit, že existoval jen v hlavách několika autorů a k realizaci nikdy nedošlo. Následně mě Filip pozval do nějaké pražské herny na sezení. Hrálo se myslím D&D 3.5 (?) a já se v duchu hrozně divil, proč autor DrD+ hraje zrovna tento systém. Od té doby jsem začal zásadně pochybovat o celé hře a konečně sundal růžové brýle.
Přesto na povolání v DrD+ slýchám chválu. Zejména od vlastních hráčů. Hele ten hraničář je fakt dobrej. Můžu ho hrát třemi odlišnými způsoby. To je kůůl! Ano to je. Jenže aby tomu tak skutečně bylo, musí si Vypravěč vést agendu o každé hraničářově akci. A to ve dvou odlišných rovinách – teoretické a praktické. Nemusím snad psát, jaká je to otrava. Zrovna hraničář je povolání, které má zajímavou myšlenku, ale naprosto tragické provedení. Tajné schopnosti, které zná jenom Vypravěč? To je přeci super! Ano, je to super do té doby, než si přečtete, jaké nároky jejich získání klade na hráče. A hráč je získat chce, jinak bude hrát zloděje nebo čaroděje, kde má postavu pevně v rukou. A vy v zájmu různorodé družiny toho hraničáře chcete. Takže to skončí tak, že hráči radíte, aby investoval úsilí do té a oné schopnosti, protože mu to přinese požadované zlepšení. Tolik k super tajným schopnostem.
Silně pokulhává také vyváženost povolání. Než vyšla errata, byl třeba takový bojovník naprosto směšnou karikaturou nasvaleného reka, co stojí v první řadě. A ani s nimi to není žádná výhra. Bojovník se u nás stal postavou pro lenochy nebo občasné hráče. Máte předepsané schopnosti, na výběr z několika málo fint, a tím to hasne. Neměl bych nic proti tomu, kdyby ostatní povolání šla stejnou cestou. Jenže nejdou. Na jedné straně tu máte bojovníka, jehož mechanismy pochopí kdokoliv během pěti minut, a na straně druhé theurga, jehož plné pochopení by vydalo za celou maturitní zkoušku.
Každé povolání stojí na zcela vlastních pravidlech. Je mezi nimi pouze minimální provázanost nebo vůbec žádná. Přečtete si příručku pro hráče, a jakmile se vrhnete na povolání, učíte se vlastně novou hru. Máte tak šest her v jedné. To je také možná důvod, proč jsme nakonec s herní skupinou točili pouze čtyři povolání.
Také mě zarazilo, jak se v celém systému čaruje s číselnými konstantami. Hra vás naučí pracovat s tabulkami, dočtete se, jak je autoři pracně vytvářeli, a jak jsou vlastně skvělé. Pak zasednete ke hře, otevřete příručku a zjistíte, že si k hodu máte připočítat nějakou konstantu. Když jsou tedy ty tabulky, o kterých autoři píší, tak skvělé, proč musí tyto konstanty používat? Že by snad proto, že některé hody dávají bez konstant naprosto zcestné výsledky a nezapadají do konceptu všemocných tabulek?
Už jsem psal, že každé povolání má vlastní mechanismy. To bych ještě byl ochoten přijmout, kdyby to znamenalo, že jsou zaštítěny nějakou univerzální mechanikou. Jenže nejsou, tím pádem opět následuje horečné listování nebo vypisování. A to prosím vždy, když použijete nějakou schopnost. Protože každé povolání má jinak nastavené obtížnosti zkoušek. Nejsem zrovna matematikou políbený člověk, možná v těch změtích čísel nevidím spojitost, ale přijde mi, že si autoři udělali rozdělení pravděpodobností, a pak házeli čísla ke schopnostem na základě nějakého vlastního přesvědčení. Přijde mi, že každé povolání dělal někdo jiný a celková vyváženost a sladěnost mechanismů je tristní.
Mohl bych pokračovat stále dál a nenechat na DrD+ ani jednu nit suchou. Za ta léta se těch systémových vroubků nastřádalo opravdu hodně. A proč tedy s DrD+ končím? Přetekla má trpělivost? Ano i ne. DrD+ je sice děravé jak řešeto, ale bylo to mé první RPG. A dokonce české. Je s ním spjatá jistá nostalgie, ale tak to má zřejmě každý. Já jsem však doufal, že se Altar konečně pochlapí a vydá něco, co se alespoň kapánek přiblíží zahraniční produkci. Vložil jsem naděje do Dračího doupěte II.
Vzpomínám si, že jsem DrD II celé přečetl během dovolené na Slovensku. Hodně pršelo a nebylo co dělat. Už jen čtení samotné příručky byl hrozný zážitek a samotná hra ještě horší. Jak někdo jako je Altar může vydat podobné nedochůdče a chtít za to peníze? Hru před vydáním provázela velkohubá prohlášení o unikátním systému a herním pojetí. Nakonec Altar vydal veřejnou beta verzi, za kterou si ovšem nechal řádně zaplatit.
Posledním hřebíčkem do rakve bylo vydání Končiny. Pravidla mě hrozně zklamala, svět mě sice zaujal a otevřené hraní navnadilo, ovšem ze hry na všechny strany stříká amatérismus pod záštitou líbivého marketingu.
Ušel jsem dlouhou cestu, během níž jsem herně dospěl a uvědomil si, že to ryze české RPG byla jen velká ztráta času. Je pravdou, že dobrou hru netvoří pravidla, nýbrž hráči, a já se během těch deseti let skutečně bavil. Ale mnohem raději bych své úsilí investoval do systému, který si to zaslouží. DrD+ můžu poděkovat pouze za to, že mě k RPG přivedlo. Doufám, že mladá generace RPG hráčů nezůstane zaseknutá v Altaráckých paskvilech (potažmo v Končině) kvůli přehnanému pocitu vlastenectví nebo lenosti. Angličtina dnes již není překážkou, a pokud ano, stále tu máme Střepy snů, Příběhy impéria, Rozcestí nebo velmi kvalitní překlady tady na Kostce.