Píše:
Gerikův sen o dobrodružství
Gerik se narodil v klidné vísce zvané Podhájí, rozložené mezi mírnými kopečky a širými poli plnými obilí, která se v létě vlní jako zlaté moře. Ač pocházel z prostých poměrů, od raného dětství mu v očích plála jiskra odhodlání. Zatímco jiné děti vysedávaly u kamenné studny a smlsnuté kousky chleba jim bohatě stačily ke štěstí, Gerik naslouchal starým vypravěčům, kteří za dlouhých zimních večerů líčili odvážné rytíře, ztracená města i ukryté poklady. Jejich slova v něm probouzela neklidné sny a touhu poznat širý svět.
Brzo se zjistilo, že Gerik oplývá neobvykle bystrou myslí a citem pro spravedlnost. Ve vsi ho odjakživa považovali za poctivého a pracovitého – často pomáhal sedlákům s úrodou a před setměním přiváděl zapomenuté ovce z pastvin. Jeho otec byl kovář, ruce měl zocelené od každodenní práce s rozpáleným železem a duši přející, i když ve světě se už dávno naučil, že přání a naděje se často tříští jako roztavený kov o chladnou realitu. V Gerikovi však spatřoval to, co on sám nikdy nedokázal plně naplnit: nezkrotnou touhu vydat se za hranice známého. A tak, i když ho kovářství nijak zvlášť nelákalo, učil se Gerik od otce ukovávat hřebíky, podkovičky a jiné drobné předměty, aby už od mládí poznal cenu tvrdé práce.
Gerikova matka byla tichá, moudrá žena, která věřila v sílu rodiny a pevnou půdu pod nohama, snad proto, že sama toho v mládí příliš neměla. Viděla, jak se její syn často zasníval, pohled mu utíkal k vzdáleným obzorům, jako by tam v mlžném oparu spatřoval vlastní budoucnost. Nikdy ho nechtěla brzdit v jeho touhách – věděla, že je třeba nechat mladý prut růst do volného prostoru, aby pak z něj jednou mohl být pevný strom.
Tichý život v Podhájí se točil kolem každodenních starostí a radostí. Občas sem zavítali putovní kupci s vozy plnými cinkajících měděných nádob, pozlacených náramků a čerstvých zpráv ze vzdálených měst. Mezi sedláky se našel vždy někdo, kdo si chtěl koupit lepší plátno či sadu nožů, a tak nadšeně poslouchali cizokrajné příběhy, které rozdmýchávaly představivost. Sem tam ves uctila i potulného pěvce s hebkým hlasem a starou harfou, co hrál a zpíval o elfech, rytířích a zapomenutých božstvech. V takových chvílích Gerik seděl a doslova hltal každé slovo, zvuk strun se odrážel v srdci jako ozvěna dávno ztracených legend.
Nedalo se říci, že by Gerik nenáviděl poklidný život v Podhájí, ale neustále mu v hlavě hlodalo vědomí, že někde tam daleko, za obzorem, se skrývá to, po čem tolik prahl: dobrodružství a zkouška jeho vlastních sil a odhodlání. Sníval o setkání s divokými zvířaty v neprostupných hvozdech, o záhadných bytostech, které ožívají ve starých příbězích, a o tom, jak by se jednou sám mohl stát inspirací pro další generace posluchačů u krbu.
Jeho příběh však nabral nových obrátek, když jednou zjara na vesnici dolehl chmurný šepot o ztracených dětech a tajuplných zmizeních. Lidé si tiše vyprávěli o podivných světlech mihotajících se nad východní roklí, odkud se nepřetržitě ozýval vítr kvílící jako duše beze spásy. Všichni byli znepokojeni, ale nikdo nenašel dost odvahy, aby se vydal ke kamennému prahu jeskyně, jež se skrývala mezi rozeklanými skalisky. Stará vrátná z panského dvora, která mívala jazyk ostřejší než meč, prohlásila, že v těch místech sídlí staré zlo. Tehdy poprvé Gerik ucítil na šíji mrazivý dotek strachu a současně ho v hrudi zasáhlo prudké vzrušení.
Začal se vyptávat: co se vlastně v jeskyni skrývá, co za mocnosti či tvory tam přebývají a odkud pramení zvěsti o podivných únosech? Namísto odpovědí však nacházel jen útržky pověr a hrůzostrašné povídačky. Někteří tvrdili, že v jeskyni straší rozezlený duch rytíře, jenž tam před lety bídně zhynul. Jiní věřili, že do skal se uchýlila drobná, zlá stvoření, která ve tmě loví neopatrné poutníky a malé děti. Jisté bylo pouze to, že do jeskyně se nikdo neodvažoval vkročit.
Gerik si nebyl jistý, zda ho víc popohání vnitřní smysl pro dobro či prostá zvědavost, ale uprostřed oné nejistoty vyrostla pevná myšlenka: vydá se tam, do útrob temné skály, aby zjistil pravdu a možná zachránil to, co se ještě zachránit dá. Věděl, že jeho rodiče jej nikdy neodmítnou – otec v jeho rozhodnutí rozpoznal šanci, kterou on sám nikdy nedostal. A tak, když se rozednilo, Gerik připevnil na opasek kovářské kladivo, jako vzpomínku na otcovu dílnu, do plátěného vaku přibalil skrovné zásoby a louč na světlo. Přehodil přes ramena krátký cestovní plášť a opustil prastarou kamennou bránu, jež rozdělovala Podhájí od širého světa.
Už jen pár kroků ho dělilo od neznáma, které tolik přitahovalo jeho roztouženou duši. Přesto, že pociťoval obavy, každý krok v něm zároveň jitřil radost z odvážného vykročení do neprobádaných končin. A tak se zrodil Gerikův příběh – příběh obyčejného mladíka, který se rozhodl poměřit se s neznámem, vydat se do jeskyně opředené báchorkami a obávanými šepty. Jediné, co mu teď zbývalo, bylo udělat první krok z bezpečného dosahu vesnických polí. A možná, jak v srdci cítil, tohle dobrodružství mělo rozhodnout o tom, kým se ve světě stane.
York: Namáš zač. :-)