Tato kniha navazuje na předchozí knihu Brigáda zatracených. V ní se objevuje ženijní pluk dračí armády, který po Válce kopí zůstává sám, opuštěn v horách, kde se snaží přežít. Vybuduje si malou pevnost a díky disciplíny přežívají další roky po Válce kopí. Drakoniány si oblíbíte a na závěr jim i tiše fandíte, ač bojují s trpaslíky. V tomto pokračování tomu není jinak.
Děj se odehrává o několik měsíců po skončení událostí v Brigádě zatracených. Kangův pluk získal vejce, ze kterých se mohou vylíhnout drakoniánky a vypadá to, že jejich rasa není již odsouzena k záhubě. Při putování za svým vysněným městem, které by mohli nazývat Domov. Jsou však neustále napadání gobliny a hobgobliny, přičemž tyto jednotky jsou čím dál tím více organizované a odvážné. Jednotka prchá a snaží se chránit to nejcennější co má – drakoniánky. Ty už však vyrostly a ač je plukovník Kang chce hýčkat, aby si nezlomily drápy, drakoniánky samy se snaží pomoci jak jen to jde. Kniha začíná bitvou, ve které nalíčí plukovník Kang past na nepřítele s cílem donutit je k útěku, aby se mohli stáhnout. Co mělo být léčkou pro goby se stává léčkou pro Kanga.
V poslední chvíli se objevují další, neznámé, jednotky drakoniánů, které našemu pluku pomůžou. Následně je odvedou do pevnosti, kterou obývají další jednotky, pozůstatky z Války kopí, a velí jim generál Maranta – generál, který velel Královskému pluku v Nerace na konci děje Kronik. Všichni brzy zjistí, že za gobliny stojí někdo mnohem mocnější a generál Maranta také není zrovna drakonián, ke kterému by se jeden otočil zády. Aby toho nebylo málo, nedaleko drakoniánské pevnosti sídlí několik jednotek Temných rytířů a je otázkou, zda jsou přátelé či nikoli. Drakoniánská pevnost je hlavním dějištěm. Za hradbou se shlukují hordy nepřátel a chystají se udělat tečku s rasou drakoniánů a polorozpadlá pevnost by měla být jejich náhrobním kamenem. Ti jež dříve byli spojenci, dnes budou umírat, každý na jiné straně hradeb.
Celá kniha je psána ve čtivém duchu a to co bylo započato v minulém díle, je zde rozvíjeno. Vytkl bych však trochu předvídatelnost, což je, zdá se, samozřejmostí, když přihlédneme, že má kniha nějakých 220 stran. Nicméně není nouze o zajímavé situace. Většina postav je naprosto plochá, mimo plukovníka Kanga, Slise a několika dalších. Generál Maranta se vždy někde zjeví, aby řekl to či ono, přičemž mi přišel trochu jako schizofrenik – jednou Kanga chválil, podruhé urážel. Prostě se jen zjeví, aby pronesl pár vět a opět mizí. Tak tomu je i u dalších obyvatel pevnosti. Nedořešený děj v závěru knihy předznamenává, že se k tomu autoři patrně chystají vrátit, což je v rozporu s tím co se uvádí v závěru knihy, ve shrnutí. Mám z této knihy rozporuplné pocity. Jistě, je to dobré čtení, drakoniáni jsou stejní jako minule, drakoniánky, ač jsem čekal, že budou jiné, jsou stejné také (teda píše se, že jinak páchnou :-) ), ale celková plochost mi trochu vadila. Jakoby celá pevnost stála, nikde se nic neděje, to jen Kangova jednotka něco vykonává, ostatní postavy jsou strnulé a to i včetně těch, které do děje zasahují. Předchozí díl byl pro mne v mnohém novátorský. Oblíbil jsem si drakoniány jako bojovníky se smyslem pro čest. Tento díl mne však již tolik nenadchl. (6/10)