Kultura stolování

Přepis stejnojmenné kapitoly z Dějin hmotné kultury I/2(Kultura každodenního života od 13. do konce 15. století)
Napsal chrochta
Stolování jako kulturní projev se výrazněji uplatnilo nikoli u všedního jídla, ale při hostině. Tomáš Štítný ve 14. století rozlišil jídlo k ukojení hladu, „lačnost“ podle „přirozené potřeby“ v obvyklém čase (oběd, večeře), a pohoštění návštěvy, hostinu. K té patřil nejen ubrus na stůl, ale také přiměřené chování a nevšední, sváteční a obřadní jídla.
Kultura stolování se v Evropě zušlechtila během 12. století islámským vlivem a svědčí o ní jak prameny literární, tak ikonografické. Odpovídala celkové kulturní úrovni a závisela do velké míry na sociálních podmínkách a prostředí. O chudácích, kteří pojídali svůj „ukrop“ s chlebem někde na prahu domu, sotva lze říci, že by se mohli věnovat kultuře stolování. Satiry, které chtěly zdůraznit celkovou nekulturnost sedláků, vzpomínaly jejich nezpůsoby při jídle:

„Ještěť vám více povědě:
když bude při jich obědě,
tuť vždycky na sě ledie,
a jako svině jedie…“

(Satira o sedlácích ze 14. století)

Německý humanista Butzbach koncem 15. století rovněž vytýká při charakteristice sedláků způsob jídla: „I na ulici zatnou zuby do calty a mluví a žvýkají a od úst jim při mluvení na všecky strany odskakují drobky.“
Pro vládnoucí vrstvy feudální společnosti bývala hostina příležitostí, kde mohli jednotlivci ukázat na jedné straně kultivovanost chování, na druhé straně vlastní reprezentaci a luxus, neboť množství a kvalita jídla bývaly první známky přepychu, teprve pak následoval luxus v oblékání. Feudálové mívali ve starším období vyhrazena určitá jídla pouze pro sebe: zvěřinu z panských lesů, ulovenou vlastníma rukama, vzácné a drahé koření dovážené z Orientu, jižní ovoce a další speciality panské kuchyně.
Stolování se stávalo významnou záležitostí společenské etikety a hygieny, známkou celkové kulturnosti, k níž býval člen vyšší společnosti od dětství vychováván. Řada těchto pravidel chování u stolu, převzatých z islámského světa poněkud zaostalou Evropou, se udržela podnes: nemáme mluvit s plnými ústy, není vhodné jídlo hltat a cpát se velkými sousty ani brát sousedovi z mísy nejlepší porci aj. jiná část etikety středověkého světa upadla, a to v souvislosti se změnou techniky jídla: například ceremoniel mytí rukou přímo u stolu nebo spíše mytí tří prstů na každé ruce, kterých užíval stolovník namísto vidličky k podávání kusů masa do úst. Patřilo k rituálu mýt si ruce po každém masitém chodu, což bylo nezbytné z důvodů hygienických i estetických. Medenice – nádoby na vodu – patřily k vybavení jídelen a voda bývala na stolech připravena v menších ozdobných konvičkách (aquamanile).
Ceremoniál při stolování se ve střední Evropě vyvíjel ve 14. století hlavně pod francouzským vlivem. O způsobech při jídle vznikly dlouhé předpisy. České rýmované skládání z 15. století radí:

Událiť sě kdy siesti
s poctivými lidmi jisti,
nejprve toto radím tobě,
měj tyto věci vždy při sobie:
nehyzd nikdy jídla sobě nižadneho,
niž puštěj v usta nože svého,
ale buď obličeje veseleho.
Chudým daj částku z stola svého,
sváróv, šeptóv nemáš ploditi,
aniž máš co mnoho mluviti.
Ubrus ovšem máš čistie míti,
zvlášť nosa jímž netříšti,
suol máš nožikem bráti,
a nemáš mnoho plvati,
na stole nikdy nespolehaj,
řiedko neb nikdy nezpievaj.
Také o toto sie pilně snaž,
hrachem, krup, jahel nemaž.
Také o to se snažnie potazuj,
a nože mastného neolizuj.
Dále o to se snažnie postaraj,
a v zubiech se při stole nepáraj.
Viece tě napomínám z toho:
nedrbaj se při stole mnoho,
a také nikdy nepí,
dokud v ústech krmie pní.
Také krmě máš dobře žíti
až chceš škody i hanby zbýti.
Ktož kolovek toto zachová,
smutku i hanbě vždy odolá.
Pakli sie udá k stolu slúžiti,
musíš mnoho uměti:
nuož, lžíce, také suol
má mleti na sobě stuol.
Sluha, čieše a konvice,
ručník, ubrus, medenice.
Na stuol klaď taléře čisté,
čest jest: měj sie na všem čistě.
Viz, byť čieše netekla,
a stuol ať se nevikla,
drobty hned sbierej s stolu,
nádobie nečistého nenos k stolu,
ješto by nečisté bylo,
ať by tebe nezahanbilo.
Na stuol po jedné krmi nos,
dvú krmí pojedná nenos.
Často piva nalévaj,
hojnost chleba vždy mievaj.
A vesele zpuosob všecko vždy,
a tak dojdeš veliké cti.
Co činíš, čiň vždy ozdobnie,
nesluž nikdy hostem zlobnie…


Při běžném všedním stolování sloužil jeden nůž na stole na krájemí masa a chleba, lžíce k nabírání potravy z mísy. Maso se kladlo na krajíc chleba, na prkénko nebo v 15. století na talíř. Do úst se vkládalo oběma rukama. Lžíce ze dřeva nebo i z kovu mívaly krátkou rukojeť a držely se v pěsti (jak to vídáme dnes u malých dětí). Jejich listy bývaly mělké, loužily k nabírání převážně kašovité potravy, kovové lžíce se zhotovovaly z cínu, bronzu, mosazi a železa. Někdy bývaly na držadle zdobeny figurálními nebo rostlinnými motivy, štítky apod.
K slavnostním panským příborům patřily lžíce zdobené vzácným kovem nebo stříbrné. Takový vzácný soubor dvanácti lžic z konce 15. století se zachoval v Hradci Králové. Jinak se při jídle užívalo prostých dřevěných lžic (prostí lidé jídávali primitivněji – M. Jan Hus vzpomínal: „Když jsem byl žáčkem lačným, udělaje lžíci z chleba, dotud jsem jedl hrách, až jsem i lžíci snědl.“).
O tom, zda měšťanská domácnost byla vedle četné a rozmanité keramiky vybavena rovněž skleněnými nádobami, nás archeologické výzkumy donedávna téměř neinformovaly. Zkoumání středověkých jímek a studní přineslo početné soubory skleněných nádob z různých měst (Hradec Králové, Kutná Hora, Plzeň, Praha aj.). většina nalezeného stolního skla nálež do 14. století, kdy se sklářská výroba, jak jsme ukázali na jiném místě, rozvinula. Výzkumy dokazují, že většinou nejde o importované zboží, ale o výrobky domácí provenience, které se vyvážely i za hranice. Proto nejvýraznější a nejhojněji zastoupený tvar dostal název číše českého typu. Vyobrazení těchto vysokých štíhlých číší s terčovitou patkou a s výzdobou natavených drobných nálepů jsou v našich ikonografických pramenech poměrně časté. Jiným často zastoupeným tvarem byly nízké baňaté poháry se široce rozevřeným hrdlem a svisle taženými kapkami na výduti. Poháry byly vyrobeny z čirého skla, zpravidla nazelenalé až žlutozelené či nahnědlé barvy (křemičitano-draselno-vápenaté sklo), v nálepové výzdobě bývá užito modrého kobaltového skla. Pro životní úroveň měšťanů je charakteristické, že stolní sklo nebylo již ve 14. století přepychem vyhrazeným jen pro nejvyšší vrstvy společnosti.
S rozvojem životní úrovně a stylu panského stolování se v 15. století vyskytlo nádobí importované, které se plně uplatňuje v renesanční době, například fajáns (koncem 15. století fajánsová dílna při budínském dvoře v Uhrách), počátkem 16. století i německá kamenina. Jedinými staršími kameninami domácí výroby byly poetické poháry, které však nemohly konkurovat importovaným výrobkům.
Spíše k uchování tekutin než k stolnímu nádobí řadíme keramické láhve s vysokým baňatým dnem a úzkým hrdlem, většinou bezuché. Nosily se v nich rovněž tekutiny na cestách (a na pole), protože měly tu vlastnost, že zachovávaly v letních vedrech nápoj chladný. Zvlášť na cesty byly ploché oválné láhve – čutory – opatřeny oušky ve dvou řadách nad sebou, aby se mohly zavěsit u pasu.
Podle francouzského zvyku, který na našich panských hostinách zobecněl za Lucemburků, bývali stolovníci u stolu rozsazeni tak, aby pokud možno seděli v párech a každý pár se mohl vzájemně obsluhovat z jedné mísy. Při zvlášť vybraných hostinách panovníků nebo šlechty jeden z obsluhujících dvořanů nebo služebníků krájel pečeně na mísách a chutné plátky podával předním hostům.
Rituál panského stolování obsahoval řadu gest: rozmístění hostí vedle pána – hostitele – podle jejich důstojenství, způsob jídla a pravidla chování, to vše bylo záležitostí společenské etikety, jejíž porušení mohlo být urážkou, gestem nepřátelství atd. (o tom pojednává např. Smil Flaška z Pardubic v Nové radě z konce 14. století). Hostiny trvaly několik hodin a panstvo při nich rozveselovaly různé hudební či jiné produkce. U nás nezdomácněl zvyk pořádat při královských hostinách celá výpravní divadelní představení, jako tomu bylo v západní Evropě, hlavně ve francii a v Anglii ve 14. století. Pravidlem bylo, že tabule má být tak velká, aby se k ní bez obtíží vešli všichni vážení pozvaní hosté. Význam hostiny se posuzoval podle počtu chodů. Následovaly v určitém pořádku, od polévky až po kořeněné pečeně. Jídlo bývalo prostřídáno pitím, nejprve piva, nakonec vína.
Německý humanista Butzbach na konci 15. století sice tvrdil, že běžný zvyk připíjet si není v Čechách vůbec znám, avšak zřejmě měl na mysli jen běžné všední stravování. Na slavnostních hostinách patřil přípitek také u nás k pravidlům etikety. Připomínky mravokárců k chování stolovníků svědčí o tom, že při hostině byly hovor a zábava často až nevázané, někdy na účet nepřítomných. Církev se snažila, aby každá hostina byla zahájena modlitbou.
O kultuře stolování lze mluvit rovněž v selském prostředí. Ubrus na stole, ale také přiměřené chování a sváteční obřadní jídla se v domácnostech venkovanů objevovala o svátcích a hodech, při významných příležitostech života rodiny (svatby, křtiny, pohřební hostiny aj.). I v běžném stolování měla venkovská rodina svůj rituál: v čele stolu sedával a jídlo načínal hospodář, ostatní členové rodiny, popřípadě čeleď, bývali rozsazeni podle určitého pořádku atd.


Zpracováno na základě knihy Dějiny hmotné kultury 2/II (Kultura každodenního života od 16. do 18. století)

O významu hostin a stolování snad netřeba pro renesanci a mladší doby pochybovat. Alespoň u šlechty. Měšťané napodobovali šlechtu seč jim síly stačily, a vesnice zase město nebo panské úředníky.
Protože zámožný měšťan vedle pohodlného nábytku kladl takový důraz na stolování vystavováním a předváděním svého bohatství, mělo právě stolní nádobí v jeho domácnosti funkci umění. Slavnostní hostin bývala příležitostí ke společenské seberealizaci. A protože hostina ve vyšší společnosti bývala tradičně zároveň zábavou, spojil měšťanský vkus obě funkce ve stolním nádobí. Vedle jednoduchých koflíků s víčkem a cínových konvic postavil na stůl nádoby s víčky v nejrůznějším provedení, na nichž dominovali tatrmani s kordem, mužíčci s oštěpem a jiní žertovní „trpaslíci“. Obohatil solní náčiní píšťalkou, zvoncem a různými hlavolamy pro stolující, kteří jim museli přijít na kloub, pokud se chtěli napít a nenalít si z důmyslného zařízení víno třeba na krk. Různé figurální a jiné stolní plastiky, uplatněné v náčiní nebo solitérně, bývaly už tehdy často dary při svatbách, jubilejích apod. To, co jsme pozorovali u někdejší stolní keramiky, například tak výrazně u poetických pohárů, se přeneslo zejména do cínu, který množstvím rozhodně dominoval tabuli. Sklo a keramika n stole měšťanů mu ustoupily v 16. století ve srovnání s předcházejícím obdobím. Tady se měšťanské prostředí poněkud opožďuje za šlechtou, protože vyšší společnost už koncem 16. století a v první třetině 17. století běžně užívala malované emailové české sklo. V měšťanských inventářích je objevujeme spíše až koncem 17. století, kdy také objem a úroveň výroby tohoto skla dosáhly vrcholu. Tehdy už ovšem na aristokratických stolech zaujala přednější místo další novinka českého sklářství, řezaný český křišťál, který byl v měšťanských domácnostech vzácností. Tam nadále vládlo emailované sklo až do nástupu porcelánu koncem 18. století. V lidové podobě pak sestoupilo do selských chalup.
Stříbrné nádobí bývalo velmi rozšířené. Nikdy nechyběly stříbrné lžíce a lžičky, častá byla stříbrná omáčková mísa, pozlacená konvička nebo slánka. Běžné bývaly i tzv. uvítací číše (přípitkem se jimi vítal host). Jinak stříbro nahrazoval cín (domácí výbava se udávala v hmotnosti a zvlášť se jmenovaly zvlášť ceněné kousky).
Napsal chrochta 25.02.2009
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.31862902641296 secREMOTE_IP: 54.92.163.188