Křížové výpravy – počátek

Revoluční změnu v námořnictví způsobily křížové výpravy. Před křesťanskou Evropou vyvstal kolosální a v předchozích dobách nemyslitelný logistický úkol; udržet v provozu celou zemi, závislou na pravidelných námořních dodávkách všeho možného, včetně tak problematických věcí jako je jídlo, armády, zbraně nebo koně. Odměnou byl dovoz orientálního zboží v tak velkém objemu, že to bylo nevídané od dob antiky. Bylo třeba objem lodního prostoru zmnohonásobit, a obnovit spolehlivou a fungující infrastrukturu přístavů. A trvalo celá desetiletí, než si tuto novou situaci Evropané uvědomili. Jiný efekt křížových výprav bylo to, že se všechny zárodečné námořnické oblasti spojily. Došlo ke smísení loďařských dovedností Jihu a Severu; plavci z Janova, Benátek, Amalfi a Pisy se tedy mohli učit - a také to skutečně dělali - od všech předchůdců. Kromě Byzance, která byla mnoha událostí přímo účastna, do Palestiny zasahovali zásluhou Sicílie i Vikingští Normani. Lodě Arabů byly samozřejmě v okolí k vidění rovněž, a konečně i bachraté lodě Frísů se ukázaly být překvapivě důležité, jak ještě uvidíme.

Přehled operací bude tentokrát co nejúplnější:

R. 1096 začala první křížová výprava. Začátky byly dost skromné. Zdrcující většina vojsk se přesouvala po souši, všech šest velkých bitev bylo rovněž bez námořní účasti. Ostatně, Arabové stále ovládali okolní moře. Pouze sicilská část výpravy – maximálně do 10.000 vojáků - se přeplavila z Itálie někam do dnešní Albánie; a pak se samozřejmě plulo přes Bospor. V samém závěru připlulo šest lodí lodi Janovského podnikatele či piráta Guynemera, a k tomu čtyři anglické. Všechny byly užity na výrobu obléhacích strojů u Jeruzaléma. Kromě toho, že první výprava dobyla Jeruzalém, Antiochii a Edessu, zřejmě se také podařilo získat přístavy Haifu a Jaffu.
R. 1101 - král Balduin I. s pomocí Janovských lodí dobyl Cesareu. Jeruzalémský král zjevně brzy pochopil, že bez přístavů a podpory z moře bude mít jeho království jen jepičí život. A co se týče Janova, zdejším měšťanům jako prvním došlo, jak dalekosáhlé obchodní možnosti to přinese, když dostanou na svých lodích zboží přímo z Východu a obejdou monopol Byzance. Takže se od této chvíle věnují válce v Palestině systematicky.

R. 1102 - velká pomocná výprava. Celkem 200 lodí z Anglie, Francie a Německa, což je působivé množství, možná opět s pomocí Janova. S novými křižáky Balduin I. porazil Egypťany. Lodě z této akce jsou zajímavé tím, že zřejmě jde z podstatné části o severské kuggony a knarry, nikoli o galéry; svědčí to o docela zdatném růstu námořní síly i na severu. Pokud bychom počítali průměr 50 vojáků na loď, vojsko by mělo 10.000 lidí. Téhož roku dobyli křižáci další dva důležité přístavy - Latakii a Tortosu.

R. 1103 - Dobytí Akkonu. Máme zde uvedeno 70 Janovských galér, což znamená významnou podporu z moře; za odměnu dostali Janovští třetinu kořisti a stálou základnu v tomto nejdůležitějším přístavu a později neformálním hlavním městě celého Zámoří.

Zahájen útok na Tripolis; zde obléhání trvalo až do 1105, kdy Raimund zemřel, a dokonce do r. 1108, kde konečně po dalším zásahu Janovanů Tripolis padl.

R. 1107 neúspěšná Bohemundova výprava proti samotné Byzanci. Vylodili se u Drače; zde je ale obklopili Byzantští, a to loděmi z moře a vojáky z pevniny; po delším obklíčení se musel Bohemund vzdát a pokořit. Což svědčí, že námořní a vojenská síla křižáků se v té době mohla s Byzancí ještě těžko měřit.

R. 1110 - král Balduin dobyl Bejrút; novinkou je, že kromě Janovských lodí se objevila i Pisa, která se zřejmě chtěla do obchodních akcí kolem také zapojit. Téhož roku připlul Norský král Sigurd, a společně dobyli křižáci ještě Sidon.

R. 1111 - první pokus o dobytí poslední pobřežní pevnosti Tyrus ještě nevyšel.

R. 1123 - na scéně se objevují i Benátky, a zahajují důležitou, úspěšnou námořní bitvou s Egyptem. Bohužel jsem o ní nesehnal moc podrobností; neznáme velikost sil, ale lze předpokládat, že významné slovo měly benátské galéry, bojující v antickém stylu. Tím se námořní rovnováha definitivně přesunula na stranu křižáků. Saracéni z Damašku už vlastně neměli žádnou možnost, jak křižáky ohrozit; poslední přístav Tyros byl zcela obklíčen, a i Egypťani na moři přestali být nebezpeční.

R. 1124 - padl i Tyrus; Benátky mají na akci lví podíl a zajišťují si podobná práva, jako Janované v Akkonu. Toho roku je k dispozici pozemní údaj, že hotovost Jeruzaléma zahrnuje 500 rytířů, 250 johanitů, 250 dalších rytířů a templářů, a několik tisíc pěších. Pokud to srovnáme s počty námořních sil (řádově ke 100 galér z Benátek či Janova, čili několik desítek tisíc námořníků), je námořní síla o dost větší, než pozemní. Následoval dlouhý relativní klid, výhodný pro křižáky.

R. 1129 založeni templáři v Troyes, a r. 1130 johanité přeměněni na rytířský řád po vzoru templářů. Vlastní lodě mají až o dost později.

R. 1148 - na druhé křížové výpravě opět ještě slyšíme o lodích relativně málo. Vojsko krále Konráda se stále přesouvá klasickou cestou pěšky k Cařihradu a dál po souši; po bitvě u Dorylaionu pluje lodí do Palestiny sám Konrád a malá skupina rytířů. Ludvík VII dorazil do Cařihradu a rovněž se přesouval pěšky. V kritické situaci si přivolal byzantské loďstvo, aby ho popovezlo k Antiochii. To značí, že Ludvíkovo vojsko nebylo zase až tak velké, jak se tvrdí, protože se nalodilo asi jen několik tisíc a zbytek musel dojít pěšky.

Z hlediska námořnictví je mnohem zajímavější souběžná výprava křižáků z Anglie, která se zastavila na Pyrenejském poloostrově a pomohla dobýt Lisabon. Zde slyšíme podruhé o anglických válečných lodích, o kterých byla řeč již 1102.

R. 1153 dobyli křižáci Askalon, nejsevernější pevnost Egypta. Ještě jižněji vystavěli Gazu. Tím bylo pobřeží Sýrie a Palestiny zcela uzavřeno.

V této ranné epoše se jeví být křížové výpravy zatím jen problém organizační; sehnat na místo dost lodí a zajistit dost přístavů. Lze předpokládat, že se na místě zjevovaly lodi všech možných evropských typů, zmíněných dříve.

Křížové výpravy – námořní dobrodružství

S ovládnutím pobřeží a delším pobytem v Zámoří se objevil nový typ křižáka, který pojímal svoji kariéru jako pirátské dobrodružství. Beztrestnost útoků na nevěřící a značná benevolence při útocích na Byzantince tomu jen nahrávala.

Nejslavnějším praotcem všech evropských pirátů je zřejmě Renaud de Chatillon, známý i z nedávného filmu Království nebeské. Zjevil se na scéně roku 1153 coby obyčejný rytíř v Antiochii. Začal kariéru tím, že svedl vdovu po vévodovi, a stal se vévodou sám. Patriarchovi města, kterému se sňatek moc nelíbil, nechal namlátit, rány namazat medem, umístit na střechu a vystavit ho působení místního hmyzu. Po tomto přesvědčování patriarcha spolkl námitky, a navíc dal Renaudovi peníze na stavbu flotily. S tou pak Renaud a jeho arménský spojenec Thoros dobyli Kypr, který příšerně poplenili bez ohledu na to, že byl křesťanský. Jak velká byla jejich flotila, netušíme; ale je patrno, že už i křižáci měli své vlastní lodě, na Janovu, Benátkách a Pise nezávislé. Stejně tak je těžko říci, zda šlo o středomořské veslice nebo severské plachetnice.

R. 1169 došlo mezitím k neúspěšné námořní akci Byzance a křižáků proti Damiettě. Egypt se tehdy ještě udržel téměř bez námahy.

R. 1180 Po mnoha dalších dobrodružstvích nechal postavit Renaud de Chatillon "rozebíratelné galéry", které vyzkoušel na Mrtvém moři a pak je nechal donést přes poušť k Rudému moři, kde s nimi velkolepě drancoval celé muslimské pobřeží. Když se vydal do Mekky s úmyslem ukrást tělo proroka Mohameda (!), Saracéni ho pomocí vojska Saladinova bratra porazili. Urážka to byla tak strašlivá, že ji Arabové křesťanům dodnes připomínají. Ostatně, traduje se, že po bitvě u Hattínu Saladin srazil Renaudovi osobně hlavu.

R. 1187 došlo ke katastrofě u Hattínu. Pozemní Saladinovo nejslavnější vítězství znamenalo klíčový obrat v celé křižácké historii; křesťani ztratili Jeruzalém a v tu chvíli byla jejich situace více než povážlivá.

Saladin se nespokojil s drtivým vítězstvím na souši, ale hodlal ho co nejvíce využít i strategicky - tím, že napadl ze země téměř nechráněné přístavy. Ty padaly jako kuželky - dobyl drahocenný Akkon, Askalon, Gazu, Cesareu, Sidon.

Vlastně jen důležitý Tyrus odolal. Stalo se tak mimořádně zajímavým zásahem Konráda z Montferratu, který v čele námořníků z Pisy v zimě roku 1188 připlul na pomoc Tyru, rozbil námořní blokádu a město osvobodil. Je to tedy zjevně další námořní bitva, ukrytá v dalších událostech.
R. 1190-1 – všechno zastínila asi nejslavnější epizoda třetí křížové výpravy, totiž Richard Lví Srdce ve Svaté zemi. Jeho cesta může být celá vnímána jako jakási námořní Odysseia, neb se Richard pohyboval převážně na lodích. Problémem je, že je nesnadno se dopátrat velikosti jeho vojska. Mohlo být původně docela veliké, když pouze jeden z jeho podřízených, Balduin z Cantebury, přivedl tři tisíce Welšanů. Což znamená řádově nejméně desítky lodí.

Oddíl z Londýna se nejprve po cestě z Anglie stavil v Portugalsku, aby tam dobyl spolu s králem Sanchem hrad Silves. Richard sám vyplul z Francie, zřejmě Marseille, na Sicílii, kam dorazil spolu s francouzským králem Filipem. Zde se pohádali se svým hostitelem Tankredem, dobyli mu Messinu, načež se o ni pohádali navzájem. Další trasa Richardova vedla na Krétu, odtud na Rhodos, a pak na Kypr, kde se zase nepohodl s místními Byzantinci, načež jim po vzoru Renauda dobyl Kypr, tentokrát na hodně dlouho - asi na dvě století. Tato operace byla podle všeho dost snadná. Dále plul Richard do Tyru, kde ho ale nenechali příznivci Konráda z Montferratu přistát, takže se musel přidat k jeho protivníkovi, Guyovi z Lusignanu, který právě obléhal Akkon. Zde máme konečně číselný údaj Richardova loďstva – 25 lodí. Je to tak málo, že se domnívám, že šlo o lodi poměrně veliké, na které se vešlo alespoň 100 lidí na každou. Na místě už předtím byly další lodě z Pisy, v nejasném počtu. Obléhání trvalo celkem od roku 1188 do roku 1191, a zapojily se do něho prakticky všechny zbylé síly třetí křížové výpravy, včetně zbytku Barbarossova vojska a náš kníže Děpolt, který na místě zemřel. Obléhatelé potom společně město za dramatických okolností dobyli. Saladin je v jedné fázi obklíčil úplně všechny; ale probili se, a jeho obléhání obléhatelů zmařili. Konečné dobytí Akkonu uzavřel velmi ošklivý masakr asi 2500 muslimských zajatců.

Potom postupovali křižáci dál k Haifě a Cesareji, kde svedli slavnou bitvu u Arsúfu. Další pochod se zastavil až před Jeruzalémem, odkud se musel Richard vrátit.
Poslední epizoda proběhla v Jaffě, kterou napadl během vyjednávání Saladin, leč Richard připlul v čele padesáti pisánských a janovských galér, aby v počtu osmdesáti rytířů, čtyř set lučištníků a dvou tisíc dalších italských námořníků vyskákali do vody, vyhrnuli se na břeh a překvapené Saracény odrazili. Tato epizoda potvrzuje trvalý význam podpory italských lodí; a kromě toho je to vylodění na přímo bráněný břeh.

Závěrečné vyjednávání vrátilo křižákům prakticky všechny přístavy na pobřeží až po Jaffu a s výjimkou Askalonu, který byl zničen; ztráta vzdálenějšího zázemí ovšem zůstala navždy nenahrazena.
Další cesta Richardova opět vedla po moři do Akkonu, při návratu pak doplul ke Korfu, a odtud s nějakými piráty do Benátek.

Křížové výpravy – druhé století válek

1200 - Císař Byzance se rozhodl vzhledem k rostoucí síle Benátek (které byly stále formálně jeho kolonií) jim zabavit lodě a zakázat obchod v Byzanci. Ukázalo se to být katastrofální chyba; Benátky své mateřské zemi definitivně přerostly přes hlavu.

1203 - Čtvrtá křížová výprava, ideologicky velmi podivná, ale námořnicky kromobyčejně důležitá. Prakticky vše bylo v režii Benátek. Díky tomu, že výprava byla organizována poprvé po moři, máme o jejím rozsahu údaje slušné, protože na přepravu ohromného vojska existovala dokonce smlouva. Šlo o 30.000 křižáků za 85.000 marek, na což připravili Benátčani dle Hrochových 200 lodí k dopravě a 60 galér jako doprovod.

Zimák udává jiná a dost fantastická čísla – „480 lodí, z toho bylo 120 galér určených pro dopravu koní (?!) a řada dalších lodí, určená pro dobývání námořních pevností. Typická (?!) benátská loď měla délku 60 metrů, šířka 10 metrů, tři stěžně se čtverhrannými plachtami, stovku vesel, válečná stanoviště na přídi i zádi včetně obléhacích strojů.“

Především – galéra je dost nevhodná k dopravě čehokoli ve větším množství a koní obzvláště. Je to speciální válečné plavidlo, vhodné jako ozbrojená eskorta. Necháme-li tedy otevřenou otázku, zda bylo galér 60 nebo 120, zjistíme, že jádrem výpravy byly ty „ostatní lodě“.

Pokud se počítalo s 30.000 vojáky, vychází 150 vojáků na loď, a tedy lodě rozhodně o dost větší, než jsme znali u Normanů nebo Arabů (50 lidí). Údaj o 60 metrech délky a 10 šířky je ovšem jak z jiného vesmíru; taková loď by byla výjimečná i v 16. století, a lze jí směle hádat 1500 tun výtlaku. A jistě by se na ni vešlo 1000 lidí bez problémů, což zase nedává smysl s ohromným počtem lodí. Zkrátka, Zimák dost přehání, a Hrochovi s číslem 200 „ostatních lodí“ či wikipedie s odhadem 50 transportních lodí s koňmi a 100 s vojáky budou pravdě rozhodně blíž. Přesto to bylo bezpečně největší loďstvo, jaké kdy kdo na moři viděl od roku 717.

Křižáků se v každém případě dostavilo jen 10.000, lodě byly poloprázdné, a Benátky odmítaly z ceny slevit. Nakonec se dohodlo, že křižáci Benátkám odvedou cenu ve „službě“ - pomohou dobýt Zadar, konkurenční přístav krále Uherského.

Po této pro křižáky dost podezřelé akci následovala jedna z nejfantastičtějších válečných operací všech dob, totiž dobytí Konstantinopole. Ta měla 150 000 obyvatel a posádku o síle 30 000 mužů, z toho 5000 příslušníků varjažské gardy. K tomu velikánské hradby http://cs.wikipedia.org/wiki/Konstantinopolsk%C3%A9_hradby . Nikoho proto nenapadlo, že by bylo město vůbec v nebezpečí.

První rána bylo ovládnutí Galatské věže na protějším břehu útokem křižáků z transportních lodí. Tím se zmocnili křižáci konce řetězu, který uzavíral Zlatý roh. Ve Zlatém rohu došlo k menší námořní bitvě, kdy se Benátčanům postavila malá byzantská eskadra o síle 20 galér, což ovšem nepředstavovalo pro převahu Benátek žádný problém. Je možné, že směrem ke Zlatému rohu byly hradby nižší – nicméně neměly méně, než sedm metrů, a podle dobových vyobrazení se na ně útočilo ze žebříků, připevněných tesařsky ke stěžňům lodí. Což znamenalo, že šlo opravdu o dost velké lodě, protože s menší lodí nelze nic podobného bezpečně provádět. Hlavní skupina křižáků vedla současně boj ze země, proti paláci Blachernae v severozápadním cípu města. Zpočátku se dařilo oba útoky odrážet. Benátčané z moře nakonec prorazili, když se starý dóže Enrico Dandolo osobně vylodil s korouhví svatého Marka, a vojáky povzbudil tak, že padlo postupně 25 věží. Nicméně námořníci neměli dost lidí, aby průlom rozšířili a svedli boj ve městě proti kolosální přesile. Takže kus města prostě zapálili a stáhli se.

Císař Alexios podnikl protiútok, ale ukázalo se, že křižáky podcenil stejně fatálně, jako předtím benátské námořníky. Byli odraženi a nedosáhli ničeho. Morálka byzantského vojska i obyvatel značně klesla a císař Alexios III. raději uprchl z města.

Křižáci byli vpuštěni do města a přivezený princ Alexios Komnénos korunován. Nicméně po té se Alexios ve městě zavřel a doufal, že křižáci zase odtáhnou. Potíže začaly zejména s placením výkupného; byzantská pokladna na to prostě neměla. Nakonec to skončilo v lednu 1204 svržením Alexia, a palácovým převratem, který provedl další císař, Alexios Dukas, zvaný Murtzuflos.

Takže to skončilo tak, že křižáci museli dobývat Konstantinopol podruhé. 5. dubna křižáci podnikli první útok na město, byli však odraženi. 12. dubna 1204 byl druhý útok. Příznivý vítr pomohl Benátčanům opakovat úspěšně akci z loňského roku, a současně tentokrát křižáci prorazili hradby i na straně ke vnitrozemí. Což už těžce zkoušená obrana města nevydržela, a vypukl dost hrozný boj ve městě. Kořist byla zřejmě přímo astronomická, takže nákladný podnik se všem více než vyplatil. S křižáckými idejemi boje proti nevěřícím ovšem neměla tato vpodstatě pirátská akce nic společného.

Benátky pak získali po Byzanci celou Krétu, a základny Modin a Koron na Peloponésu. Díky tomu se stali Benátčané suverénními pány Středozemního moře až do nástupu Turků v 16. století; ovšem se zdatnou konkurencí Janova. Pisa hrála v tomto zápase vždycky až třetí housle. Slušelo by se poznamenat, že všechna tři města svedla později několik námořních bitev, když jejich řevnivost dosáhla neúnosnou mez; první z nich jsem zaznamenal v r. 1241 u ostrova Monte Cristo. Nicméně třetí strany a obchody při tom zásadně neohrožovali, takže Středozemní moře bylo po celé 13. století a velkou část 14. dost bezpečná zóna.

Vrátíme-li se ke křížovým výpravám, lze skoro vynechat z hlediska námořního méně zajímavou výpravu Pátou (1217-21) a Šestou (1228), jakož i menší soukromé výpravy Theobalda z Champagne a Richarda z Cornwallu (1239-41), kde se již s naprostou samozřejmostí celé vojsko přepravovalo po moři. Šlo o kopie výpravy čtvrté, kde najaté vojsko severoitalských měst převezlo křižáky do určeného místa, kde se vylodili. Z lodí se nebojovalo. V té době už nebylo na cestování podobným způsobem nic moc výjimečného. V mezidobí následovalo druhé – a poslední – dobytí Jeruzaléma roku 1243 a zejména osudová bitva u la Forbie 1244, kdy se už křižácké panství v Zámoří definitivně hroutilo a bylo omezeno už jen na pobřežní přístavy.

Pozoruhodná byla ale sedmá výprava. V srpnu roku 1248 se na ni vydal francouzský král Ludvík IX. Vojsko vyplulo z nově postaveného přístavu v Aigues-Mortes a byla to námořní operace přinejmenším srovnatelná se čtvrtou výpravou. O rozsahu nasvědčuje to, že Ludvík zcela zruinoval státní finance sumou 1,3 milionu livrů, což znamenalo jeho desetiletý příjem. Odhady kronikářů hovoří o 50.000 vojácích na 1700 lodích. Což je opravdu šílené množství, navíc 30 vojáků na loď je nesmyslný poměr. Realističtější úvaha historiků uvažuje o 25.000 lidech celkem, z toho 1500 rytířů, a 5000 střelců z kuše. Pokud uvažujeme podobně velké lodě, jako měli 1203 Benátčané, pak to vychází opět okolo 200 lodí. Není jasné, do jaké míry vezli s sebou od počátku fantastické vybavení, například obléhací stroje nebo čluny s plochým dnem. Výprava byla v každém případě připravena opravdu velkolepě. Údajně až během mezipřistání na Kypru byl Ludvík místními přesvědčen, že ideálním cílem útoku bude Egypt, nikoli Palestina. V červnu 1249 se křižáci vylodili se vším zmíněným vybavením před egyptskou Damiettou. Obránci, když viděli najíždějící čluny, uprchli z pevnosti bez boje. Čímž ovšem skončila námořní a úspěšná část výpravy. Následovalo ještě mnoho dobrodružství až do roku 1254, kdy se Ludvík dostal ze země (a přiznejme rovnou, že ze zajetí). Nicméně námořnictvo už se moc neuplatnilo.

Křesťanstvo ve 13. století zjevně disponovalo ohromnou námořní mocí, ale chyběl zájem o Zámoří dále bojovat. A když Bajbars zorganizoval Araby stejně velkolepě, jako kdysi Saladin, nenechal na sebe výsledek dlouho čekat. Největší katastrofa bylo 1268 dobytí Antiochie, největšího a nejbohatšího města Zámoří, korunované ještě stejně děsivým masakrem, jako kdysi dobytí Jeruzaléma, ale v opačných barvách.

1270 – odehrála se ještě osmá křížová výprava, na které Svatý Ludvík zemřel a pokračoval v ní Eduard Anglický, ale na stavu věcí se nezměnilo nic a námořní poměry rovněž nikam neposunuly.

R. 1289 padl Tripolis.

R. 1291 přišlo finále křížových výprav - závěrečné obléhání Akkonu. Celkem měli křižáci 15000 pěších a 1000 jezdců; byli zde zejména templáři, němečtí rytíři a johaniti. Útočníků údajně 250.000 (zjevně přehnané číslo).

Město nebylo nijak závratně veliké; o dost menší, než Jeruzalem. Mělo 11 věží vnějšího pásu; stahovaly se do něj všechny zbylé síly; poslední dorazilo 250 střelců a 50 rytířů. 5.4. začalo bombardování; Arabové postavili prám s katapultem. Tato důmyslná námořní operace spíš nevyšla, protože prám se nakonec potopil. 4.5. se vylodil na pomoc ještě Jindřich Kyperský se 100 rytíři a 2000 pěšími. 18.5. se obrana zhroutila; johanité stačili částečně odplout, templáři bojovali v jedné věži u vody jako úplně poslední a zahynuli do posledního.

R. 1299, 1300 a 1302 proběhly ještě tři obojživelné operace johanitů a templářů v Syrii, ale už nedosáhly ničeho zajímavého.

R. 1309 - johanité za pomoci Janova a Sicílie obsadili Byzantincům Rhodos, a dobyli pevnost dne 15.8.1310. Tím vlastně začala další kapitola válek na Středozemním moři, boje s Turky, které trvaly souvisle až hluboko do renesance.

Křížové výpravy - záhada crusaderu

Není pochyb, že se u křížových výprav uplatňovala stále veslová loď, galéra. Ta byla odvozena od dromónu v jednořadové verzi. Již nemáme doložen případ lodi dvojřadové, birémy. Pokud byla potřeba stavět loď větší, zvyšovala se zejména její délka; v zásadě ale zůstaly platné maximální staré údaje - výtlak okolo 300 tun, zhruba 45 metrů délky a 7-8 metrů šířky. Zůstal také stěžeň s plachtou; případně více stěžňů s více plachtami (dva), a to plachty obvykle latinské. Galéry užívali kromě Byzantinců také Janov, Benátky i Pisa; a každé z měst jich mohlo postavit nejméně 50; to se považovalo za ohromnou námořní sílu. Ve skutečnosti byla galéra už trochu anachronismus; zdrcující většina námořních akcí spočívala ve vylodění, nebo v útoku lodí proti pobřeží. V mém přehledu jsou vlastně jen dva jasné případy čistě námořní bitvy, v letech 1123 a 1188, kde se mohla galéra s taranováním uplatnit. Galéra potřebovala mnohem více veslařů, než kolik vezla vojáků, byla dost drahá a neefektivní; vyjímala se pouze jako působivá a prestižní síla.

Prakticky od počátku křížových výprav slyšíme o „jiných lodích“, které jsou zjevně početnější, než galéry, více spoléhají na plachy a v zásadě jsou vůbec efektivnější. Mám důvod se domnívat, že byly původně charakterem nejblíže frískému kuggonu. Byla to totiž přesně ta loď, která nejlépe splňovala logistické zadání – dopravit co největší objem nákladu s co nejméně námořníky.

Výmluvné je třeba svědectví o 200 lodích ze severu z r. 1102; nelze předpokládat, že by někde v Anglii stavěli galéry a arabské lodě. To samé zřejmě užil Norský král r. 1110 nebo Angličani, kteří útočili 1148 na Lisabon. Poměr vojáků a posádky mohl být zhruba 1:1, tedy 25 vojáků a 25 námořníků na loď (1102). Potom se tyto lodi postupně zvětšují a poměr vojáků se dále vylepšuje – třeba 150 vojáků a 40 námořníků.

Neméně zajímavé je, že tyto „jiné lodě“ užívaly stejně suverénně i Středomořské národy, totiž Benátčané, Janované a Pisánští. U obléhání Konstantinopole máme tyto „jiné lodě“ doložené výslovně v působivém počtu asi 200 kusů; a lze mít za to, že za dobytí Konstantinopole odpovídají právě tato plavidla daleko spíš, než nízké galéry. Můžeme se jen dohadovat, zda tato loď vznikla z původní římsko-byzantské obchodní plachetnice, dorazila ze severu se sicilskými Normany, byla okopírována od Arabů a nebo konečně šlo o předělávku lodi Frísů. Hodně by napovědělo, kdybychom věděli, zda měla obšívku klinkerovou nebo karvelovou. Ani to nevíme. Občas se pro takovou velkou křižáckou plachetní loď užívá označení crusader. Název nás nechává v nejistotě, zda to je označení způsobu užití lodi pro křížovou výpravu (pak může být „crusaderem“ třeba vikingská dlouhá loď, anebo i galéra), nebo opravdu nový samostatný typ. Není jasné, zda ho vynalezli Angličani, nebo některé z italských měst; a také není jasné, kdy se vlastně objevil poprvé. Z logiky událostí se zdá, že by mohl souviset s výpravou Richarda Lví Srdce a Filipa Augusta 1190, kdy bylo třeba přepravit větší vojsko; jiné podezřelé místo je výprava Benátek proti Konstantinopoli 1203. Potom se užíval pravidelně u všech dalších větších akcí.

Podle slovních popisů – vyobrazení jsem nikdy nenašel – by to byla největší loď té doby vůbec. Udává se běžný rozměr 25 metrů délky, 7 šířky a 200 tun výtlak; ale údajně existovaly i lodě 35 metrů dlouhé s výtlakem asi 700 tun, a konečně opravdu kolosální odhady, které prezentoval Zimák - 60 metrů délky, 10 šířky a tedy asi 1500 tun. Crusader by měl mít kulatou záď, přední i zadní kastel těsně u paluby (takže se mění v nástavbu), a na zábradlí byly zavěšovány štíty. Časem se prý objevil i druhý stěžeň a snad i třetí, kdy přední je skloněn poněkud dopředu. Na plachtách bývaly kříže a jiná barevná znamení. Tento popis je ovšem fascinující tím, že takovou loď popisují jiní badatelé – a je jich naprostá většina – jako výtvor až 15. století a doby zámořských objevů. Do roku 1400 svorně přísahají, že loď měla jen jeden stěžeň a jednu plachtu.

Čímž je také čistě fyzikálně omezena její velikost; už plachta o 200 metrech plochy je na hranici zvládnutelnosti; a poměr 1 metr čtvereční plachet a 1 tuna také představuje jakousi technickou hranici, kterou by loďař ve vlastním zájmu neměl překročit. Viděli jsme ostatně, že Vikingové mívali poměr plachet běžně dvojnásobný.

Jediné řešení, jak postavit opravdu velkou loď, je tedy přidat další plachtu, a tedy další stěžně. Osobně začínám být na pochybách, že to pro křižáckou techniku byl tak úplně nemožný úkol, když uvážíme rozporné zprávy od Konstantinopole. Pokud máme věřit wikipedii, potom 100 lodí pro původně plánovaných 30.000 vojáků by mělo mít průměrný výtlak asi 300 tun, čili lodě opravdu dost veliké. Co se týče nápadu s více stěžni, nebylo to v té době ve Středozemním moři opravdu nic nového. Arabové mívali více malých stěžňů na lodích jaksi od začátku; jejich trojúhelníková plachta měla přirozeně o něco menší plochu, a tak na problém narazili ještě dříve. Rovněž velmi dlouhá byzantská galéra se nemohla vydat cestou vysokého stěžně s velkou plachtou, protože by to mělo povážlivé následky pro stabilitu. Takže už v době dobytí Konstantinopole existovaly galéry, kde byl přidaný menší stěžeň s „latinskou“ plachtou. A totéž se mohlo odehrát v podobné době s původně fríským „kuggonem“ čili crusaderem. Takže pokud Zimák tvrdí, že Konstantinopol obléhaly také křižácké trojstěžníky o několika stech tunách, není to úplně nemožné.