Střípky Mezoameriky: Zbraně a zbroje

Zrod obsidiánového meče

Popis: podobně, jako tento umělecký předmět, mohla vypadat bojová pádla severoamerických indiánů

Severoameričtí indiáni chtěli také udělat z kyje užitečnější zbraň, vzali proto velmi tvrdé dřevo z jednoho z místních stromů (anglicky ironwood) a snažili se vytvořit ostří. Jako základ si vzali pádlo nebo špachtli, tvary jim dobře známé, a naostřil jejich hrany. Tímto způsobem vznikl jakýsi dřevěný meč. Později se stal velmi populární dřevěný meč ve tvaru evropské pušky (nachvilku ho pujčili do Mesoameriky a hádejte co měl na sobě, když se jim vrátil? No samozřejmě že obsidiánový trn).
Tento typ zbraně se brzy rozšířil i do Mesoameriky. Zdejší všemožné variace na meče-kyje španělé označovali slovem macanas. Oblíbeným designem byl huitzoctli, což byl čtvercový kyj s "nabroušenými" hranami (jeho rozšířením byl macuahuitzoctli, který měl navíc "čtyři hlavice" a osten na špičce, sám si to přesně neumím představit, ale přirovnávají to ke kropáči), jednalo se nejspíš o zbraň nejčastěji nošenou nejnižšími vrstvami ve válce.
Klasickou technikou, kterou si lidé přinesli již při překonávání Beringova mostu (což byl pevninský most mezi Asii a Severní Amerikou), bylo vkládání kamenné čepele do dřevěné násady. U kratší čepele, jako jsou nože nebo kopí, se vzal dostatečně ostrý kus kamene, nejčastěji pazourek nebo obsidián, a jeden jeho konec se zasadil do dřevěné násady. U delších čepelí to tak nešlo, jednak byl tak velký kus kamene velmi těžký a druhak byl velmi křehký (ačkoliv je znám krátký meč s čistě obsidiánovou čepelí, jde však o ceremoniální předmět). To se vyřešilo vkládáním většího množství malých čepelí do dřevěné násady. Toto ostří složené z několika segmentů se mohlo v případě poškození jednoduše opravit a zároveň bylo lehké. V Mesoamerice si tuhle techniku přímo zamilovali. Máme tyčku? Vložíme do ni obsidiánový hrot! Máme kyj? Vložíme do něj obsidiánové ostří! Není divu, že když dorazily do Mesoameriky ze severu pádla a špachtle, začali s tím v Mesoamerice experimentovat.

Obsidiánové šavle

Jedním z předchůdců obsidiánového meče byla šavle. Poprvé se šavlemi začali experimentovat už Toltékové, a ačkoliv je jako masovou zbraň v armádě později nahradil obsidiánový meč, Španělé se s nimi často střetávali. Jednalo se vlastně o zbraň s jedním ostřím, která byla na konci zahnutá. Z ilustrací známe více designů (vlastně dva), ačkoliv se zde často opakuje pouze jeden (je celkem normální, že nikdo nemá potřebu malovat naprosto obyčejné věci, tak schválně, viděli jste někdo obraz s mýdlem? Dokonce na obalu mýdla není nakreslené mýdlo, ale nějaká velmi příjemná paní). Ten je vytvořen vlastně přímou aplikací krátkého severoamerického pádla/špachtle (nebo brankářské hokejky) s ostřím. Ostří mohlo být jak na vnější straně, na hrotu, tak na vnitřní straně, která se používala k zaháknutí soupeře. Druhý design šavle vypadal víc jako naše evropská šavle nebo japonská katana.
Myšlenka je taková, že s jedním ostřím a při menším množství materiálu je šavle mnohem lehčí. Díky zahnutí se předá ve směru kolmém na dopad více energie, zbraň pak snáze pronikne soupeřovou ochranou. Jedná se tak o vůbec první čistě sečnou zbraň v Mesoamerice. Paradoxně tak mají šavle větší schopnost dostat se skrz brnění než pozdější obsidiánový meč. Tak proč byly tedy vystřídány obsidiánovým mečem? To se dozvíme už za okamžik.