Balisty patřily k nejmenším válečným strojům, byly určeny k ostřelování lidí, útočících obléhatelů nebo posádek pevností, nikoliv boření opevnění. Poté, co si starověcí vojevůdci v praxi ověřili jejich přesnost a dostřel, opatřili je podvozkem se dvěma koly a začlenili je do svých armád, aby fungovaly jako první polní artilerie. Balisty byly též běžnou součástí výzbroje starověkých válečných lodí ve Středomoří (tam ostatně ve výzbroji setrvaly až do středověku do nástupu děl a ještě i nějakou dobu potom).
Balisty měly velikou výhodu v tom, že na svou účinnost byly relativně malé a jejich obsluha nebyla náročná. Navíc jako jediné vrhací stroje střílely přímo na cíl, ne obloukem nepřímou střelbou z výšky. Díky své lehkosti mohly být umístěny na konstrukci, která umožnila je natáčet do stran i měnit úhel výstřelu, což spolu s možností nastavit si operativně sílu tahu tětivy umožňovalo obsluze rychle reagovat na aktuální dění na bojišti. Balisty tak mohly střelbou reagovat i na rychlé přesuny malých jednotek, což při jejich dalekém dostřelu, přesnosti a ničivé účinnosti střel více než vysvětluje masivní nasazování těchto strojů v bojích starověkých armád.
Velikost balist se lišila podle jejich určení; čím větší balista, tím samozřejmě větší a těžší střelu dokázala vystřelit, navíc na větší vzdálenost. Nicméně velké balisty nejenže byly dražší na výrobu, ale vyžadovaly i početnější obsluhu a zabíraly více místa. Proto se v průběhu staletí setkáváme ve starověku s balistami nejrůznějších velikostí - od balist, které dokázal obsluhovat jediný muž a střílely jen o málo větší šípy, než byly v pozdějších dobách šipky do velkých kuší, po stroje, které k nabití potřebovaly sílu čtyř mužů u navijáku a vystřelovaly střely o váze až 5 kg.
Konstrukce
Jejich konstrukce byla založena na využití stejného torzního momentu zkroucených provázků, jako u katapultu (viz
starověký katapult). Rozdíl proti katapultu spočíval v tom, že balista nevrhala střely pomocí jednoho ramene, ale pomocí dvou krátkých ramen spojených tětivou. Ramena byla upevněna ve vřetenu provazů a napínala se navijákem přes tětivu, která po uvolnění spouštěcího mechanismu vymrštila střelu. Tažná síla obou vřeten se díky tětivě sčítala, obě vřetena proto nemusela být zdaleka tak silná jako to u katapultu a rám, který je držel, tedy nemusel být tak masivní.
Starověká balista měla několik zajímavých vylepšení. Např. žlábek, ve kterém byla umístěna střela, byl celý posuvný, spolu s napínacím a spouštěcím mechanismem. Díky tomu bylo možné střelu v klidu a bezpečně upevnit před napnutím tětivy. Navíc se dala vypustit v kterémkoli okamžiku to střelmistr uznal za vhodné; balista se tedy nemusela jako pozdější kuše nabíjet vždy až do krajnosti, dokud tětiva do spouštěcího mechanismu sama nezapadla. Naviják, který napínal celý žlábek i s tětivou, byl napevno umístěn na zadním konci lafety balisty. Podél žlábku byly v lafetě zuby, do nichž během napínání postupně zapadaly západky, zabraňující předčasnému návratu žlábku.
Střelivo
Název balista je znám zejména jako označení pro stroj vrhající šípy, spíše tedy malá kopí s křidélky a kovovou špicí. Tyto střely měly poměrně masivní tělo, které dokázalo vydržet i prudký náraz do pevné překážky. Střely vážily 2-3 kg, v závislosti na velikosti stroje. Hlavice šípů byly samozřejmě železné, některé měly podle svého určení zvláštní tvary, podobně jako tomu bylo později u kuší. Např. na trhání plachet a lanoví se používaly šípy s hrotem ve tvaru půlměsíce, obráceným srpky dopředu. Pomocí konopných provazů namočených v oleji a omotaných kolem dříku oštěpu těsně pod hrotem se snadno vyrobily šípy zápalné, účinné zejména při souboji lodí.
Jen malou změnou konstrukce pak balista dokázala místo šípů střílet koule. Takovýto typ balisty měl svůj vlastní název, pro nedostatek jiných vhodných termínů jsem se přidržel řeckého palintonon. Změny v konstrukci spočívaly v tětivě s malou koženou plochou uprostřed a zvětšení pojízdného žlábku na střelu. Balisty vrhající koule byly masivnější a větší než ty, které vrhaly šípy - koule proto vážily 3-4 kg. Pro upřesnění dodávám, že u koulí do balist platí totéž, co jsem psal u katapultů - ani balisty nestřílely opracované kamenné nebo dokonce kovové koule. Koule se vyráběly z pálené hlíny a obsahovaly veliké oblázky.
Parametry
Velké balisty vrhaly střely o váze 3 kg na vzdálenost 450 metrů. Tyto stroje měly ramena dlouhá asi 4 stopy (1,2 metru). Napínala je čtveřice mužů, reálnou, pravidelnou frekvenci střelby odhaduji na 1 výstřel za 4-5 minut. V případě potřeby to ale určitě šlo ještě rychleji.
Velké palintonony dokázaly vrhat koule o váze 3-4 kg na stejnou vzdálenost jako balisty šípy, tj. až na 450 metrů. Co se týče oné proklamované přesnosti střelby, tak Američané, kteří si postavili repliku velkého palintononu, s ním po vychytání základních nedostatků stříleli běžně na 200 metrů. Na tuto vzdálenost činil při zaaretované pozici rozptyl dopadu kamenných koulí při opakované střelbě pouhý jeden metr!