Ideál rytířství

Vznik a vývoj středověkého ideálu rytířství.
Napsal pipux

Vývoj vojenství, vojenské družiny

Koncem starověku je opuštěno dělení osob na svobodné a otroky, přechází se na rozlišování milites a rustici (ti, kteří jsou společností živeni (vojáci) a ti, kteří společnost živí (zemědělci)).

Od 8. století dochází ke značné demilitarizaci obyvatelstva. Výzbroj výrazně zvyšuje na ceně; jen pár vyvolených se specializuje na vojenský způsob života. Vojáci mohou být nyní jen nejmajetnější členové společnosti - obvykle se utváří družina okolo nějakého mocného muže (knížete. atp.). V těchto družinách se udržuje určitá forma etiky (příslib věrnosti ke knížeti, tolerance mezi družiníky), družiny tvoří mužské spolky - jsou přítomny typické barbarské mužské rituály - např. "zasvěcovací" rituál.

Ve staré germánské společnosti bylo družin jako hub po dešti (co germán z dob stěhování národů, to válečník), nyní družiny přežívají jen v elitních skupinách, které si mohou dovolit výzbroj. Družiny si zachovávají své staré (germánské) rituály - iniciační rituál je později přetvořen ve formální pasování na rytíře (předávání zbraně na rameno, úder do krku).
Válečník 9. - 11. století slouží svému pánu. Podmínky, za jakých slouží, se nedají zobecňovat. Někde je válečníkovi přiděleno léno, někde ne; válečník může a nemusí být svobodný a ubytovaný u svého pána. Jediné, co všechny tyto válečníky spojuje, je slib věrnosti ke své družině.

Feudální anarchie

V období 10. - 11. století dochází ke srážkám těchto vojenských družin, doba se dá označit za tzv. "feudální anarchii".
Družiny páchají násilnosti na jiných družinách i na prostém obyvatelstvu - rozkrádání karavan, tržišť, atp. Družiník totiž není vázán nějakým slibem nebo morálkou k prostému obyvatelstvu; jeho sliby se vztahují pouze na družinu.

Mezi 10. a 12. stoletím je sakralizována vojenské praxe. Ukážeme si proč.
Církev, jakož patron slabých a bezbranných, se snaží násilnosti páchané na obyvatelstvu omezit. Církev vydává Pax Dei (boží mír), nařizující, že na cestách, mostech, tržištích a ve vesnicích se neválčí. Kdo nařízení neuposlechne, bude exkomunikován (vyhoštěn z obce).

Reformovaná církev: stvoření rytíře

Některé vojenské družiny se přizpůsobují nařízení církve, některé ne.
Na jedné straně tu máme "narušitele míru", na druhé straně proti nim církev posílá prosazovatele míru. V těchto církví podporovaných vojácích, ochranitelech slabých, se rodí rytířská etika: etika vojáka, který si zachovává přátelství a úctu ke svým souputníkům se rozšiřuje o ochranářství slabých (až do extrémních rozměrů - např. sebeobětování za slabé).

Reformovaná církev, vycházející z hnutí z Cluny, přepracovává své priority.
Dříve byl za miles Christi (božího bojovníka) považován zbožný, pokorný a mírumilovný asketa, který se uzavírá před světem a svádí vnitřní boj proti hříchu (dobrým příkladem budiž sv. Martin - odmítl vstoupit do armády, později se stal biskupem v Toursu).

Nyní ale přeměněná církev, snažíce se rozšířit sféru svého vlivu (probíhá boj o investituru, atp.), vnímá, že izolovaní asketové díru do světa neudělají. Církev se snaží rozšířit svoji moc a expandovat do dalších oblastí - i do oblasti světské. Sloužit bohu může nyní stejně dobře asketa jako i voják, který slouží mečem. Dochází i k takovým událostem, kde se jistý kníže rozhodne odejít ze světského života a zamknout se v klášteře; hned je ale místním biskupem napomenut, aby se vrátil ke svému válečnickému způsobu života - aby tak sloužil bohu.
Rytíř je v církevních pramenech na povrchu popisován jako oslavovaný hrdina; ve skutečnosti slouží propagandě církve.
Funkční stvoření rytíře je sakralizace válečníka - alternativní cesta, jak se stát světcem.

Proč ke vzniku rytířů došlo? Ideu rytířství podpořilo hnutí Pax Dei, to ale není vše. Dochází k boji o investituru, křesťanská kultura expanduje, na iberském poloostrově probíhá reconquista.

Píseň o Rolandovi

Tato oslava rytířství pochází právě ze Španělska, kde za vleklých vojenských srážek křesťané vytlačují Araby.
V díle se objevuje přechod do typického "válečného křesťanství", křesťanské ctnosti jsou militarizovány a heroizovány.

Z písně o Rolandovi se dochoval první rytířský kodex, dle kterého má rytíř být odvážný a moudrý. Pokud jedna z těchto vlastností výrazně převažuje nad druhou, stává se z rytíře buď blázen, nebo zbabělec.
V kodexu není uvedeno, že by rytíř měl sám své vnitřní ctnosti vyvažovat; rytíř se má seskupovat s jinými rytíři, z nichž někteří jsou moudří a někteří odvážní - rytíř má vyvažovat své ctnosti začleněním do kolektivu druhů ve zbrani. Rytíři jsou definováni jako souputníci, ne jako osamělá individua.

Pramen o Raulovi

Text o Raulovi z Cambrais je v mnohém stejný, ale i odstrašujícím způsobem jiný, než píseň o Rolandovi. Text vypovídá o mladých rytířích, vydávajících se za "dobrodružstvím" (někdy násilnosti, až jatka). Lze zde pozorovat určité "zatemnění mysli" v určitý ideál. Zatemněnost a případné násilnosti páchané rytíři nelze spojovat s církví; rytířství je folklórní a laická forma křesťanství, kterou lze spojit s "náboženskou zapáleností", tendencí vidět určité události černobíle (odtud i známá jatka v Jeruzalémě z první křížové výpravy).
Pozn.: středověké pojetí víry (povinnosti) a emocionality je ve srovnání s dnešním modelem někde jinde.

Chudí rytíři

První tzv. "chudí rytíři" se objevují při 1. křížové výpravě - zůstávají věrní církevnímu modelu před reformováním (před hnutím z Cluny, před zvýrazněním církevních snah o prosazení do dalších sfér života) - takoví rytíři jsou skromní, netouží po slávě, do svaté země si nejedou vydobýt léna, společenské pozice a nová území, namísto toho se chtějí přiblížit realizování církevních cílů.

Vznik rytířských řádů

Chudý rytíř je tedy syntézou mnicha a válečníka. Právě ve svaté zemi se mu dostává vývoje - bratrstva povětšinou chudých rytířů se zde formují na obranu a ochranu slabých (ochraňovat slabé bylo potřeba, protože ve svaté zemi docházelo k násilnostem a k anarchii). Církevní koncily pak tato bratrstva (fraternitas) přijímají, schvalují jejich institucionalizování v řád (religio) - jako dříve mnišské řády, vznikají nyní řády rytířské (templáři, špitálníci, němečtí rytíři a jiní).

Mezi rytířskými a mnišskými řády jsou ale zásadní rozdíly.
Mnišské řády, jako instituce předreformní církve, jsou uskupeními pacifistických kleriků.
Rytířské řády jsou řády "nové", vyhovující potřebám reformované církve. Nastupují do nich klerikové i laici, kteří pospolu, teď už jako rytíři, chrání laiky. Vojenským střetům se rytíři nebrání.

Bernard z Clairvaux o rytířství

Ideál rytířství této doby je stavěn do protikladu se světskými válečníky. Papeži Řehořovi VII. nejde o vznešené ideály, rytířské řády vidí jako nástroje své moci (a na druhou stranu, světský válečník je patřičně pomlouván).

Bernard z Clairvaux vyobrazuje světského válečníka s upravenými vlasy, pozlacenou výzbrojí, malovaným štítem a zdobeným závojem - v takovém světci chce ukázat válečníka marnivého.
Oproti tomu správný templář je ostříhaný dohola, neholí se, na tělesnosti (slasti a poživačnosti, "typické" pro světského válečníka) se neupíná.

Ironií je, že do současnosti se obraz rytíře zkreslil právě na onoho zkrášleného světského válečníka, kterého popisuje Bernard.

Rytířské obyčeje

Bernard pochvaluje složku "mnicha v rytíři", složku "válečníka v rytíři" se snaží potlačit a odsoudit. Navrhuje splynutí společenské třídy válečníků (bellatores) s mnichy (oratores), chce řešit válku askezí a modlitbami. Bernard pochopen nebyl, nicméně jeho dílo utvořilo předlohy pro dvorskou poezii.

Z nepochopení Bernardova díla dochází ke zmystičtění vnímání světského rytířstva - a s tím i k zesložitění možné interpretace rytířské otázky, která dostává od dob rytíře reconquisty, ochránce křesťanství, nové vrstvy komplexnosti.
Objevuje se rytíř dobyvatel srdcí ctnostných dam, rytíř zápolící s obludami a draky, rytíř ve společnosti víl, obrů, trpaslíků, atp. Toto vše jsou ale metafory.

Byli rytíři dobrodruhové, konající odvážná tažení? Ano, o něčem takovém se dá uvažovat - mladý rytíř po pasování opouští domov, potuluje se světem. Možná jde za svými sny, zcela určitě však také sleduje specifické cíle - zaopatření. Ctnostné dámy a ideály vznešené lásky neberme doslova - rytíři jde v prvé řadě o nalezení příslušnosti, tj. o to, aby získal pocit stability. A sňatek s bohatou ženou, ať již se jedná o lásky bůhvíjaké, postačuje. Prokáže-li rytíř odvahu a udatnost, může nějakou dědičku panství získat.

Rytířské dobrodružství nebylo ničím jiným, než hledáním zdrojů. V této souvislosti nepřekvapí, že se rytíři nechávali najmout do armády (toto se rozšiřuje ve velkém od 12. století).

Od rytíře se ve společnosti očekávalo, aby prokázal své ctnosti - typicky udatnost na bojišti. Nízko postavený rytíř bez zaopatření si mohl získat slušnou budoucnost tím, že v boji (středověký boj je jen velká spousta osobních soubojů "jeden na jednoho") vyhledal a skolil významného protivníka. Pokud se rytíř proslaví v boji, bývá odměněn (léno, příležitost pro výhodný sňatek, atp.). A rytířům mnoho možností kromě hrdinného boje (resp. hrdinné smrti v boji) nezbývalo - musíme si uvědomit, že často šlo o druhorozené šlechtické syny, kteří neměli nárok na majetek rodu.

Úpadek rytířství

Od 14. stol., kdy již křesťanská Evropa neměla pořádného vnějšího nepřítele, proti kterému bojovat, funkce rytířů upadá. Rytíři bojují převážně jen mezi sebou - na turnajích.
Ze znázorňování rytířských ctností se stává křečovitý manýrismus.

V 16. století jsou již rytíři prakticky nepoužitelní. Rozvoj ve vojenství nyní postavil těžkooděnce na koních mezi dinosaury. Být rytířem se stává finančně neúnosné - rytíř sloužil nějakému pánu, byl mu zavázaný. Z toho plynuly rytíři určité výhody, obživa a zaopatření.
Od 16. stol. se model armády mění, začínají používat námezdní vojska, plná žoldáků. Pevná armáda se neudržuje; když je třeba, vyberou se peníze a složí se dohromady vojsko.

Zkreslené pohledy na ideál rytířství

Jaké souvislosti se nám dnes vybaví, když se řekne slovo rytíř? Někdy je velký rozdíl v tom, co nějaký ideál znamenal v době svého utváření a v tom, co daný ideál znamená dnes (tj. v co se přetvořil).

Zmiňme si dva základní dějinné proudy, které nám pohled na rytíře zkreslují.
Osvícenský pohled: rytíř je církevním řezníkem, který koná příšerná zvěrstva a ukrutné řeže, to všechno pro prachy a potěšení té zlé a zkažené církve.
Romantický pohled: rytíř je uhlazeným hezounem v naleštěné zbroji, poflakujícím se v západu slunce, konajícím dobro a lámajícím srdce ctnostných dam.

Ani jeden pohled není přesný. Obě doby - jak osvícenství, tak romantismus - si do středověku promítají část svých představ. Osvícenci vidí ve středověku to zkažené a špatné (emotivnost, iracionalitu), romantismus v reakci na nedostatky předchozí doby zase proklíná osvícence a snaží se najít ve středověku to hezké (podívejte se někdy na české pohádky - jaký to romantizující pohled!) Spousta bludů z obou období ale v původním podání středověku nemá co dělat. Ostatně jak tomu bylo, to jsme si ukázali v článku.
Z velké části "sprostě opsáno" - viz. Micolli, G.: Voják a rytíř, in: Středověký člověk a jeho svět, ed. Le Goff, J., Praha 1999, 2. vydání.
Napsal pipux 10.12.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 39 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.090260982513428 secREMOTE_IP: 18.97.9.174