Keltové

Vrstvy obyvatel

Keltskou společnost tvořili rozvětvené rodiny klanů, které se na základě územní příslušnosti sdružovaly do kmenů. Kmenu vládl král nebo náčelník, v Galii v 1. stol. př. n. l. však některým kmenům vládl též jakýsi volený správce, podobný prý konzulům Římské republiky. Ať už byli voleni jakkoliv, správci měli jen omezenou moc. Většina rozhodnutí byla přijímána nebo přinejmenším schvalována shromážděním všech svobodných členů kmene.

Keltská společnost byla převážně zemědělská. Většina lidí žila v malých komunitách, větší osady se vyskytovaly jen vzácně.
Populace byla rozdělena na čtyři základní vrstvy: nobilitu, druidy, svobodné občany a prosté lidi, nesvobodné.

Skutečnou moc třímala v rukou nobilita, malá skupinka velmožů, z jejichž středu byli voleni králové a náčelníci.

Druidové byli známi též jako "muži umění". Patřili mezi ně jak bardi, opěvující skutky válečníků vykonané na bitevním poli, tak např. i kováři, kteří dokázali vyrobit luxusní předměty - šperky, obětiny a zbraně.

Svobodní občané se živili prací svých rukou, obdělávali pole, pásli dobytek, vykonávali jednoduchá řemesla. Měli však možnost účastnit se bojů a tím pádem získat věhlas a dostat se mezi nobilitu.

Prostí lidé, nesvobodní, pracovali na polích, spolu se svobodnými občany, a to bylo asi tak všechno, co směli. Keltové znali otroctví a často vyráželi na výpravy právě za získáním nových otroků. Ale sami měli kupodivu otroků málo, dodávali je většinou do Řecka a Říma výměnou za vzácné zboží.

Klientství

Prostí lidé pracovali pro svobodné, kteří měli právo účastnit se shromáždění a skrze tzv. klientství podporovali šlechtu v míru i ve válce.
Klientství byla dohoda o oboustranné povinnosti, kdy níže postavení přísahali věrnost těm, kdo stáli výše, výměnou za bezpečí, ochranu, či příležitost k obživě. Tato dohoda byla pevně spjatá s osobní ctí, kdokoliv jí nedodržel, musel čelit závažným důsledkům.

Klientství mohlo zasahovat i do jiných kmenů a existovalo dokonce i mezi celými klany a kmeny.

Velmi často bylo posilováno výměnou rukojmích nebo umísťováním dětí do rodiny patrona. Pouto vytvořené během výchovy cizího dítěte bylo častokrát silnější než pokrevní, viz legendy o Cúchulainnovi nebo třeba i o králi Artušovi.

Společenské postavení

Pozici člověka v keltské společnosti určoval jeho majetek a počet příznivců. Obojí se dalo získat a udržet jedině válčením. Ze samotné své podstaty byla hierarchie společnosti Keltů velmi nestálá a dynamická. Loupežné nájezdy a přepady podnikané v rámci naplnění krevní msty doplňovala žoldnéřská služba v často i velmi vzdálených zemích. Keltští žoldnéři byli ve své době velmi proslulí a žádaní, bojovali v armádách Hannibala během druhé punské války, byli též v armádě Syrakús, bojovali ve službách nástupnických království po rozpadu Alexandrovi říše, v Egyptě, Levantě a později dokonce jako pomocné sbory i v samotné římské armádě.

Prestiž potřebnou k udržení svého postavení si Keltové udržovali zejména díky luxusnímu zboží dováženému z Říma. Snad nejdůležitější bylo jejich víno, které Keltové vyměňovali s římskými obchodníky v poměru jeden (ovšem opravdu velký) džbán za otroka. Spolu se zlatými mincemi tvořilo víno základ tzv. potlachu, způsobu rozdělování luxusního zboží výměnou za následnou podporu. Keltští velmožové zdánlivě až nesmyslně rozmařile obdarovávali své i cizí lidi zlatými mincemi a jinými dary a pořádali pro ně okázalé hostiny.

Hostiny

Hostiny byly důležité společenské události. Nešlo jen o divoké pitky, přítomen byl často až rituální význam, často šlo i o život. Na hostinách se probírali dosavadní úspěchy válečníků a co bylo ještě důležitější, na jejich základě se plánovali nové výpravy. Čím úspěšnější a odvážnější čin se válečníkovi povedl, tím více jeho druhů bylo na hostině ochotno se k němu přidat a slíbit mu účast na jeho příští výpravě. A čím více válečníků na výpravě, tím byla větší šance na úspěch a větší kořist.

Zasedací pořádek na hostině byl striktní, pevně se dodržoval ceremoniál s ohledem na společenský statut a pravidla pohostinnosti.

Poseidonios píše:
... jsou usazeni v kruhu, v jehož středu sedí ten nejvlivnější z nich, ať už své postavení získal díky válečnickým dovednostem, vznešenému původu, rodině či bohatství. Vedle něj sedí hostitel a na druhé straně ostatní podle význačnosti. Jejich štítonoši stojí za nimi, zatímco kopiníci jsou usazeni na protější straně a hodují společně jako jejich pánové.

Na hostinách byli vždy přítomni bardové, připravení pohotově ocenit statečnost i velkodušnost svých mecenášů, stejně jako jízlivě pohanět skrblictví a zbabělost. Právě to nutilo ambiciozní muže k rozmařilosti a velkorysým gestům.

Cizinci směli pojíst společně s ostatními dříve, než byli dotázáni na své jméno a záměry. Každý dostal porci masa odpovídající jeho postavení. Nejvybranější kousek, část z kýty, jež byla určena prvnímu mezi muži, tradičně obdržel nejslavnější bojovník. Když ho dostával, mohl ovšem povstat jakýkoliv jiný bojovník, zpochybnit jeho právo na tuto čest a vyzvat jej.
Během hostiny se také ostatní snažili upevnit, obhájit nebo posílit své postavení v šarvátkách, které nezřídka končily opravdovým násilím.

Poseidonios píše:
Keltové se někdy při večeři pustí do soubojů. Vezmou své zbraně a utkávají se v hraných soubojích, vrhají se na sebe a odrážejí útoky. Občas je někdo zraněn a roztrpčení, které to vyvolá, může vést až k zabití protivníka, pokud (přívržence zraněného) nezadrží jejich přátelé... Když se podává zadní čtvrť (pečeně), nejchrabřejší rek dostane kus kýty. pokud si na něj činí nárok jiný muž, vstanou a bojují spolu, dokud jeden z nich nezemře.

Loupeživé výpravy

Výpravy za slávou a bohatstvím se obvykle započínaly na hostinách. Když už byli všichni v náležité náladě, do zpěvu a vychloubání bardů i válečníků mohl bojovník prohlásit, že povede loupeživou výpravu. Záleželo pak na jejím cíli, na jeho pověsti a dovednosti popsat obtíže a kořist z ní takovým způsobem, aby zaujal ostatní bojovníky, toužící po slávě a bohatství. Čím více bylo dobrovolných účastníků výpravy, tím větší byla šance na úspěch. Výprava, která přinesla kořist, postavení vůdce posílila, takže na příští výpravu jím vyhlášenou se hlásilo víc bojovníků.

Malé výpravy proti sousedním klanům za účelem získání pár kusů dobytka pak mohly přerůst v konflikt mezi celými klany, což vedlo k dalším a čím dál větším a slavnějším výpravám na větší vzdálenosti. Válečný konflikt byl v menší či větší míře setrvalou součástí života Keltů, bez něj by se struktura jejich společnosti rozpadla.

Válečná výzbroj

Nošení zbraně bylo právem a povinností každého svobodného muže. Zbraň ho zřetelně a jednoznačně odlišovala od nesvobodných občanů.

Základní výzbroj keltského bojovníka tvořilo kopí a štít. Válečníci nosili dva druhy kopí: těžší na bodání a lehčí, menší na vrhání. Podle svého majetku a postavení k tomu mohl válečník přidat meč, přilbu anebo i kroužkovou košili.

Diodóros Sicilský píše:
Do jejich výzbroje patří štíty velikosti muže, ozdobené dle vkusu jednotlivce. na některých z nich jsou vystouplé bronzové tvary, obratně vyrobené, sloužící nejen pro okrasu, ale také k ochraně. Nosí bronzové přilby s rozměrnými figurálními ozdobami, které nositeli dodávají zdání velikosti. Občas jsou k přilbě připevněny rohy, jindy přední části ptačích nebo zvířecích těl... Někteří nocí železné prsní pláty nebo kroužkové košile, zatímco jiní bojují nazí. Nosí dlouhé meče zavěšené na železném nebo bronzovém řetězu po pravém boku... Mávají kopími, která mají železné listy, jež jsou loket i více dlouhé a necelé dvě dlaně široké. některé jsou rovné, jiné zakroucené - když zasáhnou cíl, nejenže vniknou do těla, ale také potrhají ránu.

Meč byl zbraní vysoce postaveného válečníka. Jeho nositel jím dával najevo své postavení a prestiž, proto bylo mnoho mečů i pochev bohatě zdobeno vzácnými kovy i kameny. Lidové irské pověsti mluví o mečích s jílci ze zlata a slonoviny.
Archeologické nálezy dokládají, že keltské meče byly kvalitní, pružné, s břitkým a silným ostřím.
Meče byly také rituálně "zabíjeny", nohou úmyslně ohnuty během pohřebního obřadu majitele nebo když byly nabídnuty jako oběť bohům.

Přilby byly u Keltů vzácné, nosili je jen opravdu věhlasní a bohatí bojovníci. Mnoho přileb bylo určeno spíše pro okrasu nežli pro boj. Velký význam zde má mystický symbolismus, zpodobňování určitých dravých ptáků a zvířat v podobě propracovaných figurek a ozdob, které měly majiteli dodat vlastnosti zvířeti či ptáku přisuzované.

Drátěné košile byly ještě vzácnější než přilby. Nosili je jen urození, nejvýše postavení válečníci. Má se za to, že keltští kováři je začali vyrábět někdy před rokem 300 př.n.l.

Archeologické nálezy nám dokládají poměrně hojný výskyt praků v hradištích, zdá se však, že byl určen zejména k jejich obraně. Používání praků na bojišti při klasickém válečném střetu však není nikde zmíněno ani doloženo. Ještě méně je doloženo používání luku, který se zdá se neuplatnil ani v polní bitvě, ani při obléhání. Vzhledem k étosu keltského válečníka nezbývá než dojít k závěru, že luk i prak považoval za zbraně nehodné opravdového bojovníka. Jeho základní snahou bylo dobře vědět, koho na bojišti porazil, aby se měl na hostině čím pochlubit. A to je při boji na velkou vzdálenost nemyslitelné.

Bojové vozy

Keltové mi velmi přesvědčivě vyvrátili dřívější názor, že válečné vozy jsou použitelné pouze v přehledných rovinách stepí a polostepí. Náčelníci a přední bojovníci Keltů je používali při bojích po celé Evropě i Británii a podle reportů římských kronikářů a vojevůdců, kteří byli jejich jízdě nuceni čelit, byly keltské vozy nejen velmi okázalé a působivé, ale i nečekaně efektivní.

carpentum "vůz na dvou kolech" (Titus Livius), výchozí gal. podoba zřejmě byla *karbanton, sr. stir. carpat
"válečný vůz"; vůz byl pojmenován podle košatiny, kde stál vozataj, příbuzno je lat. corbis "koš";
- zdroj Václav Blažek: KELTSKÉ JAZYKY