Mýtus dlouhého luku

Následuje pasáž z knihy Bitva. Byla vydána v roce 2003, napsal ji významný, novověký válečný historik. Uvádím ji proto, že dobře odráží postoj mnoha současných válečných historiků. A říkám to, protože nechci být obviněn z toho, že si falešnou argumentací vytvářím fackovacího panáka.Podívejme se podrobněji na to, jak náš autor popisuje jednotlivé bojovníky. Sedláci mají dlouhé luky, rytíři nikoliv. Povšimněte si sociální interpretace bojujících. To, co nám autor předvádí, je klasický zkostnatělý pohled na sociální poměry, které vyloženě anachronicky promítá do poměrů ve vojsku 14. a 15. století. Existovali tehdy sedláci? Samozřejmě, že ano. Existovali rytíři? No jistě. Ovšem tyto dva fakty jsou v podstatě irelevantní. Mezi Anglickými ozbrojenci byli i rytíři, vždy však tvořili jen jejich malou část. V jistém okamžiku tvořili dokonce pouhých 5% celkového počtu vojáků v armádě. Někdo může namítnout, že termín "rytíř" je zde použit v obecnějším slova smyslu jako zástupce i té nejnižší šlechty. Opět, irelevantní. Jezdectvo nebylo verbováno na základě svého původu.Vojáci se verbovali na základě bohatství. Vůbec nezáleželo na tom, zda je vlastník majetku urozený či nikoliv. Pokud někdo vlastnil určitý majetek, musel dát k dispozici předem daný počet ozbrojenců. Sestavení jízdního vojska mělo s rytířstvím vlastně společného jen málo.V tehdejší době mnoho vlastníků půdy v Anglii nebylo šlechtici; byli známi jako svobodní sedláci (později zemané). Průzkum několika hrabství ukázal, že svobodní sedláci na tom byli finančně zhruba stejně, jako panoši, venkovští šlechtici. To znamená, že vojáky stavěli do pole stejnou měrou svobodní sedláci jako venkovští šlechtici. Ozbrojence tedy tvořili jak neurození muži, tak i nízká šlechta. Ztotožňovat ozbrojence s rytíři je chyba. Nazývat je rytíři je překrucování reality.Abychom se ale vrátili k lukostřelcům. Byli to sedláci pouze v tom smyslu, že obdělávali půdu. Byli to vlastně poddaní, majetek svobodných sedláků. Svobodní sedláci, kteří měli nějaký majetek, ale neměli ho dost na to, aby museli vypravit do války obrněného ozbrojence, museli místo toho dodat lukostřelce, a to dokonce i s koněm. Svobodní sedláci tedy dodávali do armády jak těžce ozbrojené vojáky, tak i lučištníky. Jediný rozdíl mezi nimi byl ve velikosti majetku každého konkrétního svobodného sedláka. Neboli ze stejného panství mohl pocházet lučištník i ozbrojenec. Naroubovat sociální poměry na poměry ve vojsku znamená zcela neporozumět vojenské sociální realitě tehdejší doby.Náš autor nám předkládá dvě myšlenky. Ozbrojenci a lukostřelci představují dvě odlišné kultury, rytíře a sedláky. Vyvozuje pak z toho, že problém Francie byl v tom, že reagovala pouze na vojáky, kteří jí byli sociálně rovni, namísto na skutečné nebezpečí: na lučištníky. A zde je ta druhá myšlenka: dlouhý luk byl v pozdnějším středověku na bitevním poli skutečnou hrozbou.Postupem času začala Francie napodobovat Anglický systém ve verbování jezdectva. Edward III ve svém dopisu Siru Thomasi Lucymu píše, že když dorazili do Kresčaku, nepřítel se objevil v počtu 12 000 ozbrojenců, z nichž 8 000 bylo pánů, panošů a rytířů. 4 000 obrněnců tedy bylo neurozeného původu. Rozhodujícím faktorem se tedy stával majetek, nikoli původ. Je tedy logické předpokládat, že francouzská jízda pocházela ze stejných skupin obyvatelstva, jako jízda v Anglii, takže francouzští ozbrojenci byli stejnou měrou urození jako neurození. Jen stěží to tedy mohla být skupina, která by se nějak významně odlišovala od té, z níž pocházeli angličtí lučištníci. Násilím klást kulturní rozdíly mezi ozbrojence a lukostřelce je všechno, jen ne rozumný přístup při snaze o pochopení vojenské reality Stoleté války.Podívejme se nyní na důvod, proč si autor myslí, že dlouhé luky byly v tehdejších válkách velkou hrozbou. Dostáváme se zde k onomu milovanému mýtu o anglickém dlouhém luku. Mýtus dlouhého luku stojí na svaté trojici. Ne té Svaté Trojici. Je to svatá trojice Kresčaku, Poitiers a Agincourtu. Je třeba říci, že bitva u Kresčaku byla vyhrána zejména díky dlouhým lukům, pracujícím v dokonalé spolupráci s ozbrojenci, opěšalými příslušníky těžké jízdy. Byl to klasický střet pěchoty s jezdectvem. Poitiers bylo ale o něčem úplně jiném.U Poitiers Angličané bojovali z uzavřených pozic, k nimž by se jízda dostávala jen velmi těžko. Francouzi proto sesedli a zaútočili na ně pěšmo. Nakonec byli poraženi malou jezdeckou jednotkou anglických ozbrojenců, kteří je napadli zezadu. Lukostřelci jsou v této bitvě zmiňováni, ale jen ve smyslu, že stříleli na francouzskou jízdu, ale museli se přemístit, protože jejich střelba neměla žádné následky. A to je jediná zpráva o vlivu lučištníků na průběh této bitvy.
Pak zde máme klasický útok francouzské jízdy u Agincourtu, kterým začala zdejší bitva. Poté, co byl tento první nájezd odražen, nikde už není jediná zmínka o tom, že by střelba z dlouhých luků měla jakýkoliv podíl na následné porážce nepřítele. Některé zdroje uvádějí, že lučištníci odložili své luky a šípy a vrhli se do boje. Jiné píší, že lučištníkům došly šípy, takže se vrhli do boje přímo. Ať už dáme za pravdu tomu či onomu popisu, obé potvrzuje pozoruhodnou neúčinnost střelby z luků. Svůj luk a šíp lukostřelec odhodí, pouze když vidí, že jeho střelba se míjí účinkem. Jestliže by střelcům došly šípy, jednoznačně by to znamenalo, že jejich střelba nedokázala ovlivnit průběh bitvy.Při pohledu na všechny tři bitvy nám před očima vyvstává jasný vzor. Střelba z luků je účinná vůči útoku jízdy, ale daleko méně proti opěšalým obrněncům. Názor našeho autora, že když francouzi otrocky následovali příklad angličanů a sesedli ze svých koní, dali tím najevo, že nepochopili skutečnou hrozbu, kterou byly dlouhé luky, se vůbec nepotvrdil. Naopak to luky selhali, když musely čelit útoku opěšalým ozbrojencům. Při takovémto úhlu pohledu už se dlouhý luk nejeví jako takovou über zbraní, jakou z něj moderní angličtí historikové rádi dělají.A jak že tedy vlastně vznikl onen mýtus dlouhého luku? Myslím si, že nejvíce se posílil v první polovině dvacátého století. Z části to bylo vlivem některých Marxistických myšlenek vzešlých ze sociálních věd, jež se tehdy právě rodily. Uchytila se myšlenka, že historická změna byla výsledkem konfliktu mezi utlačovateli a utlačovanými. Bylo tak snadné představit si sedláka jako utlačovaného a rytíře jako utlačitele. Změna historie pak byla výsledkem narůstající moci utlačovaných. Postupně se pak z lukostřelců, zástupců utlačovaných, stali hrdinové. A vznikl mýtus o dlouhém luku.