Úpadek a rozdělení římské říše

Tetrarchie se sice projevila poměrně efektivní způsob správy říše, brzy se však mělo ukázat, že je závislá na autoritě samotného Diokleciána. Když se roku 305 vzdal vlády, okamžitě se ukázala křehkost tohoto systému v drsné politické realitě impéria, neboť tehdejší augustus Maximianus Herculius se odmítl vzdát moci a musel být sesazen. Hned následujícího roku se, bez ohledu na systém ustanovený Diokleciánem, rozběhlo nové kolo mocenských bojů o trůn, ze kterého vyšel definitivní vítěz až roku 324, celých osm let poté co samotný Dioklecián zemřel v ústraní.

Tímto vítězem byl Konstantin I., v mnohém pokračovatel Diokleciána, alespoň co se týkalo upevňování neomezené císařské moci. Stejně jako on si i Konstantin uvědomoval problémy spojené se správou říše a pokusil se je adresovat mimo jiné přijetím křesťanství jako nového stabilizačního prvku římské říše a pozvednutí Konstantinopole na „nový a lepší“ a především lépe situovaný „Řím“. Obě tyto rozhodnutí předznamenaly budoucí vývoj na mnoho staletí dopředu...

Křesťanství ani přesídlení do Konstantinopole však samo o sobě nemohlo vyřešit problémy spojené se správou tak rozsáhlého území. Zde si Konstantin pomohl především užitím členů vlastní rodiny, svých synů a synovců, jako spolucísařů a správců. Zůstala palčivá otázka následnictví, kterou ponechal svým synům a výsledkem bylo rozdělení říše na čtyři správní celky, jeden pro každého z nich. I když se tato území dočkaly opětovného spojení pod vládou jediného císaře, znamenala celá situace další odcizení jednotlivých částí. Situace, jenž by byla v dobách vzestupu principátu považována za problém bezprostředně si žádající císařovu pozornost, se poměrně snadno stala legálním stavem, stavem možná přijatelnějším, než další nástupnické boje o získání v podstatě neudržitelné říše. Stěhování nejvyšších vrstev obyvatelstva z Říma do Konstantinopole pomáhalo dále prohlubovat rozdíly mezi východem a západem. Nabízí se otázka, zda nebyl další vývoj víceméně pevně stanoven již v tuto chvíli, jeden a půl století před skutečným, permanentním rozbitím říše na východ a západ.

Třetí čtvrtina čtvrtého století by se ve srovnání s předchozími krizemi mohla zdát jako poněkud klidnější období – krátká vzdorovláda Silvianova, tažení Flavia Claudia Juliana, které mělo za úkol získat titul augusta se nakonec neuskutečnilo, neboť jeho bratranec a sok umírá ještě než se Julianus dostane do Konstantinopole. To vše se zdá nesrovnatelná s vývojem minulým, především s krizí třetího století. Julian poměrně úspěšně odráží germánský vpád, daří se mu stabilizovat situaci na Rýně a zabraňuje zvýšení daňového zatížení v Galii. Na jeho vládě je také dobře demonstrovatelné, jak hluboko je už v římské společnosti zakořeněno křesťanství – i když se jako jediný císař po Konstantinovi snaží ustanovit pohanskou církevní organizaci, nesetkává se s úspěchem. Jeho smrt během tažení proti perskému velkokráli Šapůnovi II. je zároveň smrtí posledního pohanského císaře.

Roku 410 je Řím dobyt a vypleněn Vizigóty a jasně se tím ukazuje, jak hluboký je úpadek vojenské moci v západořímské říši. Když se o čtyři desetiletí později, roku 207, utká západořímská armáda Flavia Aëtia s Huny a Germány v bitvě na Katalunských polích, nemá už ve skutečnosti se skutečnými římskými legiemi mnoho společného – většinu jeho vojska tvoří různé kmeny, především původu germánského. Role Východořímské říše se v tomto konfliktu omezuje prakticky jen na placení výkupného. Nepoměrně lepší ekonomika jí tak pomůže dostat se skrz tento konflikt a co je důležitější, později se i znova vzchopit ze současného, neutěšeného stavu.

Celkový rozklad západu se však netýká jen vojenství, ale i vnitřního členění Západořímské říše – decentralizační tendence pocházející již z doby krize ve třetím století jsou teď posilovány i již víceméně nekontrolovaným stěhováním se barbarského obyvatelstva (v tomto období z velké části Germánů) na území říše.

Valentinius III. v druhé čtvrtině pátého století, již zcela uznává nadřízenost Konstantinopole a také přejímá její právní systém, zosobněný Codexem Theodosiem, zákoníkem nazvaným dle Východořímského císaře Theodosia II. S druhým vypleněním Říma Vandaly a se smrtí Valentinia III. se již přinejlepším započaté odcizení mezi oběma polovinami říše dále prohlubuje. Užíváme –li pro předešlá období výraz „úpadek“, můžeme následujících dvacet let s jistou mírou nadsázky přirovnat k volnému pádu. Východořímská říše již tehdy kráčí cestou zcela odlišnou od západu.

Roku 476 se Germán Flavius Odoaker stává nikoli římským císařem, nýbrž králem, což mu umožňuje částečně nezapadnout do starých mocenských struktur a zároveň se vyhnout komplikacím s Konstantinopolí, které proklamuje podřízenost. Dopad se konečně dostavil, ale nikdo si jej vlastně ani neuvědomil. Co vnímáme jako zásadní předěl se pro současníky stalo spíše potvrzením už dlouho existujícího stavu.

Vize jednotné a velké Římské říše však nezemřela ze dne na den. Částečně se odrazila ještě ve vojenských akcích na Apeninském poloostrově v poslední čtvrtině šestého století, během vlády byzantského císařů Tiberia II. a Mauricia a k myšlence vlády nad křesťanským světem z Říma se obracel ještě na přelomu 10. a 11. století coby císař Svaté říše římské ještě Ota III. Politická realita středověkého světa však těmto poněkud idealistickým plánům nepřála a západ i východ Evropy se ve staletích následujících již potýkaly se zcela jinými problémy.