Zeměplocha Terryho Pratchetta: Smrť

Smrť

Smrť je antropomorfní personifikací všech představ o Smrti. Kdysi velmi, velmi dávno, byl prostě jen smrtka. Jenomže, jak vám jistě rádi potvrdí vlkodlaci a čarodějky provádějící Zapůjčení (ptejte se radši těch čarodějek, přecijen...), podoba mění myšlení a Smrť na sebe vzal podobu víceméně lidskou.
A protože s lidmi je spojená zvědavost, Smrť začal studovat lidi. Jenomže akt pozorování mění nejen věc pozorovanou, ale i pozorovatele, a tak se Smrť sám změnil.
Je tak trochu schizofrenní, na jednu stranu je tím, čím být má - Smrťem, Poslední instancí, Jediným spravedlivým. Na stranu druhou si občas povolí nějaké emoce či pocity (a obvykle následuje malér), někdy je chladný a nestraný, jindy zase příjemně lidský a starající se... má tendence chovat se společensky a vstřícně dle možností.
Smrť má tři přátele, Válku, Hlad a Mor. Jsou to takový dobří kumpáni do hospody, které Dvoukvítek kdysi naučil (nebo aspoň učil) Bridge. Má koně. Jemnuje se Truhlík, je bílý, velký, nádherný, s dlouhým rodokmenem, velmi chytrý a Smrť o něj velmi dbá a i to o Smrťovi něco vypovídá. Před ním měl různé tradiční koně - jenže kostěným porád upadávala hlava a ohniví měli tendenci podpalovat podestýlku. Smrť má i jeden velmi zajímavý koníček - Mrakoplaše (viz první série recenzí Zeměplochy). Jsou spolu staří známý, Mrakoplaš prošel tolika magickými bouřemi, apokalypsamy, mystickými MaelströMy, prošel Podzemními rozměry i peklem a kdo ví čím ještě, chvíli byl démonem, byl u stvoření světa, stal se figurkou ve hře bohů tolikrát, že mu může konkurovat snad jen Barbar Cohen, bylu stvoření světadílu a tolikrát umíral či byl na pokraji smrti a znovu se odtamtud dostal zpátky, že se jeho Hodiny zcela překroutily a písek se v nich sype nejen seshora dolu, ale i sesdola nahoru a také různými zvláštními chodbičkami mezi baňkami, které se na nich časem vytvořily. Tyhle hodiny má smrť na stole nebo je nosí stále u sebe.
Smrť miluje kočky.
Smrť bydlí v tom, co se nazývá Smrťův dům nebo Smrťova říše. Vše je tam černé a pochmurné. Malý domek je zevnitř ohromným palácem, vzadu na zahradě je houpačka a také pole s obilým, které je jediné vyvedeno v perfektních barvách, a houpe se podle větru, který tu ovšem není. V domě je místnost s Knihami osudů každého jednoho člověka a také místnost s policemi plnými Hodin, které vévodí ohromné hodiny A´Tuin.
Dům je výborně zařízený. Alespoň na pohled. Smrť by la je všude, takže přesně ví, jak věci vypadají, ale už většinou neví, jak fungují. Ručníky krásně vysí k zemi, ale jsou pevné a tvrdé jak ocel. Smrťův stůl je plný šuplat, které ale nelze vysunout.
O toto panství se Smrťovi stará Albert, jeho sluha. Je to velmi, velmi zajímavá postava, ale to bych musel spojlerovat knihu Mort.

Krysí smrť

Ke Smrťovi se časem přifaří (oddělí se z něj) Krysí smrť. Má úžasné dialogy. Je mnohem společenštější a spjatější s civilizací než Smrť normální, a stále strká svůj zakápěný čumák někam, kde překáží. Když má Smrť zrovna moc práce, tak za něk bere i krysy lidské. Lítá na přisleplém mluvícím havranovi, protože mu Smrť zakázal jezdit na kočce a teriéra nechtěl.

lady (vévodkyně) Zuzana Stohelitská

Smrť má (v průběhu získá) vnučku Zuzanu. Je velmi, velmi pragmatická a přízemní. V průběhu knížek byla studentkou, pak vychovatelkou a nakonec učitelkou a zastává názor, že někteří rodiče by měli skládat zvláštní zkoušky, než se jim dovolí být rodiči. Čas a prostor považuje za něco, čím se může řídit, když se jí zrovna chce.
Jako učitelka nosí černé šaty a vlasy (černé, s jediným bílým pruhem nad spánkem) nosí sepnuté do drdolu. Ředitelka to nemá ráda, považuje to za odkaz Starých Učebních Metod. Ale nemůže s tím nic dělat. Děti Zuzanu milují, občas děsí rodiče vyprávěními o školních výletech doprostřed prastarých bitev. Ale děti toho napovídají...