Staré zlo a mladá družina

Jako Forrest Gump

aneb Žádná prdel a hodně běhání

Mylně jsem si myslel, že když jsem ve vesnici, znamená to konečně příležitost ke komfortu a odpočinku. Tak jsem se na, řekl bych skoro teplo domova, těšil. Ale zase jsem mířil mimo. Ach jo. Proč si člověk musí vymyslet takovou pitomost jako jsou dobrodružství.Už večer všechno začalo "zapáchat" nějakou nekalostí. Starosta si nás lehce oťukával, jestli bychom nedořešili celou tu litanii se ztrátou potravin. Aby si pojistil nejen morálně založenou část družiny, ale i materialisty, přislíbil ještě 20 zl na osobu, která se živá vrátí. Nemusím zdůrazňovat, jaký to mělo vliv na trpaslíka a jemu duševně podobné.Tak jsme tu výpravu na prošetření událostí odsouhlasili. Maleon hned inicioval ranní budíček na další den. Ale po chvilce přemlouvání a úpěnlivém pohledu slevil ze smrtelné noční hodiny, kdy vstává on a jeho bůh, na těžce zraňující osmou, se kterou jsem se musel smířit. To se Lathanderovi to dogma stanovuje, když bohové nespí! Měli by se nad těmi lidmi trochu slitovat. A ne je navážet do nějakého ranního vstávání a klanění se sluníčku nebo jiných zběsilých, většinou pohybově dost náročných, rituálů, které stejně končí tím, že zhebne nějaký nebožák. V lepším případě jsou "pouze" všichni tak zhulený kadidlem, že s nimi po zbytek dne není řeč.Začal se další den a naše výprava s ním. Utvořili jsme celistvou formaci, ve které jsem zaujal vhodnou pozici k útoku i útěku - uprostřed. Kousek na cestě za vesnicí jsme potkali docela nevzhledně vyhlížejícího chlapíka. Bojová situace visela na vlásku. Ale obě strany to ustály. Říkal si Rybář. Ale s vodou měly něco společné jenom jeho oči. Vyrazili jsme dál. I když se značnými pochybnostmi, jestli ten člověk nesežere všechny obyvatele ve vesnici.Hustá zimní mračna definitivně usoudila, že je čas znepříjemnit nám život. Začalo hustě sněžit. Sněhová clona byla taková, že ti vzadu ani neviděli ty vpředu. Vstoupili jsme po cestě do lesa. Nečekali jsme dlouho a z křoví u cesty hustým porostem přišel lehce překvapivý útok. Ale již tvrdě vyvinuté reflexy nás ušetřily prvních zranění. Bojechtiví členové naší družiny se vrhli vpřed. Než se mi podařilo se obezřetně prodrat k jádru problému, bylo po něm a všech, kteří ho tvořili. Po bližší prohlídce se ukázalo, že jsme zřejmě vymítili jedno ze strážních stanovišť orků. Vida, že jsme na správné cestě, nezdržovali jsme se již déle a tak nějak každý po svém jsme razili k druhému konci lesa s výhledem na doupě zla.Řekli jsme si, že obhlédneme situaci a počkáme, co se bude dít. I když Blade měl zcela jiné úmysly. Jeho nápad vzít to ztečí se nejevil jako příliš vhodný. Což se později potvrdilo. A dočkali jsme se. Z brány se vynořila komorní skupinka a vydala se po cestě k lesu. Jednalo se evidentně o novou hlídku. Rozhodli jsme se je přepadnout ze zálohy. Pouze náš rytíř bez bázně a hany se nechtěl někomu dívat mečem do ledvin. Sám na sebe vzal úlohu návnady. Počíhali jsme si v lese. I trpaslík souhlasil a zamaskoval se. Bohužel, při jeho znalostech stromů to nedopadlo nejlépe. Naštěstí nepřátelé neprokázali valnou inteligenci a jeho omyl ve spletení si stromu z pařezem nenadělal žádnou škodu. Dala by se vzít i jeho omluva, že zespodu vypadají oba stejně. A známé rčení druidů (nebo to byli trpaslíci?) hovoří jasně: "Víc než elfy už nemám rád jen stromy".Zaútočili jsme důrazně a nečekaně. Ale málo. Rozpoutal se lítý boj. Pokud si dobře vzpomínám, soupeři byli čtyři. Jeden statný jedinec, jedna žena a dva normální orci. Ani jsem se nenadál a moji společníci začali padat jako kapky v lijáku. Nakonec nebyl už na nohou nikdo, jen já. Vedl jsem důsledný boj z dálky a tudíž jsem neutržil žádná zranění. Zbyl na mě zraněný obr a ještě jeden ork. Ostatní už zbyli jen pro supy a mouchy. Spočítal jsem si náskok a věřil v něj. Hned na úvod mě ten kolohnát vyvedl z omylu a vzal mě ztečí. Ale minul. Tak jsem ho vzal kuší po hlavě. A dorazil ho. Dík svým přátelům. Poslední ork vida moji odhodlanost a netradiční zbraň nablízko, vzal nohy na ramena. Spadla mi ze srdce lavina. Vydal jsem se obhlížet pozůstalé. Bladovi už nebylo pomoci. Ve stádiu před smrtí jsem nalezl Helda, Maleona a Flavia. Chtěl jsem jim všem pomoci. Ale nevěděl jsem, co dřív. Běhal jsem od jednoho k druhému jako blázen. Umírali mi pod rukama. Jen boží osud mi zachránil Maleona. Ale byl na tom bledě. Naložil jsem ho na koně a vydal se ku pomoci.Dalo se čekat, že začne pronásledování. A začalo. Už jsem neměl moc sil a jeden umírající mě příliš nezrychloval. Rozhodl jsem se obětovat koně. Postrčil jsem ho do lesa. Ani Maleona jsem nemohl už dál nést. Skryl jsem ho ve sněhu a doufal, že nezmrzne úplně. Vyrazil jsem. Dal jsem letmou míli. A skončil na pokraji vyčerpání v náručí vesnice. Trochu jsem se porozhlédl a pak se vplahočil do hostince. Našel jsem starostu. Ten mi nabídl pomoc zrovna přítomného kněze. Zároveň jsme vypravili záchrannou četu pod mým vedením pro mého přítele. Byl jsem si jistý, že ho najdu. Tak jsem ho nenašel. Naštěstí se osvědčila rojnice. Podařilo se nám dopravit ho zpět a tam ho již vzal do svých rukou kněz. Šel jsem spát.Druhý den ráno mě Lathanderův následovník přišel ujistit, že paladin bude v pořádku. Když se Maleon probral a dal dohromady, začal se ještě více věnovat duchovnímu studiu pod vedením svého ošetřovatele. Tak jsem se konečně vyspal a odpočinul si. Užívali jsme si tak asi čtrnáct dní. Pak dorazili nějací mladíci plni odhodlání. I my jsme chtěli pomstít smrt našich přátel a splnit svůj úkol. Slovo dalo slovo a nová družina byla na světě. Na nic jsme nečekali a vydali se za slávou a ctí (hehe) podruhé.Hlídkové stanoviště jsme našli prázdné. Vydali jsme se na obhlídku. Nic jsme neviděli. Nám známá scenérie s jezírkem a skalkou zůstala nezměněna. Rozhodli jsme se počkat na noc a pak se přiblížit. Nevím jestli to vzhledem k tomu, že orci vidí ve tmě a například já ne, byl šťastný nápad. Ale byl můj, tak to nebudu hodnotit. Když jsme se přiblížili, není už moc co vyprávět. Někdo zabušil na bránu. Prostě jsme to vzali ztečí. Za chvilku se brána otevřela a boj začal. Opět jsem zvolil taktiku z dálky. Tentokrát s lepšími propočty vzdáleností. Všichni umírali. Paladin, nový přítel trpaslík. Ještě naposledy jsem vystřelil a dal se na útěk. Stejně to bylo pozdě. Strhla se zběsilá honička. A ještě k tomu potmě. Byli jsme v ní já, kněz boha smrti Kelemvora a elf lučištník. Ve vhodné chvíli to elf lupnul do lesa a schoval se. Dokonce tak, že ho nikdo neviděl. Kněz se začal připravovat na poslední boj. Já na delší běžecký výkon oproti posledně. On zemřel v boji proti přesile. Já málem s plícemi na vestě. Ale zase jsem přežil. To je vše z dalšího putování.I můj věčný optimismus halí šeď smutku. Mnoho mrtvých pro nic. Teď už je to otázka cti (fuj, já věděl, že tomu neuteču) vybít to orčí doupě. Snad tam bude slušný poklad. Snad nebudeme umírat. Alespoň já.