Moschies a Dílo Ulbrichovo

Obsah článku:
"Konečně!" Bratr Ulbrich vystoupil z kočáru a poručil kočímu, aby mu přinesl do jeho pracovny v pevnosti zavazadla. Zvláště to, pro které se trmácel až do dalekého Říma. Ulbrich měl sice cestovní oděv rytíře Řádu, ale z pohledu na něj bylo okamžitě jasné, že není bojovník. Aspoň ne bojovník těla. Jeho život předurčila děsivá událost v dětství, kdy jeho matku posedl démon. Zabil otce, když se chlapce pokoušel holýma rukama bránit. Dodnes měl ten výjev v hlavě. Matku pak chytila stráž a předala biskupovi k exorcismu. Vymítání nepřežila a malý Ulbrich byl jako společensky nepřijatelný svěřen Řádu. Jeho výchova byla svěřena starému bratru Murwolfovi, který mu pečlivě předal vše, co učení Písma vyžadovalo, a nauku o politice Řádu k tomu. Snahy starých rytířů naučit ho vládnout mečem však selhávaly. Novic byl dobrým žákem, ale jeho mysl se stále upínala k jedinému: jak přímo porazit Satana a jeho démony. Nevěřil, že by mu v tomto pomohly zbraně. Další možností byly různé formy odstrašování, vyhánění a vymítání démonů z lidí, domů i oblastí. Téma exorcismu však nebylo nikdy v církvi příliš populární a v jejích nejrůznějších ozbrojených formacích už vůbec. Důvod byl prostý - porážka. Ano, až příliš často odcházeli služebníci Všemohoucího z tohoto boje poraženi. Příliš často na to, aby to nepoškodilo křesťanskou propagandu. Nacházely se různé výmluvy, obvykle údajná spolupráce oběti s démonem. A sami exorcisté byli v církvi trpěnými černými ovcemi. Ulbrich netoužil být exorcistou, neboť věřil, že musí existovat lepší způsob, jak se s démony vypořádat. Pamatoval si křik z místnosti, v níž vymítali démona z jeho matky. Zachmuřený bosý kněz zahalený v černém plášti s obrovským dřevěným křížem pověšeným na krku ho děsil skoro stejně jako posedlá matka. A pak ten muž vyšel a měl ruce i tvář zakrvácené. Řekl jen Amen a odešel. Matku už mu neukázali.
V Řádu nebyli z jeho sklonů nadšeni a místo žádaných svitků na toto téma dostával od představených stále tvrdší pokání. Trvalo téměř tisíc let, než se náboženství Kříže podařilo vyčistit Evropu od revenantů, šotků, goblinů, elfů, trollů a různých místních bůžků. Nešlo to jinak než soustavným decimováním ohnisek tohoto kacířství. Naštěstí v decimování byli papežovi muži nedostižní. Bylo jistě jen otázkou času, kdy se panství římského kříže rozlije dále na východ, ale zatím několik set tisíc pohanů v Litvě a Pobaltí dávalo čas Konstantinopoli upevnit své pozice ve stále mocnějších knížectvích na východě. Řád se ale na východě začal setkávat s pohanskou magií a děsivými tvory, které využívala.
Nový Velmistr Řádu byl proto přístupný každé myšlence, která by pomohla tento odpor rychle zlomit. Informace o novici Ulbrichovi rychle prosákla až k velmistrovi a ten nařídil jeho urychlené vysvěcení, aby s ním mohl vůbec promluvit. Bylo to zvláštní setkání: čtyřicetiletý voják a politik se zájmem naslouchal nápadům sedmnáctiletého chlapce. Zvláště ho zaujala myšlenka veřejně a manifestačně porazit samotného Satana. Toho by se snad zalekli i ti uctívači divočáků v Litvě... Splnil tedy mladíkovi jeho sen: podepsal mu žádost pro kardinála Mariannella, vrchního správce papežského archivu v Římě o poskytnutí informací o případech posednutí a prováděných exorcismech. Rovněž mu zaplatil cestu. Pobyt v Římě si však mladík musel odpracovat jako písař v archivu. Po více než dvou letech se vrátil do Velmistrovy pevnosti s opisy potřebných svitků.
Jejich obsah ho však příliš nepotěšil. Zdálo se, že exorcisté hlášení do Říma nevěnovali příliš pozornosti, a zejména ho šokovalo, že bylo zaznamenáno pouze šest vymítání Satana za víc než tisíc let. Zbytek byli podřadní démoni nebo dokonce prostí blázni, kteří něčím přitáhli exorcistovu pozornost. Z uvedených šesti případů se pouze jednou podařilo Satana vyhnat - bylo to roku 654 v Katalánsku. V ostatních případech vymýtání Satana skončilo exorcistovou smrtí a následným upálením posedlé osoby. Ulbrich po celou dobu svého římského pátrání přemýšlel o motivech démonů. Zdálo se podivné, že by mocný démon shledal užitečným zabít několik lidí, pak se nechat připoutat k posteli a nakonec plivat po nějakém bláznivém knězi. Stejně tak bylo zvláštní, že se démon v bezvýchodné situaci raději nechával ponižovat, než aby se klidně vrátil do pekel, případně posedl někoho jiného. U nižších démonů se to snad dalo vysvětlil Satanovými rozkazy, ale co Satan sám? Čím více o tom Ulbrich přemýšlel, tím více se zdálo pravděpodobné, že démon nemůže ovládnuté tělo opustit, ani kdyby chtěl. Dokonce ani Satan ne. Teprve když se při vymítání týráním tělo dostane na práh smrti, pouto se uvolní. Stejně tak se mu zdálo jasné, že démon v lidském těle není schopen získávat vědomosti mimo rámec lidských smyslů. Byl sice schopen silných manifestací duševní i fyzické síly, ale i zde se zdálo, že spíše jen využívá skrytých schopností lidského těla, posíleného svou nezměrnou vůlí. Nabízela se tedy možnost zbavit svět mocných démonů a případně i samotného Satana na dlouhou dobu uvězněním jejich nedobrovolných lidských hostitelů. A svět zbavený Satana po několik desetiletí se promění v rajskou zahradu, které už Satan po smrti svého hostitele nedokáže ublížit, představoval si bratr Ulbrich. Uvěznit ho však nestačilo, neboť pro kteréhokoliv z vládců pekel bylo jen otázkou několika hodin, kdy rozbijí i nejpevnější žalář a zabijí své věznitele. Bylo třeba je i vysílit. Démony, ne jejich oběti. Proto nepřicházelo v úvahu fyzické mučení. Ulbrich si představil démona vystaveného síle víry desítek bratří... A v jeho mysli vyvstala i představa velmi zvláštního žaláře.
Proto teď pospíchal rovnou za Velmistrem. Stráže se před ním uctivě rozestupovaly a až před komnatou samotného Velmistra zpomalil, aby si připravil svou řeč. Velmistr však jeho nadšení rychle zchladil, když mu vylíčil, kolik tisíc marek by celá věc stála. Navíc by stavba musela probíhat v nejpřísnějším utajení před Římem a stavět by museli řádoví bratři, neboť nebylo možno použít nevolníky na tak svaté dílo. Bylo zřejmé, že Velmistrova podpora by se týkala nanejvýš nějaké pěkné levné demonstrace okultní síly, nejlépe před očima tisíců pohanů. Ulbrich byl zdrcen, ale nehodlal se vzdát svého plánu. Vrátil se do své pracovny a pokusil se soustředit na praktické otázky tohoto světa. Stále mu přece zbyla Velmistrova důvěra. Musí především zjistit, kolik času a peněz by jeho dílo stálo.
Vzpomněl si, že v rodných Brémách jeho otec kdysi jednal o přestavbě svého domu se starým stavitelem Toldmannem. Měl syna asi o deset let staršího než Ulbrich, který chtěl pokračovat v rodové tradici. Pod záminkou shánění informací o případu své matky získal povolení k odjezdu do Brém.Tam udeřil zdobeným klepadlem na pevné dveře honosného stavitelova domu. Od správce se dozvěděl, že starý pán nedávno zesnul a mladý Wilhelm po něm hodlal převzít živnost. Zdejší měšťané však dosud mladíkovi nedůvěřovali a konkurence zde byla veliká. Mladý stavitel proto přesídlil do městečka Rupzstadtu, asi padesát mil od Brém. Když tam utrmácený bratr Ulbrich dorazil, nemohl si nevšimnout, že zdejší stavitelův dům je mnohem skromnější než ten v Brémách. To mu vyhovovalo, neboť chudý stavitel spíše přijme podivnou zakázku v daleké zemi. Toldmann právě večeřel, když se oba muži setkali. Na Ulbricha si nepamatoval a ten se ani nesnažil mu připomenout. Byla tu přece jen ta záležitost s jeho matkou. Ulbrich se snažil vystupovat s důstojností zástupce Řádu a mladý stavitel to respektoval. Ulbrich sdělil Toldmannovi svou představu o žaláři pro posedlého Satanem, ale maximálně zamlžil jeho účel. Prohlásil ho prostě za stavbu pro rituály Řádu, jakoby takových staveb už stály desítky. Je ale velmi těžké vysvětlit, proč by taková stavba měla dlouhodobě odolávat nadlidské síle působící zevnitř.
Toldmann pojal podezření, že se stavbou není něco v pořádku, ale vidina velkého zisku byla silnější. Navrhl jeskyni vyloženou žulovými deskami. Ulbrich ho upozornil, že rituální komora musí mít rychlý odtok vody, stejně jako přítok dírkami ve stropě. Do komory musí být zvenku dobře vidět, z ní nikoliv. A zejména objekt nesmí být ničím nápadný až do chvíle, kdy už pro návštěvníka není úniku. Toldmannovi konečně došlo, že se jedná o past. Byly to jeho časté zakázky. Řada měšťanů i šlechticů si ráda pořídila propadlo, falešnou stěnu či skrytý jedovatý hrot. Bylo ale těžké se s podobnou zakázkou obrátit na seriózního stavitele jako byl Wilhelmův otec. Vynalézavý mladík žijící mimo město byl pro podobné práce ten pravý. Odměny byly nevelké, ale práce s tím téměř žádná. Pro Řád sice ještě nepracoval, ale podle pověstí byly jeho pevnosti pastmi přímo prošpikované. Nechápal, proč mladý rytíř dělá s tou prací takové okolky. Teprve když se Ulbrich zmínil, že podlaha má být pokryta stříbrem a mají na ní být schránky se svatými ostatky, vyděsil se, do čeho se to zapletl. Nedovolil si Řád přímo odmítnout, ale oznámil Ulbrichovi, že by to stálo nejméně tisíc marek, z toho polovinu předem. Ulbrich s podobnou sumou počítal už po schůzce s Velmistrem. Byl potěšen alespoň časovým odhadem: podle Toldmanna to mohlo deset mužů za dva týdny zvládnout, neboť se samozřejmě nepočítalo s žádnou výzdobou. S tím se oba rozloučili. Ulbrich se přesvědčil, že jeho plán je reálný, ale nesmírně nákladný. V duchu prosil Boha o pomoc ve svém svatém díle. A Bůh ho vyslyšel...
-----------------------------------------------------------------------
Sotva se bratr Ulbrich vrátil do pevnosti, byl povolán v neodkladné záležitosti k Velmistrovi. Ten byl velmi ustaraný. "Máme potíže, v Dzurawe se objevil démon. Zabil dva naše bratry a zpanikařil vesničany. Ti si teď samozřejmě myslí, že je Bůh trestá za spojenectví s námi, a kdovíjaké další nesmysly! Místní vojvoda je úplný hlupák. Místo aby nám pomohl tu stvůru zlikvidovat, radši napíše stížnost biskupovi. Teď budou o božím trestu a hříšnosti lidí žvanit ještě všichni faráři v kraji! A přitom založí další fary a diecéze. Nakonec nám z Říma přijde přátelské upozornění, že už nás tam nepotřebují. Pche! Zaplatili jsme za ta území krví bratří a jsme tam skoro na obtíž! Chystáme útok na litevské pohany a potřebujeme se v klidu připravit a vyzbrojit. Jeďte tam, zneškodněte démona a zjistěte, kde se tam vzal!"
"Ano, Vaše svatosti," hlesl Ulbrich. "Ale kde je Dzurawe?"
"Až ve východní polské marce, nejméně pět set mil odtud. Doprovodí vás posel, který tu zlou zprávu přivezl. Dostanete ode mne plnou moc, všichni naši bratři v Kristu vás tam musí podpořit." A ironicky dodal: "Nezapomeňte vyjádřit mé pozdravy Otci biskupovi!"
< Dílo Ulbrichovo >
Moschies
Napsal _Filip_ 18.01.2006
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.15454792976379 secREMOTE_IP: 54.210.83.20