Vybrané kapitoly ze života Billyho Ostroočka

I. Krást se nemá...

Na hradby rušného přístavního města Saerloon, které nikdy nespí, se za chladného zimního rána pomalu snášela mlha. Stráže zachumlané v houni pomalu přecházely sem a tam, snahu spatřit případného útočníka však vzdaly již dávno. V okolí panovalo až nápadné ticho. Křik vran, obvykle zápasících o poslední sousta z odsouzenců pověšených na výstrahu podél cesty ustal a dokonce i hlasy obchodníků lákajících zákazníky ke koupi jejich zboží se proměnily jen ve vzdálené mumlání. Právě tuto a žádnou jinou chvíli si vybral jezdec na obrovském smolně černém koni k trojímu zaklepání na hlavní bránu.

Strážce vykoukl mezi cimbuřím a změřil si návštěvníka zkoumavým pohledem. Dole pod sebou spatřil jezde zakutého v černé plátové zbroj s Četnými bodci třímajícího palcát, jehož délka i velikost hlavice však byly přinejmenším nezvyklé.

"Co chcete?" zakřičel.

"Je toto svobodný sembijský přístav Saerloon?" zazněla mu odpověď, která však byla spíše otázkou, přímo u ucha.

Hlídač se poplašeně rozhlédl a přehmátl na ratišti svého kopí. Potom znovu pohlédl dolů.

"Je. A teď oznam svoje úmysly." ač se snažil ona ráznost ze strážcova hlasu vyprchala. Byl předvečer svátku Luny, a ten den byl znám jako plný šaleb a klamu.

"Nemají snad být brány svobodného přístavu otevřeny vždy a každému?"

Tentokrát byl strážce připraven, ale ani teď nedokázal zcela potlačit instinktivní trhnutí, které jím projelo, když se mu hlas jal šeptat do druhého ucha. Než aby v tento sváteční den pokoušel štěstěnu více, než je zdrávo, došel rozvážným krokem k rumpálu, kterým se zvedala mříž a vší silou se do něho napřel. Ten se však otáčel takřka, sám jako by ani nezvedal dobrých tři sta liber kvalitní oceli.

Strážce se zahleděl dolů do tmy ve snaze ještě jednou si prohlédnout přízračného jezdce, ale ten jakoby se propadl do země.

* * *

Švidravec Krysa kradmo nahlédl za roh, aby zjistil, koho že to sem zase zplozcnci všech devíti pekel zase nesou a dostalo se mu děsivého pohledu na obrovského černého koně nesoucí jezdce v brnění v barvě havraního peří, který se právě se zaržaním vzepjal a jeho kopyta divoce zatepala do míst, kde ještě před krátkou chvílí byla Švidravcova hlava. Potom se zaduněním dopadla na dláždění takovou silou, až při nárazu vylétly jiskry. Švidravci prolétla hlavou myšlenka, že se na něj dnes usmívá štěstí, když ho kopyta nezasáhly.

Pochmurný rytíř se v sedle sklonil a položil maličký bílý uzlíček k vratům, nad nimiž se klenul v kameni vyvedený nápis Sirotčinec. Jak podivuhodné, že se v tomto městě odpadu, špíny a hnusu vůbec kdo staral o blaho opuštěných dětí.

Sotva se jezdec rozplynul v mlze, natahující svoje nenechavé pařáty dolu Rybářskou uličkou, připlížil se k tiše vrnícímu uzlíčku Švidravec a pomalu odhrnul plátěnou plachetku. Do tváře se mu usmívalo bezzubé děťátko a radostně se na něj smálo. Na Švidravcově jindy zcela kamenné tváři se také objevil úsměv. Jeho ruka zašmátrala níž. A našla co hledala. Váček! Vytáhl ho ven, potěžkal a jeho úsměv se roztáhl doslova od ucha k uchu. Dnes mu byla štěstěna skutečně nakloněna. Kradmě se rozhlédl ulicí, zdali někdo nejde a potom se stal stínem mezi stíny. Pomalu otevřel váček. V tu chvíli se za ním ozvalo zakňučení. Švidravec sebou trhl, jako by mu někdo vrazil dýku do zad. Podíval se na bílý uzlíček, který se zlobně pohupoval a začínal vyluzovat velmi nepříjemný jek, který musel být slyšet až do přístavu. Dveře Sirotčince se otevřely. Ven vykoukla nakrátko ostříhaná chlapecká hlava a zahleděla se na řvoucí uzlíček. Potom vyšel chlapec ven uzlíček nevšímavě překročil a zamířil přímo ke Švidravcově skrýši.

"Ale, ale... copak to tu máme." řekl chlapec a jeho hlas byl ledový jako severák vanoucí za noci z Dolin.

"Nnnn- ," začal Krysa, ale pak se z jeho krku vydralo jen zabublání a pomalu sjel k zemi, opíraje se stále zády o zeď. Chlapec vytáhl z jeho břicha dýku, ostentativně ji očistil o Švidravcův ušmudlaný kabát a opět si ji schoval do rukávu. Potom sebral měšec a když se vracel do Sirotčince popadnul plačící hromádku a vzal ji sebou dovnitř také.

II. Minulost Billyho Ostroočka

Skutečné místo narození Billyho Ostroočka ani jeho původ není dodnes objasněn. Nikdo se o to ostatně nijak intenzivně nepokoušel. Jeho domovem je však Saerloon, lépe řečeno zdejší Sirotčinec, nebo Cech spravedlnosti, jak se mu někdy říká. Je to eufemistické označení pro organizaci, která nabízí řešení v situacích, kdy jsou zákony příliš malou pákou. Sirotčinec tak nevyjadřuje jen formu získávání nových rekrutů, ale také proces, kterým Cech spravedlnosti obvykle problémy řeší. Pokud mu nevyjdete vstříc, zůstanou po vás totiž jen vdovy a sirotci.

Dlužno dodat, že přes veškerou námahu jeho instruktorů neměl Billy mnoho talentu. Proslul jako nezvladatelný arogantní malý spratek. Nějakým zázrakem se mu však podařilo přežít všechny nástrahy výcviku více jak dvanáct let. To byla doba, kdy ti nejlepší již opouštěli Cech, aby pomohli těm, kteří byli ochotni zaplatit, řešit jejich problémy.

Byla to však také doba, kdy se poměrně nekompromisní sembijský Vládce Elduth Yarmmaster rozhodl vyřídit si s Cechem spravedlnosti účty. Naprosto nečekaně, bez toho, že by se s někým radil nechal Elduth Yarmmaster obklíčit Sirotčinec a zapálit ho...

III. Pád Cechu spravedlnosti

Slyšel rozrážení hlavních dveří. Slyšel zvuky boje a sténání raněných. Rozrazil dveře na chodbu a jako vítr vpadl do sousedního pokoje. Nezdržoval se ničím jen popadl na truhlici ležící rapír a vyskočil oknem na střechu vedlejšího domu. Na střeše už číhali dva střelci, kteří právě přišpendlili šipkami z kuše k parapetu člověka, který dostal stejný nápad jako Billy o chvilenku dřív. Naštěstí teď neměli nataženo. Billy neváhal a skočil na vozík se senem, který byl před domem postaven pro případy nouze, jako byl tento. Jenže vozík byl pryč. Billy se pokusil zachytit rukou okraje střechy, aby zmírnil pád, ale ruka rychle sklouzla po dřevě nasáklém vodou z večerního deště. Kotoul učinil z výšky, která by člověku dozajista pochroumala chodidla jen nepříjemně bolestivý pád.

Ale to už se ze střechy ozýval křik. "Za ním!"

Billy běžel seč mu síly stačily. Pod nohama se mu míhaly kočičí hlavy. Za ním se ozýval křik jeho pronásledovatelů. V jednu chvíli se mu kolem hlavy mihla šipka z kuše a se zadrnčením se zaryla do veřejí jednoho z domů. Blížilo se tržiště. Billy ještě zrychlil ale rapír nepouštěl. Měl dojem, že se z plic staly dvě svraštělé švestky, které už nejsou schopny dalšího nadechnutí a nohy začínaly ochabovat. Zatočil za roh a vpadnul do davu lidí, kteří si právě u stánku prohlíželi látky z na slunci se blyštícího hedvábí.

Jen o nadechnutí později se objevili jeho pronásledovatelé. Will se skrčil a snažil se uklidnit svůj přerývaný dech a zpomalit srdce, které jako by mu bušilo až v krku. Pomalu, mezi lidskýma nohama se propracovával kupředu, ale jeho pronásledovatelé neměli tolik ohledů. Prvního člověka na kraji davu setnuli a ten se okamžitě začal rozestupovat. A rozestupoval se přímo k Billymu.

IV. Stříbrní krkavci

Drahnou dobu se Billy potloukal na Scmbijskou-Cormyrských hranicích. Pochytil hodně ze zvyklostí obou zemí, když se snažil přežít. Živil se různě. Hlavně kradl, zkoušel lovit a také se občas uplatnil při sklizních, kdy bylo potřeba každé ruky. Hodně ho ale lákala vyprávění o hrdinech. A jednoho takového hrdinu také potkal. Bylo to v Daerlunu roku 1370, kde Billy potkal Miklose Selkirika. Je záhadou proč nebo jak si ti dva padli do oka, ale nesporné je, že mu Miklos nabídl, aby se Billy stal členem Stříbrných krkavců, jeho soukromé armády dobrodruhů a zvědů. Spolu s dalšími z nich podnikl Billy několik menších výprav do Cormyru kde nakonec zůstal, aby prozkoumal situaci obrany na západě země.