Krása a prokletí magie

Můj otec je kapitán městských stráží a velmi dobrý přítel barona Tenta. Otec je také velmi pyšný na své umění zacházení téměř s čímkoliv s čím se dá zabíjet nebo alespoň omráčit. Od dýky přes bastardy, kyje až po své ohromné ruce, které jak jsem osobně poznal umí být velmi pádné. Já jsem se mu moc nepovedl, zbraně v mé ruce tančí tango blízko u země místo šermířského valčíku v oblacích. Přesto denně podstupuji tvrdý výcvik s mečem a oba doufáme, že to k něčemu bude. Třeba ke konci toho všeho. Udržet meč v rovnováze, a trefit s tím někoho není až tak takový problém, ale proč bych měl někoho mlátit do hlavy, když on mi to pak oplatí, obvykle ještě větším mečem a hlavně ránou taky do hlavy. A to bolí. Kdo mi to nevěří, rád ho bouchnu. Matka pracuje jako posluhovačka jednomu mágovi, který se jmenuje Absarg. Jeho jméno mi připomíná syčení zmijí, a hlavně neskutečně jedovatý pohled, který po mně vrhá, kdykoliv ho vidím, vyvolává kručení v žaludku a mrazení v zádech. Nosí temný plášť, ale není to černá, je to jakási duhově černá, připomíná spíše temně fialovou. V noci jej činí naprosto neviditelným a ve dne se jakoby ztrácí ve stínech. Kdykoliv někam jde, pohledem se nedá téměř sledovat a jedinou pořádně znatelnou známkou jeho přítomnosti jsou lidé, kteří se ohlížejí a z hlasitého rozhovoru přechází do tichého šepotu. Vyvolává až příliš nepříjemné pocity, než abych se jím skutečně zabýval, ale nemohu popřít že mě fascinoval. Dav, který se rozestoupí před jeho kroky, hůl o kterou se opírá, obličej ukrytý v kápi a zrak, který vidí zlo i dobro v lidských srdcích. Takový jsem toužil být. Proto ať byl sebehorší, navštěvoval jsem matku v její práci a učil se od něho tajemství magie. Nechtěl mě učit, ale já se učil, každým dnem, každým jeho pohybem, každým vysloveným slovem. A občas, když jsem měl šanci nahlédl jsem do jeho knih. Bohužel nikdy jsem tomu plně neporozuměl. Chapter I. Hups!Dnes pozoruji Abserga při jeho práci, složité pohyby rukou, jemný zpěvavý hlas a tempo, které okouzluje. Byli jsme v jeho domě na konci města, matka již šla domů a já tajně zůstal v naději, že se stanu svědkem některého z mnoha magických rituálů. On byl v hlavním sále jeho domu, na podlaze načrtnuté magické obrazce a svíčky vrhající tančící stíny na zdi. Vše vířilo. Uprostřed místnosti je červeným pískem namalovaný obraz pentagramu a na okrajích jednotlivých rohů plápolají svíčky. Mágův hlas sílil až se rozléhal celou místností, a já se jen skrčil a začal vyzývat samotného Aoa, aby ochránil mou dubovou hlavu, za drzost kterou jsem prokázal mícháním se do záležitostí tohoto mága. Plameny svíček, krátce zaprskaly a v místnosti zavládla tma. Tma absolutní a zlá. Jeden po druhém plamínky svíček za zvuku hlasu, který se velmi podobal hlasu z nitra pekel, začaly chytat. Modrým a chladným plamenem. Absergova tvář byla ztrhaná vnitřním úsilím, a ozářena modrým plamenem připomínala tvář ďábla. Písek na zemi začal žhnout a pentagram který znázorňoval, začal zářit červenou barvou krve. Proklel jsem sám sebe až do patnáctého kolena. Jak jsem si mohl jen myslet, že vyváznu živ. Hlas se změnil v naříkavý až přešel do děsivého sopránu. Popolezl jsem a sledoval jak se mezi pentagramem zhmotňuje stín v podobě hrozivého démona. Výška přes 3 sáhy nebyla sice tak impozantní, ale vše vynahradil pohled. Oči rudě zářily a mě se zdálo, že když do nich pohlédnu, zemřu, nebo a z toho jsem měl skutečnou hrůzu, zůstanu naživu pološílený šokem. Přesto mě něco vábilo a nutkalo tam pohlédnout, má temná stránka duše toužila připojit se k tomu všemu zlu, které ty oči ztělesňovaly, ale něco ve mně z dobra přece jen zůstalo a to se vzbouřilo, NE! Nepohlédnu tam! Nezatratím jediný majetek, který skutečně vlastním, svou duší. Odlezl jsem pryč z této místnosti, a za rohem padl vyčerpáním.Když jsem se probudil, vykřikl jsem hrůzou, nebyl jsem na místě, kde jsem padl, ale venku, na tržišti, lidé se kolem mne hemžili a nikdo se nezastavil, aby zjistil co mi je a proč křičím. Byl jsem dokonale anonymní. A všem lhostejný. Pomalu jsem se opřel o zeď a s určitou námahou se pustil do přemýšlení, proč jsem zde? Za několik vteřin přišlo řešení, a bolelo jako facka. Mžitky se mi rozzářily před očima a v hlavě zazněly zvony. Několikrát. On to VÍ! On ví, že jsem tam byl, on ví že jsem ho viděl ale nemá strach. Takže mě jenom vynesl na tržiště, nebo magicky poslal, ale nezabije mě. Úleva se rozšířila mým tělem a tak jsem byl schopen vstát a dojít domů. Sice pomalu, ale dojít. Doma jsem se svalil a dlouho spal, ve snu mě však pronásledovaly ty velké rudé oči a hlas, který mě varoval „Příště nepřežiješ!“ Zároveň jsem však pocítil mravenčení v celém těle, které tyto oči i s hlasem odehnalo a já už jen spal.Chapter II.PrepadeníSpal jsem přes celý den a tak jsem nemohl navštívit hodiny šermu mého otce to zase bude ostuda. Pomalu jsem se vyhrabal ze své postele a rozhlédl jsem se po své místnosti, dvě okna, stůl, svícen s několika svícemi, a postel, velká pohodlná měkká postel. Vše to byl sen, tak strašný, že jsem radši zapomněl a rád. Vydal jsem se za svými denními povinnostmi a doufal, že vše bude v pořádku. Po krátkém pohovoru s otcem na mé oblíbené téma, kdyby byl tak zodpovědný jako já nikdy by nevedl městskou stráž. Dal jsem mu za pravdu a on mi dal úkol abych pochopil, že život není tak jednoduchý. S několika jeho muži se vydat do Murannu a tam provést nezbytné nákupy pro naši městskou stráž. Pojedu jen proto, abych se poučil co to znamená za někoho odpovídat. Pojedeme lesem. Přes tři dny cesty. Na koni a s těmi žoldáky. Krásnější zážitek je už jen v mučírně hradu. „Otče, kdo se mnou pojede?“ „Mí dva nejlepší muži Web a Black John.“ V hrdle mi vyschlo, „Black John?“ Jednalo se o muže se kterým být pět minut o samotě se rovnalo několika hodinovým přednáškám o čistotě řádu, kterému sloužil. Řád zářícího srdce, pomocníci boha cti Torma a hlavně ochránci všeho dobra na této zemi. „Ano, je to dobrý muž i když někdy poněkud natahuje svou řeč.“ Velmi pěkně řečeno, natahuje svou řeč, to si musím zapamatovat. Hned druhý den jsme vyjeli k východu,a ještě za tmy opouštíme naši městskou bránu. Tři statní koně, já, Black John v naleštěné plátovce a starobylým obouručákem a jako vždy zamlklý Web, je až neuvěřitelné, že tito dva mohou být přátelé, upovídaný a hluboce věřící John s Webem, který je synonymem ke slovu ticho. Web má v ruce svůj oblíbený luk a zkouší tětivu, zda dobře pne, z jeho výrazu je jasné že čeká problémy, toulec plný, u boku krátký meč se zlatě vykládanou rukojetí, znázorňující mohutný strom. Je celý v šedém dlouhém plášti, který je pouze krycí vrstvou pro jeho hnědé a zcela nenápadné brnění, jenž je udělané z kůže některého ze zvířat ze severu odkud k nám přišel. John nám opět vykládá, abychom sledovali východ slunce, protože je to podívaná stvořena bohy pro bohaté i chudé a prostřednictvím východu slunce nám sdělují samotní bozi, že tu jsou s námi. AO!! Helme!! Torme!! Proč jen jste mu nenechali zarůst pusu. Kdo to má poslouchat?! Výklad východu slunce na 2 hodiny proč?! Web jen sporadicky přikyvuje a radši sleduje okolní terén. Takže se obrací na mne. „Věz, mladý muži služba je pouze jediná cesta jak dosáhnout souladu a je snad něco krásnějšího než sloužit Bohu? Ano, je. Sloužit mu celým srdcem.“ A znova a znova. Na obzoru se pomalu vynořuje sluneční kotouč a sluneční světlo letí pomalu k nám, napřed se zaleskne v kapičkách rosy, pak se odrazí od plátovky, od několika mých spon a pak se konečně objeví i samotné slunce. Je to opravdu podívaná pro bohy. John zastaví a sleze z koně, „Johne je vše v pořádku?“ „Ano, je ale teď je čas pro mou modlitbu, promiňte.“ Snažil jsem se ho neposlouchat, ale přesto jsem zaslechl, jak si šeptá:Torme! Bože!Dovol mi sloužit!Nedovol porušit čest!Mou ruku veď ke tvé velikosti,ne k mé! Nechť jsi a já též,silou dobra a rukou spravedlnosti.Těm kdo slouží, dovol to i dnes.Ať zbraň má zůstane ostrá a rozum bystrý.Ať jsme silní, i každý zvlášť ale dohromadyNEPORAZITELNÍ!!Děkuji, za to že mohu sloužit Tobě i Dobru.Dovol mi najít bratra, a ochraň i jeho.Poslední slova, jsem téměř neslyšel, tak tiše byla řečena, ale jejich důsledek mě poněkud zarazil. Black John má bratra?! Vydali jsme se na cestu a já zapomněl na bratry i modlitby, měl jsem strašný hlad a tak vše šlo stranou. Zastavili jsme a Web rychle rozdělal oheň John mezitím obešel a důkladně obhlédl tábořiště, sehraná dvojka rozehrála své naučené akordy táboření. Já jsem byl mezitím pověřen „královskou činností“ dojít pro vodu. Web se na mě usmál a pak řekl krásnou větu: „Myslím si, že potok je asi 10 – 20 kroků do lesa tímhle směrem“ a podal mi kotlík. Popadl jsem kotlík a vydal se naznačeným směrem, Když jsem se přiblížil k lesu, něco mě zarazilo něco v tom lese bylo a nemělo mě to rádo, dokud jsem byl živý, ale mrtvý jsem mohl být celkem oblíbený, což nebyla moc pěkná myšlenka. Ještě pár kroků a vstoupím do lesa. První, druhý, a …Tma. Kde jsem? Táboření, les, Black Johny, Web. Pomalu otvírám oči a snažím se něco zachytit. Zorničky se mi rozšířily hrůzou, byl jsem svázaný a kousíček ode mne ležel Web, chudák, z prsou mu trčelo několik šípů a o kousek dál leží John, je svázaný tlustým provazem a zuřivě sebou zmítá. Za ním jsou narovnána těla několika lidských bojovníků a jednoho obra, všichni jsou téměř rozsekaní na kousíčky a z několika těl trčí šípy, zřejmě Web ještě několikrát stihl vystřelit. U ohně, který tak láskyplně zapálil, se hřeje přibližně 15 mužů a opékají naše zásoby. Největší z nich, s páskou přes oko, vysoký a statný pořízek, vlasy rozpuštěné a mastné, on sám se příliš dlouho také nemyl a pohazuje jakýmsi měšcem. Vlastně smrdí to tady, krví a špínou. „Pane, je vzhůru.“ Proč jen mě napadlo, že to čím mě vůdce obdařil není usměv ale spíš jako když monstrum cení zuby. „Tak mladej, je to jednoduchý, jak se jmenuješ?“ Pravda nebo lež. Lež! Nesmím zemřít. Ještě ne! „Jmenuji se Sir Tent mladší, ty křupane!“ Zahlédl jsem jak John, jen vyvalil oči a pak kývl hlavou. Mám tedy spojence ve své lži. Hluk rázem zmlkl a všichni se obrátili na mě. Pozornost mě normálně těší, ale tohle je zvláštní situace, kdy chci být tak malý až budu nejmenší na světě. „Sir Tent?“ vyvalil oči šéf bandy. „U všech temnejch mágů, vy utrejchnosové, vy naprostí křupani, u temných bohů u …!“ „My ho máme!“ V táboře se div nestrhl absolutní chaos jak všichni něco pokřikovali a radovali se. „Dobře mladej, na kolik si ceníš svůj ubohej život?“ „Na 100 zlatých?“ Vůdce vyvalil jediné oko, které má a počítal. „To je celý bohatství, vy utrejchnosové! Jsme bohatý!“„Dobře panáčku a jak si myslíš, že by bylo nejlepší tě předat? Ne, že bych nevěděl jak, ale jde koneckonců hlavně o tebe, že.“ On je hloupý! U slávy boží! Štěstěna se na mě usmála. „Myslím, že ti a tví muži mě napřed rozvážete, aby se můj otec příliš nerozhněval a pak nám dáte najíst!“ „Ale pane?“ „Tak bude to! Jsem šlechtic!“ „Šéfe, voni to fakt tak dělaj, takovýhle serepetičky, odvaha, čest no a tak, měli bysme ho radši poslechnout.“ Obdařil jsem úsměvem tohoto znalce historika, v roztrhaných hadrech, hubou plnou polovičních zubů a dechem smrdícím, no medvědi to za sebou nechávaj. Šéf se poškrábal za uchem, pak stáhl kousek omastku ze svých vlasů, podíval se na něj, a zahodil jej. „No, tak jo!“ Osobně vytáhl nůž a přeřízl mi má už beztak chabá pouta. „Díky teď něco k jídlu!“ „No no slečinko, aby se nám voni netentonc.“ „Tady máš a žer.“ Můj historik mi podával kus jídla, asi to bylo maso, ale nevím. Mohlo to být i cokoliv jinýho. „Díky.“ S opravdovou nechutí jsem se zakousl a snažil se tvářit alespoň trochu šťastně. Chutnalo to opravdu podivně. Rozhlídnu se a vidím, všichni se smějí. Někteří se i smíchy válejí. Bože teď mi to došlo, to nebylo maso. To bylo lidské lejno ztvrdlé a usušené na slunci změněné k nepoznání. Klekl jsem si na kolena a už jen zvracel. V životě mi nebylo tak špatně. Po chvilce mi přestali věnovat pozornost a vrátili se ke svému jídlu. Skutečnému jídlu. Dali přece nafrak šlechtické slečince. Já se ale nedám. Kousek od místa kde skončila má večeře, oběd i snídaně, ležel Web, a za pasem měl stále ten malý užitečný meč. Ten tak dostat. Jeden skok a už jsem jej držel v ruce. Nikdo se stále nedívá. John je necelé dva metry ode mne, na kolena a plížením plazením vpřed. Dostal jsem se až za něj a provaz na několika místech lehce nařízl, bože ten meč je ale ostrý. „Meč, můj meč.“ Rychle se rozhlédnu a skutečně Johnův meč leží na druhém konci tábora. „Tam se nedostanu, máš zatím jen tohle.“ A vtiskl jsem mu do ruky webův zabiják. „Kliď se, budu tě krýt.“ John vyskočil a s naprostou tichostí se dostal za záda prvnímu z banditů, který zemřel rychle a bezbolestně. Celé to trvalo jen několik málo vteřin, během, kterých mi nikdo nevěnoval pozornost. Teď to mělo teprve začít. John dostal několik banditů, jasnými a cílenými seky, a já myslel že je to jen mluvka, teď začínám tušit co to znamená být paladinem, znamená to chránit svou víru, dobro kdykoliv a jakkoliv. Banditi se vzchopili a vrhli se na svou obranu. Jiskry odletují a já jenom nechápavě zírám jak je John zraněn a vypadá to že brzo poklesne v kolenou. Vztek mi zavře oči. Napřáhnu ruku a před očima vidím zlatým písmem napsané zaklínadlo, chci je všechny zničit, nesmí mu ublížit. Pomalu se můj hlas dostává k nebeským výškám a já cítím energii svého vzteku, jak se mění v něco jiného, nadpozemského. Žár mě srazil k zemi a cítím, jak mě opouští vědomí.„Chlapče, no tak vstávej.“ Někdo mi obličej polévá studenou vodu a já cítím přicházející vědomí. Když otevřu oči vidím dobrácký obličej Johna. Usmívá se na mě a za ním je vidět slunce které na se na obloze prohání s docela slušným kvaltem. „Dokázal jsi to!“ „To je skvělý, ale co jsem dokázal?“ „Zničil jsi je!“ „Opravdu? To mám radost.“ „Chlapče, když jsi začal čarovat, nebo co, tak mě zamrazilo v zátylku, ale oni vzali do zaječí i když já jsem se taky celkem bál. Hlavně o tebe.“ Usmál se na mě a pak přiložil své mohutné ruce a začal se modlit ke svým bohům, cítil jsem jak jeho prostřednictvím mi do žil vnikala síla, síla která měla moc léčit, ale i ničit. Za chvíli jsem na to vše mohl zapomenout a probrat se k životu. Stále jsme ještě byli na tábořišti, ale teď už byl den a okolo nás byl nádherný majestát přírody, který ještě podtrhoval mocný bručivý hlas, který vycházel z Johnova hrdla, znělo to jako nějaká melodie. Kousek od nás stál čerstvě zasypaný hrob, a několik banditů leželo na zemi očividně vážně zraněných, ale Johnova péče je zřejmě dá brzo do pořádku. Ostatní zmizeli, kdo ví kam. „Johne, kam zmizeli všichni ti mrtví bandité?“ „Byl jsem vykopat hrob dál od této mýtiny, aby nerušili klid mého přítele Weba.“ Téměř se mi zdálo, že při posledních slovech se Johnovi zachvěl hlas. Ale trvalo, to jen nepatrný okamžik. Pak se opět usmál, ale nebyl to ten jeho klasický úsměv radosti, ale spíš takový vážný úsměv. „Veritasi, víš ohledně té tvé magie, buď velmi opatrný při jejím využívání, myslím, že to nemáš tak úplně pod kontrolou a nerad, bych skončil jako flambovaná topinka, jen kvůli tomu že máš špatnou náladu. Ta ohnivá koule, kterou jsi na nás poslal, mi moc neublížila, ale na lodi by to mohlo způsobit katastrofu.“ „Johne, já nevím jak jsem to udělal.“ „Cože! To je jasné znamení bohů, to oni ti dali moc, abys nás dostal z problému.“ „No, to taky není přesný.“ Pronesl jsem s jistým úšklebkem, „Jak přesný?“ „Víš, trochu jsem se o to snažil už dřív, ale chyběla mi ta píle studovat to do hloubky. A teď v nebezpeční se mi to zaklínadlo vybavilo, aniž bych ho pořádně znal, budu to muset ještě prostudovat.“ „Buď opatrný a dej na znamení bohů.“ John mě při těchto slovech pevně uchopil za rameno a usmál se na mě, snad aby mi dodal odvahu, snad aby zaplašil své nejistoty ohledně mého magické nadání.Po malé chvíli, kterou jsem strávili v rozhovoru o zcela nepodstatných věcech jsme byli nuceni přejít k vážnějšímu tématu. Co teď? „Johne myslím, že bychom měli dojet do města pro pomoc, ale kdo z nás?“ Cesta zpět byla nebezpečná, ale zůstat taky nebylo nejbezpečnější. „Chlapče myslím, že je to poměrně jasné, vezmeš si jednoho z našich koní, a cvalem odjedeš do města, tam si vyžádáš otce, ten rozhodne co dál. Já zde musím zůstat, oni potřebují mou pomoc.“ Kousek odstoupil a znovu si prohlédl tohoto ušlechtilého muže, který je ochotný ošetřovat nepřítele, za cenu vlastní krve, muže, který se nebojí žádné bitvy a muže, který je i přes svou upovídanost tak neskutečně šlechetný až mi to zaráží dech. „Johne souhlasím, když pojedu dostatečně rychle snad nikdo na mě nezaútočí a zpět už přivedu posily.“ Usmál se na mě jako by má odpověď sňala neskutečné břemeno z jeho ramen. A od pasu vytáhl webův meč. „Chlapče, je to jednoduchý, tohle je tak ostrý, že se nebudeš muset bát až někoho pořádně sekneš. Vem si jej, jemu by už k ničemu nebyl a tobě možná zachrání život. Stejně jako mě můj obouručák po otci a dědovi. Teď už ale jeď!“ S úžasem jsem převzal tento meč a důkladně jsi jej prohlédl. Bylo to důkladně nabroušené ostří, zakončené jílcem vyzdobeným do podoby stromu, který začínal růst směrem od ostří a rozvětvoval svou mohutnou korunu přesně tak aby padl do ruky. Koruna byla zdobena zabroušenými smaragdy a několika rubíny, které nevyčnívaly ale ladně splývali s rukojetí a tak vytvářeli dojem stromu obtěžkaným ovocem. Vytvořilo to nádherný dojem symbolu plodnosti. Ostří bylo zbarvené do modré barvy, po které přebíhalo slunce a vytvářelo duhové pablesky. Volnou chůzí jsem došel k svému koni, a věnoval poslední pohled mýtině za sebou. Black John už obcházel raněné a snažil se je ošetřit, jak jen mohl tu ovázal ránu, tu navlhčil rty raněného a tam se zase pomodlil. Celkem tam leželo něco okolo 10 raněných. Otec měl pravdu, že je to muž na svém místě. Vyjel jsem vpřed, vlastně vzad, teda zpátky a popředu.Za několik hodin, jsem již viděl vlající prapory našeho města a mohutnou pevnost chránící celé město před útokem z pevniny i z moře a chrám vystavěný na počest jakýchsi bohu, teď přesně nevím kterých. Dojel jsem až k bráně a tam to začalo. „Proč se vracíš?“ „Jaký je důvod návštěvy našeho města?“ „Jsem Veritas Derman, stačí jako vysvětlení nebo budeme muset zavolat mého otce? Bude mít neskutečnou radost, že znáte jeho syna.“ „Ehm, ehm pane my to tak nemysleli, samozřejmě jste vítaný.“ Pobídl jsem koně a vjel do města, znal jsem jej jako své boty, rovně přes tržiště a těsně na konci zahnout do leva, a po chvilce se přede mnou objevila kasárna, kde úřadoval můj otec.Ladným skokem jsem seskočil z koně a vydal se přímo do jeho kanceláře. Mohutné okované dveře jsem málem vyrazil a vpadl přímo na poradu, otce a barona. „Omlouvám se za vyrušení pánové, ale v lese jsme byli přepadeni a já jedu pro pomoc.“ Na očích otce i barona se mihlo zděšení, ale ihned zavládl pořádek a řád. „Kde, kolik a kdo to přežil?!“ „Přežil jsem pouze já a Black John, Web je mrtev. A s ním i několik banditů, kteří nás přepadli. Ti kteří to přežili ošetřuje John a máme mu ihned přijít na pomoc. Zbytek Vám řeknu cestou. Musíme vyjet rychle.“ Za několik hodin se setmělo a my jsme se pomalu ale jistě blížili k zatáčce, kde se odehrálo naše přepadení. Byl jsem velmi unaven, málem jsem padal z koně, ale to mě neodradilo od toho, abych jako první seskočil a rozběhl se na mýtinu, kde jsem zanechal Black Johna a jeho zajatce. Na mýtině hořel jasný oheň, kolem kterého leželi naskládáni zajatci a kolem dokola obcházel temný stín Johnovy mohutné postavy i s jeho ještě mohutnějším obouručákem. „Johne! Už jsme tady!“ zařval jsem na něj a už jsem viděl, jak se na mě řítí s úsměvem a radostí vepsanou do tváře. „To jsem rád, že jste tady, začínal jsem se nudit, vod tý doby co jsme jim zlámali kosti, přestali bejt vtipný.“ „Johne, co to má být, kde je tvá čistota řeči?“ „Chachá zmizela, jsem přece jen z vesnice.“ Pak jsem jen sledovali jak vojáci, které jsme vzali sebou připravují bandity na cestu do města a pak na šibenici.Tu připravili nosítka a tam doobvázali ránu. Otec to vše sledoval z koně a jenom stručně udílel povely.Když práce začala běžet sama od sebe, přijel k nám a slezl z koně poté tiše objal Black Johna. „Je mi to líto, Johny, Web byl i můj přítel.“ „Já vím, ale jeho smrt již byla pomstěna více než si bohové žádali, a tak jeho duši nebude nic rušit ve věčném spánku.“Chapter III.CandelkeepUplynuly téměř dva roky od oněch osudných chvil strávených v lese s Black Johnem a smrti Weba. Dva dlouhé roky, kdy jsem nezapsal ani řádku, písmenko nebo čárku. Neměl jsem čas. Studoval jsem nejvyšší Uměn. Ale veškeré studium bylo absolutně k ničemu. Nemám Talent a to ani jiskřičku. Přečetl jsem veškeré knihy, které jsem měl, prováděl nezvyklé rituály, některé temné a jiné k uctění bílé magie a NIC. Jak mi řekl mistr nikdy nezažil aby jeho student tak selhal. Nevím čím to je. Opravdu netuším.Po událostech v lese, se zdálo, že všichni uznávají můj magický potenciál, přece jen jsem dokázal seslat kouzlo a zachránit tak naše životy. Otec s matkou mě proto poslali studovat do Candelkeepu, protože zde je největší knihovna známého světa a soustředili se zde ti největší z mágů. Black John mě doprovázel celou cestu až sem, a ač to nebylo jednoduché povedlo se mi, aby mě jeden z mistrů přijal do učení. Black John se vrátil domů a já osiřel. Mistr, který se mě ujal, měl jméno Runt Infidel. V jednom z jazyků, který jsem prostudoval to znamenalo Zakrslík Bezvěrec. Sedělo to beze zbytku. Výškou mi dosahoval stěží k pasu a bohy zásadně nevyznával. Jediné v co opravdu věřil bylo Umění. Dávalo mu vše co potřeboval a on jemu dal vše co měl, celý svůj život. Nikdy nevyvolával démony ani jiné bytosti, iluze tvořil jen výjimečně a bleskům i ohni se jen smál. On magii nepoužíval ale tvořil. Byl její součástí. Mezi studenty ve městě se šeptalo, že i samotný Elminster k němu několikrát přišel pro radu. Ale i přes jeho skvělou pověst jsem se nic nenaučil. On sám mi do hlavy základní poučky vtloukal dennodenně a výsledek byl nikde. Můj čas u něj se krátil a zatím jsem nedokázal seslat ani jednoduchá kouzla. Oba dva jsme už byli zoufalí. „Veritasi, mistr chce s tebou mluvit. Máš za ním ihned přijít.“ „Dobře Zonre, kde je?“ Zonr na mě upřel své velké tmavé oči, unaveně se pousmál a s klidem odpověděl: „Mistr provádí rituál v laboratoři, a kvůli něčemu tě tam potřebuje.“ Tiše a tajuplně se zasmál a odešel. Já zavřel deník, který ještě voněl čerstvým inkoustem, zvedl jsem se ze židle a pak jsem se vydal tmavými chodbami k laboratoři. Co mi asi bude mistr chtít? Co když se chce se mnou rozloučit, protože si myslí, že jsem absolutní antitalent na magii? Unášen podobnými myšlenkami jsem došel až přede dveře laboratoře. Vzduch byl nasáklý těžkou vůní železa a vyzařoval zvláštní druh tepla. Jako by přede mnou byla žhavá výheň. Otevíral jsem dveře a z pootevřené škvíry mě udeřil šílený žár. Málem jsem upadl. Krátkou chvíli jsem měl pocit, že musím vzplanout, ale když se tak nestalo, vydal jsem se dovnitř. Mistr stál v pentagramu obklopen plameny, které šlehaly až do výše pasu a zpíval zvláštní melodii beze slov. Bylo to úchvatné divadlo. Tiše jsem stál a jen pozoroval jak se před ním zhmotňuje obrys brnění. Napřed se ve vzduchu jen tak vznášel prsním plát a k němu se přidávaly další a další části brnění. Pomalu se otáčely a vířily ve vzduchu bez sebemenší příčiny. Pak se začaly spojovat. Plameny uhasínaly až uhasly docela a před mistrem stálo nejdokonalejší brnění jaké jsem kdy viděl. Brnění stvořené pouze magickou cestou, bez jediného dotyku lidské ruky. To největší umění.„Vítej Veritasi, a zatím se posaď támhle do křesla, ještě musím něco zařídit.“ Poslušen Mistrova příkazu jsem usedl do křesla v rohu místnosti a sledoval Mistra. Pootočil hlavou, zdvihl ruce nad hlavu a co nejsilnějším hlasem začal pronášet kouzelnou formuli. Přitom ruce spouštěl dolů a když byli v úrovni hrudi vytryskl z nich proud bílého světla, světlo obalilo brnění a pak zmizelo, společně s brněním. Mistr spustil ruce, usmál se a přešel ke mně. Přitáhl si křeslo, které stálo nedaleko a posadil se naproti mně. „Veritasi co mám s tebou dělat? Magii neovládáš mým způsobem, to je jisté. Ale stejně tak jisté je že ji ovládáš. Jsem v koncích a proto jsem se rozhodl, že půjdeš studovat do Athkatly.“Na tváři mi začal narůstat úsměv, já půjdu do jednoho z největších měst na celém mečovém pobřeží! Athkatla je město tisíce nocí a miliónu zázraků. „Nevidím jediný důvod abys ses začal usmívat. Právě naopak. Ve městě je jakákoliv magie zakázaná. Jediná magie patří Zahaleným čarodějům. Ti jediní ji mohou používat, ale všichni jsou to jen holobrádci co se magie týče, za nimi bych tě nikdy neposlal. Tvoje cesta bude daleko zajímavější. Půjdeš totiž k mistrovi, který učil i mě. Jedině on dokáže probudit tvoje nadání. Jestli selže, selžou i ti ostatní. Zde jsem ti připravil pověřovací listiny s pečetí Candelkeepu, pomůžou ti dostat se z města a v Athkatle ti zjednají určitou úctu.“ S těmito slovy mi podal svitek, převázaný modrou stuhou na jejímž konci se houpala pečeť města Candelkeep. „Nyní budeš muset jít. Já jsem unaven a půjdu si již lehnout. Ráno až vstaneš, přijď, dám ti podrobnější instrukce.“ Mistr se ke mně otočil zády a šouravou chůzí odešel do svých pokojů. Já zůstal užasle sedět a nevěřícně zírat před sebe. V rukou jsem držel oficiální listiny, které prokazovaly že patřím mezi vážené občany města Candelkeep a že mi má být poskytnuta veškerá pomoc. Po chvilce strávené uvažováním nad touto novou a nezvyklou situací jsem se vrátil zpět do svých pokojů a tam usnul neklidným spánkem.Otevřel jsem oči, dnes v noci to nebylo poprvé a očividně ani naposled, starosti mi nedovolili spát a jen zíral na strop. Byl bílý a ještě na něm byly vidět stopy štětce který nanášel barvu. Mihotala se na něm záře loučí venku z chodby a vytvářela abstraktní obrazce i neuvěřitelné stínohry. Do stínohry se přidal další stín, zvětšoval se a když dosáhl své velikosti, bylo jasné že se jedná o stín lidské postavy. Pomalu se plížila a přibližovala k mému pokoji. Stín odhaloval další a další detaily, přes hlavu měla kápi, v ruce držela tasený krátký meč a byl to jeden ze studentů, Zonr! Lehce jsem otočil hlavu a skutečně, jednalo se o Zonra. Černé havraní vlasy, studený pohled a věčně uhrovatý obličej. Zonr byl můj vrah! Souvislosti mi docházely velmi pomalu. Chce mě zabít. Asi mu jde o listiny.Zbraň. Musím najít nějakou zbraň. Okolo lůžka, byly rozházeny knihy, které jsem nestihl zabalit, někde tady musí být Webův meč. Nestihl jsem ho dát do prvního zavazadla a tak zůstal venku. Pomalu jsem spouštěl ruku na okraj postele a nechal ji šmátrat do stínů.Jílec mi sám vklouzl do ruky a já cítil, že teď mám naději. Nechal jsem čepel opustit pochvu a vzal si obnažený meč k sobě. Už jsem slyšel jak Zonr dýchá, pomalu se blížil a teď to byla otázka vteřin.3..2..1..s napřaženým mečem jsem provedl výpad směrem, kde měl stál Zonr. Ostří mu zajelo hluboko do těla a krev začala pomalu vytékat z rány, kterou zanechal meč. Tiše zachraptěl, padl na kolena a pohlédl na mne. Chladné oči mi hleděly do tváře nic nechápajícím výrazem. Jeho ruka pustila meč, ten zazvonil o kamennou podlahu a okamžitě jej následoval i Zonr. Mezitím co jeho tělo pomalu vychládalo, jsem se vzpamatovával z šoku, který mi Zonr chtěl svou úkladnou vraždou uštědřit. Nebylo to příliš jednoduché, i když jsem se Zonrem dennodenně setkával na chodbách knihovny, příliš jsme se neznali. Vlastně jsme si příliš do oka nepadli. On se mi zdál příliš chamtivý a na špatné straně, což mohlo vyústit jedině v nesnáze pro oba dva. Vlastně ono to v nesnáze vyústilo, on ležel mrtvý a studený na zemi a já byl jeho vrahem. Zhluboka jsem si oddechl, mohlo to být i obráceně. Zatracené listiny. Jejich hodnota na černém trhu ve městě byla téměř nevyčíslitelná, dalo se za ně dostat i několik tisíc zlatých. Což bylo víc než stál lidský život. Věděl jsem že tuto noc již neusnu a tak jsem se pustil do úklidu, Zonra jsem odnesl na chodbu a důkladně setřel krev, která po něm zůstala. Meč jsem si dal pro jistotu k pasu a listiny uschoval do tuniky, tak aby je nikdo nenašel. Poté jsem dobalil zbytek zavazadel, odchod bude velmi rychlý. Vražda na půdě knihovny to byl skandál první třídy. Stráž to bude vyšetřovat a já potřebuji co nejrychleji odejít, hledat velmistra. Sotva se první sluneční paprsky dotkly rosy, a já zahlédl slunce jak vystupuje z mlžného oparu nad lesem, vydal jsem se za mistrem.Prošel jsem knihovnou a ocitl jsem se přímo před dveřmi k mistrovu pokoji. Dveře byly natřené lehce modrou barvou a bylo na nich klepadlo v podobě stočeného hada, občas když si mistr přál aby jej nikdo nerušil, dokázal had syčet, kroutit se a vyděsit každého neznalého věci. Doufám že dnes to bude jiné.Uchopil jsem klepadlo a několikrát zabušil na dveře. Rány se nesly celou knihovnou, připadalo mi to jako alarm na zloděje, vždyť to musí probudit všechny spáče. Ale nic se nestalo. Dveře se klidně otevřely a já vešel do mistrova pokoje, ten byl vyveden v modré barvě, která byla jen o odstín tmavší nežli barva dveří. Okolo stěn byly rozestavěny stoly, na nichž se vařily přísady pro nejroztodivnější kouzla. Křivule nejrůznějších barev svítily, přetékaly a měnily přísady v nich obsažené. V nejvzdálenějším rohu místnosti stál mistr a pobíhal okolo jakési lahvičky, zuřivě přeléval její obsah do další a zpátky.„Pane, dostavil jsem se jak jste mi nařídil.“ „Ah, Veritas,“ odložil lahvičku a nabídl mi místo k sezení. „zatím se posaď.“ „To není dobře možné, musíme to probrat hned!“ Mistr se otočil a podezřívavě se na mě zahleděl. „No, dobrá. Ale vidím, že to co mi chceš říct ty bude asi důležitější.“ „Ano mistře,“ unaveně jsem se posadil, meč mi překážel, nebyl jsem na něj zvyklý a tak se pletl všude kam neměl. „Dnes v noci se mě Zonr pokusil zabít, zběhlo se to asi takhle, tiše se vplížil do mého pokoje, ale shodou šťastných náhod jsem nespal a tak zpozoroval jeho úmysly. Sebral jsem tento meč, a zaútočil první, Zonr nepřežil a teď leží na podlaze v mém pokoji. Nevím proč se mě snažil zabít, ale jsem přesvědčen že chtěl získat listiny, které jste mi včera dal.“ Mistr několik vteřin tiše seděl se zavřenýma očima. Sepjal ruce a uvažoval.„To je šílené!! Zonr věděl, že ty listiny jsou pro tebe, to ano, ale že by se tě pokusil zabít mečem? Byl jeden z mých nejschopnějších studentů, proč by použil meč? To nechápu.“ „Ale on mě chtěl zabít! Je přece jedno co použil.“ „To teda není nepodstatné, Zonr toho byl schopen zabít tě, ale mečem? Ach jo, teď už je to jedno. Neboj postarám se o stráže, není to poprvé co se tady vzala mrtvola jen tak ze vzduchu. Konec konců jsme mágové.“Mistr se pousmál jako by vyprávěl velmi dobrý vtip a čekal, že se mu také zasměji, ale mě to tak nepřišlo. „No nic,“ pokračoval dál, „dobře poslouchej, půjdeš sám, tak to bude nejlepší. Většinu cesty půjdeš s ostatními poutníky do Athkatly, nemusíš mít strach, dnes večer dorazíte k Přátelské náruči, kde přenocujete a pak vás čekají dva až tři týdny cesty dolů na jih. Skutečně zajímavá cesta začne až poté co dorazíte do Athkatly, mistr ke kterému tě posílám se jmenuje Elrond Whiteflame. Patří mezi nejmocnější elfské mágy, jediný muž který ho předčí je Elminster. To už něco naznačuje, ne? Ale je tu jeden problém, on se zřekl svého nadání již před mnohými léty, když málem způsobil zkázu celého města. Pak jej sice pomocí svých sil zachránil, ale i tak jej Zahalení čarodějové neustále hledají, aby jej uvrhli do čarotvrze. Údajně. Já si myslím, že po něm chtějí některá kouzla, která zná jen on. Proto se skrývá.“ Mistr chvilku odmlčel, úplně jsem cítil jak přemýšlí a pak pokračoval: „Ani já sám nevím, kde přesně je. Je to schopný a neskutečně obratný mág, a tak mu nebude dělat problémy se skrývat kdekoliv. Jediné co mi zanechal kdybych jej potřeboval kontaktovat je adresa v Atkathle, přímo v sídle zahalených čarodějů. Abys mi rozuměl, adresa zní přímo na hlavu řádu Zahalených čarodějů. Na jejich nejvyššího velmistra. Je možné že je to jen ironie, nebo nevkusný pokus o vtip, nevím. On jediný bude vědět, jak probudit tvé nadání, ale je možné, že při pokusu o jeho kontaktování můžeš i zemřít. Chceš to podstoupit?“Hlava se mi zatočila z množství informací, které na mě mistr vychrlil a cítil jsem slabost nohou ačkoliv jsem seděl. Stát se mágem, byl můj sen už od dětství, ale umírat při hledání jakéhosi pochybného mága se mi také nechtělo. „Já nevím mistře, už jsem udělal tolik při hledání Umění, ale zároveň vím, že ne každý jej musí najít. Občas si říkám zda to co se stalo v tom lese nebyl jen zásah bohů a po zbytek života se Umění nikdy nepřiblížím. Navíc mám strach ze smrti, již jsem jí několikrát čelil a vždy to bylo strašné, naposledy dnes v noci.“Mistr pokýval hlavou, podíval se mi přímo do očí: „Veritasi nechtěl jsem ti to říkat, doufal jsem že Elrond vyvrátí mé podezření ohledně tvé osoby, ale ty jsi svázán s magií velmi pevným poutem, v tvém okolí se stává silnější jako by byl v tobě uzel do kterého proudí a hromadí se. Každý jiný mág, musí kouzla studovat a pečlivě připravovat, aby je pak mohl spustit manipulací s hlasem a pohybem rukou. Ale pak je ihned zapomíná a musí se je učit znova a znova, tebe se to jako by netýká. Něco ti brání se je naučit a já netuším co. Jako by v tobě nebylo místo pro další magii. Ale zároveň nevíš jak magii, která je v tobě, uvolnit. Je to takové dilema. Elrond je jediný kdo to může rozlousknout. Ty ho musíš najít!“„Dobrá, pokusím se o to, co mám udělat?“„Tak se mi líbíš chlapče, poslouchej: Po příjezdu do Atkathly vyhledáš budovu Zahalených čarodějů, bude se nacházet ve vládní čtvrti, ale nevím kde přesně. Strážím u brány ukážeš pověřovací listinu, kterou jsem ti dal a oni by tě měli vpustit dovnitř, tam žádej audienci u jejich velmistra, nebude to jednoduché, je to velmi zaměstnaný muž. Možná budeš muset několik dní čekat. Až a jestli tě přijme, vyslovíš před ním tuto větu “Et peut etré lu sur tout type de lecteurs“ dál musíš čekat a přijmout osud ať bude jakýkoliv. Nechť tě Tymora provází.“ „Děkuji mistře, budu si to pamatovat Et peut etré lu sur tout type de lecteurs.“Mistr povstal, podal mi ruku a když jsme si srdečně potřásli dodal: „O Zonra se neboj, zrovna včera jsem mluvil s jedním nekromantem, potřebuje čerstvou mrtvolu. Myslím že částku kterou mi za ní zaplatí ti pak pošlu, samozřejmě bez malé provize.“„Děkuji mistře, ale to snad nebude nutné.“„Ale bude.“ Odpověděl mistr a s hurónským smíchem mě vyprovázel ze dveří. „Nauč se že všechno má svoji cenu, i smrt.“Chapter IV.Na cesteZa několik hodin jsem byl na cestě se všemi svými zavazadly, webovým mečem, mošnou plnou jídla a chodeckou holí, kterou jsem si koupil po cestě do přátelské náruči. Přidal jsem se k větší skupině poutníků, kterou vedla mniška jenž přijala pokání v podobě ochrany poutníků na cestě mezi Candelkeepem, Beregostem a Atkathlou. Teď zrovna vedla naší skupinu. Bylo nás 25, muži ženy a několik trpaslíků. Mniška, která nás vedla se jmenovala Tera Aermaner. Byla to urostlá žena okolo třicítky, oděná do zelené a temně modré barvy. Přes rameno měla přehozenou mošnu ale to byl vše. Jinak byla viditelně neozbrojená a i když vypadala, že se nezalekne ani třicítky banditů, nějak jsem věděl, že meč by byl lepší. Po cestě jsem se k ní přidal a snažil se s ní dát do řeči. „Jak se žena, jako ty dostane k takovémuto povolání?“ lehce se usmála, pohodila hlavou „Kdysi jsem si kladla stejnou otázku, proč já? Ale teď vím, že každý má svou cestu a je jen na něm kam až po ní dojde. Já jsem došla až sem, službě poutníkům. I ty najdeš svůj cíl a až jej najdeš, najdeš i své štěstí. Každý z nás hledá, ale pouze několik z nás může najít to co chce. Pro ty ostatní je tu cesta k cíli, a i když jej nenaleznou, ušli k němu svou cestu a ta jediná je opravdu důležitá. S jakou vírou a jakou odvahou jsi po ní kráčel. Na tom záleží.“„Dáváš otázky místo odpovědí.“„Ale když budeš hledat, tak v nich najdeš odpověď, na víc než jednu otázku.“ „Dobrá, ještě si to rozmyslím. Rozhodně mám o čem přemýšlet.“ Zbytek dne jsme kráčeli zamlklí a pozdě na večer dorazili do Přátelské náruče.Na planině nedaleko cesty stála třípatrová pevnost, obehnaná palisádou, vrata otevřena dokořán. Jasné znamení toho, že je zde každý vítán. Když jsme prošli bránou, zaslechl jsem hlahol z vnitra pevnosti a trpaslíci znatelně přidali do kroku. Vystoupali jsme po schodech a vešli dovnitř. Ocitli jsme se uprostřed všemožné sebranky z celého mečového pobřeží. Korzáři, válečníci, mágové i kouzelnice, kněží, poslíčci a nepočítaně obchodníků. Pro ty všechny to byla důležitá zastávka mezi Athkatklou a Baldurovou bránou. A každý byl vítán.Naše skupina se rozpadla a každý se usadil tam kde chtěl. Já jsem si sedl přímo mezi dva obchodníky, očividně bratry a navíc ve sporu. „Říkám ti musíme koupit sobola!!“ „Ne!! Jediný co teď půjde na odbyt budou pořádný pláště z medvěda!“ „Medvěd! Furt jen meleš medvěd, jsi schopnej říct něco jinýho než medvěd.“ „Jo, DRŽ tu svojí nevymáchanou SOBOLÍ TLAMU!“ „Je tady volno?“ „Hele mladej, tady se nikdo neptá, buď si sedni a jez a pí co hrdlo ráčí, nebo vypadni, ale teď neruš. JASNÝ!“ V takovéto společnosti jsem strávil zbytek večera a pozoroval co se v okolí dělo. Naši trpaslíci si nechali přinést sud až ke stolu a teď si nabírali tupláky, jak se jim ráčilo. Obchodníci co s námi cestovali už dávno zmizeli i se svými manželkami do horních pater, kde byli lepší pokoje. I mě to brzo přestalo bavit a když i bratři urovnali svůj spor, s jasnou vidinou toho, že když nakoupí medvědí kůže a ty obšijou sobolem, stanou se z nich milionáři, odešel jsem si lehnout.Chapter IV.Kde je?Tři týdny. Tři týdny na cestě, v prachu, blátě, dešti a neustálém strachu z přepadení. Tera nás sice ujistila, že v tomto počasí ani bandité nevylezou ven, ale jaksi se opomněla zmínit o hladových vlcích, které jsme slýchávali za dlouhých nocí jak obcházejí náš tábor. Ačkoliv jsme ráno nalézali stopy, nikdy se nepřiplížili tak blízko abychom je spatřili. Aspoň že tak, bylo to lepší než aby se proháněly táborem.Když jsme však překročili větrné vršky, začalo se nám dařit. Déšť ustal, vlci zmizely, slunce na nás svítilo a vlévalo do nás optimismus. A teď po třech týdnech jsme na prahu Atkathly! Dnes ráno vstoupíme do města a rozloučíme se, abychom se již nikdy více neviděli. Bude se mi stýskat, po našich trpaslících, kteří neustále reptali, ale přesto šli první a prošlapávaly cestu v místech, kde by slabší neprošel. Když se někomu podlamovaly nohy, nesli jej do tábora, třeba i celý den. Pomáhali Teře při zakládání tábora, mě při štípání dříví. Prostě byli úchvatní! A Tera, té bych měl věnovat samostatnou knihu. Síla kterou nám vlévala do života, pomáhala každému z nás. Když jsme večer padli unaveni do lůžek, které jsme si připravili na holé zemi, každého z nás obešla a těm potřebným poskytla masáž, kterou se musela naučit mezi bohy a léčitely. Po této masáži se vám šlo prostě úplně samo. Ranní opar se pomalu rozplýval pod silnými paprsky slunce a my stoupali do kopce, který bude úplně ten poslední na naší cestě. Hned po ním leží Athkatla. Zbývají už jen hodiny.Vyšplhali jsme se na kopec a chvilku věnovali pohledu dolů na město s velkým M. K městu se vinula hlavní cesta vykládaná bílým mramorem, ten se leskl a duhově zářil v mocných paprscích slunce. Když se cesta dotkla města, rozlila se do mocných hradeb ze stejného kamene. Několik metrů vysokou zeď přerušovaly vysoké věže na jejichž ochozech se dali tušit válečníci, připraveni chránit město za každou cenu. Vnitřek města byl tak pestrý, jak si jen umíte představit, Každý dům byl postaven v jiném stylu, jiných rozměrech i barvách, jediné co měli společné byla kakofonie, kterou vyvolávaly. Z množství barev se začínala točit hlava, zvláště, když jste si uvědomili, že tam dole žije milión lidí. Představa tolika lidí kolem sebe byla velmi neodbytná a velmi nepříjemná. Jak mám v takhle velkém městě najít muže, který nechce být nalezen? Jediná stopa, která k němu vedla byla přes jeho nepřátele a neslibovala příliš šancí. Ale vyzkoušet se musí.Vydali jsme se dolů přímo na hlavní cestu k městu. Několik metrů před cestou nás zastavila Tera. „Počkejte, zde se s vámi všemi rozloučím, přiznávám že cesta nebyla nejlehčí, ale snad jsem pomohla zmírnit následky, které by to jinak mělo. Ať vaše cíle dojdou naplnění i tam kde už nebudete ani doufat. A někdy jindy nashledanou.“ Poté se otočila a vmísila se do davu, asi aby našla další poutníky, kteří budou potřebovat její pomoc.My ostatní ji následovali. A tak si zmizeli navzájem z očí. Unášen tlačenicí jsem došel až k bráně, kde stála skupinka strážných a ti prohlíželi každého kdo vstupoval do města. Když na mě došla řada, přišel si pro mě jeden ze strážných a odvedl mě stranou. „Jaký je důvod tvé návštěvy?“voják byl unaven dlouhou službou a bylo vidět jak zoufale hledá někoho, koho by mohl zpražit a zlepšit si tak službu.„Jdu navštívit Velmistra řádu Zahalených čarodějů. Z pověření města Candelkeep.“ A podal jsem listiny na kterých byla vtisknuta pečeť města. Voják velmi nedůvěřivě převzal listiny, důkladně je prohlédl a s mumláním je vrátil. „Vše je v pořádku, vítejte v našem městě.“ Listiny jsem opět důkladně uschoval a pokračoval hlouběji do města. Ještě jsem zaslechl, že jak se voják vracel zpátky mumlal si něco ve smyslu: „Vítej v našem městě a sper tě ďas, zmetku kouzelnickej.“ Bylo to kouzelné, já který jsem neuměl jediné kouzlo jsem byl zmetek kouzelnickej. Aspoň to pěkně začíná.Stále jsem se prodíral davem, hlouběji do města, kde snad najdu ubytování a odpočinu si po té dlouhé cestě. Pak jsem to spatřil. Modrý vývěsní štít a na něm džbánek, konečně místo které hledám. A vstoupil jsem dovnitř.Vnitřek hospody zabíralo několik mohutných stolů, kolem nichž seděli místní štamgasti. Vesele popíjeli a radovali se ze života, jak jen umí jen oni. Vybral jsem si místo nedaleko východu a hned před kuchyní, úplně jsem cítil vůni jídla, které se uvnitř připravovalo a lákavě vonělo. Smažené kuřátka, silné polívky a někde tam musel být i divočáček. Hostinský přispěchal malou chvíli po tom co jsem si sedl aby si trpělivě vyslechl mé objednávky: „Tak dám si něco na zahřátí, třeba tu polévku co tady voní a kousek kuřátka.“„Jistě pane, pivečko, vínečko nebo tak.“ „Vidíš málem bych zapomněl přines mi trochu vína.“Pohodlně jsem se usadil a důkladně si prohlédl místní hospodu, byla malá a vypadala velmi útulně, pak se musím zeptat zda nemá hostinský volný pokoj. Vůbec by mi nevadilo strávit zde čekání na přijetí u velmistra.Po necelé půlhodince, když jsem poobědval tu vynikající krmi. Pokynul jsem hostinskému, aby si ke mně přisedl. „Mám dotaz, nemáš volný pokoj tak na čtrnáct dní? Platím hotově a ve zlatě.“ Vyndal jsem několik zlaťáků a položil je před užaslý zrak hostinského. „Jistě pane, jste vítán, třeba na celý měsíc.“ Rychle shrábl peníze do kapsy a odkvapil pryč, přichystat pokoj. Najeden do sytosti a posílen ke svatosti, vydal jsem se směrem k vládní čtvrti. I když jsem se několikrát ztratil a jen těžce hledal cestu zpět, povedlo se, od vládní čtvrti mě dělil jen malý krůček. Překročil jsem pomyslnou hranici města a vstoupil do prostoru bohatství a slávy. Přede se skláněly sochy v pokorné snaze přivítat dobyvatele, jemné fontánky pěly uklidňující melodie a já jsem kráčel k místu odkud není návratu. Pokud je stopa falešná, zemřu, ale jinak …..Nedaleko ode mě stál strážný a s tělem vypjatým k pozoru hlídal klid a mír této čtvrti.„Hej, vojáku, která budova patří Zahaleným čarodějům?“ přes oči se mu mihl stín nedůvěry a strachu. „Pane je to budova o dvě ulice dál. Největší v tom místě.“„Děkuji.“ Prošel jsem cestu, která mě dělila od jejich budovy a vešel dovnitř, nikdo mě nezadržel. Jediná stráž nebyla na dohled. Velmi zvláštní. Uvítací hala byla tak skvostně vyzdobená, že i sídla nejmocnějších vladařů by byla zahanbena. Nejvzácnější látky, nejskvostnější koberce. Vše bylo úchvatné. Byly zde jediné dveře, dveře zdobené zlatem a stříbrem. Přišel jsem až k nim a uchopil klepadlo. Rány se nesly celým sídlem.„Budete si přát?“ uskočil jsem a prudce se otočil, hlas se ozval přímo za mnou. „Vylekal jsi mne. Potřebuji mluvit s velmistrem. Zde jsou listiny.“ Muž je převzal a poté se rozplynul ve vzduchu a já zůstal sám se svými pochybami. Za několik okamžiků, se opět objevil, stejně nehlučným způsobem jako přišel poprvé. „Velmistr Vás očekává, pane.“ „Teď? Hned?“ „Jistě, zrovna má čas. Následujte mě.“ Tajemný muž otevřel dveře, které stály v místnosti a my vešli do velikého sálu, který zaplňovaly zahalené postavy, ve všech barvách plášťů. „Velmistr sedí, támhle, již vás očekává. Velmi jej zaujaly Vaše listiny.“ A ukázal na staršího muže, který seděl přímo uprostřed místnosti, vypadal jako patriarcha řádu a byl obklopen několika muži, v rozdílných barvách plášťů. Pomalu jsem se přiblížil a čekal dalších pokynů. „Přistup blíže, a svěř nám tvé poselství.“„Velmi se omlouvám, ale je určeno jen pro uši Velmistra.“Velmistr mávnul rukou a vzduch se zatetelil: „V pořádku, již nás nikdo neslyší, mluv tedy.“„Et peut etré lu sur tout type de lecteurs.“„Ale, ale tvůj mistr je již mrtev chlapče a jeho magie s ním, doufali jsme, že nachytáme jeho přátele a studenty, a teď tě máme tady.“ Velmistr učinil několik gest a já nemohl učinit jediné gesto a jediný pohyb.Obrazy se mi míhaly před očima a já jen nevěřícně vzpomínal. Vše bylo zvláštní a zahalené mlhou. Mlhou, která se nechtěla zvednout a uvolnit šedý opar zapomnění.Poslední na co si vzpomínám jsou slova jednoho z mužů v kápi. Kápi rudé jako krev. Rudé jako krev, která mu tekla po rukou. Rudé jako dýka, kterou vyndal z těla nebohého muže.Muž ne starší než já ležel na kamenném podstavci a nad ním se skláněl onen muž v kápi. Velmi pomalu naučeným rituálním pohybem zabodl zakřivenou dýku do těla ležícího muže a pomalým obloukem mu rozřízl břicho. Ležící muž se jen usmíval pod vlivem drog, které mu podali a neměl vůbec tušení že právě umírá. S každou kapkou krve z něj odtékal život. A on se jen hloupě usmíval.V hlavě mi zněl hlas, „Zastav to! Ty to můžeš zastavit! Ty musíš.“ Ale v hlavě jsem měl jen prázdno, cítil jsem velkou prázdnou jeskyni. Ohromné prostory bez konce, ve kterých se nacházela odpověď na všechny moje otázky. A já je nenacházel.Muž v kápi to vše jen sledoval a výsměšným pohybem vrazil nůž přímo do srdce toho ubožáka. A ten vydechl naposled. Ale na tváři mu zůstal hloupý a šťastný úsměv. Úsměv černého lotosu, úsměv smrti.„Pamatuj nikdy to nedokážeš, nikdy! Jsi nicka v mé moci, podej se jí, oddej se mi a dej mi vše co máš.“Obrazy se mi míhaly před očima a já jen nevěřícně vzpomínal. Vše bylo zvláštní a zahalené mlhou. Mlhou, která se nechtěla zvednout a uvolnit šedý opar zapomnění.Poslední na co si vzpomínám jsou slova jednoho z mužů v kápi. Kápi rudé jako krev. Rudé jako krev, která mu tekla po rukou. Rudé jako dýka, kterou vyndal z těla nebohé ženy.Žena velmi mladá a krásná ležela na kamenném podstavci a nad ní se skláněl onen muž v kápi. Velmi pomalu naučeným rituálním pohybem zabodl zakřivenou dýku do těla ležícího ženy a pomalým obloukem jí rozřízl břicho. Ležící žena se jen usmívala pod vlivem drog, které jí podali a neměla vůbec tušení že právě umírá. S každou kapkou krve z ní odtékal život. A ona se jen hloupě usmívala.V hlavě mi zněl hlas, „Zastav to! Ty to můžeš zastavit! Ty musíš.“ Ale v hlavě jsem měl jen prázdno, cítil jsem velkou prázdnou jeskyni. Ohromné prostory bez konce, ve kterých se nacházela odpověď na všechny moje otázky. A já je nenacházel.Muž v kápi to vše jen sledoval a výsměšným pohybem vrazil nůž přímo do srdce té krásky. A ta vydechla naposled. Ale na tváři jí zůstal hloupý a šťastný úsměv. Úsměv černého lotosu, úsměv smrti.„Pamatuj nikdy to nedokážeš, nikdy! Jsi nicka v mé moci, podej se jí, oddej se mi a dej mi vše co máš.“Šílený smích vyplnil celou mou mysl, každá částečka se třásla tím šíleným smíchem a chtělo se jí utíkat. Nebylo kam. S přicházejícím ránem, začal vát lehký větřík a rozfoukával těžkou mlhu, která se rozkládala nad malým ostrovem, ztraceným v moři. Vlny se tříštily o těžká skaliska a snažily se proniknout do hlubin ostrova. Nad tím vším, nad kamenitou pláží i mocnými vlnami se rozkládala gigantická budova. Seděla si tam jako pavouk na kameni a hladově hleděla na moře.Byla to velmi nevzhledná budova, se stovkami věží, ochozů i cimbuří. Pohled na ní vyvolával velmi nutkavý pocit k útěku kamsi pryč. Tisícovka malých okýnek všelijakých tvarů vypadala jako oči, které pátrají a hledají kohosi neznámého.Nad touto scenérií začalo svítat. Paprsky pomalu pátraly po známkách života a plazili se neúnavně vpřed. Zaútočili na věžičky po celé pevnosti a velmi rychle vytvořili jejich přesné kopie na zdech za nimi. Hlas gongu zazněl basovým tónem a nesl se kolem celého ostrova. Začala každodenní rutina na ostrově Čarotvrz.Na cele číslo 34 a 2/3 se otevřely dveře, prošel jimi muž zahalený do hnědé barvy, která označovala věznitele. Nejslabší frakci řádu zahalených čarodějů. „Vstávat vy holomci! Začala Vám práce, jdeme.“ Vyšel ven a pokračoval dokud neobešel všechny cely. Poté odešel na další patro.V cele 34 a 2/3 zazněl hluboký chrchot kašle v pokročilém stádiu. Záchvat trval téměř celou minutu a poté z cely vyšli dva muži.Starší muž vypadal velmi zachovale i přes svůj evidentně vysoký věk. Jedinou známkou vnitřní nemoci byl silný kašel, který jej náhle přepadal. Jeho výška dosahovala jednoho sáhu a dvou či tří stop. V obličeji se klenulo široké a huňaté obočí pod nímž se daly najít dvě malá a pichlavá očka. Mezi nimi trůnil dokonale průměrný nos a pod ním ústa, které byly schopny chrlit nadávky jak od dlaždiče.Druhý muž byl o hodně mladší, vypadal na 20 let, ale mohlo mu být i méně. Hnědé vlasy mu padaly do tváře a zakrývaly tvář, která se podobala mnoha sochám. Tváři, která by se mohla stát i předlohou pro nejednu z nich. Oblečení bylo v lepším stavu nežli u společníka, a velmi se podobalo obyčejnému oděvu pro cestování. Jeho postava byla velmi pěkně rostlá, ale ne příliš silná, vypadal spíše velmi mrštně a elegantně. Ale tyto věci nebyli těmi prvními, které Vás upoutali. Tou naprosto první věcí byly jeho oči. Tmavé korálky ve kterých jste ztráceli a mizeli kamsi pryč. Netrvalo dlouho a z cel vyšli i ostatní vězni. Zazněl další zvuk gongu a vězni se jakoby na povel vydali do hlubin pevnosti. Kráčeli spořádaně mnoha chodbami a postupně se jeden za druhým zavíral do malých místnůstek, které zde byly k tomuto účelu připraveny.Za několik minut tu nezbyl jediný vězeň a chodba osaměla.Ale ne nadlouho, po chvilce se přiblížily zvuky kroků. A zpoza rohu se vynořili dva muži zabráni v rozhovoru. První z nich měl na sobě hnědé roucho, které splývalo až na zem a vlnilo se nad zemí. Druhý a očividně důležitější muž byl oblečen v rouchu velmi tmavém a tak nejasné barvy, že nebylo jasné která to je. Lem pláště byl obšit zlatou nití. Gesta, která používal byla velmi velitelská a plná autority.„Ne! Je naprosto vyloučeno, aby to byl on.“„Ale mistře, důkazy jsou nezvratné!“„Ne prostě odmítám přijmou tvrzení že je to Elrondův dědic.“„Víte že jediná možnost jak to zjistit je nechat ho podstoupit zkoušku. A pokud ji přežije…“„Ano pokud přežije, máme problém, který nezvládneme a který ani zvládnout nemůžeme. A Elrond dostane to co chce. Zahalené čaroděje na stříbrném podnose, který vy mu naservírujete. Zkouška v něm probudí moc o které nemá ani tušení jak ji používat a než se to naučí, můžeme být již mrtví.“„V tom případě máme ještě jednu možnost….“ Chodbou se rozlilo ticho, které s neodbytným pocitem zalézalo do každého záhybu kůže. Studené syrové ticho kdesi z počátku světa, když ještě nebylo dobro ani zlo.Velitel ho přerušil mávnutím ruky: „On, on nepřijde…“ přešel do šepotu „není možné, aby přišel. Nesmí se vrátit.“ Pak jako by mávnutím kouzelného proutku se probral a vrátila se mu razance, kterou měl předtím „Váš nápad je naprosto šílený a zamítám jej, nikdo nepovolá věčného bez mého souhlasu.“„Zajisté pane, a co kdybychom jej zabili.“ Muž se zasmál a pohybem ruky naznačil bod dýkou do zad. Velitel se rozesmál: „Jste příliš nízko v umění, aby jste to pochopil, ale on nezemře jen tak. Vždy jej něco zachrání. To samotná Mistra jej chrání před zákeřnou smrtí.“„Mistra?“„Ale no tak, proč tolik údivu? Elrond ji znal a vyznával dlouhá století, komu měl svěřit život vyvoleného, když ne jí?“„Máme vůbec nějakou šanci?“„Rada zatím na nic nepřišla, ale ještě jsme neprobrali všechny možnosti“Muž v hnědém se poklonil svému veliteli a ten mávnutím ruky a několika slovy zmizel s lehkým prásknutím vzduchu.Vězeň o kterém byla řeč pokorně seděl ve své malinké cele a při chabém osvětlení několika loučemi protloukal hřebík bez hlavičky skrz ovčí kůži. Ačkoliv mu pokaždé propadl skrz, sebral jej a pokračoval v práci bez konce. Muž s tupým pohledem pokračoval v práci až do dalšího úderu gongu, pak se sebral a vyšel ven před svou místnost a společně s ostatními vězni se vrátil zpět své cely.Znaven celodenní činností, ulehl a usnul tvrdým spánkem spravedlivých. Muž, který s ním sdílel celu jej brzy následoval.Obrazy se mi míhaly před očima a já jen nevěřícně vzpomínal. Vše bylo zvláštní a zahalené mlhou. Mlhou, která se nechtěla zvednout a uvolnit šedý opar zapomnění.Poslední na co si vzpomínám jsou slova jednoho z mužů v kápi. Kápi rudé jako krev. Rudé jako krev, která mu tekla po rukou. Rudé jako dýka, kterou vyndal z těla nebohého muže.Muž ne starší než já ležel na kamenném podstavci a nad ním se skláněl onen muž v kápi. Velmi pomalu naučeným rituálním pohybem zabodl zakřivenou dýku do těla ležícího muže a pomalým obloukem mu rozřízl břicho. Ležící muž se jen usmíval pod vlivem drog, které mu podali a neměl vůbec tušení že právě umírá. S každou kapkou krve z něj odtékal život. A on se jen hloupě usmíval.V hlavě mi zněl hlas, „Zastav to! Ty to můžeš zastavit! Ty musíš.“ V místě, kde jsem hledal snad tisíckrát odpověď na své otázky zářilo malinké světýlko. Pohled na něj mi vliv novou chuť do života a konečně jsem věděl co mám udělat.Natáhl jsem ruku a uchopil muže v kápi za zápěstí a vyrazil mu dýku z ruky. Odletěla obloukem. Pohlédl jsem na muže, který ležel přede mnou. Svou pravou ruku přiložil na jeho srdce a prosil to světélko, které se mi zjevilo, aby mu dodalo naději stejně jako mě.Modrá záře obklopila mou ruku a přelila se na jeho tělo, rány se zacelovaly a on usnul spánkem, který léčí. Odklopil jsem zrak od zázraku uzdravení a pohlédl na muže v kápi. Stále mu nebylo vidět do obličeje. Pravačkou jsem jediným prudkým pohybem sundal kápi a zůstal v naprostém šoku. Tvář, která na mě zírala byla má vlastní!! Obraz se začal zamlžovat až z něj nezbylo vůbec nic rozeznatelného. Rozhlédl jsem se kolem sebe, nacházel jsem se v jakési malé místnosti, ze které nevedly žádné viditelné dveře. Podlaha i strop byly z materiálu velmi podobnému obsidiánu, tmavému a lesklému kameni. A ačkoliv v místnosti nebyla stopa po jakékoliv louči, svíci nebo tak, bylo zde světlo.„Vítej synu.“ Ohlédl jsem se kolem dokola, ale nikoho jsem nezahlédl. Byl jsem sám.„Vím, že vše se ti zdá velmi podivné.“ Pokračoval neznámý hlas „Ale pokusím se ti to vysvětlit. Jmenuji se Elrond a tví lidé mi dali příznivsko whiteflame a jsem tvým otcem.“„Ne! To není možné! Mým otcem je kapitán stráží ve Velenu!“„Ano je, vychoval tě a věnoval ti svůj čas, obětoval by pro tebe i svůj život, ale já jsem ten kdo ti ten život vdechnul. Před 18-ti lety, jsem se dostal do konfliktu s Zahalenými čaroději a ti mě pronásledovali stovky mil. Dohnali mě a já jsem se jim postavil v mohutné magické bitvě, neměl jsem však naději, bylo jich příliš mnoho. Rozhodl jsem že je všechny zničím. Povolal jsem samotnou Mistru, bohyni magie a ta mě vysvobodila z té šílené bitvy a zahnala Zahalené do pekel, kam patří. Poté jsme uzavřeli pakt, věděl jsem že ve mně je mnoho magie, kterou zatím nikdo nezná a nemohu dopustit, aby přišla nazmar, nechala mě vybrat si narozené dítě, které by jinak nepřežilo a do toho vložit své nadání. Tím jsi byl ty Veritasi.“„To není možné, ty jsi přece jen hlas v mé hlavě, nejsi skutečný.“„Ne, už nejsem, ale dostal jsem svolení od Mistry, abych tě směl provázet cestou k Umění. Jako hlas v tvé hlavě, jako světélko poznání v okamžicích beznaděje.“„Proč? Proč to děláš?“„Hledáš důvod? Nevím, snad jen nechtěl jsem, aby mé nadání zemřelo se mnou, chtěl jsem, aby jej někdo dál používal a rozvíjel je. Hlavu vzhůru Veritasi, teď ti musím vysvětlit několik věcí. Nemusíš cítit vůči mě žádnou vděčnost a také to můžeš odmítnout, stát se nejmocnějším mágem na celém světě. Ale opravdu to chceš, převzít úřad tvého otce, nebo stát se jedním z mnoha blahobytných měšťanů?“„Já nevím, chci čas na takové rozhodnutí.“„Synu máš veškerý čas, který chceš. Ale rozhodnout se můžeš jen jednou.“Pak hlas zmizel a já zůstal opuštěn a zmítán ve svých pochybnostech. To co mi Elrond nabízel, bylo lákavé, velice lákavé, ale musel bych tomu věnovat a zasvětit celý život. Nikdy bych se již neradoval z obyčejných věcí a navěky nikomu nemohl věřit, zůstal bych sám, všemohoucí a neschopný přátelství.„Již jsem se rozhodl otče!“ v jeskyni se začal zvedat průvan, stál jsem čelem přímo k němu. Vlasy poletovaly okolo hlavy a oblečení vlálo všude kolem mě.„Jak jsi se rozhodl?“ hlas, který zazněl už nebyl onen přátelský a laskavý hlas, teď to byl hlas učitele co ví, že se jeho student rozhodl špatně.„Ne, nepřijímám tvé dary, víš otče pokud jím jsi, znám jednu dívky od vedle a nikdy jsem jí neřekl, že se mi líbí. Svým přátelům málokdy oplácel dobré rady a neochutnal doma pečený chléb. O to vše bych přišel. Ne a sbohem!“Ráno přicházelo pomalu a já se vzbudil zborcený potem a v oblečení na cestu. A sakra! Zaspal jsem. Otec mě zabije.Dnes ráno jsem měl vyrazit s Black Johnem a Webem na nákupy do Muranu. Hups! Asi nepojedu. Bohužel.Vyhrabal jsem z pelechu, přehodil oblečení a podstatně čistší jsem vyšel ven. Venku vesele svítilo sluníčko a ta sakra hezká holka od naproti se na mě usmála. Opětoval jsem její úsměv a lehce se mi roztřásla kolena, když jsem učinil několik kroků k ní.Pohlédl jsem do jejích nádherně hlubokých hnědookých očí a věděl jsem, že tehdy snad ve snu jsem učinil dobře. Za tohle to stálo. Právě jsem se zamiloval.Dodatky Tento elf se narodil roku 1025 a od mládí hodně cestoval a tak si získal mnoho přátel. Patřili mezi ně slavné osobnosti jako Elminster, Runt Infidel a mnozí další. Procestoval celé mečové pobřeží a za téměř 700 let co se pohyboval mezi lidmi se stal absolutní legendou.Nejsilnější doménou ve které vynikal proti každému, byla magie. Dokázal neuvěřitelné kousky a rád je předváděl pro pobavení publika. Drzounům nechal zarůstat ústa, krásné ženy nechal vrhat se do náručí ošklivých mužů. Ale své nadání používal i ke konání dobra. Nejednou zachránil nevinného před šibenicí, nadanou ženu před upálením a včas zkrotil divou zvěř, aby ochránil poutníky.Nejlépe zdokumentovanou částí jeho života, je pobyt v Athkatle. Toto město přitahuje pozornost každého obyvatele mečového pobřeží a klípky z něj jsou přetřásány ještě celé roky. I mocný Elrond zde skončil. Zřídil si univerzitu, nedaleko centra města a začal vyučovat mágy. Vždy se věnoval pouze několika nadaným jedincům aby dokázal rozvinout celý jejich potenciál. Svou moc však používal i ke světským radovánkám, a to se stalo příčinou jeho pádu. Roku 1708 brzy zjara si vyšel na procházku, bohužel při cestě zpátky začalo pršet. A to se znelíbilo Elrondovi a tak začal konat. Povolal silné elementály a poručil jim ovládnout povětří a zařídit, aby cestu zpět prošel suchou nohou. A oni poslechli.Při jeho zpáteční cestě byla zničena část města a hrozilo, že i zbytek města spolknou plameny. Zahalení čarodějové zápasili s elementály ze všech sil, byli ale příliš slabí. Když si Elrond uvědomil rozsah svého kouzla, povolal ještě mocnější kouzla, která zničila jím vyvolané elementály. Bohužel pro Zahalené čaroděje, neboť ti byli příliš blízko a uvolněná magie, která vznikla, některé poranila, jiné zabila. Jejich pomsta byla strašlivá, pronásledovali Elronda až na samý konec světa, a on se jim tam postavil celou svou magickou silou. Mnoho jich zničil, ale oni byli početně silnější. Stovka proti jednomu.Když Elrond viděl svou beznadějnost, povolal nejmocnější kouzla, které znal jen on a jako oběťinu zvolil svůj život. Co se stálo dál, nikdo neví. Ze zahalených čarodějů se už nikdo nevrátil, ale Elronda už také nikdo nikdy neviděl.Co stalo poté překonalo i ty nejhorší obavy. Začal hon na jeho přátele a studenty. Ti méně mocní byli odstraňeni ihned a na ty silnější byly nalíčeny nejrůznější pasti. Někteří žijí mezi námi dodnes a ti ostatní se záhadně ztratili. Kam? Nikdo neví.Runt InfidelRunt Infidel je jedním ze studentů „božského“ Elronda. V současné době vede svou akademii ve městě Candelkeep a vyučuje desítky studentů. Díky moci, magické a hlavně politické, kterou si získal díky službě pro nejrůznější šlechtice si jej ani Zahalení čarodějové netroufnou zničit. Runt Infidel je známý svou vášní pro syrovou magii, jen výjimečně používá obecná kouzla, s daleko větším potěšením tvaruje magii, jak uzná jen on sám za vhodné. Nejen díky svému umění, ale především úplatnosti je velmi oblíben jako nástroj šlechticů, kteří jej využívají pro své cíle. Někteří si kupují jeho mocné artefakty, které vyrábí, jiní přímo služby související s odstraňováním protivníků. Pro každého má něco. Záleží jen na vkusu.Jediná droga, které propadl jsou jeho studenti. Věnuje i poslední měďák na chod akademie, ale zato přežijí jen ti nejlepší. Závěrečná zkouška, kterou by každý student měl splnit k dosažení mistrovského titulu je zavraždit svého mistra pomocí magie. Ten který uspěje se stane dědicem, celého jeho majetku. (Ten se odhaduje na něco okolo 2.000.000 zlaťáků.Ale nejsou v něm započteny některé velmi mocné artefakty skutečně nevyčíslitelné ceny.) Ještě nikdo neuspěl. Někteří zemřeli a ti ostatní radši zůstali věčnými učedníky velkého mistra.Black JohnPaladin. Srdcem, Tělem i Duší. Toto bude zápis na hrobu až tento muž spočine na jedné ze svých výprav za konáním dobra. A nebo fanatik co obětoval svůj život prohrané bitvě. Black John se narodil před rokem 1660, ale přesné datum nikdo nezná. Do řádu paladinů vstoupil ve svých 17 letech a zůstal v něm dodnes. Opustil svou rodnou vesnici, svého otce i matku a také úděl dřít na půdě až do konce svého života. V řádu se mu vedlo mimořádně dobře, jako nováček sloužil především v chrámových prostorech, kde se vzdělával a trénoval boje s mečem a několika dalšími zbraněmi. Ve dvaceti se zúčastnil první výpravy, jednalo se o vyhnání skřetů ze vzdáleného kraje. Jeli pouze ve dvou. On a rytíř, jehož jméno nám zůstalo utajeno. Ať se po cestě stalo cokoliv, neznámý rytíř zahynul, ale ještě před svým skonáním adoptoval Black Johna do své rodiny a věnoval mu své brnění i starobylý obouručák. Když úkol splnil, a vyhnal skřety z kraje, získal své první rytířské ostruhy. Jel se ukázat své matce a otci, také bratrovi, který byl o pouhý rok mladší než on. Při příjezdu do své rodné vesnice zažil šok. Vesnice byla před několika týdny napadena bandity a jeho matka i otec zemřeli. Mladší bratr kráčející ve stopách Black Johna se je vydal pomstít. Bandity a jeho bratra, nikdy nenašel a hledá je dodnes.Na své cestě pomsty stihl vykonat mnoho dobrých skutků a hrdinných činů. Již to bude 15 let co je hledá, a nenachází, přesto neztrácí naději. V současné době pomáhá vojenské posádce z města Velen, nikdo neví proč ho tam paladinský řád vyslal, a je pravděpodobné že se to nikdo nikdy ani nedoví.Absarg VillainJe k neuvěření kolik mágů se dostane mezi slavné osobnosti, díky své moci, která přichází s jejich nadáním. Jedním z mnohých je i Absarg Villain. K jeho doménám patří především temná magie a vyvolávání démonických bytostí, které nutí, aby mu sloužili, což se mu střídavě daří i když občas má smůlu. Žije ve městě Velen, a jako oplátku, že ho tam trpí, pomáhá a to velmi významně s obranou města. Nutí své pomocníky, aby město chránili a varovali je včas před nebezpečím. A je za to velmi dobře odměňován. Ostatní mágové mu prorokují velkou dráhu, protože má neuvěřitelné nadání a cit pro černou magii. Ale jsou i tací, kteří tvrdí, že jej jen otázka času, kdy zhyne při jednom ze svých experimentů. Obávám se však že tento spor rozsoudí až čas.Velmistr rádu Zahalených čarodejuJen nesnadno se píše o této organizaci obestřené tajemstvím. A ještě hůře se píše o jejím nejvyšším představiteli. Velmistrovi. Jeho jméno znají jen ti nejbližší spolupracovníci. A ani mě se ho nepovedlo zjistit. Moc, která mu patří se neskládá jen z umění a talentu, jako u ostatních mágů. Je to daleko horší. Vládne několika stovkám mágů kteří v sobě spojují neuvěřitelný potenciál. Oficiální důvod pro založení této organizace byli ostatní mágové jejichž vrtochy a nutkání ovlivňovala chod celého světa. Zahalení čarodějové vznikli jako jejich protiváha a měli hlídat používání magie v okolí města Athkatla. Aby byli schopni tento úkol splnit postavili na jednom ze vzdálených ostrovů pevnost. Čarotvrz. Do této tvrze jsou vsazování mágové, kteří poruší některé z nařízení Zahalených čarodějů. Pak jsou zkoumáni, podrobování nejrůznějším testům a nakonec musí splnit zkoušku, která prokáže jejich způsobilost k používání magie a umožní jim odejít z čarotvze. Zatím nikdo neodešel. Nad tím vším bdí moudré oko Velmistra. On rozhoduje kdo a jak bude potrestán, kdo je a kdo není vinen použitím magie. Díky tomu ovlivňuje vlákna osudu, všech lidí co žijí v blízkosti města Athkatla.Tera AermanerMezi významné osobnosti patří i mnozí mniši. Mnichové se věnují rozjímání a objevování kam až je možné zajít s naším tělem i duší. Podstupují tvrdý výcvik,který jím umožňuje nemožné. Přežít i tam, kde ostatní selhávají.Tera Aermaner se přidala do kláštera roku 1698, stalo se tak poté, co ji její šlechtická rodina odvrhla, protože se odmítla vdát za jednoho šlechtice, mám-li ji citovat: „Malej olezlej parchant, co nebyl ani dost bohatej, aby se občas vykoupal.“ Vydala se na pouť světem. Po měsíci bloudění ji našel jeden z mnichů. Odnesl ji do kláštera, kde se o ni důkladně postarali. Když se o několik dní později probudila, rozhodla se zůstat a stát se jednou z nich.Po dokončení výcviku odešla z kláštera a rozhodla se pomáhat lidem. Putovala několik let celém Mečovém pobřeží, za tu dobu se oni vypráví neuvěřitelné zkazky. Jen pro uvedení do děje. V jedné vesnici byla unesena dcera starosty a bylo požadováno neskutečně vysoké výkupné. Tera vysledovala tábor banditů a v noci je svázala a připravila pro stráž která se tam za několik dní dostala. Ten skutečně hrdinný rozměr to dostane ve chvíli kdy si uvědomíte, že proti ní stála přesila 60:1. Je nemožné, aby to byla pravda. Ale zápisky stráže to dokazují.Po marném hledání svého osudu, skončila jako pomocník na cestách mezi Candelkeepem, Beregostem a Athkatlou. V těchto končinách vodila a ochraňovala skupiny obchodníků, před vším co by je mohlo potkat. Po několika letech této činnosti se v roce 1715 vrátila zpět do kláštera, aby vrátila dluh, který tam měla.Jako protislužbu za dřívější pomoc pomáhá novým rekrutům ve výcviku.