Padouch týdne – Jubal

„Vždycky jsem měl pocit, že v lidech je cosi prohnilého. Proto je mám tak rád.“

Minulost

Je to už asi dvacet let, co se Jubal zrodil v zapáchajícím kotci někde v hluboko v té nejtemnější čtvrti Jestřábí. Jeho první, mírně rozostřený pohled patřil ohromné, nad ním se tyčící postavě, která třímala klacek. Nevypadala moc jako matka. Instinktivně po ní plivnul. Tyč ho udeřila do hlavy.
Probudil se později. Postava byla pryč. Protáhnul všechny končetiny a jal se prohledávat kotec. Smrad by se dal krájet, ale Jubalovi to posléze začalo být docela příjemné. Přípomínalo to... domov, i když samozřejmě nic takového jako domov neměl. Postava se vrátila později. Říkala něco tím svým brebentivým jazykem a hodila před něj flák masa. Bylo příliš čerstvé a tak ho ignoroval. Dál pozoroval postavu. Přemýšlel, jestli po ní zase nezkusit plivnout, ale jeho pohled se stočil ke klacku. Můj čas přijde, říkal si. Pak ti to spočítám.A ten čas přišel. Přišel ale až po drahných letech a mnoha dalších úderech klackem, štouchancích bodcem a dalších pokořujících událostech. Mezitím Jubal sílil a rostl. Rostl tak, že ona postava už se nezdála tak veliká a v jejích očích se začala objevovat opatrnost. Respekt. Strach. Později už jen strach.
Jednoho dne, když se postava opět objevila v tom svém komickém plechovém oblečku, aby ho zkontrolovala, se Jubal rozhodl, že zase plivne. Postava se rozplácla na zemi. Jubal vyčkával. Mohla to být lest. Nebyla by to ostatně první. Vyčkával dlouho. Postava na zemi se stále nehýbala. Zato zápach, který z ní vycházel, naznačoval, že už je to maso tak, jak ho má rád. Zkusmo do ní šťouchl, ale když se nic nestalo, roztrhl ji ve dví a začal žrát. Byla to lahoda. Nejlepší krmě jeho života.Zato potom to šlo všechno od desíti k pěti. Sotva se vyhrabal ze svého nyní již poněkud těsného kotce, spatřila ho jiná postava, upustila to, co svírala v náručí a začala příšerně ječet. Jubala to tak vyděsilo, že se rychle rozeběhl na druhou stranu. Probíhal labyrintem nejrůznějších kotců a před očíma se mu míhaly postavy, domy, stánky. Skákal. Utíkal. Všude hlomoz a křik. Ani už nedoufal, že unikne z toho pekla, když se mu snad zázrakem, snad instinktivně, podařilo propadnout se do stoky. Křik zněl nyní vzdáleně a Jubal se konečně cítil ve svém živlu. Plaval si v té zkalené vodě sem a tam a pranic nehleděl na krysy, které mu dělaly společnost.Možná by v té stoce živořil živě se mršinami dodnes nebo alespoň do chvíle, kdy by ho skolila odhodlaná skupina nějakých rádobyhrdinů, ale náhoda tomu chtěla jinak. Jednoho dne procházel zlodějskou stezkou nadmíru nadaný a dobrotivý člověk. Jubal mu říká Učitel, protože nemá vůbec paměť na lidská jména. Učitel mu pověděl, jak to ve městě chodí i to, že by si mohli vzájemně pomoci. Učitel bude mozkem a Jubal bude dělat ony pomyslné „svaly“ a společně ovládnou stíny Jestřábí. Jubal nad tím v duchu pokrčil rameny, i když o mozku Učitele si myslel své. Nakonec jim to ale docela klapalo. Alespoň nějakou dobu. „Samozřejmě, bude mi ctí vám posloužit. Já sám jsem pacifista, ale mám tu stovku bojových otroků na prodej...“

Povaha

Jubal, ačkoliv na to příliš nevypadá, je v podstatě plachý tvor. Tvrdí o sobě, že je pacifista, ale spíš by se dalo říct, že je opatrný oportunista. Má rád dobře odleželé a lehce zamřelé maso se snítkou rákosu navrch. Jeho povaha je vrtkavá a u ničeho příliš dlouho nevydrží. Je s podivem, že se vlastně ještě stále zdržuje v Jestřábí, z něhož od svého vylíhnutí nevytáhnul paty. Svoje slovo dodrží, ale musíte si dát pozor, co přesně vám vlastně slibuje.
Jubal má rád své pohodlí, vodní bazének, zešeřelou místnost a hlavně klid. Nemá rád vyrušení, nesnáší překvapení a nezvané hosty dokáže rychle a nekompromisně vykázat. Nebo spořádat. Podle momentální chuti.Jubal je jakýmsi nepsaným vládcem podsvětí. Poté, co si dal k pozdní večeři svého společníka Učitele, ovládl zcela černý trh s otroky, který kvete v podhoubí kosmopolitního města. Jinými nekalými činnostmi se nezabývá, protože jsou pod jeho úroveň, ale má tolik respektu, že i ti největší kápové jiných cechů ho laskavě předem informují o svých záměrech, aby mu nechtě nezkřížili cestu, což by mohlo být fatální. Pro ně samozřejmě. „Co zíráš. Děláš, jakoby jsi nikdy v životě neviděl draka.“

Vzhled

Jubal je, jak už jste asi pochopili, drak. Mladý, ve světě draků nezkušený, zato mezi lidmi protřelý a všemi mastmi mazaný černý drak. Má v kohoutku dobré tři metry a šupiny černé jak ten nejčernější antracit. Drápy ostré jako břitva mu jeho oddané služebnice každý den zabrušují, natírají pečujícími oleji a posypávají práškovým zlatem. Kolem krku se mu houpe řetěz s medailonem srdce udíleným za zásluhy v období Jestřábských válek.
Jubalův neposedný pohled rejdí sem a tam a často má tendenci si návštěvníky prohlížet jen jedním okem, což v nich vyvolává poněkud zvláštní reakce. Úsměv je ovšem v tomto případě fatální chybou. Jubal má velmi křehké ego a mohl by mít pocit, že se mu dotyčný vysmívá. V tom případě nezbude čas ani na omluvy ani na vysvětlení.
Křídla složená na zádech jsou nepoužíváním trochu zakrnělá, zato Jubalův ocas neustále tepe do podlahy rytmus nějaké populární lidové skladby. „Zálohy nejsou zapotřebí. Jsem plně přesvědčen, že zaplatíte včas a v plné výši.“

Ve hře

Jubal může postavám, pokud se mu zalíbí, pomoci získat kontakty nebo informace o Jestřábském podsvětí a dokáže sehnat prakticky cokoliv, co se sehnat dá. Za určitou cenu. Jubalovy požadavky bývají zvláštní a obtížně splnitelné, ale nikoliv nadhodnocené. Ví přesně, co si může dovolit a právě to žádá. Má rozsáhlou síť informátorů a služebníků, kteří pro něj pracují, a tak není radno se s ním dostat do křížku. Jubal nerad bojuje a pokud je k tomu nucen, nemilosrdně používá svého dechu až do naprostého zlikvidování soupeře. Pokud by se však situace nevyvíjela podle jeho představ, uteče.

Statistiky

Viz Mladý černý drak, Bestiář str. 70-72; případně Draconomicon str. 202