Zamyrská dobrodružství

První zážitky a dobrodružství bardky Karminky v Nazerothu.
Napsal Karmin-bardka
Obsah článku:

Život Karmin

Moje dětství nebylo příliš zajímavé. Moje matka mě nechala pohozenou u prahu sirotčince v přístavním městě Alimuru. Nevím, zda to bylo zapříčiněno chudobou, nebo touhou po svobodě, ale svou matku jsem dodnes nepoznala. V sirotčinci nás bylo mnoho, malých dětí. Sester, které nás měly na starost, bylo stále méně. Nebyli jsme tolik na očích a proto jsme měli stále více času na pouliční toulky a na hry za hranicemi města.
Když mi bylo pět let, tak jsem společně ještě s třemi dětmi utekla. Nevím, jestli si toho vůbec někdo všiml, ale já se konečně cítila svobodně. Měli jsme hlad a tak jsme začali krást. Ze začátku nás to strašilo, ale jak čas utíkal, tak jsme byli stále zručnější a šikovnější, že jsme dokázali celkem nepozorovaně přijít k slušnému jídlu i na několik dní, a to bylo v našem případě velmi dobré. V zimě jsme kradli oblečení a deky a žebrali jsme u chrámů.
Jednou, když jsem tak seděla schoulená u schodů jednoho zámožně vypadajícího domu, se u mých nohou zastavil kůň, který táhl veliký kočár. V hloubi duše jsem doufala, že vystoupí nějaká bohatá paní a vloží do mé malé a bídou kostnaté ruky zlatý penízek, za který se zase dobře najím, ale nestalo se tak. Vystoupili stráže a násilím mě odvlekli do kočáru a odvezli směrem k věznici. Vlastně jsem ani moc protestovat nemohla, byla jsem zkřehlá a zimou znavená, cestu si ani nepamatuji.
Bylo mi šest let a já seděla za mřížemi Alimurské věznice společně s vrahy, utečenci a zloději, jako jsem ostatně byla i já. Netrvalo dlouho a byl soud. Nevěřila bych, že o mě vědí tolik. Někdo mě musel sledovat, aby věděl, kde jsem co sebrala. Chtěla jsem se bránit, ale nešlo to. Byl vynesen rozsudek. Druhého rána jsem měla přijít o pravou ruku. Pokud mě někdo nevykoupí jako svého otroka. Nečekala jsem, že by o malou zlodějku někdo stál, avšak stalo se tak. Ráno mě na cele vzbudil rachot a hluk zámku v mých dveřích. Přišel pro mne strážný, který mě odvedl k jednomu staršímu pánovi.
Chytil mě za ruku a odváděl mě ke svému povozu, do kterého byl zapřažen jeden kůň. Usadil mě do vozu a rozjel se. Na nic jsem se neptala. Byla jsem ráda, že mám obě ruce a říkala jsem si, že když na mě nebude hodný, tak ho okradu a uteču mu. Zatím jsem měla teplé oblečení, jídlo a jela jsem ve voze. Měl tam mnoho zajímavých věcí. Různé hudební nástroje a kejklířské náčiní. Nebylo moc kvalitní, ale mému zachránci to asi nevadilo, protože pokaždé, když s vozem zastavil, tak dokázal tak krásně hrát, že se mi to s přibývajícím časem začalo i líbit. Začali jsme spolu mluvit a tak jsem se stala pomocnicí potulného umělce Jozana.
Během čtyř let jsme spolu procestovali celý Noribor, naučila jsem se hře na hudební nástroje a cestou jsem slyšela tolik povídek a bájí, že mě samotnou se zalíbilo je nejen poslouchat, ale také vyprávět je dál. Jozan se s mojí pomocí stal velice úspěšným a uznávaným hudebníkem a vypravěčem a já po jeho boku byla hvězdou. Mohli jsme si spolu dovolit koupit si hezké šaty a nové hudební nástroje. Byly nádherné, oblíbila jsem si hru na flétnu a lyru. Jozan mě neustále učil, jak být dobrou vypravěčkou a hudebnicí. Zakládal si na vybraném chování, aby mě prý lidé nepomluvili. Říkával, že mám talent. Prožili jsme spolu krásné chvíle. Jednoho dne mi přinesl dřevěnou, pečlivě vyřezávanou podlouhlou krabičku se slovy, že jsem si ji již vysloužila. Byla v ní krásná flétna. Věděla jsem, že tuto flétnu Jozan používal jen ve výjimečných příležitostech a tak jsem cítila, že mi s touto flétnou dává i kousek sebe.
Netrvalo dlouho a můj opatrovník a učitel zemřel. Bylo mu sedmdesát pět let, ale já byla velice zdrcena. Prožila jsem s ním celé své dětství. On mi pomohl dostat se z té spodiny, kde by mě čekala jen smrt. Zůstal mi nějaký majetek, za který jsem si z části koupila vybavení na cesty a vydala jsem se do světa sama. Putovala jsem s družinami a cestou jsem vyprávěla veselé historky, abych alespoň trochu zapomněla na smutek, který mě tížil. Většinu jeho majetku jsem procestovala. Ale byla jsem celkem úspěšná hudebnice a tak jsem věděla, že se dokáži ve svých osmnácti letech osamostatnit a postavit se na vlastní nohy. Měla jsem v rukou jeho flétnu a ta mi dodávala odvahu jít životem dál a nebát se ničeho. Je tím nejcennějším, co mám.
Ve městě Zlatogradu jsem si na vývěsní ceduli přečetla, že se za měsíc ve městě Ebru koná velké setkání hudebníků a vypravěčů. Moc mě to tam táhlo a tak jsem se vydala na cestu. Říkala jsem si, že je již na čase dostat se ze smutku a ukázat všem, jak dobrý byl Jozan učitel. Byl to pro mě ten nejhlubší zážitek, který jsem kdy zažila. Cítila jsem se důležitá a potřebná, byla jsem příjemně ohodnocena a oceněna a v tu chvíli jsem se rozhodla, že si najdu nějakou skupinu dobrodruhů a budu cestovat, aby tuto mou radost mohli sdílet se mnou a já jim dodávala odvahu v bojích mým zpěvem a hrou na flétnu. A tak jsem také učinila.
< Život Karmin >
Cesta do Ezgarothu
Napsal Karmin-bardka 27.07.2006
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.17207312583923 secREMOTE_IP: 54.80.8.44