Zamyrská dobrodružství

1. Cesta do Ezgarothu

Psal se rok 1478 a já sloužila v Trodaru poslední dny mojí služby v cechu Červené boty. Byla jsem plná historek a písní, o které jsem se chtěla podělit se zbytkem mojí družiny a naše setkání se již blížilo. Můj učitel Madras byl velmi nadšen mým vyprávěním a tak mne přivedl ke Korkanu z Lyboi. Až později jsem se dozvěděla, že Korkan je zástupcem Královské průzkumné společnosti. Nabídl mi velký finanční obnos za prozkoumání tajemného a zlého Nazerothu, který sousedil s Noriborem. Poslední zvědové, které do Nazerothu byli vysláni, se již dlouho neozvali a jejich zprávy vypovídaly o povstávajícím zlu, které se rychle šíří. Většina zvědů z Královské průzkumné společnosti bylo již sledováno skřetími špehy a proto potřebují někoho nenápadného a cizího. Byla jsem tou nabídkou nadšená, nevěděla jsem však, jak moc je Nazeroth zrádný. Jediné, co jsem věděla, bylo, že cesta bude dlouhá a nelehká. Z mých příběhů se Korkan dozvěděl i o mé družině a o jejich plánech, a proto povolali právě nás. Můj přítel trpaslík Dorinar syn Dorina měl namířeno za svým otcem do Ezgarothu. Před léty byl kvůli jistému nedorozumění vyloučen ze svých rodných krajin a nyní se chtěl vrátit a vzít s sebou několik svých přátel a postavit v Noriboru svoje vlastní město. A jediná cesta byla přes Nazeroth. Byla jsem nadšená z nového úkolu, ač jsem nevěděla, co to bude obnášet.Dalšího dne jsem se konečně setkala se svojí družinou. Hned po přivítání jsem je přizvala do mého cechu a u sklenky vína a džbánku dobrého piva jsem jim vylíčila, co se děje v naší sousední zemi. Nikdo tím nebyl příliš nadšen, ale protože jsme se tou cestou stejně chystali a navíc za získané informace jsme měli slíbeno několik stovek zlatých, tak jsme se rozhodli, že splníme službu pro Královskou průzkumnou společnost. Druhého dne jsme všichni zašli za Korkanem, který nám ještě popsal cesty, kterými se můžeme dát. Ta jižní je sice bezpečnější, ale hůře schůdná, naopak ta severní je velice nebezpečná a je přes mnohem širší území zkažené země; ale je schůdnější. Ještě nás upozornil, ať se nezdržujeme u Dračího hřebene, že prý tam byl spatřen drak. Dostali jsme pět poštovních holubů a úkol sebrat co nejvíce informací o cestách a tvorech žijících na území a pokud to trochu půjde, kreslit mapu a psát podrobný deník o každodenním dění. Trochu zdrceni tímto úkolem jsme ještě zašli nakoupit nějaké vybavení na cestu a také jídlo pro nás i pro naše koně. Rozhodli jsme se vzít s sebou na výpravu i vůz. I přes naše hádky a urputné přemýšlení, jsme ho nakonec i vybavili a naložili vším, co jsme považovali za potřebné a nepostradatelné na naši výpravu. Vůz nás bude sice zdržovat, ale zase nám poskytne útočiště při deštích a chladných dnech počínajícího jara roku 1478.Bylo 1. března a my vyjeli. Na území Noriboru jsme se ještě zastavili ve městě Ebru, kde jsem chtěla vyhledat čaroděje a mocného kouzelníka Zariho, pro kterého jsme onehdy plnili nějaké úkoly, a který mě před několika lety učil kouzelnickému umění. Jeho dům byl prázdný. Nemohli jsme se na něj doklepat, a protože jsem v tomto domě měla stále ještě pokoj s truhlicí s osobními věcmi, drze jsme vstoupili. V jeho laboratoři ležela na vyvýšeném stojanu kniha. Vyzařovalo z ní zvláštní světlo a tak náš nejodvážnější trpaslík Dorinar k ní přistoupil a nahlédl do jejího obsahu. To, co spatřil, bylo však nevídané. V Noriborské Historii jsme se dočetli, že temná vládkyně Sandara získává zpět svojí sílu a konečně nám začalo docházet, jak moc silná může být. V listech této knihy spatřil dva draky. Rudého a černého. Viděl člověka s černými vlasy a se dvěma zkříženými zlatými pásy na hrudi, držícího zlatou hůl, který se těmto drakům postavil a bojoval s nimi. Sandara ho však jedním mávnutím odhodila. Na dalších listech knihy se objevuje temná armáda pod vlajkami čtyř rukou Sandary, která směřuje do hor Eleborských a k Osamělé hoře. Mezitím viděl, jak chce Sandara poslední ranou usmrtit člověka se zlatou holí, avšak trpasličí muž s kladivem ji zadržuje. Pomáhá člověku vstát a podávají si ruce jako symbol věčného přátelství. Sandara se jim oběma vysmívá s oběma draky pod svými pažemi. Trpaslíka s člověkem již již draci přemáhají. Na pomoc jim po moři připlouvá elf na zlaté a zářící lodi. Člověk, trpaslík i elf se spojují a jdou proti temné paní a jejím drakům. Začíná válka mezi dobrem a zlem. Tři bohové poráží Sandaru a její draky. Sandara padá z útesu a roztříští se na tři části, které se rozletí do celého světa. Na poslední černé straně této zářící knihy se objeví nápis… " Až den se stane temně černým, povstane Sandara v celé své síle a kráse v místě zvaném Nazedbul" … Řekli jsme si, že tato kniha by mohla posloužit jako dost důležitý důkaz proti zlu, které se v sousedním království rozpoutává a tak jsme se ji pokusili zvednout. Byla vázána magickou silou, která mým přátelům a mně ještě ublížila a zranila nás elektrickými šípy. Nechali jsme ji tedy ležet a vykročili jsme za novým dobrodružstvím.Během odpoledne jsem dorazili na hranice a vstoupili na území Nazerothu. Bylo náhle šero a nikde ani ptáčka, ani lesní zvěře. Bála jsem se zamhouřit oči, když se počalo stmívat. Drželi jsme hlídky jako pokaždé. Tentokrát však pro jistotu ve dvou. Tuto noc jsme měli štěstí, ale hned ráno nás z nebe napadla obluda, kterou jsme doposud nespatřili. Měla čtyři křídla i oči a věděla o nás. Jen tak tak jsme se ubránili. "Asi měla blízko mladé," ozvalo se z vozu. Mlčky jsme pojedli a vydali se dále na cestu. Hned první ráno v Nazerothu jsme se přesvědčili o zrádnosti a vypočítavosti těchto lesů. Dny utíkaly a my konečně narazili na známky života. V lese se stále častěji objevovaly uřezané stromy. Nebylo by to tak zvláštní, kdyby nebyly poražené až v několika stopách nad zemí. Bude tu jistě blízko nějaká vesnice, napadlo mě, a tak jsme šli pomalu dál. Průzkumný sokol našeho čaroděje Vargana zahlédl asi dvě míle po naší cestě vesnici. Byla při cestě a touha po odměně za získané informace byla tak veliká, že jsme tedy šli, když tu náhle jsme na cestě zahlédli povoz. Byl plný osob, ale nevypadali příliš zdravě. Měli šedou až popelavou kůži, a jakoby neměli kosti ani svaly, byli povadlí a sálala z nich magie. Jeden z nich náhle spadl a jakoby to ani nebyl člověk. Poslední kolo povozu jím projelo jako ranní mlhou a byl pryč. Jen jsme se na sebe mlčky zadívali a jeli jsme do vesnice. Byla to spíš taková malá osada, která vypadala jako po morové epidemii. Nikde ani živáčka, jen dole u potoka se pomalu plížila zkřehlá žena s vědrem. Napadlo nás, že je voda otrávená, ale Vargan cítil stále více magie a dobře věděl, že se o otrávenou vodu nejedná. Žena nereagovala na naše volání, ani na pozdravy a byla stejně šedá a ochablá, jako ti lidé ráno na voze. Přešli jsme přes můstek a vydali jsme se k domkům, které byly obehnané dřevěnými hradbami. Veliké dveře byly zavřené, avšak za nimi jsme zahlédli pohyb. Po chvíli tlukotu se nám jeden ze dvou mužů rozhodl otevřít. Nemoc prý přišla náhle z ničeho nic, jen oni dva z celé vesnice nebyly nakaženi, " Je to jen otázkou času," říkal jeden z mužů. Bude to prý jejich záhuba. [Vše má ne svědomí zlý Grolk, který sídlí v lese. Prý se na ně rozhněval kvůli tmavému dřevu, které mu káceli na jeho pozemku a proto je jistě proklel. Chtěli jsme vědět více a tak jsme se vydali za tajemným Grolkem do divočiny. Šli jsme kudy nás navedli a po chvíli jsme si všimli, že některé stromy mají na sobě rýhy dlouhé několik sáhů a hluboké, jako od drápů divoké šelmy. Polil nás strach, ale šli jsme dál. Dorazili jsme až k ohradě, za kterou se skrývala malá chaloupka a kůlna. Když nikdo nepřicházel, vešli jsme dál a tu se za námi objevil obrovský člověk. Byl mohutný a šla z něj hrůza. Byl to Grolk. Byl rozzuřený, že jsme mu vnikli na jeho pozemky, a tak se nechtěl bavit ani o vesnici, ani o dřevu, které je tak nesmyslně kácené vysoko nad zemí. Vyhnal nás a nám došlo, že jeho území má asi označené těmi drápanci do kůry. Když jsme je konečně minuli, otočili jsme se a zvolali směrem k jeho obydlí pozdravné pokřiky a prosili jsme ho o vstup na jeho pozemky. Přišel a nebyl sám, měl s sebou své přátele líté medvědy. O kletbě nad vesnicí věděl jen to, že v nedaleké jeskyni se skrývá mocný čaroděj, který v tom jistě bude mít prsty. Při návratu do vesnice jsme oba muže našli mrtvé. Našli jsme jejich jmění a na přání našeho kněze jsme pohřbili jejich majetky s nimi. Né že bych s ním příliš souhlasila, ale má větší sílu a nebudu to raději pokoušet. V jeskyni nacházíme skutečně čaroděje Kaivainena. Z historie Noriboru jsme věděli, že to byla pravá ruka bohyně Sandary a nikdo z nás z toho neměl dobrý pocit. Náš kněz onemocněl šedou magickou chorobou. Tížilo nás to, protože jsme mu nemohli nijak pomoci. V jeskyni se nám přímo před očima zaleskla krásná hůl, okolo které poletovali duše všech obyvatel vesnice. Poznáváme muže, který spadl z vozu, i ženu, která nesla vodu. Jako by tu hůl jejich duše posílily. Kaivainen nás zahnal a připravil se k útěku, ale nejprve pomohl našemu knězi Tagnarovi. Nevíme proč, ale ještě mu děkuje. Dostat se z jeskyně nebylo lehké, v cestě nám stály dveře uzavřené hádankou a nemrtvý zlobr, který nás dost potrápil, ale i toho jsme zvládli. Se vším, co jsme doposud prožili, dnes, třicátý den naší výpravy, jsem poslala prvního holuba s požehnáním mého boha Farlanghna. V dálce se náhle objevila organizovaná skupina padesáti členů. Poznali jsme troly, zloby a skřety směřující na jih. Po několika dnech jsme narazili na skalní masiv, kterým se linula cestička mířící do jeskyně s opracovaným kamenem nad mohutným vchodem. Vešli jsme dovnitř. Bylo to opravdu moc hezké místo, až nezvyklé, na Nazeroth. Bylo zelené a voňavé, ptáčci zde konečně také zpívali, jako by to byl malý chráněný ráj před okolním zlem a hrůzou. Vargan nám po chvilce přemýšlení říká:"Celé místo je pod vlivem kouzel svatá zem a stálost." Jediná cesta vedla do jeskyně, kde na nás číhalo nebezpečí v podobě zlobra a skřetů a několika skurutů. Dali nám dost zabrat, ale naše bojové umění a moje zpěvy nás nakonec zachránily. Našli jsme v hrobce starý pergamen s nápisem v temno obecné řeči "Čtyřicet mil na jiho-východ skrývá se odhalené tajemství v chráněném domě Alandorově" a ještě několik pěkných věcí, které se nám později velice hodily. Byl to sice směr, kterým jsme původně jít vůbec nechtěli, ale nakonec jsme se domluvili, že tedy půjdeme. Cestou jsme směrem na sever zahlédli zase organizovanou skupinu, ale tentokrát již tak pět set postav. Naše půlčická přítelkyně Frupi nalezla v úpatí skály klenutou chodbu z kořenů, které jsou spleteny v mohutný strop. Došli jsme do místnosti, která byla také tvořena převážně z kořenů a z větví. Byla plná nepřátelských vrků, skurutů, zlobrů… Nebyli jsme dost opatrní a tak si nás všimli, utíkali jsme co nám nohy stačily, ale dva z celé té tlupy nám byli v patách. Nasedli jsme na vůz, ale ten nebyl dost rychlý a hlavně Frupi nemohla jet tak rychle na svém poníkovi, a tak nás nepřátelé doháněli. "Jó, kdybysme měli dalekohled…" postesknu si. Po chvíli nás dohnali dva temní elfové na krásných černých koních a strhnul se nelítostný boj. Všichni jsme věděli, že temní elfové jsou sluhové Sandary, měli na štítech její znak čtyř rukou, a tak nás všechny polil strach a beznaděj. Ale neobyčejně dobře se nám boj dařil a tak náhle oba elfové, těžce zraněni, ujíždí zpět ke své skrýši. "Vyvázli jsme sice ze spárů smrti, ale na jak dlouho? Ti nás jen tak nenechají." A přinejmenším, "Sandara má zvědy všude." Věděli jsme, že je Nazeroth zrádný, ale netušili jsme, že je na tom tolik pravdy. Pro jistotu jsem vypustila dalšího holuba se zprávami o organizovaných skupinách a o bojích, které jsme zažili.Byla jsem těžce zraněná a moji přátelé také. Byl to opravdu nelítostný boj, já a Tagnar jsme se snažili léčit ostatní a také sebe. Byli jsme zase na nohou a mohli jít dál. Věděli jsme, že čím rychleji opustíme Nazerotské území, tím lépe pro nás. Vyrazili jsme dále na jiho-východ. Stále jsme hledali Alandorův chráněný dům, a myslím, že jsme ho právě našli. Nedaleko nás se klikatila nenápadná cestička do nepatrného výseku v lese. Nechtěli jsme, aby se opakovali předchozí nesnáze, a tak jsem se s pomocí mého nového pláště pomalu a nepozorovaně vydala na průzkum. Přede mnou se otevřelo místo, které bylo ohraničeno skalami a nádherně průzračným jezírkem. Plížila jsem se potichu podél skal, až jsem narazila na obydlí, které mělo dvě vysoké věže a bylo vtesáno do skály. Zřejmě jsme nalezli Alandorův chráněný dům. Slyšela jsem spolu hovořit dvě pochybné osoby, které rozhodně nevypadali jako lidi, nevěděla jsem co to bylo, ale mělo to zbroje a zbraně a podle jejich rozhovoru už o nás věděli. Slyšela jsem, jak se na nás připravili a jako znamení si sjednávali zakrákorání vrány. Když jsem tohle všechno líčila zbytku mé družiny, už nad námi krákoravě skřehotal třetí z nich, který se skrýval na jedné z věží. Nezbývalo nám nic jiného než bojovat. Už jsme byli unaveni neustálými nástrahami Nazerotskými. Tagnar byl navíc očarován natolik, že se na něm žhavila celá jeho plátová zbroj a to nebylo dobré. Hledal vysvobození v jezírku, ale to mu pomáhalo jen z části ochladit jeho tolik palčivá zranění. Zbroj byla stále žhavá a on byl zavěšen za okraj rybníčku, aby ho tíha železa nestáhla pod hladinu. Trpaslík Dorinar ho držel, ale voda kolem něj začínala vařit, byla to prekérní situace a trpasličí kněz Tagnar už se bál nejhoršího, když tu náhle se jeho zbroj přestala zahřívat a pomalu odeznívala i palčivá bolest rozpáleného kovu všude na těle. Dorinar ho vytáhl a já už spěchala na pomoc s léčením zničeného a vážně popáleného přítele Tagnara. V okolí domku jsme našli podzemní tajné chodby, které byly plné pastí a nástrah. Nalezli jsme také zlatou sošku Pelorovu a listinu s baladou. "Jednou se bude jistě hodit" říkala jsem si.Po dalších dvanácti dnech jsme byli rádi, že si nás nic nevšimlo. Nic se kolem ani nešustlo a všechno bylo šedivé a suché. Blížili jsme se k Šedým planinám, když tu náhle si sokol našeho Vargana všiml další skupiny, tentokrát to bylo úplné vojsko. Předpokládali jsme tak kolem tisíce. Směřovali k Noriboru a měli katapulty. I několik obrů jsme zahlédli a to nás nutilo poslat další zprávu po holoubkovi. Už třetí. Po týdnu putování jsme narazili na udržovanou kamennou cestu, která směřovala na jih. Šlo o trpasličí stezku, kterou Dorinar dobře poznal. Blížili jsme se k mohylovým horám a to už byl skoro konec Nazerothu.Byla jsem moc ráda, že jsme pryč z téhle země plné nástrah a nepěkných stvoření. I když jsem nevěděla, jestli to bylo to nejlepší, jsme v Heronii. To bylo jako z bláta do louže. Hned za hranicemi na nás zaútočili dva lítí vlci. Naštěstí jsme si jich včas všimli a ubránili jsme se, ale příště bychom takové štěstí mít nemuseli. Zamířili jsme k Eleborským horám po staré cestě k přístavišti. Ezgaroth byl již blízko. Nevěděli jsme co nás tam čeká, ale těšili jsme se na přivítání, které bude jistě milejší, než v Nazerothském království. Měli jsme už jen poslední dva dny cesty do rodného města našeho přítele, když tu se před námi objevilo několik obrněných a uzavřených vozů. Byly to vozy plné zboží. Šlo o Gnómské obchodníky pocházející z jižních měst. S údivem jsme si prohlíželi jejich nabídku. Krásnými a magickými předměty měli naplněné celé poličky a skříňky uvnitř vozů.. Smlouvat s nimi příliš nešlo, a tak po malé zastávce a po nakoupení několika předmětů mými přáteli jsme pokračovali dál. Před námi se konečně otevřely skály, které nás dovedly až k první bráně Ezgarothské. Byly jsme u cíle. Dorinar nás dovedl až do své domoviny. Cestu, která trvala bezmála dva měsíce, jsme s menšími ztrátami na zbraních a zbrojích přežili a těšili jsme se na milé přivítání trpasličího města. "Co nás tam čeká ví snad jen bůh. A jaká bude cesta zpět? To je také ještě ve hvězdách. Snad bude také plná zážitků a dobrodružství, jako ta sem."