Oči vraha, duše krásy

Povídka je převyprávěním drobné události, která se stala ve světě Equilibrie.
Napsal _Filip_
Postarší muž (který spíše než jako voják působil jako knihovník s mečem u pasu) pečlivě srovnával svazek pěti modrých knih na polici hned u dveří vedoucích do vstupní haly.
Charakterově puntičkář - Ano, to rovnání a pečlivé prachu-zbavování starých knih mu dělalo celkem dobře. Ostatně, boje měl už za sebou, k tomu slušný důchod...
RÁNA, dveře se rozletí a do knihami přeplněné místnosti se vřítí malá hobitka, křečovitě svírající několik pergamenů. Voják-knihovník vykřikne a zavrávorá, držíc se třetího patra vysoké police. V témže okamžiku vykřikne i hobitka, neboť pohled na obrovského ječícího muže, balancujícího na štaflích, není zrovna jeden z nejuspokojivějších v jejím životě. A zatímco hobitka sedí na zemi a sleduje elegantní balet létajících pergamenů, voják-knihovník (odteď už spíš jen knihovník) drží ruce nad sebou, snažíc se zabránit těm neuvěřitelně těžkým a neuvěřitelně tvrdým materiáliím, aby mu padaly na hlavu.
Když se prach uklidní, hobitka vstává a postupně, list za listem, sbírá všechny pergameny. Očkem pozoruje knihovníka, který za nevrlého mumlání a používání expresívních výrazů slézá roztržitě ze štaflí. Knihovník si nejdřív sundavá brýle, které si pečlivě očistí kapesníkem, aby si je opět nasadil a mohl si tak prohlédnout tu škodnou, která mu zmařila jeho dopolední práci.
"Tady neni žádná louka, kde si můžeš běhat jak splašená zvěř! Tohle je Magická universita, děvče!" Zahrozí prstem knihovník, z jehož tváře během proslovu viditelně odlétává několik rozčílených slin.
"Omlouvám se..." odpovídá hobitka, mačkající v ruce pergameny.
"A když mám vejít do jiné místnosti, za kterou někoho očekávám, nebo mohu očekávat," knihovníkův ukazováček stále rytmicky brázdí vzduch, "tak snad zaklepu, ne?!"
"Omlouvám se..."
Knihovník domluvil, narovnal se a pečlivě si upravil límec.
"Tak," vydechl. "Co vlastně potřebuješ?"
Když hobitka zjistila, že se knihovník jakž takž uklidnil, lehce se usmála a podala mu pergameny.
"Aháá... že by čerstvý příspěvek od mladého umělce do archivu městské knihovny?" Jeho výraz v tváři se až příliš rychle změnil na důležitý, čímž dodal větě ironii.
"Hmm..." sevřel rty jakoby v uznání a pohupoval lehce hlavou, když si četl první řádky. "No nevěřím, že by takové třeštidlo jako ty dokázalo napsat smysluplnou povídku."
Hobitka pokrčila rameny a výmluvně se usmála. Ještě chvilku si ve stoje pročítal text, potom se posadil pohodlně do křesla. Když po chvilce zjistil, že hobitka stále stojí jak přikovaná na stejném místě, vzhlédl k ní a bez jediného slova ukázal na hromadu knih, válejících se u základů osudné police a pokračoval ve čtení...
***

OČI VRAHA - DUŠE KRÁSY

Nevinnou strání s několika mladými stromy, kterou pokrývaly paprsky umírajícího slunce, probíhala malá postava drobné dívky. Dívka si vesele poskakovala a v pravé ruce svírala malý košík, asi do čtvrtky naplněný malinami. Když dorazila k poslednímu malinovníku, o kterém věděla, že ho může v bezpečí poměrné blízkosti městských hradeb bez obav očesat, uviděla malinovník další. Jen o pár metrů dál. Bylo vidět, že je na něm víc plodů, než na tom, který měla právě u nohou.
Popoběhla tedy dál a chystala se natrhat zbytek oné chabé večeře, kterou měla donést dnes domů. Další keř, který se ohýbal pod vahou ovoce už tak, že se malé větvičky téměř dotýkaly země, se nacházel ještě o dalších několik metrů dál. Dívka se s obavami podívala za sebe, městská brána byla ještě poměrně viditelná, ale stráže už ne. Po chvilce váhání ale pokrčila rameny a rozeběhla se ke keři. Trhala maliny jak nejrychleji dokázala. Městské zdi už připomínaly jen nepatrnou horizontální linku a večerní větřík ji chladil na nahých ramenech. Stmívalo se.
---
Ta černá tma mi dělá dobře. Nejenom proto, že většina mých nočních obětí ani neuvidí, kdo nebo co jim vzalo život, ale proto, že mě naplňuje tou nevysvětlitelnou touhou zabíjet. Zabíjet slabšího. Vyšel za horizont. Jeho instinkt ho náhle přiměl přikrčit se za strom. Ecce Homo. Tenhle pohled ho vzrušoval. Pokaždé, když měl možnost zabít dvounohého. Pomalu sestupoval ze stráně, opatrně strom za stromem. Předtím, než přešel cestu, opatrně pohlížel oběma směry, jestli zde není někdo, kdo by oběti mohl přijít na pomoc.
A hele, je to ještě mládě. No jasně. Dospělý by si mě už dávno všiml. Ale mládě ne. To si tu spokojeně sbírá maliny zády k lesu.
Větvička zapraskala a dívka se prudce otočila. Košik se jí vysypal. Ze tmy na ní hleděly dvě světlé tečky, ozývalo se vrčení.
Hehe. Vždycky si to musíš vychutnat, viď? Moh si to ukončit hned, aniž by si toho všimla, ale ty máš rád ten pohled. Ten strach v očích.
Oči se přiblížily, objevil se obrys zvířete. Dívka se podívala směrem k městu.
Ale no tak. Ty víš, že na útěk nemáš. Ty víš, že než bys stačila vstát, prokousl bych ti hrdlo.
Dívka se schoulila do klubíčka, rukama obepnula své nohy a začala se třást. Mohlo jí být tak 15, 16. Měla obyčejnou letní košilku, dlouhé černé rovné vlasy a i přes tmu zářivé zelené oči. Rozplakala se.
Neplač... ty nevíš, že pláč moji pozici ještě víc upevňuje a nutí mě k bezpečnému útoku. Ty nevíš... že tvůj pláč mi připomíná pláč vlastních dětí po narození.
Vlk se zastavil. Dívka na něj hleděla svýma velkýma, nevinnýma očima.
Co to s tebou je? Normálně bys neváhal a už dávno strhával maso z jejích hezkých nohou. Máš doma šest dětí a oni kvůli tvému soucitu pojdou hlady?
Vlk se opět začal pohybovat vpřed. Byl dívce na metr daleko.
TEĎ, UKONČI TO, TEĎ!
Dívka najednou přestala plakat, sáhla po zemi a nabrala několik malin do hrsti. Poté natáhla ruku směrem ke zvířeti a otevřela ji. Na její tváři se objevil lehký úsměv. Vlk se zarazil. Přestal vrčet a schoval své tesáky. Z nekompromisního zabijáka se najednou stala krotká laň. Dívka se přisunula blíž, pomalu natáhla ruku a jemně ho pohladila po hlavě. A potom znovu. Přivíral oči, bylo mu to tak příjemné....
Po chvíli hlazení vlk vstal a otočil se k lesu, že odejde. Dívka zpoza zad vytáhla dýku a vrazila jí zvířeti až po rukojeť do zad. Zvíře vyjeklo a vytřeštilo oči. Taková nenadálá rána ho srazila k zemi. Vytáhla dýku z těla a vrazila mu ji tentokrát do krku. A potom ještě jednou. Vlk vydechl naposled a zavřel oči. Dívka otřela dýku od krve a začala se stahováním kůže.
Oči krásy - duše vraha.
Sheyla Springtale.
..... když Sheyla uklidila poslední knihu. Seskočila ze štaflí na zem, oprášila si ruce a přistoupila ke knihovníkovi. Protáhla se a dala ruce v bok.
"Tak jak?" Pronesla s opatrností, ale zároveň s trochou jistoty zadostiúčinění. Knihovník odložil pergameny na stůl, sundal si brýle a po chvíli pozorování hobitky se lehce usmál.
"Dobrá, slečno Springtale. Ukážu to mistrovi a ten po přečtení rozhodne, jestli je tento přispěvek hoden zařazení do našich archivů. Zatím děkuji." Pokusil se ještě o jeden lehký úsměv. Sheyla vyskočila radostí a po mnoha poděkováních vyběhla z knihovny s hlasitým bouchnutím dveří. Několik knih se sesypalo na zem.
Chcete-li vědět, zda kniha skončila v archívech nebo ji mistr zamítnul, přijďte se se svou postavou podívat do veřejné knihovny Magické univerzity v Tirianu, hlavním městě Tirínského království. Třeba tam někde na ulici potkáte i Sheylu...
...ve světě Equilibrie.
Napsal _Filip_ 19.08.2006
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 1 příspěvek.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.15620303153992 secREMOTE_IP: 54.226.41.91