Soumrak nad Kantirem

Slíbila jsem, že přihodím něco ze své tvorby. Toto je úryvek zápisu ze hry ADnD 2e, starý rok a půl. Když to čtu znovu, uvědomuji si svoje stylistické chyby, ale nechce se mi to přepisovat.
Napsal Sathel
Kolem místa, kde jsem vyhlížela z poklopu, byly rozestavěny v kruhu svíce a na hranici pomyslné světelné bariéry stál muž chabého postoje se zářící lebkou na čele. Místnost byla nevelká, s druhým vstupem v rohu po mé pravici. I ten byl obestavěn do půlkruhu svícemi a hlídán druhým nemrtvým. Avšak to nejdůležitější leželo přímo přede mnou. Ovál ze svící a v něm stál Sorbak předčítající knihu. Vzduch nad ním vířil a on - oděn v zelenočerveném rouchu - se na mě ušklíbl a pokračoval v recitaci.
Během této krátké chvíle se i ostatní vyšplhali do kruhu ze svící a Kurgan ihned skopl některé svíce pryč. V tu chvíli se na nás vrhl strážící nemrtvý. Celancie byla nejrychlejší. Krátce po hladkém zásahu jejích dvou dlouhých mečů dopadla na zem mužova hlava.
Naltis se rozběhl k oválů svící, ve kterém stál Sorbak. Pokusil se jich dotknout, ale zjistil, že plamínky šlehají přímo z podlahy a když se přiblíží, vyšlehnou vysoko do vzduchu a tvoří tak neproniknutelnou hradbu.
Mezitím Horg trpaslík - bojovník napadl druhého nemrtvého. Během mžiku padlo k zemi jeho tělo bez hlavy.
Kurgan si jako první všiml oltáře v zadní části pokoje. Na každé jeho straně byl svícen. Kurgan se vrhl na bližší ze dvojice a strhl jej na zem. Ten jako by výbuchem jej vrhl přes celý pokoj. Kurgan narazil zády do zdi. Celancia k němu okamžitě přiklekla aby mu pomohla. Užasle jsem hleděla na tu sílu a rozběhla se skoncovat s druhým svícnem. Dopad byl stejný, avšak protější stěna byla o něco blíž. Vyrazila jsem si dech.
Chvíli jsem se sbírala, když v tom jsem uviděla jak uprostřed pokoje se tvoří vzdušný vír. Vzduch se točil a uvnitř něj se začala formovat hrůzná stvůra. Pohlédla jsem na Sorbaka. Stál a smál se. „Jste blázni! Mě nezastavíte!“ Zněl jeho hlas. Pak opět začal recitovat z knihy, jež stála na podstavci před ním. Zazněl bojový křik a Horg se vrhl na stvůru z víru. Byla vysoká více než dva sáhy, široká v ramenou, vzdáleně připomínající obra. Jediným máchnutím odhodila trpaslíka zpět proti zdi. Vedle sebe jsem postřehla Naltise jak překotně prohledává spisy na stole stojícím opodál. Rozrušeně si něco mumlal. Pak jsem uviděla jak poklopem vskočil do místnosti Rahe a za ním Mora. Bylo to neuvěřitelné. Rahe se vrhl na bytost a několikrát jí zasadil ránu mečem než jej odhodila do rohu místnosti. Mora následovala jeho příkladu a zaútočila. V tom stvůra máchla rukama a místností projela vlna vzduchu. Vedle sebe jsem slyšela tlumený pád. Pohlédla jsem tím směrem a uviděla Naltisovo bezvládné tělo. Z mých úst se vydral výkřik zoufalství. Klekla jsem k jeho hlavě a pokoušela se zjistit zda žije. Oči měl otevřené. Pohlédla jsem přes místnost. Celancia i Kurgan leželi bezvládně na zemi. Ani Rahe se nehýbal. Rozběhla jsem se v marném pokusu o útok. Bestie mne jednou rukou vrhla zpět proti zdi. Mora vztekle vypila nějaký flakónek a rozběhla se proti stvůře. V ruce jí zářil jednoruční meč. Zasadila jím krutý úder. Její rychlost byla neuvěřitelná, sotva jsem postřehla jak se pohybuje a jen jsem slyšela řev bestie.
Sama jsem téměř nevnímala, jediné čeho jsem si ještě všimla byl trpaslík-bojovník vrhající se proti stěně ohně na Sorbaka. Proskočil a strhl Sorbaka. Ten vykřikl když jej trpaslík vzal a vstrčil vzhůru do otevírajícího se portálu. Pak bezvládně padl k zemi. Mora skoncovala s bestií, která ji ohrožovala. Téměř nepostřehnutelnou rychlostí se přesunula do oválu svící. Zdálo se mi jako by byla ovládána někým jiným. Vskočila do oválu, postavila se nad trpaslíka a zasadila mohutný úder vzhůru démonu, který se sápal ven z portálu. Bytost zaječela a její neforemné tělo se začalo škvařit. Po chvíli se portál uzavřel. Mora padla k zemi.
Probudila jsem se za světla. Ležela jsem na posteli v místnosti, jejíž stěny byly z kamene. Na zdech visely závěsy, avšak ty které měly zakrývat okno byly zcela rozhrnuty. Vstala jsem, na sobě jsem měla své šaty a vyhlédla jsem z okna. Uviděla jsem nádvoří a čilý ruch na něm. Lidé pobíhali sem a tam, nosili vodu a jiné rozličné věci. Rychle mi došlo kde to jsem - na hradě. Ale jak jsem se sem dostala? Vyšla jsem z pokoje. Nedaleko byly jiné pootevřené dveře. Nahlédla jsem a uviděla bláznivou Maegen a představeného Valatanova chrámu. Maegen mne zahlédla: „No jen poď dál, holka. Tvoje kamarádka na tom není nejlépe.“ Až nyní jsem si všimla, že na posteli leží Mora. Její tělo bylo celé obvázané včetně obličeje. Její drobná postava se v hromadě obvazů téměř ztrácela. „Jak je jí?“ Zeptala jsem se.
„Má těžká zranění, která nejsou způsobena sílami z tohoto světa, nemůžeme pro ni udělat mnoho,“ řekl starší muž jež byl představeným Valatanova chrámu. Jeho oči byly plné starostí. „Uzdraví se?“ Řekla jsem třesoucím se hlasem. „Ano, ale zůstanou jí jizvy, to nedokážem vyléčit,“ zachroptěla Maegen. Posadila jsem se na její postel a chvíli sledovala její slabý dech. Pak jsem se zahleděla z okna. „A Rahe?“ obrátila jsem se na Maegen. Odkašlala si a pak řekla: „Bude v pořádku. Kdyby vás ty dva nezachránili, už by tu nikdo z vás nebyl.“ „Matka! Musím domů,“ uvědomila jsem si najednou Kaisathovo naléhání že se mi nesmí nic stát a cítila jsem se provinile. „No, já nechci nic říkat, děvče, ale tvoje matka věděla, kde jsi…“ oponovala mi Maegen. Podívala jsem se na ni s otázkou v očích, kterou jsem vzápětí vyslovila: „Jak?“
„Jo, to se zeptej jí,“ ukončila Maegen debatu. „Teď jdi, Mora musí odpočívat.“ Vyšla jsem z pokoje hlavu plnou myšlenek a výčitek. V tom jsem uslyšela hovor za nedalekými dveřmi. Byly to známé hlasy obou trpaslíků a Naltise. Vstoupila jsem do místnosti, odkud se vše ozývalo. Když jsem vešla hovor umlkl. „Ráda vás vidím živé a zdravé,“ řekla jsem a pohlédla z jednoho na druhého. Pohled na trpaslíka – bojovníka mě ale přimrazil k zemi. Jeho oči dříve hnědé s tak zvláštním výrazem, byly nyní prosty panenek. Místo nich se rozprostíralo od koutků do koutků prosté bělmo.
„Co se ti stalo?“ Zeptala jsem se. Trpaslíkovi přeběhl po tváři výraz, který nedokážu popsat. Rychle zaplašil vzpomínku, avšak hrůza a děs, které jen na okamžik získaly vládu nad jeho tělem, se plně promítly do výrazu těch bílých očí. Jeho duše musela prožít nepředstavitelná muka, cizí tomuto světu, která natrvalo změnila způsob jeho pohledu na tento náš svět. Později jsem uvažovala, zda to změnilo i trpaslíka samotného? Nepochybuji že ano.
Ozvalo se zaklepání. „Dále,“ zamručel Kurgan a do místnosti vstoupila Celancia. „Slyšela jsem vás z venku,“ řekla svým medovým hlasem. Přehlédla všechny v místnosti a její oči se jen na nepatrně delší chvíli pozastavily nad bojovníkovým novým vzhledem. Pokud ji to zarazilo, nedala to na sobě znát.
„Hm, tak už jste tu všichni,“ povzdechl si Kurgan. Ozvalo se další zaklepání: „Co zase?“ řekl nevrle. Dveře otevřel mladík. „Baron vás zve na večeři dnes večer ve velkém sále,“ odpověděl sloužící.
„Víš, co se stalo?“ Zeptala se ho Celancia. „Pan Baron vám vše sdělí sám dnes večer na audienci,“ odvětil a odešel. „To není nic pro mne. Loučím se s vámi,“ zazněl Naltisův hlas a ten odešel z místnosti.
„Počkej, kam jdeš?“ Zeptala jsem se rychle. Ani se neotočil když odpovídal: „Do města. Můj úkol zde je u konce.“
Napsal Sathel 10.08.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 4 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.18701887130737 secREMOTE_IP: 54.227.51.103