Kronika Edwarda Talbota - Tajemství Oblasti 42

Zápis ze hry Apokalypse World Vypravěč: Faskal Postavy: Edward Talbot (Jerson) - battlebabe Alan Whiting (Belden) - savvyhead
Článek vložil Jerson | Jerson

Jmenuju se Edward Talbot a jsem Cestovatel. A přesně to to znamená - cestuju od jednoho místa k druhému a snažím se přežít. To zaprvé. Zadruhé hledám holku, se kterou bych moh´ cestovat - nebo se usadit, jedno z toho. A právě tohle moje hledání mě před pár týdny zavedlo do stanice s názvem King´s bridge. Nevím proč takové jméno, když široko daleko žádný most nebyl. Vlastně to nebyla ani pořádná stanice, je pár prefabrikovaných baráků postavených okolo bývalého železničního depa. Důvod, proč jsem sem zavítal byl ale jiný - slyšel jsem, že tady jsou ty nejhezčí holky široko daleko. Ne že bych hledal nějakou hezkou tvářičku na ozdobu, to ne. Nebo spíše - ne jen to. Taky se musí umět o sebe postarat a mít to v hlavě srovnané. Čímž se dostávám zpátky k věci - holky tu byly fakt kočky jedna vedle druhé, jak kdyby tu byl kompars z hollywoodského filmu. Jen poněkud jednodušší a fungující stylem zaplať, dostaneš. Druhá věc - místní chlapi byli to samé v mužském vydání. Hezoun jeden vedle druhého, co vypadají jak nagelovaný, i když nejsou, ale v hlavě vymeteno. Zrovna jsem přemýšlel, zda a jak s tím souvisí bývalá vojenská základna 42, která měla být poblíž, a nějak jsem se zakoukal na prsa jedné místní holky, což se mi občas stává. Jenže pak mi zastínil výhled jeden místní frajer se svou partou, a začal se do mě navážet. Nechtěl jsem to hrotit, takže jsem špatně mířenému háku na svou čelist jen uhnul a s pistolí u hlavy přesvědčil toho fráju jménem Harris, že si i se svými kámoši dají drink na můj účet. Takový jsem dobrák. Dělám si poznámku pro příště, že nemám sundávat své polarizační brýle ani pod střechou, zvlášť když hrozí, že budu koukat po holkách.

Každopádně když jsem si dal taky jeden drink, uslyšel jsem hlavy, jak kdyby na mě šeptalo milionu lidí, židle se se mnou zatočila a dál o sobě nevím. Probral jsem se až na stole nějakého místního techšamana s drátama na hlavě - tedy on měl dráty, já taky. Prý mě tím dával dohromady z působení Maelströmu, který je tu obzvlášť silný. Tak moc, že na to umírají lidi, pokud se rovnou nezblázní. Mě nepotkalo ano jedno, nicméně mi bylo jasné, že tenhle týpek jménem Alan Whiting je nějaký zvláštní. Zaprvé to nebyl žádný hezoun, a zadruhé byl až moc chytrý. Nejdřív jsem si myslel, že to tedy celé vede, ale jak se ukázalo, právě naopak. Místní kápo Drummer neměl tohohle Whitinga rád, protože mu lezl do - údajně jeho - základny 42. Nebo tam spíše posílal jeho lidi. Tím "jeho" myslím v obou případech Drummerovo. Takže teď se Whiting musel do základny vydat sám, pokud chtěl přežít, a já mu měl "dělat gorilu", jak se vyjádřil. Nejsem v tomhle oldspeaku tak zběhlý, už jsem uvažoval, že si budu muset pořídit chlupy na hrudníku, ale Whiting chtěl jen doprovod a ochranu, což byla jiná věc. V tom jsem docela dobrý. Ne tak jako v popisování toho, jak jsem dobrý, ale skoro stejně.

Než jsem se stihnul zeptat, kdy vyrážíme, rozšířil se po stanici nějaký dusivý kouř. Sebral jsem masku, která se válela na stole a pomohl Whitingovi dostat místní lidi do baráků. Otázka - plná stanice kočičand. Koho myslíte, že jsem musel nést do baráku v náručí? Správně, napřed jednoho agresívního chlapa, a pak Whitinga, který si sundal masku, aby jí dal nějaké holčině. Naštěstí se uvnitř probral sám, protože jemu bych rozhodně dýchání z úst do úst nedával. Každopádně to vypadalo, že kouř táhne ze základny, která - jak se ukázalo - byla jen kousek odsud, takže nebylo času nazbyt. Vzali jsme protichemickou soupravu, vlezli na drezínu a vydali se do základny.



Hlavní vrata byla už dávno vyvrácená, takže do základny jsme se dostali snadno. U skladiště, z jehož horního patra se valil dým, jsme zahlédli skupinu lidí, kteří k nám vyrazili dlouhými skoky. Jeden - či spíše jedna - z nich vyskočila na drezínu a vycenila na mě ukázkovou sadu snad padesáti zubů ostrých jako břitva. Ještě jsem si stačil všimnout, že to co vypadalo jako pancíř z kostí obepínající těsně jí obepínající hrudník byly ve skutečnosti kosti prorůstající kůží. Pak po mě švihla přes rameno svým kostěným ocasem a málem mi utrhla ruku. Jako ne že by nebyla svým způsobem sexy, ale spíše než s mou maličkostí jsem ji raději seznámil se svým Desert Eaglem s prodlouženým zásobníkem.
Zajeli jsme do skladiště, kde sice bylo šero, ale slyšel jsem další rychlé přesuny. Bylo jasné, že takových potvor tu bude víc. Whitinga jsem poslal nahoru, aby ten oheň uhasil, nasadil jsem si místo masky své brýle a vydal se na lov. Několika dobře mířenými ranami jsem vyřídil pár těch zmetků, když jsem si všiml, že další z nich vyrazil k nějakému válci uprostřed skladiště a něco tam kutí. Zdálky to vypadalo, jako když chce aktivovat nějakou nálož, a tak jsem mu zblízka napřed přišpendlil ruku k bedně vrhacím nožem, a pak odebral výsadu dýchání. Jenže když už jsem si myslel, že mám vyhráno, skočila mi jedna potvora na záda a zahryzla se do bundy na krku. V tu chvíli jsem (už poněkolikáté) ocenil všité vložky, strhnul tu zrůdu pod sebe a přitisknul jí pistoli na čelo. Chvíli na mě prskala, ale zjevně rozuměla. Na mou otázku, o co tu sakra jde na mě zasyčela, že za to může Newton a lidi nahoře. Díval jsem se na toho tvora, který byl kdysi člověkem, do jeho krutých očí. Bylo mi jasné, že když ho pustím, zabije mě hned, jak dostane příležitost, a tu jsem mu už nedal. Pak jsem jen zařval "Newtone, jdu si pro tebe!"

Pěkná blbost. Nevím, jestli jsem si myslel, že ten parchant fakt sejde dolů, ale rozhodně jsem nečekal, že mi dolů hodí granát. Jen silný betonový sloup zabránil mému rozptýlení po okolním prostoru. I tak mi v uších hučelo a skoro jsem neviděl, všude byl kouř a prach, takže dobře minutu jsem stál, chrchlal a přemýšlel, jak to těm hajzlům vrátit. Už už jsem byl rozhodnutý, že vyběhnu nahoru po schodech a zkusím se prostřílet, když můj pohled padnul na barel s výbušninou. Odtáhl jsem ho do výtahu, nastavil časovač na deset sekund a poslal nahoru. Pak mě napadlo, že Whiting je možná ještě nahoře a živý, takže jsem zařval jen "Jedna pizza, extra pálivá!", a v tu chvíli mě napadlo, zda ta bomba vůbec bude fungovat. Strachoval jsem se zbytečně. Ozvala se obrovská rána, kusy rozervaného výtahu prolétly šachtou dolů a zase jsem slyšel jen pískání v uších.

O minutu později jsem se opatrně vydal po schodech do patra. Nahoře jsem našel téměř vyčištěnou halu, nezraněného Whitinga, který se schoval do boční šachty, a pak těžce zraněného chlapa, který se pokoušel prostřelit si hlavu, protože v ní měl Newtona. Nevím co to mělo znamenat, ale nenechal jsem ho.
V tu chvíli se na mě Whiting podíval a řekl "Cítíš to?" Cítil jsem ledacos, škrábance na zádech, naraženou ruku, betonový prach a spáleninu, krev na jazyku, ale ani jedno nebylo TO, takže jsem jen nechápavě pokrčil rameny. "Neurovlny zesilují. Počítám, že máme tak deset minut, abychom se dostali do dílny, tam tě dokázal uchránit před jejich vlivem," vysvětlil mi. Vzpomněl jsem si na lidi šeptající uvnitř hlavy a otřásl se odporem. Pak mi něco došlo. "A co ostatní lidi na stanici? Co bude s nimi?"
Teď zase pokrčil rameny Whiting. "Všechny ochránit nedokážu. Tak pojď, vypadnem odsud," dodal, a zamířil ke schodům. Zadíval jsem se na doutnající hromadu barelů s jakýmsi sajrajtem, který měl ty lidi otrávit. Výbuch je uhasil tak dokonale jako pět oddílů hasičů, ale k čemu to bylo? Místo aby se udusili, budou z nich blekotající bezmozci. No dobře, ještě víc blekotající bezmozci, ale stejně. Zadíval jsem se na vedlejší budovu.
"Hele, Alane, kdybys chtěl vysílat tyhle neurovlny, čím bys to udělal? Nějakým velkým parabolickým talířem?"
"Jo, něčím takovým, proč?" ozval se Whiting od schodů.
Stále jsem zíral na radarovou anténu na střeše vedlejší budovy. "Protože vím, jak to můžeme Newtonovi překazit."
"Ale na to nemáme čas," protestoval Whiting. Uvědomil jsem si, že má pravdu - než se dostaneme k vedlejšímu baráku a než se probijeme na střechu, může to trvat mnohem déle. Přešel jsem k oknu a vytáhl z kalhot opasek. Alan mě nevěřícně sledoval, když jsem ho přehodil přes kabel natažený k radarové stanici a omotal si oba konce okolo dlaní.
"Uvidíme se na druhé straně," prohlásil jsem přes rameno a odrazil se.

Protější střecha s velkým kovovým talířem se rychle blížila a já si všiml, jak se na bližším okraji vztyčila postava s dlouhou puškou v ruce. Nemohl jsem se pustit ani jednou rukou, takže jsem jen sledoval, jak se otáčí, třeští na mě oči, pak naučeným pohybem zakládá pušku k rameni a optiku k oku. Poslední co mohl vidět byly rychle se zvětšující podrážky mých bot. Napřed padl výstřel, pak můj kopanec do jeho ksichtu, pak snajper na střechu a nakonec já na snajpra. Pro jistotu jsem ho vzal za vlasy, praštil mu hlavou o betonový rantl střechy a pak ho shodil dolů. Až potom mi došlo, že stojím v kaluži krve - bohužel mojí. Střela mi prošla bundou na boku dovnitř a zády ven. Vůbec to nebolelo, jen se mi zamotala hlava a sesul jsem se k zemi. Jako ve snu jsem z kapsy vyhrabal obří injekci plnou malých savých houbiček a napěchoval je z obou stran do průstřelu. Trochu to pomohlo.
Whiting se nevím jak dostal po kabelu až ke mě a teď se snažil povolit nosník parabolické antény. Slyšel jsem škrabání kostěných výrůstků o beton na stěnách pod sebou a ten zvuk se mi vůbec nelíbil. Neměl jsem ale čas to řešit, protože Alanovi se nějak nedařilo. Dovlekl jsem se k němu a sledoval, jak bojuje s velkou maticí.
"Můžu ti nějak pomoct?"
"Jo, dej mi francouzák."
Po chvilce zvedl hlavu a všimnul si mého výrazu. "Francouzák, víš co to je?" Věděl jsem, ale neviděl jsem pro takové jednání důvod. Ani kdyby byl ženská by se mi do toho moc nechtělo. "Stavitelný klíč, ty osle. Mám ho támhle v brašně. Potřebuju, abys zabral se mnou."
Muselo to být těmi chitosany v injekci, nebo se mohl vyjádřit rovnou takhle jasně. Vyhrabal jsem druhý klíč, nasadil ho na matici a zatáhl. Závěs zaskřípal a povolil. Obrovský talíř antény nad naší hlavou se začal pomalu naklánět, až s rachotem dopadl na střechu a zbortil se jak věž z karet.
"To bychom měli," zašklebil jsem se na Whitinga, vytáhl pistoli a přes jeho rameno vystřelil na hlavu s kostěným hřebenem, která se objevila nad okrajem střechy.
"Někdo další?!" zavolal jsem hlasitě a doufal, že žádná z těch potvor nebude chtít být druhá. Na chvilku to vycházelo, ale pak na střechu vyskočil tvor, který se skládal snad jen z kostěných destiček a čepelí. Co nebyla čepel, to byly ostré jehlové zuby. Chvíli je na mě cenila a pak vyrazila vpřed. Stál jsem se skloněnou zbraní a čekal. Dvacet metrů, patnáct, deset, pět ... zvedl jsem Deserta, sevřel ho oběma rukama a stiskl spoušť.
Asi jsem to ještě nezmínil, ale ten můj má možnost střílet dávkou. Nemám to moc rád, kope jako prase, láme mi zápěstí a netrefím hangár na deset kroků - ale na tři kroky je to zatraceně efektivní věc, zvlášť když zamířím na hlavu. Pistole v mých rukou poskočila, jak se pět ran slilo v jedinou. Ještě jsem se stihl přikrčit a cítil jsem, jak mi ostré břity trhají bundu na zádech, pak těžké plesknutí těla o patro níž... a ticho.
"Tahle bezhlavost by mohla být nakažlivá!" oznámil jsem všeobecně svému okolí. Odpovědí mi bylo jen ustupující škrabání kostí o kámen.

S vítězným úšklebkem jsem se otočil na Whitinga, když přišla další vlna maelströmu. Onikud se vynořil ohlušující šepot a já klesnul na kolena. Pak se z myriády hlasů vydělil jeden, který jsem poznal.
"Nebraň se, nech ho projít až ke mně, já se o něj postarám," řekl Alan. Poslechl jsem ho a uvolnil se. Hlasy mi pronikly do hlavy a celou ji vyplnily. Nevšímal jsem si jich, představoval jsem si, že jsem nehmotný a procházím davem lidí, kteří si mě nevšímají. ´Jen dál, jděte dál,´ opakoval jsem si pro sebe, a šepot v mé hlavě postupně umlkal, jako by lidé jeden po druhém přestávali mluvit. Nakonec zbyl jen jediný, syčivý, a zřetelný.
"Nemá to cenu, Talbote. Nepřemůžeš mě, vidím do tebe. Jsi slabý, zraněný, sám. Nikdo tě nechce. Skonči to. Skonči to hned. Tak dělej, na co čekáš? Bojíš se snad, srabe? Nezvládneš ani tak jednoduchou věc? Mám ti pomoct?!"
Sledoval jsem ruku svírající pistoli, jak se zvedá, obrací hlaveň proti mému spánku, cítil jsem rozpálený kov přitisknutý na kůži a spoušť tlačící na druhý článek ukazováčku, stále silněji. Vzpomněl jsem si na poučku našeho instruktora, že výstřel musí střelce překvapit. Teď budu překvapen dokonale.
Spoušť cvakla a úderník dopadl... naprázdno.
"To bych musel mít nabito, debile," oznámil jsem vetřelci ve své hlavě. "Ale neboj, budu mít, až tě najdu." Žádná odpověď. Otevřel jsem oči a postavil se. Střecha vypadala pořád stejně, jen Whiting stál opodál s nepřítomným výrazem a tiše si mumlal pro sebe, jak odpovídal nepřítomnému telepatovi.
´Zabiju ho, když mi bude stát v cestě,´ odezíral jsem mu ze rtů. Pak zamrkal a zaostřil na mě.
"Máme jít za ním," oznámil mi prostě, a na druhé straně cesty se pomalu rozestoupily bezpečnostní dveře podzemního kompexu.
"To vypadá jako pozvání," ušklíbl jsem se, a sebral granát, který vypadl snajperovi. "Jdeme?"

V komplexu bylo chladno a ticho, nouzové rudé osvětlení navozovalo dojem cesty do Pekla a skvěle vystihovalo mé pocity. Ušli jsme sotva dvacet kroků, když se za námi dveře se zaduněním zavřely. Whiting si toho ani nevšiml, šel předemnou jako ve snu, na každé křižovatce se na okamžik zastavil a čekal s nakloněnou hlavou, než mu neslyšitelný hlas poradil další cestu. Občas se otočil a vrhnul na mě pohled, ze kterého jsem jasně cítil svou přebytečnost. Nelíbilo se mi to, ale už jsem došel příliš daleko na to, abych toho nechal. Když se Whiting otočil počtvrté, už jsem za ním nebyl.
Chvíli předtím jsem si všiml schématu podzemí a našel na něm centrální řídící místnost. O kousek dál byl vstup do odpadních šachet. Jak jsem čekal, pod podlahou vedl pás, který dříve dopravoval vyhozené věci do odpadní šachty. Já šel proti směru a sledoval navigaci v brýlích.

Vylezl jsem na proskleném ochozu ve velké místnosti plné počítačových terminálů, okolo byly vidět laboratoře. Doprostřed sálu vedl můstek, pod kterým se nacházel velký bazén se zelenou tekutinou. V ní plaval... napřed jsem si myslel, že je to obří mlok, ale bylo to jen hodně zdeformovaný člověk. Před sebou měl jeden z terminálů a cosi na něm dělal. Lehl jsem si na podlahu a začal se pomalu sunout na můstek. Za chvíli se podemnou se otevřely dveře a vstoupil Whiting.

„Čekal jsem tě, Alane Whitingu," zasyčel mločí člověk.
"Newton? Tebe jsem tedy nečekal," odpověděl Alan a přistoupil blíž.
"Není důvod pro nějaké ukvapené činy," pokračoval mlok. "Chemikálií, které hledáš, je tady dost pro nás pro oba", řekl a ukázal na bazének. "Cítím ale, že je tady někde Talbot. Někde poblíž, ale nevím kde."
"To mě těší, ty šmejde," řekl jsem si pro sebe. Ke konci můstku mi zbývaly sotva dva metry, srdce mi bušilo jak o závod a třásly se mi ruce.
"Je pro nás nebezpečný. Musíš ho zničit, slyšíš? Zabij ho. Zabij ho! ZABIJ HO!!"
Whiting jen stál a rozhlížel se kolem. Samozřejmě ho nenapadlo podívat se nad sebe, jako nikdy nikoho. Konečně jsem byl přímo nad středem bazénku.

"Najdu ho tedy sám," řekl po chvíli Newton a než jsem stihl něco udělat, ozval se křik. Trvalo dobře deset sekund, než mi došlo, že to křičím já, spolu s Newtonem. "Támhle je! Už s ním konečně něco udělej!" vykřikoval mlok.
Z nosu mi začala téct krev a už jsem ho měl plné, zuby, takže jsem se postavil, vytrhnul pojistku granátu a přidržel ho přes zábradlí.
"Dej mi jeden důvod, proč bych tě teď neměl zabít," procedil jsem skrz zuby.
"Ty hlupáku, vůbec nechápeš, o co tu jde. A navíc to nemůžeš udělat," vykřikoval Newton.
"To je dost slabý důvod," odpověděl jsem mu a uvolnil sevření. O okamžik později se nad granátem zavřela hladina zeleného hnusu, a o dva okamžiky později vylétla do vzduchu. Newton prakticky zmizel. A Whiting, nevím jak se mu to podařilo, spadnul do bazénu. Sešplhal jsem dolů, vrazil ruku do zelené břečky a snažil jsem se ho nahmatat. Cítil jsem, jak se mi o kůži otírají krvavé chuchvalce plné kostí, ale pak jsem konečně nahmátl vlasy na hlavě spojené s tělem a vytáhl Alana nad hladinu.

"Jestli se tu chceš koupat místo něj, klidně si tu zůstaň, ale nejdřív mě odsud dostaň," oznámil jsem mu. Alan vyplivl zelený sliz, otřel si z obličeje ten sajrajt a podíval se na mě.
"Nechci tu zůstat. Půjdeme domů," řekl unaveně.

Trvalo pár hodin, než jsme se vyhrabali zpátky. Jednak jsem musel najít pořádnou lékárnu a obvázat si zranění, zatímco Alan obíhal laboratoře a prohlížel si baňky a kontejnery s nesrozumitelnými nápisy, a pak jsme museli naložit jeden nalezený náklaďák zbraněmi, přenosnými počítači, léky a dalšími věcmi, které budu moct někde prodat. Do King´s bridge jsme se vrátili až navečer. Vysadil jsem Alana mezi prvními baráky a stiskl mu ruku.
"Stálo to za to," usmál jsem se na něj.
"To tedy jo," odpověděl mi. "Měj se. A jeď na sever, tam by mohla být holka, kterou hledáš."

Potřásl jsem hlavou a chtěl nastartovat, když se zpoza jednoho montovaného domu vynořil Drummer, Harris a pár dalších chlapů. Přistoupili blíž. Neměli sice zbraně, ale i tak se mi to nelíbilo. Sáhnul jsem na sedačku pro útočnou pušku, když všichni najednou promluvili.
"Čekal jsem tě, Alane Whitingu," řekli Newtonovým hlasem.

Článek vložil Jerson | Jerson 11.07.2014
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 33 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.094880104064941 secREMOTE_IP: 34.228.7.237