Dnes
Starší
Dobrodružství 2: VÝPRAVA NA GOBLINY, ANEB SEJMOUT GOBRATA !
Zápis z několika herních sezení dohromady
Po tom, co jsme se asi tři týdny poflakovali v Oradeu, přišla opět na řadu otázka, kde sehnat peníze a zažít nějaké to dobrodružství. Odpověď přišla poměrně snadno, páč v okolí Oradey je docela dost možností, kde nějaký ten adrenalinový zážitek objevit. Sehnal jsem tedy Kuzdreva, kterej mezitím proháněl elfí vědmu (nakonec jí fakt ulovil, pardál jeden) a Eliáše, kterej se svými bratry stále bezvýsledně hledá důležitý pohár na jezeře, a společně si trochu popili a poradili, co podnikneme dál. Osobně teda nevim, jak chtějí ty teplý bratři ten pohár v jezeře najít a vůbec jim to nezávidim. Podle mě je už lehčí určit potmě, jakej kůň z vašeho stohlavého stáda vysral koblihu, do který jste právě šlápli. Ale vymlouvat jim to nebudu, třeba jim ta jejich magie nakonec pomůže. Každopádně dali jsme hlavy dohromady a shodli se na tom, že by mohlo být zajímavé zkrátit o hlavu vůdce místních horských goblinů, zvaného Gobrat.
Nejenže mám vůči Gobratovi malý dluh (jeho zpropadenej fotr Kazul Jedno Oko kdysi zabil našeho kmenového náčelníka), ale ještě je na něj vypsaná poměrně slušná odměna, páč goblini často napadají místní obyvatele. Nehledě na to, že v jejich doupatech můžou být další zajímavé poklady. Bylo tedy rozhodnuto, že Gobrat bude náš nový cíl a že půjdeme zase lovit do divočiny. Na zpečetění této dohody jsme se všichni řádně vožrali, u pana prefekta ještě dohodli nějaké detaily, doplnili zásoby a mohlo se vyrazit...
Musim ale říct, že jsme si neukrojili vůbec malý krajíc a hned od začátku se vždycky něco posralo. Eliáš je kvůli svý tloušťce ve svahu jako sud. Funí po každým kroku, kterej neni z kopce a každou chvíli by rád odpočíval. Párkrát jsem měl sto chutí ho schodit ze srázu a pozorovat, jak se to jeho sádlo rozprskne dole v údolí jako vychlazenej sulc. Zůstal jsem ale radši jen u blbejch keců, byl jsem zvědavej, jak se projeví, až budeme v průseru. To Kuzdrev je oproti němu trénovanej běžec a i já jsem měl co dělat, abych ho stíhal. Navíc má luk a umí s ním zacházet, takže můj favorit téhle výpravy byl hned od začátku jasnej.
Ani nevim, jak se tyhle hory jmenujou, ale nebylo dne, kdybychom nenarazili na vlky. Ty prašivý chlupatý bestie na nás běžně útočili skoro dvakrát denně, ne-li víckrát, takže si myslim, že pojmenování Vlčí hory by mohlo docela sedět. Navíc jsme trochu i bloudili, často se vraceli zpět, dopředu a zase obklikou zpět, stále jsme se pořád pohybovali na jejich území. Takže ještě než jsme dorazili k oblasti, kde goblini žijou, měl jsem už docela slušně natrhlou prdel...
Strážnice goblinů je docela chytře schovaná a vstup do jejich sídla poněkud opevněný. Navíc, všude jsou jako hlídači opět i vlci, takže přechcat je obyčejnou iluzí neviditelnosti, nebylo možné. Eliáš sám by mohl vyprávět. Tady se totiž konečně projevily jeho schopnosti. Nějakým způsobem přišel na to, jak nás dostat dovnitř. Prostě něco zadrmolil, mě se podlomili kolena a najednou jsem se ocitnul na pěšince za strážným tunelem (kouzlo hyperprostor). Prostě jako kdybych udělal velkej skok a přeskočil goblinní strážnici, to vše navíc během jednoho mrknutí oka... prostě super...
Docela jsem čuměl, ale musel jsem se hned otáčet, protože Eliáš si asi neuvědomil, že poblíž našeho místa doskoku může taky někdo zevlovat. Ihned jsem tedy musel popadnout kopí a pár vlků a goblinů vopíchat. Byl jsem řádně naštvanej, za poslední tři dny jsem těch vlků měl fakt plný zuby a tady číhali další. Do útoku jsem dal teda všechno, abych je zabil co nejrychleji. I tak ale jeden vlk stihl zavýt a přilákal další strážné. Potvora jedna, hold zase smůla. Strhla se divoká bitka na úzké pěšině na pokraji srázu do řeky. Už jsem si myslel, že to budu muset odrubat všechno sám, naštěstí se sem ale postupně přesunuli i moji společníci, takže jsem to přežil... díky bohům...
Zabili jsme postupně všechny, který nám přiběhli vstříc, ale i tak jsem dostal slušnou mošnu. Kucí toho paradoxně schytali mnohem míň. A Eliáš se i předvedl se svojí holí. Vždycky se jako přizdisráč kryl za mýma zádama a pak jen někoho přetáhnul po hrbu. Kupodivu mu to ale vycházelo a ty svině zelený padali jak zralý blumy. Možná má skutečně víc síly, než se zdá. Musím tedy otevřeně uznat jeho přínos.
V goblinní strážnici jsme si pak mohli nějakou chvíli odpočinout, střídání stráží evidentně nehrozilo, protože slunce bylo vysoko na obloze a nikdo živý tam už nezůstal, tak jsme si trochu olízali rány.
Vlastně jo, někdo živej tak skutečně byl! Mezitím, co moji společníci rabovali nějakou tajnou místnost, z jednoho pytle v koutě se vyklubal maličký skřítek. Jmenuje se prej Jakým a goblinům měl v brzké době posloužit evidentně jako přísada do polívky. Pěkně jsme si tedy popovídali a dohodli malé spojenectví. Skřítek nám vyrobil improvizované lektvary na metamorfózu (prej se dozvim později, co jsou tyhle čáry zač) a poradil nám tajnou cestu přímo do sídla goblinní jeskyně pomocí nějaké staré nevyužívané štoly. Navíc jsme ještě získali nové vybavení v místnosti, kterou Kuzdrev objevil, takže moje celková nasupěnost a únava ze zranění vyhasly a morál skupiny znatelně stoupnul. Gobrat byl zase o trochu blíž, víc dostupnější a šance švíknout ho kladivem po hlavě vzrostla rychleji, než když se mi postaví pták při pomyšlení na kothanskou děvku. A to u nás v Kothanu máme pěkný děvky...
Starou štolu jsme našli docela snadno. Nevim, co se tady těžilo dřív, ale evidentně to už není v kurzu. Na první pohled jsme tam kromě plísní a vlhka už nic nenašli. Jen takovou starou mříž, která nám bránila v postupu. Nás samozřejmě nenanapadlo nic inteligentnějšího, než se skrz mříž probít kladivem a dávaly jsme do toho takový šlehy, že to mohli slyšet až v samotným Skiropu. Mříž sice vydržela, naštěstí to ale žádnej goblin asi neslyšel, takže jsme si svou vlastní hloupost mohli prominout. I tak to ale přilákalo alespoň někoho, respektive něco. Na Eliáše v chodbě totiž z ničeho nic zaútočil jakýsi žaboještěr. Byla to tak hnusná vobdluda, že jí sem radši ani kreslit nebudu a Eliáše pěkně potrápila. Snažil jsem se mu pomoct, ale chodba byla úzká a projít jsem skrz to jeho rozhoupaný sádlo nemohl, ještě by mě rozmačkal o zeď. O Kuzdrevovi ani nemluvim, ten zvostal ještě dál za mnou. Napadlo mě tedy, že bych tu bestii mohl sestřelit kuší, kterou jsem si vzal v goblinní strážnici, takže jsem na Eliáše křiknul, ať se nějak skrčí, abych mohl z toho žaboještěra udělat špíz. Eliáš to vzal ale nějak doslova a najednou se pro jistotu vypařil úplně (kouzlem). Sice asi zachránil prdel sám sobě, ale žaboještěr měl najednou zubiska jenom pro mě a já to vůbec nečekal. Stihl jsem mu sice jednou šipkou prošpikovat kůži, ale než jsem si potom vzal kladivo, pořádně mě pokousal. Pak se za mými zády začal ozývat i Kuzdrev, asi měl taky chuť si trochu vystřelit. Já se však jako Eliáš nevypařil a radši jsem toho zelenýho plaza domlátil na kaši sám. Naštěstí mi to vyšlo...
Po boji jsem si vzal z ještěra trofeje na památku a s Kuzdrevem jsme se provizorně opevnili ve slepé a suché chodbě štoly. Eliáš byl bůhví kde a my nemohli dělat cokoliv, co by vedlo k jeho nalezení, tak jsme se prostě zaobstarali sami a doufali, že si k nám najde cestu on. Čert aby se v tý jeho magii vyznal... Eliáš se po pár hodinách ale naštěstí objevil. Kuzdrev pak jeho i mě trochu vyléčil a dali jsme si šlofíka. Ještě že toho Kuzdreva máme. Ty jeho zlatý ručičky by dokázali postavit na nohy i příbuzný o tři generace dozadu, kdyby ho nebylo, moje kosti by už nejšpíš ohlodávali vlci v horách.
Po odpočinku jsme se dali do hledání samotného sídla goblinů. Museli jsme se brodit jeskynním potokem, kterej tady teče a jehož okolí obrůstá nějaká hnusná padající žíravina, ale zvládli jsme to. Ke goblinům jsme došli poměrně snadno, ukázalo se, že je tam stará tajná chodba, o které zřejmě vůbec nevěděli. Povedlo se nám je tak překvapit a potichu se dostat do prvních místností...
Zřejmě jsme se octli v části žaláří. Bylo tam pár cel a jedna z nich ukrývala malé překvapení. K našemu údivu tam seděl spoutanej nějakej elf. Nejdřív byl trochu vystrašenej a asi mi nerozuměl (bodejť by jo, když jsem na něj mluvil kothanštinou), ale když se k němu přichomejtnul Kuzdrev, hned se spolu bratříčkovali a začali si vzájemně vyměňovat elfí zaklínací pozdravy. Ten elfík se pak představil jako Leon a s gobliny si zřejmě prožil svoje. Hned se začal shánět po jídle a po svejch botách, jako by mu nestačilo, že má alespoň sundaný pouta a volnou cestu pryč. Moc jsem se mu ale nedivil, goblini asi neposkytují služby zájezdních hostinců. V soucitu jsem tedy Leonovi nabídnul svou krásnou dýku, kterou jsem našel v goblinní strážnici, s tím, že by mu mohla pomoci na cestě zpět. Pravda, boty jsou boty a jíst se ta dýka taky zrovna nedá, ale situace nám nepřála a času nebylo nazbyt. Goblini nás totiž zaslechli a začali se rojit jako splašený včely...
Začal boj. Nejdřív jsem jich pár sejmul, ale bylo jich pořád víc a víc. Pak se nám nedařilo ani zamknout dveře, kterýma mohli neustále vcházet dovnitř žaláře a nějak jsme nemohli ani najít únikovou cestu zpět, protože ty tajný dveře, který jsme za sebou chytře zabouchli, byly moc tajný i pro nás. Goblinům se pak podařilo naplno vyhlásit poplach a tlak od nich ještě stoupl. Pomalu začalo jít fakt do tuhýho. Nerad to přiznávám, ale koule jsem měl scvrklý tak, že i burský oříšky by se jim mohly smát. Eliáš se nejdřív zase vypařil a Leon si evidentně nedělal o zbraně nouzi, páč skoro všechno, co jsme mu dali, hned zase zahodil. Dýky sice účinně vrhal na nepřátele, ale kdo ho měl furt zásobovat? Kuzdrev to sice jistil z dálky lukem, ale pak jsem schytal pěknej pár úderů a z první linie jsem se musel stáhnout. Kuzdrev mi sice zase pomohl kouzlem, ale i tak jsem se během tohoto boje hned třikrát ocitl na hranici vyřazení. Ďas aby to spral! No a pak se do místnosti přihnal ON.
Na první pohled větší a lepší goblin, než ti, kteří nás tady rubali předtím. S kladivem, který jsem mu záviděl i já, s helmou, kterou určitě zpracoval nějaký zručný mistr. Vlítnul tam jak uragán a začal drsně tvrdit muziku. Zařval jsem z plných plic "SEJMOUT GOBRATA!!!" abych pozdvihnul morálku celý naší skupiny a chtěl jsem si toho syčáka na sebe víc navázat. To jsem ale netušil, jakou chybu jsem udělal. Zoufalost celý situace pak evidentně pochopil i Eliáš a Leon, kteří se doteď drželi opodál a oba se statečně vrhli do první linie k válečníkovi vedle mě.
Ten goblin se po mým výkřiku asi pěkně naštval, protože do mě začal bušit jako hluchej do vrat. A evidentně jsem měl v krytu pár mezer, protože on je všechny do puntíku našel. Xindl! Aby ho pes jebal no nohy...! Aby schořel na prach a vítr ho rozfoukal po prasečím chlívku!
Následovalo krátké zatmění a Kuzdrev mi musel znovu pomáhat na nohy svými kouzly. Sakra, taková potupa! Ale co se dalo dělat. Ten goblin držel svoje kladivo pevně, postupně zatápěl i ostatním členům naší uvadající skupiny a každá možnost jak ho zabít se mi zdála příjemná jako mokrý sen. Situace se zdála být zoufalá a každý z nás už pomalu omdléval. Moje tělo bylo v šoku z neustálých ran a z neustálého magického léčení, moje mysl byla zakalená mlhou a jediné východisko, které jsem v této situaci našel, bylo obětovat se pro kluky jako hrdina. S posledním vypětím jsem tedy hlesl něco vy smyslu "Ztáhněte se a utečte, já ho zdržím" a pustil jsem se do něj z posledních sil. Jenže on byl prostě lepší a držel situaci pod kontrolou. Opět mě svým kladivem poslal k zemi a během pár chvil i ostatní kluky...
Naštěstí - a bůh mu dopřej věčné slávy - před tím, než padnul do bezvědomí taky, Kuzdrev toho zelenýho bastarda zasáhnul otráveným šípem. A to zřejmě rozhodlo o osudu nás všech. V jednu chvíli byl totiž ten goblin jako jediný, kdo zůstal stát. Všichni z naší skupiny jsme byly těžce dorubaný a nikdo neměl sílu na další vzdor. Ten goblin byl však omámen jedem a také neměl dost sil, aby nás dorazil. DÍKY, BOHOVÉ KOTHANU! No a protože já se nakonec během pár nekonečně dlouhých minut vzchopil jako první a dokázal se napít posledního léčivého lektvaru, který jsem měl ve vaku, dokázal jsem pak opět vstát a celou situaci obrátit opět v náš prospěch. S trpkým pocitem vítězství jsem otráveného goblina dobil a zapečetil dveře, od kterých se v dáli ozývaly hlasy blížících se posil. Museli jsme se všichni rychle postavit na nohy a zdrhnout, dokud nám v tělech držely poslední zbytky života…
Bylo to opravdu těžký, museli jsme se pořád navzájem podpírat, ale vyklopýtali jsme postupně z jeskyně po vlastních. Pak dal Eliáš pokyn a postupně jsme vypili skřítčí lektvary metamorfózy, které nám dočasně poskytli skřetí podobu. Takhle jsme nebyli tolik nápadní a rychle se dostali z goblinního území. Gobrata jsme zabili (což mi došlo až později, že to byl sám Gobrat, kdo nás tam tak rubal) a nikdo z nás opravdu nedokázal vymyslet jediný důvod, proč se v těchhle jeskyních zdržovat byť jen o hodinu déle. Takže jsme prostě vzali roha po cestě, kterou nám doporučil Jakým...
Po cestě nebyly problémy a zdálo se, že se k nám štěstí pomalu zase vrací. Šli jsme ještě asi půl dne, až jsme dorazili do domova Jakýma a jeho mladšího bratra Jasíma. U nich doma, což je ve skutečnosti dutý prostor v kameni, který připomíná hlavu obra, jsme si řádně odpočinuli a vyměnili si dary jako symboly díků za jejich pomoc. Malí skřítci se ukázali jako velmi dobří spojenci a přeju jim v budoucnu jenom mnoho zdaru. Není však času nazbyt, musíme se zase posunout dál, směrem k Oradeu, kde budeme před gobliny a vlky definitivně v bezpečí. Vzhledem k tomu, že nemáme Gobratovu hlavu a tudíž důkaz, který by potvrzoval jeho smrt, budeme jen doufat, že se to prefekt nějak dozví a že vypsaná odměna nevyjde nazmar. A taky jsem zvědavej na toho elfáka Leona, co se z něj vyklube. Zatím se totiž uplatnil jen jako odhazovač zbraní…