Tristamovy zápisky

Vycházka po ostrově

Ráno ovšem nebylo tak příjemné, jak bych očekával. Poté, co mi zaklepali na dveře a chystali jsme se vyrazit, objevili se tu malé, tukaté potíže. Radní se pokoušel uplatnit svoji aroganci a ukázat mi, že jsem hloupý, postradatelný vyděděnec společnosti, ale nevěděl, jaká hrdost je v mém...zbytku těla. A jeho pohůnci nás odvedli do stinné místnosti. Čekali jsme, než si radní vyhrnou peřiny, aby ukázali světu velikost jejich bachorů. A co se nestalo, zavítala k nám Maska. Lépe řečeno, jiný nabubřelý člověk, který se též jak já schovával, jen na rozdíl ode mne tu měl zázemí. Prý nás za protislužbu zachrání.

Zvažoval jsem, jestli mi to stojí za to. Nakonec jsem se rozhodl radní trošku poškádlit. Uklidili jsme se do Eldranova příbytku, tedy, do krásných podzemních chodeb. Zde jsme počkali, než kotouč světla políbil horizont a vydali se roznášet melodie radosti do srdcí místních lidí. Vše by bylo v pořádku, kdyby mě rada chtěla umlčet, jenže o mě neprojevili zájem, což mě značně zneklidnilo. Uvidíme, třeba příště budou rychlejší.

Když jsme další ráno vyráželi, moje kosti se cítili zázračně pružné. Přeci jenom cítily, jak se blíží k cíli. Šli jsme, ani moc nemluvili, vlastně, něco ano, ale nebylo to podstatné. Ano, Sidalir, ten elf už musel nějakou dobu tušit, co jsem zač, na tom však nezáleželo. Pro dnešek se ujal vedení, on byl totiž ten, který se tu nejspíš nejlépe vyznal. K večeru jsme dorazili, když jsme zahlédli rozvaliny. A já myslel, že to jsou ty rozvaliny, které hledám. Když tu na nás vyskočil malý tvor s dýkou v ruce. Nic neřekl, jen udělal podivný zvuk a gesto, jakoby nás chtěl vyhnat. Když jsme mu sdělili, jak moc chceme dovnitř a to, že jsme očividně silnější, zavolal si další tři kamarády. Vzhledem k jejich výšce neměli proti nám moc šancí. Nakonec se nám skříťové pokusili i pomoci, avšak vzhledem k jejich absenci řeči to bylo poněkud složité.

Byli jsme upozorněni, že tam jsou pasti a jiná nebezpečí, hlavně nějaký zlý tvor. Podařilo se nám otevřít velké, masivní dveře a vstoupit do podzemí. Po schodech dolů jsme vešli do místnosti. Stála tam socha a dle mého to byl Darlon. Chodba dál nebyla pro moje společníky zrovna příjemná, dlaždičky byly totiž spouštěcí mechanismy pro šipky, které mě zrovna míjely, jak se dalo. Pak jsme museli překonat propast, co nás dělila od další místnosti. Po jisté nehodě byl Sidalir mírně roztřesený a tak jsme ho nechali odpočívat. Prošli jsme bránou, která nás nutila říct svůj největší hřích. V další místnosti jsme narazili na nemrtvou obsluhu bývalého pána. Avšak tyto kostřičky nám dalšímu vstupu nebránili, spíše se nás pokoušeli obsloužit.

Pak nás v chodbě zadržely mříže. Za nimi bylo opravdu podivné stvoření. Což o to, lidské tělo by to mělo, jen místo každého údu byla ruka. Nevypadalo to vábně, osm ruk z jednoho těla není obvyklé a co nás překvapilo, že tento tvor uměl i mluvit. Začali jsme s ním vyjednávat. Naše požadavky byli prosté a co jsme mu mohli nabídnout bylo vskutku drahocenné, pro něho. Kdo by nechtěl osvobodit? Pro moje zklamání z jeho malé inteligence nás napadl ihned poté, co jsme odstranili mříže.

Se slovy a zvráceným smíchem nám oznámil, že je démon zrady. Vrhl se na nás. Já v boji moc nezkušený, zaujal jsme místo vzadu. Eldran očividně znalý boje se vrhl vpřed. Z rukou mu vyletěly řetězy které se obalily plameny. První a druhý zásah. Démonovi se roztrhla kůže ale nevypadal tímto rozrušen. Spíše byl tím rozlícenější a skočil po nás. Zasáhl Eldrana. Nestihl uskočit a démon ho zasáhl do ramene. Eldran zavrávoral. V tu chvíli se vzadu objevil Sidalir a luk měl napnutý. Zamířil na démona. Využitím svých akrobatických schopností jsem se přesunul k nepříteli a vrazil mu dýku do krku. Na to démon okamžitě zareagoval a vymrštil jednu ze svých ruk. Rána to byla ohromná. Lebka se mi uvolnila a poroučela se i s tělem na zem. Eldran se zpožděním obmotal jeden ze svých řetězů kolem jedné z jeho nespočetných rukou. Druhý řetěz sklouzl a jen trochu začernil jeho kůži. Démon trhl. Eldran mírně překvapen zavrávoral a pustil řetěz. Již to vypadalo, že nyní bezbranný Eldran bude obětí tohoto zkaženého tvora, když tu vzduchem zasvištěly šípy. Sidalir mířil přesně. První šíp se zabodl do jeho oka a prorazil až do hlavy. Druhý skončil v hrudníku. Démon se zapotácel a spadl na zem.

To však nebyl konec. Tělo se začalo deformovat. Nakonec se dotvarovalo do podoby nějakého člověka. Sidalir složil luk, vzal moji hlavu a laskavě ji nasadil zpátky. Ne že by úplně držela, spíš mi padala a já ji musel přidržovat. Vydali jsme se dál.

Naše kroky vedly dál. Až jsme stanuli v místnosti s trůnem, kde též byl vchod od pracovny. Tam jsem celou dobu mířil. Konečně byl poklad na dosah. Vrhnul jsem se do regálu s knihami a počal se pídit po Darlonově deníku. Různé další knihy jsem nechal povalovat, i když jsem těch pár, co mě zaujali názvem, vzal se sebou. Stanul mi v ruce. Po letech shánění jsem ho konečně dostal, teď již je můj cíl viditelně přede mnou. Lidé zatím koukali po jeho laboratoři. Ta mě zas až tak nezajímala, já měl své.

Vyšli jsme zpátky na světlo. Skříťové se tvářili šťastně že nás vidí. Rozhodlo se, že se vrátíme zpátky do osady, kde si vyřídíme nějaké záležitosti. Vraceje se do města po pěšině všimli jsme si postavy, co utíkala z města. Schovali jsme se, aby jsme ho nevyplašili, zdál se mi jako králík hnán liškou. Sidalir ho zastavil a zapředl s ním rozhovor. Dozvědiv se fakta, že utíká před svým pánem i schovat se a přežívat v lese hodlá; postupně se mu ukazujíce vstupuji i já do rozhovoru. Pak jsme ho propustili a vydali se dále na naši cestu. A cesta lesem ubíhala.