Dlouhá noc

Obsah článku:

Za svitu svic

Triss se oteráveně ušklíbla do tmy, otočila se a mávla baterkou nahoru a dolů. V hlavě baterky se modře zajiskřilo. Člověk, který šel v naprosté tichosti jen pár kroků za Triss, uskočil, bolestivě vykřikl a zakryl si obličej, do kterého mu náhle dopadl kužel koncentrovaného, ostrého světla.


<¤> <¤>


Amy se skouslým rtem sledovala dění, dokud nezaregistrovala Thomase, jak na ní kouká. Když uviděl, že si ho všimla, kývl ke dveřím.


Thomas za sebou opatrně, potichu zavřel. "Tak jo. Na něco se zeptám a když mi odpovíš popravdě, ti budu věřit, ať to bude znít jak chce šíleně." Podíval se na ní. "Dobře. Pokud to bude znít aspoň trochu smysluplně tak ti budu věřit, a pokud ne, nebudu říkat ani se tvářit, že to je nesmysl." Amy vypadala odevzdaně.
"Tak se ptej."
"Co víš a my ne?"
"Prosím?"
"Přišla jsi mezi nás a hned jsi poznala, že je něco špatně. Dobře. Ale nejsi jediná, kdo se umí dívat. Odvyprávěli jsme ti příběh o tom, co se nám tu stalo, za který by se nám každý normální člověk vysmál. Já bych se mu vysmál, a to skutečně věřím v nadpozemské síly. Tys mu hned uvěřila. Všemu, i tomu, co Anton který u toho sám byl, zesměšňuje a odmávává. A řekla jsi, že máme problém. Jak to sakra můžeš vědět? Fajn, rozbilo se ti nový auto, to se ale stává. A rozbily se nám všem telefony, okej. To není úplně normální, ale Anton by do minuty určitě našel aspoň tři smysluplný vysvětlení. Vzhledem k tomu, že pořádně nefunguje žádná elektřina, by jich možná našel i deset. Takže jakej problém že to máme?"
"Bojím se, že to nepochopíš."
"Uvěřím ti, co jen budu moct."
"Nejde o to, jestli mi uvěříš. Bojím se, že to neumím pořádně vysvětlit."


<¤> <¤>


"Ať si, co si, ani na to nemysli." Prohodila.
"Dobře, dobře, namiř to někam jinam." Sklopila baterku, která mírně pohasla a otočila jejím krytem. Světlo se rozlilo na několik metrů do všech stran. Muž v otrhaném kabátě se stejně díval stranou. Byl špinavý a do tváře mu padal stín vrhaný zmuchlaným kloboukem. Jeho obličej vypadal jakoby prošel svěrákem a škody se někdo pokusil napravit zrezivělými hřebíky.
"Kdo jsi?"
"Někdo kdo tu potřebuje najít cestu. A ty jsi někdo, kdo to tu nejspíš zná. A byl by radši, kdybych odtud zase rychle odešla." Tvář se mu zkřivila.
"Nejsem si úplně jistej, že bych chtěl, abys odešla." Triss před sebe natáhla prázdnou ruku. Pak ji zavřela a znovu rozevřela. Na dlani ji leželo něco poměrně malého, nepravidelného a průhledného. Okolní světlo se od toho odráželo, zároveň se ale lámalo uvnitř a stěnu tak házelo barvy duhy. Muž před ní to ihned ocenil hladovým pohledem, jeho přes světlo mžourající oči zeleně zazářily. Triss sevřela a rozevřela ruku - bylo to pryč. Muž se zarazil.
"Zabij mě a nezískáš to. Dohodnem se nebo ne?"
"Co chceš?"
"Dohodu. Smlouvu, pokud chceš. Já ti dám střep a ty mi výměnou za to řekneš, kudy se co nejrychleji dostanu na konec téhle chodby, do místa, které je co možná nejblíže trhlině, která se objevila před pár hodinami." Uviděla jak se nadechl. "A, samozřejmě, následující jeden den neuděláš nic, co by mě mohlo nějak, byť nepřímo, ohrozit. Což zahrnuje i to, že bys o mě s někým mluvil, nebo mu naznačil mou existenci." Muž zaváhal. "Spěchám, rozhodni se. Žádné dvouznačné dodatky k dohodě nepřijmu. Ber jak nabízím, nebo nech být."
"Příjimám."
"Výborně." Triss proběhlo zamrazení zpečetěné úmluvy. To kouzlo úmluvy bylo staré, jednoduché, všeobecně známé a nepříjemně mocné. Svěsila ruku a pak po něm střep hodila. Chytil ho za letu.
"Jdi chodbou stále dál. Nikam jinam nevede. Ne pro lidi" Poslední slovo takřka vyplivl. "Naslouchej krysám a nalezneš odbočky. Pokud chceš dojít k místu síly, jdi proti nim, nechtějí u něj být. Nikdo rozumný nechce, holko." Triss přikývla. Otočila baterkou, která opět začala vydávat jasný kužel světla, obrátila se a rychlým tempem se rozešla dál.
"A spěchej." Ozvalo se jí za zády posměšně. "Protože jinak ti nezbyde, než se svézt rovnou do záhrobí k Bdícím!" Donutila se nevěnovat mu pozornost. Chvíli uvažovala o tom, jak by asi dopadla, kdyby si cizinec všiml, že zmizení střepu byla jen hra prstů a rukávu, a nikoliv skutečné kouzlo. Nejspíš by to zvládla, ale stejně.


<¤> <¤>


"Byla jsem normální holka. Ne úplně normální, možná. Z bohatý rodiny, ne zrovna zodpovědná. Asi bys mohl říct snobská partygirl. Ale pak, napamatuju se přesně kdy, zhruba před rokem, se mi něco stalo. Někdo, něco, spíš, mě přepadlo. Nevím jak ti to popsat. Kdybych to vyprávěla na policii, snadno by to vysvětlili, stresem, strachem, posttraumatem nebo čim..." Amy se zarazila. Když nad tím přemýšlela takhle, tak možná... ne. Věděla co se stalo.
"Nejsme na policii. A tohle není zrovna normální noc. Já chci jen vědět, co se tady děje."
"On - pronásledoval mě. Bavil se tím, mohl mě dostat kdykoliv chtěl. Dokázal ve mě vzbudit děs, který se nedá dost dobře popsat. Nebyla to normální hrůza z toho, co se děje, bylo to něco niternějšího, z nejskrytějšího koutu vědomí. Jeho vědomí. Vyvolal ji ve mě. Telefon se mi vypnul v ruce. Dokázal mě pronásledovat, i když nikdy neběžel. Nedávalo to smysl. A když mě dohnal, nebyl to člověk. Nevím co byl zač. Tehdy se ve mě něco změnilo. Nevím co. Dokonce jsem na to všechno zapomněla, zbylo jen pár divných vzpomínek na nepříjemný večer. Ale od té doby se chovám jinak. Žiju jinak. Nemůžu říct, že bych si stěžovala. Ale dneska, když mi začalo blbnout auto, začalo se mi to všechno vracet. A pak, když jsem přišla sem k vám, se mi to zase vybavilo. Celá ta noc. Všechno. Nejde to dost dobře popsat, ale myslím... myslím že ta tvoje kamarádka teď prožívá něco podobného, jako jsem před rokem prožívala já." Dívala se na Tomase, který se zamyšleně díval na ní. Zavrzání parket nezaregistroval ani jeden z nich.
"Dobře. Zažila jsi něco podobného. Dává to smysl. Takže? Co bysme měli dělat?" Amy se sesunula podle stěny a opřela se o ní.
"A proč se ptáš mě?" Zeptala se tiše. "Říkala jsem ti že jsem neměla šanci. Přežila jsem, protože mě někdo zachránil. Někdo kdo je příliš daleko."
"Kdo to byl?"
"Jedna holka." Amy se zadívala do země. "Zachránila mi život, a já na ní prostě zapomněla, jako na celý ten večer."
"Jak to udělala?"
"Nevím přesně. Nebyla tak úplně jako my. Dokázala mu odolat. Nedokázal ji vyděsit. Věděla o věcech, které nejsou normální. Dokázala věci, které nejsou normální."
"Fajn. Tak co můžeme-" Amy se mu náhle podívala do očí a promluvila nahlas.
"Ty to pořád nechápeš, že ne? My nejsme jako Triss!" Triss. Konečně si vzpomněla. Jmenovala se Triss. "Jsme normální lidi. Ať jste tím blbým předčítáním vzbudili nebo přivolali cokoliv, nemáte proti tomu žádnou šanci. A mě ste do toho stáhli s sebou." Tiché, ale výrazné nadechnutí je upozornilo, že nejsou sami. Marianna stála na okraji svitu lampy a upírala na Amy nejistý pohled.


<¤> <¤>


Anton ležel na posteli a objímal tiše brečící Martinu. Svíčky rozestavené po pokoji dávaly sotva dost světla na to, aby bylo v pokoji alespoň šero. Marianna ztišila hlas, takže jí i na metr bylo sotva slyšet.
"Nemůžeš jen tak přijít a říct, že všichni zemřeme. Ani nevíme co se děje."
"Možná máš pravdu. Možná se jen motáme kolem něčeho, co se nás netýká, a když se budeme držet stranou, tak si nás to nebude všímat." Marianna přikývla, ale Tom, který se na Amy díval, viděl, že nevěří tomu, co říká.
"Vždycky jezdíš v tak krásných šatech?" Amy k Marianně zmateně zvedla pohled.
"Já... ne, ne. Byla jsem na jednom večírku. Zdržela jsem se přes noc a pak na oběd, ale slíbila jsem, že dneska stihnu ještě kamarádovu oslavu narozenin, nestihla jsem se převlíct."
"Aha. Hezké šperky." Amy se podívala bokem na Toma. Ten pokrčil rameny a lehce kývl. "Díky. Dostala jsem je před lety. Od mámy na ples."
"Asi jsi bohatá, že?"
"Dalo by se říct. Asi. Táta obchoduje na burze."
"Musí být fajn..."


<¤> <¤>


Triss se protáhla úzkou rourou a spadla do další chodby. Mávla baterkou na obě strany, ale neviděla nic než temnou, vlhkou chodbu. "Já se na to-" Kopla do kamene. "Kurva!" Otočila se kolem dokola. Krysy. Jak sem mohla bejt tak neskutečně blbá a spokojit se s krysama. Všechny už stačily zdrhnout. Znovu se ponořila do svého orientačního smyslu, i když tušila, že to nikam nepovede. Posledních pár desítek minut bylo něco špatně. Až sem ji ten zvláštní cit ujišťoval, že jde správně - teď ale náhle jakoby vstoupila do slepé uličky. Žádná z cest jakoby nebyla ta správná, žádná jiná jakoby okolo nebyla.


Triss si povzdechla a rozhlédla se na obě strany. Krysy nejspíš vyběhly odněkud z podzemí, ale neměla tušení, jak by se tam orientovala. Rozešla se směrem, který vypadal, že povede k povrchu. Šla určitě víc, než deset minut, když chodba pomalu ztrácela svůj ráz a měnila se na něco mezi přirozenou jeskyní a důlní štolou. Po dalších možná deseti minutách, možná ale také po půl hodině, se začala postupně rozšiřovat.


Triss se najednou probořila noha a ona zakopla. Zmateně se rozhlédla a spatřila asi metr široký ztrouchnivělý obdélník dřeva. Chvíli posílala kužel světla na všechny strany, než před sebou objevila další, a pak ještě jeden. Po pár desítkách kroků se ke starým pražcům přidaly i zrezivělé zbytky kolejnic, které vedly do jakési boční štoly. Alenka před králičí norou, napadlo jí. Až na to, že v tomhle světě je dveřníkem říše divů nejspíš sadistickej pedofil. Odpověděla sama sobě a rty se jí stáhly do trpkého úšlklebku.


<¤> <¤>


Pokoj se postupně ponořil do spícího ticha. Anton usnul jen chvíli po Martině, Marianna seděla se zavřenýma očima opřená o Thomase, kterému už do spánku také mnoho nezbývalo. Jen Amy seděla v křesle, nohy přitažené k tělu, a ve světle svíček sledovala stěnu před sebou. Minutu od minuty dýchala rychleji a rychleji. Od chvíle, co osaměla, se jí stále vracela ona noc, kdy málem přišla o život. Přemýšlela, co udělala špatně, že se tohle stalo zase jí. Může to přežít? A pokud ano, co se bude dít dál? Znovu na to zapomene a zbyde jí jen pár zmatených obrazů z jakési divné noci? A za rok, nebo za půl roku, nebo za dva, se znovu zaplete do něčeho dalšího? Kolika lidem se dělo něco podobného?


Z myšlenek jí po nějaké době přerušila Martina, která se nervózně převalila. Amy nepatrně zavrtěla hlavou. Ona se do všeho zapletla, protože se jen chtěla bavit na diskotéce. Tahle holka je do toho zatáhla, protože našla starou knihu a chtěla parodovat béčkové horory. Nevinné motivy, fatální důsledky. Martina něco zamumlala. Pak sebou hodila přes třetinu postele a vykřikla.


<¤> <¤>


Zprvu úzká chodba se změnila v něco, co se silně podobalo podzemní hlavní silnici. Stoupala nahoru, místy se z ní odpojovaly odbočky, do většiny z nich se odpojovaly koleje. Nebo spíše zbytky kolejí. Ať už tohle místo postavil kdokoliv, dávno jej opustil. Postraní kanálky na odvod vody byly dávno zacpané bahnem a kamením a voda místy tvořila mělké, zato však široké kaluže.


Mohla jít hravě dva kilometry, než se spád chodby změnil a začala opět zvolna klesat. Po pár minutách došla k zatáčce, za níž chodba nečekaně končila a ústila do ohromného podzemního dómu. Triss se překvapeně zarazila na hraně.


Velikost prostoru před ní byla takřka hmatatelná. Fyzické hranice více cítila, než přímo viděla, kdesi v dálce. A napříč tím vším se rozkládalo město. Nebo něco, co jakoby se z města skládalo - mosty, budovy, zdi a ulice. Nesourodá architektura tvořila zvláštní celek. Triss se rozešla dolů.


<¤> <¤>


"Vzbuď jí!" křičela Marianna.
"Snažim se, ale nejde to!" Anton s Martinou třásl, ale těžko říci, zda to mohla vnímat. Sama sebou po posteli házela mnohem víc.
"Co se jí proboha děje?"
"A jak to mám asi vědět?" Amy vše sledovala z rohu. Je vyděšená, protože vnímá něco, co vy necítíte. Křičí, protože má noční můry, které nejsou její. Dívala se, jak se Thomas natáhl přes postel, aby Antonovi pomohl Martinu udržet. Snažila se neslyšet křičící Mariannu. Pak, jakoby ve snu, vstala a rozešla k posteli, cestou vzala ze stolu nůž, otevřela ho, levou rukou odsunula překvapeného Antona a plnou silou bodla Martinu do ramene. Martina vykřikla, vysmekla se a prudce se posadula. Byla vzhůru. Anton se zmateně podíval na Amy, které z ruky koukala zkrvavená špička čepele.
"Někdo ji probudit musel." řekla tiše. Otevřela ruku a nůž spadl na zem. Její vlatní dlaň krvácela.


<¤> <¤>


Vesnice vypadala vcelku obyčejně. Pokud si Triss odmyslela, že je celá v podzemí. A že domy přesto mají střechy. A že odtud ani sem nevede prakticky žádná cesta. Nejprve prošla kolem několika náhodně postavených domků na okraji, než vstoupila do smysluplně se tvářící ulice. Nikde nikdo nebyl, i když z většiny domů šlo světlo a za okny se míhaly postavy. V několika zahradách spali psi nebo různá jiná zvířata. "Jiná" bylo občas to jediné pravé slovo. Nikde nebyla ani jedna kočka.
Jako malá měla Triss kočky ráda. Vždycky byly s ní. Byly kolem jejich domu. Když šla ven, ve dne nebo v noci, vždycky se někde cestou nějaká našla a šla s ní. Když vyrostla, došlo jí, že to není úplně normální. A pak ji opustily. Dlouho na ně koukala s nechutí za to, s čím si je spojovala. Ale teď by za ně byla vděčná. Jejich nepřítomnost nevěstila nic dobrého. Znamenalo to, že už byla příliš daleko.
Došla na náměstí. Kolem prošli dva muži, o něčem se tiše bavili a pak se tomu nahlas smáli. Očividně jí nevěnovali pozornost. Po pravé ruce měla něco, co se tvářilo jako hostinec. Vývěsní štít nejspíš už dávno nevisel na svém místě a název nade dveřmi byl nečitelný. Vešla dovnitř.


<¤> <¤>


Martina usla chvíli potom, co jí Marianna ošetřila rameno. Zdály se jí sny. Nebyly tak hrozné, jako ten předchozí, ale nebyly dobré. Občas mumlala. Někdy se napůl probudila, aby se do minuty zase propadla do víru nočních můr. Anton ji nervózně objímal.
"Má horečku."
"Nedivím se." odpověděla Amy.
"Pokud je nemocná, tak mohla blouznit."
"Cože?" zeptal se Thomas.
"S tím zrcadlem. Nejspíš tu nikdo není."
"A ta holka se svícnem, kterou jsi viděl, tu taky nebyla?"
"Říkám ti, že jsem žádnou holku neviděl. Hra světla od baterky, co se odrazilo ve vitríně."
"C-" Thomas si uvědomil, že je něco špatně. Anton to vyslovil jakoby tomu sám věřil.
"Zapomíná." Prohodila Amy tiše, zatímco se dívala na ruku přeloženou kapesníkem a omotanou obvazem. Místy už začínal rudnout prosakující krví.
"Cože?"
"Zapomíná. Stejně jako jsem zapomněla před rokem já. Nejspíš to u jedněch probíhá rychleji než u druhých. Pokud tohle přežiješ, tak si to také nebudeš pamatovat. Ne tak, jak se to opravdu stane."
"Ty si ale pamatuješ, co se ti stalo."
"Vzpoměla jsem si teprve potom, co jsem dojela sem. Možná budu zapomínat o něco déle než vy. Ale i tak se to ztratí."
"Jak tomu můžeme zabránit?"
"Nevím. Nijak." Blížilo se ráno, ale okolo byla stále tma. Triss dopíjela poslední zbytek kávy, zatímco před Amy stála už několikátá prázdná sklenička. "Na tohle všechno nejspíš zapomeneš. Převrátí se ti to. Budeš si pamatovat divnou párty a nějakýho dotěrného parchanta, možná i to, že tě honil po ulici. Možná si vzpomeneš, že ses s někým bavila v noční kavárně. Ale nakonec to nejspíš všechno zešedne a zmizí."
"A pokud ne?" Triss se usmála, ale v tom úsměvu nebylo nic veselého.

"Buď rád, že zapomeneš. Co jsem pochopila, tak cena za to si pamatovat je moc velká." Thomas chvíli přemýšlel, zda má smysl Amy odporovat. Pohladil po vlasech Mariannu a rozhodl se mlčet.


<¤> <¤>


Hostinec nebyl úplně plný, ale Triss pochybovala, že by byl někdy plnější. Nebo prázdnější, když nad tím uvažovala. Vlastně to nebyl ani tak úplně hostinec, jako spíš stodola mezi domy, do které někdo nanosil pár stolů a lavic a pod schody udělal výčep. Všichni se na ní dívali, nikdo nepromluvil. Nerozhlížela se víc, než aby si všimla, co ostatní pijí. Při troše dobré vůle to mohlo být pivo. Došla k výčepnímu, pokud se tak dal nazvat mladík za pultem. Nejspíš byl starší než Triss, ale v porovnání s ostatními vypadal až moc mladě. Až moc... nepoužitě.
"Dám si pivo, jestli mohu."
Řekla to tiše. Ne šeptem, ale ne tak, aby byla moc slyšet. "Jistě." Vzal upatlaný půllitr a začal do něj točit, aniž by z ní spustil oči.
"Zdaleka?"
"Svým způsobem."
"Ztratila jste se?"
"Tak trochu."
"Nejste zrovna upovídaná."
"Možná se jen špatně ptáte. Hledám cestu na jedno místo. Šla jsem přímo, ale bohužel nebylo možné jít dál. Uhnula jsem a došla sem." Položil před ní dokonale natočené pivo.
"Ať jste šla kamkoliv, tak jste se hodně ztratila."
"Kde to vlastně jsem?"
"Nikde." Napila se. Pivo nebylo špatné, i když chutnalo trochu nezvykle.
"Nepatřím k těm co by se nechaly vyděsit snadno."
"Nechci vás vyděsit. Nejste nikde. Tohle místo prostě nemá jméno. Ti co sem zabloudí, se jen málokdy dostanou pryč. A když už najdou cestu, tak se o něm nejspíš ani nikomu nezmiňují. Nestojí to tu za to."
"Tak proč tu všichni zůstávají?" Za jejími zády se opět pomalu rozproudil hovor. Stejně ale cítila v zádech pohledy. Nejspíše se baví o ní. Barman se rozhlédl po návštěvnících. "Co mág, to příběh, řekl bych. Selhání, neúspěchy, ztráty, problémy... vše před čím mágové utíkají a co jim dovede vzít chuť do života." Triss znovu upila. Přemýšlela, jak moc troufalé a jak moc proti místním zvyklostem by bylo zeptat se, proč tu je on. Netroufla si.
"Jste tu dlouho?"
"Řekněme, že tu nejsem krátce." Usmál se. Najednou se jeho pohled změnil. Očima, které ji doteď sledovaly stejně apaticky, jako oči všech ostatních, jakoby proběhl záblesk jasného vědomí. Najednou se nedíval kamsi k jejím očím, najednou hleděl přímo do nich, právě teď a tady. "Ale jsi chytrá, když ses nezeptala, pročtu jsem." Poznamenal tiše. Triss se na něj zmateně podívala a nadechla se. "Chtělas. Vím žes chtěla. Ale nedělej to. Někteří zde ti své příběhy řeknou sami. A ti ostatní o nich mluvit nechtějí. Zmiz odtud dřív než tě to tu pohltí. Tohle místo má svojí vlastní moc, i když jí třeba nevnímáš. S každou minutou kterou tu setrváš bude těžší a těžší odejít pryč." Triss si najednou nebyla vůbec jistá, s kým mluví. Protože žila v normálním světě, snadno zapomínala, jak těžko se mágové odhadují. Teď si uvědomila, že muž, který před ní stojí, a od kterého by se možná nechala doma pozvat na panáka, může být prakticky kýmkoliv.
"Ráda bych. Ale potřebuju se někam dostat. Ještě dnes v noci. Za setmění už možná bylo pozdě. Je to pro mě velmi důležité."
"Kam míříš?"
"Potřebuji se dostat do trhliny v Pavučině, utvořila se teprve..." Něco se změnilo. Promluvila příliš nahlas. Všichni umlkli.


<¤> <¤>


Amyny oči se pomalu zavíraly. Ležela opřená o křeslo, na tenké hranici mezi bděním a spánkem. Nalevo viděla Thomase s Mariannou, i když si jich nevšímala. Vzpomínky a sny se jí míchaly v jedno. Vzpomínala na první večírek, kdy se opila. A na několik dalších. Sníla o prvním klukovi, kterého milovala na střední, o prvním polibku, o prvním sexu, který byl ale s někým jiným. Vzpomínala jak se pohádali. Ve snu se vracela stále více zpátky. Vzpomínala, jaké to bylo, když jí ve dvanácti zemřela matka. A na to, jak si otec našel novou přítelkyni, když jí bylo šestnáct. Nenáviděla ji. Neměla k tomu důvod, ale nenáviděla ji. Snila o tom, jak trucovala ve svém pokoji, zatímco za dveřmi stál její otec a snažil se ji přesvědčit aby vyšla ven. Klepal, mluvil na ni. Přecházel na místě. Rozezleně odcházel a pak zase přicházel. Pamatovala si skřípající schodiště, následované tichým, klidným 'Amy' a pak něčím, co ji mělo přesvědčit, aby vyšla ven. A pak znovu odešel, a znovu se vrátil, někdy promluvil hned a někdy jen přešlapoval za dveřmi. Ale vždycky začínal tím že ji oslovil. 'Amy'. Někdo se jí dotknul.
"Amy" Amy otevřela oči. Thomas klečel před ní a naznačoval, aby byla potichu. Chvíli na něj koukala. Pak uslyšela zavrzání podlahy. Pak znovu. Zadívala se na dveře. Klika pomalu klesala. Anton po koberci potichu přešel ke zdi. Dveře se pomalu pohnuly, lehce, jen tak daleko, než narazily na zámek. Chvíli tak zůstaly a pak se vrátily, když tlak na ně ustal. Podlaha znovu zaskřípala.
A pak bylo ticho.

< Za svitu svic >
Když se setmí
Článek vložil sirien | CC BY NC 18.05.2014
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 2 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.14863896369934 secREMOTE_IP: 18.205.59.250