Dvě setkání

Před sedmi a půl lety jsem napsal Amulet klanu hrdlořezů. Krátce po něm vznikla i tato povídka - druhý díl tehdy zamýšlené série, která se nikdy nekonala. Nedávno jsem ho našel v počítači, v archivu předchozího počítače ve složce archivu počítače před ním. Tehdy jsem ji odložil na předělanání. Ale přijde mi, že jsem ji vlastně mohl zveřejnit tak, jak byla... její původní název byl "Cena" a její děj se měl s dějem Amuletu spojit až v povídce třetí. Nikdy nerozepsané. I když si stále pamatuji, o čem být měla.
Článek vložil sirien | CC BY NC (Attribution, Non-Commercial )
Obsah článku:

Setkání první

Zatímco v okolním světě byl ještě pochmurný podzim, v Ileru byla už zima. Skrze ostře ohraničené průrvy v tmavých mracích prosvítala jasně modrá obloha a šíhlé paprsky světla dopadaly ve výsečích do ulic, vytvářejíc zvláštní vzor zářivě bílých a pochmurně šedých ulic. I chrám Ané, bohyně-patronky Ileru, byl rozpůlen na svítivě bílou a zasmušeně šedou

Chrám byla vznosná, vysoká budova ve slohu Soumračné doby, který ji činil na pohled ještě vyšší, naznačené sloupy po stranách vysoké vstupní brány se táhly až k ostré, vysoké sedlové střeše, a mezi nimi byl jasně vytesán symbol Ané – stojící vlk s úplňkem za hlavou. Střecha chrámu skrývala místnost, v níž byl mramorový oltář a v jejímž středu stál kruhový mramorový stůl s devíti křesly kolem sebe. V nich seděly čtyři ženy v bílých jednoduchých, i když kvalitních a jistě drahých, šatech. Všechny byly krásné, i když různými způsoby. Pátá žena, od pohledu podobná čtyřem již přítomným, vstoupila a usedla ke stolu, zády k oltáři. Všech pět obklopilo ticho.


„Zmýlili jsme se.“ Promluvila hlubokým hlasem po neurčitelně dlouhé době první z nich. Měla do půli zad dlouhé, narovno sčesané hnědé vlasy a hnědé oči s vyrovnaným pohledem. Promluvila pevně a hlasitě, jakoby předchozí ticho nic neznamenalo, a pokračovala, jakoby pronášela úvod slavnostního projevu. „Sešli jsme se tu, dnes, aniž bychom byly sezvány, protože to všechny víme. Před čtyřmi sty lety udělaly ty, které zde byly před námi, chybu, jejíž tíže na nás a na celý svět dopadá s každým rokem více a více.“ Její hlas byl odměřený a ozývala se v něm nevyhnutelnost. „A my, na rozdíl od dávných magiků, nezastupujeme samy sebe. Zastupujeme společenství, jehož jsme členkami. Hřejeme se v jeho dávné slávě a trpíme jeho dávnými neúspěchy stejně, jako ty, které přijdou po nás, budou nést následky našich činů z dnešních dnů, ať už budou jakékoliv.“ Utichla a její hlas se rozlehl místností, ve které vytvořil dojem ozvěny, jenž ale nepřišla.

„Pokud po nás vůbec některé přijdou.“ Odvětila druhá z nich, s ohnivě zrzavými vlnitými vlasy nad pas, volně rozhozenými po zádech, ramenou i hrudníku. Její hlas nebyl hluboký, ale ani dívčí. Ačkoliv nemluvila sarkasticky, neměla k tomu daleko. Její zelené oči jakoby prořezávaly vše, na co pohlédly.

„Určitě přijdou. Ané nedovolí, abychom svými chybami zničily svět.“ Promluvila třetí z nich, na pohled mladší než dvě předchozí, s blond vlasy dlouhými těsně na krk, s lehce podtočenými konečky. Její hlas byl vysoký, jemný a nesl naději, která se odrážela i v jejích modrých očích.

„Svět může dost dobře žít i bez nás a bez lidí.“ Pronesla čtvrtá. Její hlas, ač stejně jasný jako hlasy předchozích, byl šepotem z dálky nesoucím se ve větru. Její šedomodré oči byly jako ledová zrcadla, co vše berou, ale nic nevydávají a její vlasy byly černé, rovné a dlouhé až k pasu. Část z nich jí padala volně po zádech, zatímco část jich měla sčesaných po těle přes pravé rameno, tak, že zakrývaly většinu její tváře.

Opět zavládlo ticho, i když krátké.

„Kdybychom… kdybychom požádaly bohy…“ ozvala se pak váhavě pátá z nich, na pohled nejmladší, s rovnými světlými vlasy na ramena a modrýma, přívětivýma očima, ve kterých byla smíšena nejistota s nadějí a strachem z její falešnosti. Vypadala jako mladší sestra té, která promluvila jako třetí „Třeba by nám dali sílu se kterou bychom mohly svět napravit.“

„Bohové nejsou rozháraní mladí milenci.“ Pronesla náhle a hlasitě první kněžka. Pak její hlas opět nabral vnitřní vyrovnanost: „Už jednou nám takovou sílu dali, a my je pak troufale a drze požádali, aby si jí zase vzali zpět. Teď si musíme poradit sami.“ Opět bylo chvíli ticho. Světlovláska, nejmladší a nejnezkušenější z nich, zaváhala:

„Jsem… omlouvám se vám, ale jsem zde asi jediná která zjevně neví něco, co by měla. Nevím, proč přesně jsem sem byla povolána a pokud zde nemám místo…“ V hlase jí zněla nejistota, možná i vzdálený, lehoučký náznak studu.

„Máš.“ Přerušila ji černovláska. Promluvila nahlas, přesto se opět zdálo, jakoby to byl jen větrem zesílený šepot. „Žádná z nás nevěděla, proč sem jde a každá jak tu jsme zde být máme. Ané si přála abychom se zde sešly, my všechny, a není důvod pochybovat o Její vůli.

Před čtyřmi sty lety… dnes na den přesně… odebrali bohové na žádost svých kněží mágům jejich moc.“ Nejmladší z nich se uklidnila, ale nejistota z jejích očí nevymizela.

„Já stále nechápu… mágové vládli tomuto světu za pomoci nečisté síly, která pocházela z temnotou zahalených zdrojů mimo tento svět. Bohové jim jí odebrali, aby učinili tento svět lepším…“

„Á-no…“ Protáhla zrzka, jejíž hlas byl opět na, téměř překročené, hranici výsměšného sarkasmu. „To je ta první verze. Naše, verze. Čarodějové ale vyprávěli verzi trochu jinou.“ Předklonila se, sepnuté ruce si položila na stůl a podívala se na blondýnku. Mile se usmála a její hlas nabyl na přívětivosti. „Podle nich byla magie darem bohů, který jim byl dán v pradávných časech. Svět byl v dobách Samoty před příchodem bohů temný, zrádný, krutý a děsivý. Lidé, z nichž se později stali kněží, proto hledali spásu ve vyšších sférách a cizích světech. Tam se setkali s bohy, bytostmi, které přesahovaly jejich pochopení a představivost, bytostmi, které podle všeho obývaly tento vesmír od samého počátku Stvoření. Měli z nich strach, ale větší strach měli ze světa zde a tak se je odvážili oslovit. Bohové se jim zjevili v aspektech, ve kterých je známe dodnes, a z důvodů vymykajících se našemu pochopení jim poskytli pomoc v temných dnech naší rasy. Dali jim sílu Vidění a Prozření aby mohli vést lidský rod k budoucnosti. Ale to nebylo vše – bohové, z důvodů, jež se, jako ostatně vše božské, vymyká našemu poznání, rozdělili moc, kterou dali lidskému rodu, a zatímco kněží se stali jejich stoupenci a hlasateli jejich doporučení, rad a pomoci, jiní lidé, později zvaní čarodějové, mágové, kouzelníci, zaklínači či magici, získali schopnost vládnout Energií. Kněží a čarodějové pak společnými silami vyvedli lidstvo z temnot v dobých Samoty k budoucnosti.

Nějakou dobu pak vedli lidstvo společně, než se začali handrkovat. Někde převládli kněží, někde čarodějové, začaly se lišit výklady a překlady starých textů a legend… až před čtyřmi sty lety kněží, osobně myslím, že dokonce věříc svému výkladu světa, který jsi před chvílí sama řekla, požádali bohy, aby mágům jejich sílu odebrali. A, možná, protože je podporovala i většina jimi ovlivněných lidí, možná z důvodů zcela jiných a… jak jinak, nepochopitelných… bohové vyhověli a čarodějové svou moc ztratili. Respektive její valnou většinu, dodnes jsou zde nějací, kteří vládnou fragmenty Energie. Podstatné je, že síla, kterou vládli kdysi, se ztratila. A svět bez jejich vlivu začal opět upadat do temnoty, jenž vládla v dobách Osamění.“ Zrzka se opět narovnala a dál sledovala blondýnku svým vstřícným pohledem. Ta se tvářila ještě zmateněji.

„Ale… bohové tedy jsou…“ Hnědovláska ji přerušila.

„Bohové jsou, co jsou. My to nevíme, protože nám to nezjevili, nejspíš protože to ani pochopit nedokážeme. Nemysli si ale, že by snad magici mohli o bozích vědět něco víc než my, právě naopak. Příběh, který jsi slyšela, není nic jiného než jejich verze té samé polopravdy. Bohové náleží k tomuto světu a to oni našli nás, nikoliv my je.“ Černovláska se nadechla a zvolna promluvila. Klid a tichost jejího hlasu vyvolávaly dojem, jako by stála vedle vás a svá slova říkala jen vám, šeptala vám je přímo do ucha.

„Nicméně ten příběh obsahuje alespoň zrnko pravdy, které neobsahoval ten náš. Magie byla darem bohů, určeným k ochraně lidí. Když jsme je zaslepeně požádali, aby nám ji odebrali, požádali jsme je, aby nám odebrali sílu, o kterou se opírala naděje tohoto světa. Když nám ji vzali, tak nám vzali i budoucnost, kterou nám nabízela.“ Starší blondýnka náhle zvedla hlavu.

„Musí být možnost!“ Její hlas rezonoval odhodláním a vírou. „Musí být možnost, jinak bychom zde neseděly! Ané po nás chce, abychom ji nalezly…“

„Žádná možnost není.“ Pronesla hnědovláska pochmurně. „Bohové nevracejí, co velkoryse dali a my to pak drze vrátili.“ Černovláska a zrzka se na sebe podívaly. Ostré, životem zelené a nevýrazné, jako led šedomodré oči se setkaly a předaly si myšlenky… pochopení a souhlas.

„Možná…“ Načala zrzka váhavě.

„Možná tu je… naděje…“ dokončila černovláska.

„Jaká?“ Zeptala se blondýnka živě. Zrzka si jazykem nejistě přejela své plné rty.

„Čarodějové si mezi sebou… někteří čarodějové - si mezi sebou vypráví… příběh. Legendu. Možná spíše… pohádku. Ale vypráví ji jen velmi potichu. A už vůbec ne nám…“

„Jakou pohádku?“ Zeptala se hnědovláska zmateně. Zrzka mlčela. Černovláska promluvila potichu… bylo jí slyšet, ale její hlas vyvolával dojem, jako byste museli vynakládat veškeré úsilí k zachycení každého jejího slova.

„Hrstka mágů si mezi sebou říká, že jim bohové magii nevzali. Říkají, že bohové pouze uviděli hloupost svých kněží a ve své moudrosti si uvědomili, že bychom mohli magii zničit. Proto se prý rozhodli magii ochránit. Odebrali ji mágům, u nichž již kvůli nám nebyla v bezpečí, a ukryli ji někam do tohoto světa. Zanechali k ní prý několik klíčů, indicií, s jejíž pomocí ji mágové budou moci opět nalézt, až přijde čas, kdy u nich budou kouzla opět v bezpečí.“

„Hloupost.“ Prohlásila hnědovláska. Černovláska a zrzka se na sebe rozpačitě podívaly.

„A co když ne?“ Zeptala se druhá z blondýnek.

„Je to pohádka magiků zoufalých ze ztráty své moci. Není to nic víc než vymyšlená naděje, kterou si vytvořili, aby mohli kráčet světem s hrdostí.“ Odporovala hnědovláska.

„Možná.“ Prohlásila blondýnka tak, že to znělo téměř jako odseknutí. „Co ale máme víc?“

„Nic.“ Zašeptala černovláska. Tentokrát opravdu. Nebylo ji slyšet, ale všechny věděly, co řekla. Blondýnka pohodila hlavou a její mikádo jí na chvíli překrylo obličej, než jí vlasy zase spadly zpět k hlavě.

„Od kterého z magiků jste o té pohádce slyšely? Kde ho najdu?“

„Nenajdeš.“ Odpověděly zrzka a černovláska unisono, jedna jasně a zvonivě, druhá potichu a smutně. Zrzka pokračovala: „Žádný se ti k ničemu takovému nepřizná. Ne dnes, kdy by je za to kněží dali ukamenovat. Je to příběh tajnější než jejich nejmocnější kouzlo.“

„Ale…“ Protestovala blondýnka. Černovláska ji přerušila.

Je tu… jeden.“ Zaváhala, jako by se přiznávala k něčemu nepříjemnému. „Velmi mocný… pokud některý z mágů něco ví, pak by to mohl být právě on.“

„Ale?“ Nadhodila hnědovláska.

„Ale nemá důvod nám pomáhat… Je velmi mocný, ale nezajímá se o lidi ani o svět, jeho zájem je mimo mé chápání více, než úmysly bohů. A není zrovna přátelský ani přívětivý. Bude chtít něco na oplátku. A nebude to ani zdaleka málo. Možná to bude… víc… než můžeme dát.“

„Dám cokoliv.“ Prohlásila. V tu chvíli nevěděla, o čem vlastně rozhoduje, protože kdyby to věděla, nejspíš by to nikdy nevyslovila. Ale možná také, že ano. Ať tak nebo tak, ač toho měla později litovat, svůj úmysl zpečetila.

< Setkání první >
Setkání druhé
Článek vložil sirien | CC BY NC (Attribution, Non-Commercial ) 16.11.2014
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 0 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.19942617416382 secREMOTE_IP: 54.145.94.234