FantasyDnes
Starší
Enrymor - začátek a konec
Inumus byl spirit, který s Enrymorem spojil svůj život - je to speciální schopnost free spirit v shadowrunu, kdy se sami stanou nesmrtelnými, dokud nezemře ten, do koho svůj život vložily, a dotyčný se stane nezranitelný hromadou konvenčních způsobů.Tato část příběhu se odehrává po Enrymorově setkání s hráčskými postavami.TikEnrymor ležel na gauči a díval se do stropu, i když jeho oči byly zaostřené daleko do minulosti. Obvykle zde hrála hi-fi věž, nebo tu běželo trideo, ale tentokrát dal přednost tichu. Bylo mnohem vhodnější. Ta elfka to pochopila. Ten mág ne. Ten mág... tak mu připomínal jeho samého, když byl mladý. Měl Moc, byl plný života a chtěl Magii. Nic jiného pro něj nemělo smysl. Magie byla vším, Počátkem i Koncem, Životem i Smrtí, důvodem všeho jednání. Chtěl by mu říct, že i když má v zásadě pravdu, tak se v mnoha věcech mýlí, ale nemělo by to smysl. Neposlouchal by ho. On by kdysi také neposlouchal. Na některé věci prostě musí každý přijít sám, jak říkají všichni dnešní rádobystaří, i když to sami nechápou a stále se snaží poučovat.
V tom případě tě proklínám, Enrymore, proklínám tě…
Bylo to tak šílené, tak… Absurdní! Neměl právo žít, ale neměl moc zemřít. Byl pravděpodobně jedinou bytostí na světě toužící po smrti, kterou nesměl a nemohl získat. Nemělo smysl prohnat si hlavou kulku, bylo nesmyslné probodnout se orichalcovým mečem, nemohlo jej zabít žádné kouzlo. Mohl by být v epicentru výbuchu nukleární bomby a bylo by to k ničemu. On tam vlastně byl. Zničilo to jeho tělo a způsobilo nekonečně mučivou bolest jeho mysli, téměř z toho zešílel, ale to by bylo příliš jednoduché. Kletba to nedovolila, navěky si Ji musel pamatovat a připomínat, to byl smysl kletby. Trvalo to týdny, než se z proudů many v astrálním prostoru znovu zformovalo jeho tělo a další měsíce, než se jeho mysl uzdravila z té šílené bolesti. Teprve tehdy si plně uvědomil hrůznost kletby, jejíž smysl mu začal docházet až s tisíciletími. Vznešená velmi dobře věděla, co říká. Ale trvalo další tisíce let od chvíle, kdy si to uvědomil, než mu došlo, že to neřekla, aby mu ublížila. To by Ona nikdy neudělala. Ne, ta kletba jej měla učit. Učit bolesti a soucitu, hodnotě života i smrti. Měla jej naučit skutečným hodnotám světa, těm, které stojí nad Magií, za Magií, pod Magií, proti Magii i s Magií. Tomu, že Magie je smyslem a středobodem všeho, ale nikoliv životní hodnotou. Může být vším, ale musí něčemu sloužit.
Ale on udělal něco, co by Vznešená nikdy nečekala. Než se před třiceti nebo čtyřiceti lety vzdal zla v sobě ve prospěch dobra, než začal toužit po smrti, poskytl se jako nesmrtelná schránka pro život jiné bytosti. Ducha ohromné moci a ještě většího zla, proti kterému se toxičtí duchové jeví jako neškodné děti. Tehdy to byl výborný obchod – On byl již nesmrtelný, zabit mohl být pouze za podmínek naprosto nepředstavitelných. Když do něj Inumus vloží svůj život, tak jej ochrání ještě více: k původní podmínce přidá ještě vyloučení jedů a běžných zbraní. Zabít ho bylo samo o sobě takřka nesplnitelné a pokud muselo být ještě navíc způsobeno magicky, proti vůli mága Enrymorovy síly, stávalo se prakticky nemožným. Výměnou za to Inumus zemře pouze v okamžiku, kdy zemře Enrymor – tj. prakticky vzato vůbec nikdy. Musel by se najít někdo s magickou silou dostatečnou na to, aby zabil bránícího se mága starého tisíce a tisíce let. Enrymor se trpce pousmál. Už několik tisíc let vlastně ani nevěděl, jak přesně je vlastně starý. Doby, ve kterých kdysi žil, už pro nikoho kromě něj neexistovali ani jako historie, ani jako legendy, byly zde pouze jeho vzpomínky, ostré a bolestivě jasné, i když i on si již mnohokrát položil otázku, zda se to vše stalo, zda to není jen v jeho hlavě. Možná právě proto u sebe nosil tu lahvičku, nejen jako připomínku ceny, kterou je nutno platit, ale jako něco, co spojovalo minulost s přítomností, něco, co mu neustále dokazovalo, že nic není pouhý sen, ale skutečnost.
Dnes se to již jako tak výtečný obchod nejevilo. Doby, kdy chtěl žít věčně, byly pryč, s Probuzením pochopil, navrátivší se magie mu dala sílu podívat se na vše ve skutečném světle a on poznal, co se mu Vznešená snažila kdysi říct. Třikrát se pokusil najít lidi, kteří by ho dokázali zabít. Pokaždé se mu to povedlo. Pokaždé se zjevil Inumus a zabil je předtím, než zasadili smrtelnou ránu. Zasloužil si to. Za tisíce a tisíce let cynismu, pohrdání a arogance, zasloužil si to za krev tisíců, možná i deseti nebo statisíců lidí, jejichž krev byla na jeho rukou. Ale Inumus ne, pokud on, Enrymor, neměl právo zemřít, pak Inumus rozhodně neměl právo žít. Ale Inumus nemohl zemřít, dokud bude žít on a on nezemře, dokud bude žít Inumus, protože ten se postará o to, aby on nezemřel. Byl to začarovaný kruh, Inumus by musel zemřít k tomu, aby mohl Inumus zemřít, nebyl zde žádný způsob jak to obelstít. Mnohokrát to zkusil a už to dávno vzdal.
Jenže oči toho mága, co přišel s tou elfkou, mu nedávaly pokoj. Byla v nich touha po Magii, vytrvalost, jakou měl kdysi i on. Proč ji ztratil? Bylo to k zešílení, hledat způsob, jak zemřít, když věděl, že to nejde. Nikdo jej nezačne litovat tak rychle, aby jej Inumus nezastavil. To nejde. JE TO NEMOŽNÉ! Oči toho mága… jeho vlastní oči… Proklínám… Nejde to! Elfka vracející mu meč: „…Já ti to totiž přeju.“… Až do konce dní… Inumus musí zemřít! NEJDE TO! Smutný Výraz vznešené když vyslovovala kletbu… než z cizí lítosti… Néééééééééééééééé! Než z cizí lítosti… věčně mladý, věčně silný, neunavitelný… Až do konce dní… Néééééééééééééééé! Než z cizí lítosti… Inumus musí zemřít… Inumus, Inumus, Inumus………….. „Né!“ Enrymor ztratil ve zlosti kontrolu nad tím, co dělá. Rukou mrštil polštář proti stěně a vyslal za ním ničící kouzlo. Vzduch se zavlnil zaklínadlem, ale Enrymor jej v momentálním šílenství nenamířil jen proti polštáři, ale proti všemu, co viděl. Polštář se roztrhal na tisíce kousků, hi-fi věž, trideo, několik reprobeden a obrazovka videotelefonu se spolu s lustrem a lampami roztříštily ve smršti modrých blesků elektřiny, stůl a křesla se roztřískaly, stěna mezi obývákem a kuchyní se rozpadla na jednotlivé, napůl rozdrcené cihly a rozsypala se. Nic v Enrymorově zorném úhlu již neexistovalo. Zaklínadlo vržené proti více než dvěma desítkám cílům se vrátilo zpět v podobě odlivu a vrhlo Enrymora proti gauči takovou silou, že jej s ním převrátilo a polomrtvého a v chvilkovém bezvědomí jej poslalo v několika otočkách až ke stěně.
Enrymor, napůl v leže, napůl opřený zády o stěnu, ztěžka zamrkal a vydal poněkud neartikulovaný zvuk. Inumus. Najednou se mu řešení zjevilo v celé své prosté kráse. Inumus musí zemřít a Inumus sám je k tomu klíčem. Jaká ironie.
Ale nejdřív je nutné splatit některé dluhy a srovnat některé účty. Enrymor se natáhl po mobilu. Vyzváněl dlouho. Pak to zvedla.
„Sethillian Tinegil Ethir? Tady Enrymor, vzpomínáš? Dobrá… zavolám za chvíli.“ Položil to. Vrátil se ve vzpomínkách a snažil se vzpomenout si, jestli byli i za časů jeho mládí děti tak posedlé sexem. Tedy, děti. Je jí dvaadvacet a celá společnost ji považuje za dospělou. On vlastně taky, příliš dlouho žil mezi lidmi. Co v něm vlastně ještě zůstávalo elfí? To, co na každém dnešním elfovi, vůbec nic. Nebo možná všechno. Vždyť si už skoro ani nepamatoval, jací elfové kdysi byli, přesto si přesně a do detailu pamatoval tvář každého koho zabil, každého, komu ublížil. Musí to skončit. Dřív, než se zase propadne do své cynické stránky. Cítil, jak je den ode dne zase arogantnější a bezohlednější, musí už konečně zemřít, a tentokrát už navždy.Následující část se týká toho, že Inumus byl vůdčím jedincem skupiny několika spirit, kde každá z nich vložila svůj život do jednoho jiného jedince. S výjimkou jedné z nich byly všechny tyto spirity hnusné, kruté a zlé. Enrymor se cítil být součástí téhle pohromy, protože byl předtím součástí jejich rituálů - pozn. autoraDveře výtahu se otevřely. Dva trollové dovnitř namířili lehké kulomety. Pak oba odletěli pár metrů zpátky v oslňujícím záblesku ohně. Z výtahu vyšel trochu vyšší a velmi hezký elf. Mág v rohu, který si až příliš pozdě uvědomil, s jakou lehkostí elf prorazil jeho obranu, kterou chránil trolly, proti němu poslal ohnivý blesk. Enrymor mu nevěnoval ani zlomek své pozornosti, chránila jej dávno seslaná, oživená a velmi mocná kouzla. Blesk se o ně neškodně roztříštil. Enrymorova ruka se v chůzi pohnula v nepatrném pokynutí do strany, spíše ze zvyku než ze skutečné potřeby. Mágovo tělo se pod silou blesku roztrhalo na několik částí. Na tváři půvabné, okouzlující a překrásné (ale pravděpodobně trochu prostoduché) elfí sekretářky se objevil smrtelný strach. Bez povšimnutí prošel kolem ní. Dveře, nebo spíše malá brána, se před ním bez jakéhokoliv znatelného úsilí roztříštily, dřevěné obložení se rozlétlo na malé třísky, zatímco pancéřové pláty se jen roztrhaly a zkroutily.
…proklínám tě, ať získáš svou Magii, pro kterou vše činíš…
V místnosti seděl Karl Belke i s Ferlegem a zjevně probíraly nějaké plány. Karl se probral první.
„Enrymore? Co tu chceš!?“
„Víš, z celý tý čtveřice jsem vás dva nesnášel vždycky a nejvíc. Na rozdíl od ostatních jste vždycky byli a pořád jste prostě jen další bezcharakterní idioti. Takový sem nenáviděl i ve svém nejtemnějším období.“ Ferleg zjevně zvážněl.
„Inumus tě zničí, Enrymore.“
„To těžko, vždycky jsem byl mocnější než on. Ani si nedokážeš představit o kolik. A i kdyby, tak by mi tím udělal pouze ohromnou radost.“
„Co tím…“ Začal Belke, ale Ferlegovi došlo, že hra skončila. Změnil se do své pravé podoby, v ohromnou masu vody, a vrhl se na Enrymora. Ten jej všemi mágy i šamany oblíbeným manovým bleskem bez zájmu rozvrátil, masa vody se zmenšila, změnila se ve spršku cákanců a na Enrymora dopadlo již pouze pár kapek, které okamžitě zmizely kamsi do srdce vodních metarovin.
„Sbohem, Karle.“
„Co? Ne! Počkej!“ Fyzicky vzato se na něj Enrymor pouze díval. Karl Belke se zhroutil bez života k zemi. Enrymor se trpce usmál, nečekal zázraky, ale i tak byl odpor kladený jeho kouzlu více než slabý. Otočil se a vyšel z kanceláře, u výtahů se ale zastavil a vrátil se k sekretářce bledé strachem. Natáhl ruku a pronesl zaklínadlo. Z jeho ruky sjely rudozlaté blesky. Ozvalo se tříštění skla.
„Netýkalo se tě to, zkus na to zapomenout, hm?“ Elfka seděla jako přimražená celé minuty. Pak teprve se odvážila vzít do ruky střepy původně jako pěst velkého skleněného těžítka na papíry, pouhé ozdoby. Která byla nyní hromádkou krásně broušených briliantů.Stíny podzemních katakomb Seattlu byly plné nebezpečných tvorů. Enrymor jimi procházel s jistotou někoho, kdo ví, že je z nich ze všech nejstrašnější. Před ním vzplanul vzduch a zjevil se člověk s dlouhými rudými vlasy.
„Enrymore. Rád tě vidím. Co zde potřebuješ? Hledáš Inuma?“
„Ne. Hledám tebe.“
„Mě? Proč mě? Jak ti můžu pomoct?“
„Můžeš mi ušetřit práci a zemřít sám.“
„Ha, to je… Ah. To není vtip.“ Ernum jej začal pomalu obcházet.
„Nemá cenu mluvit, lidé jako ty nejednají spontánně. Určitě víš, co a proč děláš a zajisté znáš i všechny následky.“
„Ano.“
Ernum se zastavil. „Oba víme že jsi mocnější.“
„Ano.“
„Začni.“ Enrymor se chystal seslat kouzlo. Pak se zastavil. Ernum byl nepřítel, který si zasloužil více než pouhé dostačující kouzlo. Byl to někdo, kdo si zasloužil alespoň uznání. Za to, že to nebyl bezmyšlenkový vrah. Za to, že věděl koho a proč zabíjí. Za to, že byl víc než… zrůda. Enrymor se napřáhl v širokém gestu, prsty spletl do symbolů moci, vyslovil zaklínadlo v plné síle. Alespoň to mohl udělat na důkaz svého uznání. Ernum se kouzlu postavil celou svou, celkem nemalou, silou, přestože od počátku věděl, že je to zbytečné. Vzplanul a zmizel kdesi v metarovinách. Enrymor s ledabylým gestem mávl rukou přes rameno:
„Sbohem, Naraghare.“
Upír, který mu skákal na záda, se rozpadl v prach, čímž se Ernumovi navždy uzavřela cesta zpět do Přírodní úrovně.
…vše činíš, a ať si její Moc udržíš až do konce dní…Enrymor vešel do Džungle a zašel ke stolu v rohu a přisedl si k celkem nijak hezké, trochu špinavé a neupravené ženě popíjející pivo a kouřící lacinou cigaretu.
„Čekala jsem tě.“ Měla chraplavý hlas.
„Opravdu?“
„Svazuje nás kouzlo, nezapomínej. Cítila jsem jejich smrt. Byla jsem v Seattlu, to znamená při cestě. Před někým tvé moci se nemá smysl skrývat, našel by jsi mě do několika dnů. Když mám zemřít, tak alespoň s hrdostí a ctí.“
„Hm. Kde je Zoden?“ Filipa Zirves se trpce zasmála.
„Jakou by pro tebe Zoden představoval překážku? Jsi mocnější než Inumus. Kromě toho, nechci aby byl ten hlupák u mé smrti, naší dohodou mi posloužil dobře, ale ráda ho za to mít snad nemusím.“
„Ne, to…“ Filipa se široce rozmáchla a celou hospodu pohltil prudký zášleh ohně. Byl zcela destruktivní, Filipě bylo jasné, že má jen jeden pokus. Buď ten, nebo to bude jedno, vůbec jí nezáleželo na ní samotné. Malá část síly kouzla pronikla skrze Enrymorova ochranná kouzla. Nepotřeboval příliš mnoho své síly na její potlačení. Usmál se. Filipě patřila trocha obdivu. Bojovala až do konce a zemřela podle svého, jako pravý aligátor, jehož totem vzývala.
…až do konce dní, věčně mladý, věčně silný, neunavitelný… Hospoda Džungle byla zcela zdevastovaná kouzlem. V jednom jejím rohu ležela šamanka, kterou zabilo její vlastní kouzlo. Na tváři měla úsměv, bránila se. Zemřela z vlastní vůle, nikoliv rukou někoho jiného. Zemřela tak, jak si vždy přála.Kdesi v Seattlu ležela k smrti vystrašená lidská žena na podlaze a po tvářích jí tekly proudy slz. Byt kolem ní byl zcela zničený, její milenec mrtvý. Nad ní se vznášelo něco, co mělo lidskou podobu.
„Né… Pro… Prosím. Kdo… Kdo jsi?“ Stvoření odpovědělo tichým, děsivým hlasem, ze kterého šlo něco víc než pouhý děs.
„Jsem Zoden… Jsem tvá pomalá smrt…“ Napřáhl ruku s pařáty, pak zavřeštěl bolestí a ve vzduchu se prohnul do mostu. Z pusy a nosu mu vytryskl oheň.
„Áááá… To nééééééé…….!!!!“ Rozpadl se v prach, ten dopadl na zem a zmizel. Všude zavládl klid rušený pouze tichým vzlykotem.Zábava v jednom discobaru v Los Angeles jela naplno, člověk zde neslyšel vlastního slova, lidé tančili, pili, kouřili, bavili se. Enrymor vyšel do prvního patra a došel ke stolu plnému lidí, jednoho odhodil pohledem pryč a sedl si na jeho místo. Podíval se na orka naproti.
„Ahoj Sebastiáne.“
„Enrymore. Jsi tu brzo.“
„Čekal jsi mě?“
„Ano.“ Usmál se ork. „Inumus se stavil a zmínil se, že jsi zešílel.“
„Je tu?“
„Ne.“ Enrymor se na něj se zájmem podíval.
„Víš, všechny ty ostatní jsem zabil, abych zničil duchy, kteří s nimi byli svázaný. Ty, ty budeš vyjímka. Smrti Keinymi mi bude docela líto, na rozdíl od všech ostatních nebyla zlá. Ale protože jsem zabil Ernuma, tak musíš z principu zemřít i ty.“ Ork zavrtěl hlavou.
„Moc nespěchej, brácho.“ Tleskl. A skočil pryč. Všichni okolo vytáhli zbraně. Všichni okolo vystřelili. Do Enrymora narazily první kulky od těch nejrychlejších a zastavily se o jeho ochranná kouzla. Enrymor věděl, že je jich příliš mnoho. Mávnutím ruky kolem sebe vztyčil druhou bariéru. Kulky, které se o ní zastavily, vytvořily doslova olověnou stěnu, jiné prošly a zastavily se až o bariéru kolem jeho těla. Cítil nárazy pěti cizích kouzel do jeho ochranných kouzel, i do nově vztyčené bariéry. Uslyšel zvuk kulometu. Stála proti němu celá malá armáda. Bylo načase přestat si hrát.Dva pochůzkáři Los Angeleské policie zrovna končili svou obchůzku, když se z discobaru na druhé straně ulice ozvala střelba a výbuchy. Vytáhli zbraně a skočili za auto. Kus stěny domu se rozletěl v sutiny, dírou zahlédli záblesky ohromných ohnivých výbuchů, druhá a třetí část stěny se rozpadla v sutiny. Dům se začal hroutit.Šílený rámus ustal. Všude kolem byl zbořený dům a mrtvoly, pouze kolem Enrymora a Sebastiana Dorla pulzovala silová bariéra držící desítky tun sutin. V orkových očích se objevila smrt.
„Proboha. To… to není možné! Mí nejlepší lidé! Pět najatých mágů a šamanů! Co jsi sakra zač?“ Enrymor se pousmál a začal spřádat kouzlo. Proč odpovídat? Pak se ale zarazil. Něco jej zarazilo. Možná, že by jej měl nechat žít… alespoň dokud se nedozví, co chce před smrtí vědět.
„Narodil jsem se před mnoha tisíci lety. Tehdy jsem udělal největší chybu svého života. A celý jeho zbytek jsem zasvětil Magii. Jsem asi největší mág současnosti i blízké budoucnosti. Možná, že dnes už svou mocí přesahuji, nebo se alespoň rovnám pradávným Mistrům, jako byli Alchymista, Merlin nebo sama Vznešená.“ Enrymor mávl rukou a orkovo tělo padlo bez života na ještě dýchajícího trpaslíka. Pak otevřel Portál a i se svým fyzickým tělem vešel do astrálního prostoru, bariéra se bez jeho soustředění zhroutila a na místo, kde předtím stál, se zřítily tuny sutin.
…neunavitelný. Ať tě tvá Magie provází desítkami věků a stovkami smrtí… Když se o sedmadvacet hodin později ptali záchranáři právě vyproštěného trpaslíka, který byl zároveň jediným přeživším, co se stalo, dostali z něj pouze nesouvislé žvásty o smrti, tisíciletých elfech, alchymistech, vznešeném Merlinovi, Mistrovi a o tom, že mlčení může být někdy moudřejší než otevřená huba.V největším kasinu v Las Vegas se pozornost všech důležitých lidí přenesla ke stolu, u kterého se obvykle hrály Craps. Jedna překrásná, elegantní a charismatická mladá žena s krásnými, dlouhými bílými vlasy vsadila všechen svůj ohromný majetek proti jednomu mágovi, který se v případě prohry zavázal k velmi podivné proticeně. V případě jeho výhry by kasinu připadlo dvacet procent vsazené hotovosti.
Žena se zadívala na dvě šestky. Pokud měla vyhrát, musela hodit sedm. Tak se na počátku dohodli, sedmička bude nejvyšší. Milovala sedmičku. Nesnášela třináctku. Pomalu vzala kostky, měla sice velmi málo času, ale na tom nezáleželo. Kostky se nebraly rychle, nikdy. Kostky měly své kouzlo, které bylo nutno respektovat, pokud jste s nimi chtěli hrát. Kromě toho, ve hře bylo i něco jiného, něco jako jakési kouzlo Okamžiku. Celé kasino ji sledovalo. Cokoliv, co se má stát, se stane až poté, co kostky dopadnou.
Daleko odtud, v Los Angeles, položil jeden ork jednu otázku elfímu mágovi. Ten ji chtěl ignorovat, pohrdal jím, tak proč mu odpovídat? Pak se ale zarazil. Něco, jej zarazilo. A začal mluvit…
Keinyma zavřela oči a políbila kostky. Věnovala jsem vám celý život, vše, co jsem věnovat mohla… Dala jsem vám víc než kdokoliv jiný, víc, než sebe samu. Teď nechci nic víc, než váš jediný úsměv, jen jeden jediný, teď a tady… Štíhlá, krásná ruka vyhodila kostky obloukem… smrtící energie kouzla se přelila z jedné aury do druhé… Kostky dopadly na stůl, odrazily se a roztočily, jednou, podruhé, potřetí… orkovo tělo padlo bez života na ještě dýchajícího trpaslíka. Spolu s orkovým životem vyhasl i život někoho jiného. Pradávná a neskutečně mocná síla se změnila v astrální Energii… Kostky se odrazily od stěny stolu, vylétly vysoko do vzduchu a rozkutálely se zpět… Energie prořízla astrální prostor a ohromnou rychlostí zamířila přímo k Las Vegas, k jednomu kasinu, k astrálnímu tělu vzdušného elementála, který ji původně vytvořil… Kostky se zastavily, jedna se ještě naposledy otočila na jednom svém rohu a ukázala pětku.
Na druhé byla dvojka. Žena se odlehčeně usmála, pak se ale bolestně prohnula do mostu a z jejího krásného, plného hrudníku vyletěla čtvrt metru velká koule čistého bílého světla, protkaného výboji jakoby elektrické energie, která vrazila do mága a odhodila jej na stůl s ruletou. Energie prudce pokračovala ke svému cíli, který se ale náhle změnil. Vyrazil z něj svazek manových proudů nesoucích část jeho samého a přenesl se do mága naproti němu. Energie zamířila k němu. Mág se ztěžka nadechl, s tváří plnou vzpomínek elementálky před sebou, vzpomínek plných hrůzného poznání.
Byla krásná, smyslná, uhrančivá. A promluvila zrovna na něj! „…Vsadím celý svůj majetek, vše, co vidíš na těchto kontech, na jediný hod kostkami. Proti tomu chci jen jediné, pokud prohraješ, převezmeš všechny mé magické vazby a závazky, bez jakékoliv vyjímky, se všemi jejich následky…“ Těch peněz bylo tolik! Celý život by prožil v luxusu, mohl by si koupit ty nejlepší knihovny, desítky jakýchkoliv ohnisek plných orichalca! Teprve teď pochopil, co vlastně vsadil.
Energie zasáhla svůj cíl. Mág vykřikl, po jeho těle projely elektrické blesky a změnily jej v prudký vzdušný vír, který rozházel vše ve svém okolí včetně těžkých hracích stolů a hned poté zmizel kamsi do srdcí vzdušných metarovin. Keinyma se znovu usmála a pak se šťastně a hystericky rozesmála. Inumus ji přišel varovat. Čekal, že se mu zkusí postavit, ale ona tak hloupá nebyla. Ona věděla, jak je Enrymor mocný. A proto vložila svůj materiální život, vše, co skutečně měla, do rukou té, kterou tak milovala, do rukou té jediné, která dávala všemu zde smysl, do rukou Náhody. Poprvé Ji uviděla z druhé strany, tak, jak Ji až doteď viděli pouze ti, kteří vsázeli proti ní. Bylo to úžasné a ona věděla, že už nikdy nebude stejná. V již opraveném obýváku se otevřel Astrální portál, jedno ze skupiny velmistrovských kouzel, které za celou existenci kouzelníků ovládla jen malá hrstka vyvolených, kouzlo použité poprvé po mnoha tisících letech. Zavřel se ihned poté, co se jím Enrymor vrátil do Materiálního světa. Došel do ložnice, zul si boty a zcela vyčerpán nejen tou malou bitvou v discoclubu, ale hlavně otevřením dvou Portálů, padl na postel a ihned usnul.
Probudil se právě když svítalo. Nevěděl, kolik hodin naspal, protože nevěděl, kdy se vrátil, ale pochyboval, že spal míň než půl dne. Zvedl se a udělal si kávu a snídani. Zbýval už jen on a Inumus. Cítil smrt obou, které nezabil přímo, Zodena i Keinymi. Inumus a on. Jejich smrt musela ještě počkat, než se oni vrátí. Mezi tím může své okolí připravit na to, co snad tentokrát konečně vyjde. Aby pak nevznikl nějaký zbytečný chaos, sepíše závěť (při té myšlence se usmál, představa vlastní smrti pro něj stále byla tak irelevantní a neskutečná, tak absurdní, a přece tak vytouženě blízká), dá výpověď na universitě, aby za něj včas našli náhradu, rozprodá svůj několikamiliardový majetek a výtěžek dá na… nevěděl, možná na universitu, část na charitu, možná ještě stihne založit ten bar pro studenty, ke kterému se tak dlouho nedostával a dát mu zálohu na to, aby mohl pár desítek let existovat bez zisků … Zvedl se a odešel na universitu.
Auto zaparkoval jako obvykle na místo někoho z vedení university, zapálil si cigaretu (nemožnost zemřít, onemocnět nebo fyzicky chřadnout měla mnoho výhod) a podíval se na hodinky. Byl tu tři čtvrtě hodiny před začátkem své přednášky, takže jen dokouří cigaretu a začne, stejně už tam všichni budou.
Podíval se na ranní slunce a po pravděpodobně mnoha stech letech si uvědomil jeho krásu. Brzy, už brzy ji uvidí naposled… …V tom případě tě proklínám, Enrymore, proklínám tě, ať získáš svou Magii, pro kterou vše činíš, a ať si její Moc udržíš až do konce dní, věčně mladý, věčně silný, neunavitelný. Ať tě tvá Magie provází desítkami věků a stovkami smrtí, neschopného opustit tento svět jinak, než z cizí lítosti.Enrymor byl nakonec zabit, když jej Sethilian probodla jeho orichalcovým mečem z lítostmi nad dětmi, které trpěly kvůli Inumovi, jehož nebylo jinak možné zabít.
V tom případě tě proklínám, Enrymore, proklínám tě…
Bylo to tak šílené, tak… Absurdní! Neměl právo žít, ale neměl moc zemřít. Byl pravděpodobně jedinou bytostí na světě toužící po smrti, kterou nesměl a nemohl získat. Nemělo smysl prohnat si hlavou kulku, bylo nesmyslné probodnout se orichalcovým mečem, nemohlo jej zabít žádné kouzlo. Mohl by být v epicentru výbuchu nukleární bomby a bylo by to k ničemu. On tam vlastně byl. Zničilo to jeho tělo a způsobilo nekonečně mučivou bolest jeho mysli, téměř z toho zešílel, ale to by bylo příliš jednoduché. Kletba to nedovolila, navěky si Ji musel pamatovat a připomínat, to byl smysl kletby. Trvalo to týdny, než se z proudů many v astrálním prostoru znovu zformovalo jeho tělo a další měsíce, než se jeho mysl uzdravila z té šílené bolesti. Teprve tehdy si plně uvědomil hrůznost kletby, jejíž smysl mu začal docházet až s tisíciletími. Vznešená velmi dobře věděla, co říká. Ale trvalo další tisíce let od chvíle, kdy si to uvědomil, než mu došlo, že to neřekla, aby mu ublížila. To by Ona nikdy neudělala. Ne, ta kletba jej měla učit. Učit bolesti a soucitu, hodnotě života i smrti. Měla jej naučit skutečným hodnotám světa, těm, které stojí nad Magií, za Magií, pod Magií, proti Magii i s Magií. Tomu, že Magie je smyslem a středobodem všeho, ale nikoliv životní hodnotou. Může být vším, ale musí něčemu sloužit.
Ale on udělal něco, co by Vznešená nikdy nečekala. Než se před třiceti nebo čtyřiceti lety vzdal zla v sobě ve prospěch dobra, než začal toužit po smrti, poskytl se jako nesmrtelná schránka pro život jiné bytosti. Ducha ohromné moci a ještě většího zla, proti kterému se toxičtí duchové jeví jako neškodné děti. Tehdy to byl výborný obchod – On byl již nesmrtelný, zabit mohl být pouze za podmínek naprosto nepředstavitelných. Když do něj Inumus vloží svůj život, tak jej ochrání ještě více: k původní podmínce přidá ještě vyloučení jedů a běžných zbraní. Zabít ho bylo samo o sobě takřka nesplnitelné a pokud muselo být ještě navíc způsobeno magicky, proti vůli mága Enrymorovy síly, stávalo se prakticky nemožným. Výměnou za to Inumus zemře pouze v okamžiku, kdy zemře Enrymor – tj. prakticky vzato vůbec nikdy. Musel by se najít někdo s magickou silou dostatečnou na to, aby zabil bránícího se mága starého tisíce a tisíce let. Enrymor se trpce pousmál. Už několik tisíc let vlastně ani nevěděl, jak přesně je vlastně starý. Doby, ve kterých kdysi žil, už pro nikoho kromě něj neexistovali ani jako historie, ani jako legendy, byly zde pouze jeho vzpomínky, ostré a bolestivě jasné, i když i on si již mnohokrát položil otázku, zda se to vše stalo, zda to není jen v jeho hlavě. Možná právě proto u sebe nosil tu lahvičku, nejen jako připomínku ceny, kterou je nutno platit, ale jako něco, co spojovalo minulost s přítomností, něco, co mu neustále dokazovalo, že nic není pouhý sen, ale skutečnost.
Dnes se to již jako tak výtečný obchod nejevilo. Doby, kdy chtěl žít věčně, byly pryč, s Probuzením pochopil, navrátivší se magie mu dala sílu podívat se na vše ve skutečném světle a on poznal, co se mu Vznešená snažila kdysi říct. Třikrát se pokusil najít lidi, kteří by ho dokázali zabít. Pokaždé se mu to povedlo. Pokaždé se zjevil Inumus a zabil je předtím, než zasadili smrtelnou ránu. Zasloužil si to. Za tisíce a tisíce let cynismu, pohrdání a arogance, zasloužil si to za krev tisíců, možná i deseti nebo statisíců lidí, jejichž krev byla na jeho rukou. Ale Inumus ne, pokud on, Enrymor, neměl právo zemřít, pak Inumus rozhodně neměl právo žít. Ale Inumus nemohl zemřít, dokud bude žít on a on nezemře, dokud bude žít Inumus, protože ten se postará o to, aby on nezemřel. Byl to začarovaný kruh, Inumus by musel zemřít k tomu, aby mohl Inumus zemřít, nebyl zde žádný způsob jak to obelstít. Mnohokrát to zkusil a už to dávno vzdal.
Jenže oči toho mága, co přišel s tou elfkou, mu nedávaly pokoj. Byla v nich touha po Magii, vytrvalost, jakou měl kdysi i on. Proč ji ztratil? Bylo to k zešílení, hledat způsob, jak zemřít, když věděl, že to nejde. Nikdo jej nezačne litovat tak rychle, aby jej Inumus nezastavil. To nejde. JE TO NEMOŽNÉ! Oči toho mága… jeho vlastní oči… Proklínám… Nejde to! Elfka vracející mu meč: „…Já ti to totiž přeju.“… Až do konce dní… Inumus musí zemřít! NEJDE TO! Smutný Výraz vznešené když vyslovovala kletbu… než z cizí lítosti… Néééééééééééééééé! Než z cizí lítosti… věčně mladý, věčně silný, neunavitelný… Až do konce dní… Néééééééééééééééé! Než z cizí lítosti… Inumus musí zemřít… Inumus, Inumus, Inumus………….. „Né!“ Enrymor ztratil ve zlosti kontrolu nad tím, co dělá. Rukou mrštil polštář proti stěně a vyslal za ním ničící kouzlo. Vzduch se zavlnil zaklínadlem, ale Enrymor jej v momentálním šílenství nenamířil jen proti polštáři, ale proti všemu, co viděl. Polštář se roztrhal na tisíce kousků, hi-fi věž, trideo, několik reprobeden a obrazovka videotelefonu se spolu s lustrem a lampami roztříštily ve smršti modrých blesků elektřiny, stůl a křesla se roztřískaly, stěna mezi obývákem a kuchyní se rozpadla na jednotlivé, napůl rozdrcené cihly a rozsypala se. Nic v Enrymorově zorném úhlu již neexistovalo. Zaklínadlo vržené proti více než dvěma desítkám cílům se vrátilo zpět v podobě odlivu a vrhlo Enrymora proti gauči takovou silou, že jej s ním převrátilo a polomrtvého a v chvilkovém bezvědomí jej poslalo v několika otočkách až ke stěně.
Enrymor, napůl v leže, napůl opřený zády o stěnu, ztěžka zamrkal a vydal poněkud neartikulovaný zvuk. Inumus. Najednou se mu řešení zjevilo v celé své prosté kráse. Inumus musí zemřít a Inumus sám je k tomu klíčem. Jaká ironie.
Ale nejdřív je nutné splatit některé dluhy a srovnat některé účty. Enrymor se natáhl po mobilu. Vyzváněl dlouho. Pak to zvedla.
„Sethillian Tinegil Ethir? Tady Enrymor, vzpomínáš? Dobrá… zavolám za chvíli.“ Položil to. Vrátil se ve vzpomínkách a snažil se vzpomenout si, jestli byli i za časů jeho mládí děti tak posedlé sexem. Tedy, děti. Je jí dvaadvacet a celá společnost ji považuje za dospělou. On vlastně taky, příliš dlouho žil mezi lidmi. Co v něm vlastně ještě zůstávalo elfí? To, co na každém dnešním elfovi, vůbec nic. Nebo možná všechno. Vždyť si už skoro ani nepamatoval, jací elfové kdysi byli, přesto si přesně a do detailu pamatoval tvář každého koho zabil, každého, komu ublížil. Musí to skončit. Dřív, než se zase propadne do své cynické stránky. Cítil, jak je den ode dne zase arogantnější a bezohlednější, musí už konečně zemřít, a tentokrát už navždy.Následující část se týká toho, že Inumus byl vůdčím jedincem skupiny několika spirit, kde každá z nich vložila svůj život do jednoho jiného jedince. S výjimkou jedné z nich byly všechny tyto spirity hnusné, kruté a zlé. Enrymor se cítil být součástí téhle pohromy, protože byl předtím součástí jejich rituálů - pozn. autoraDveře výtahu se otevřely. Dva trollové dovnitř namířili lehké kulomety. Pak oba odletěli pár metrů zpátky v oslňujícím záblesku ohně. Z výtahu vyšel trochu vyšší a velmi hezký elf. Mág v rohu, který si až příliš pozdě uvědomil, s jakou lehkostí elf prorazil jeho obranu, kterou chránil trolly, proti němu poslal ohnivý blesk. Enrymor mu nevěnoval ani zlomek své pozornosti, chránila jej dávno seslaná, oživená a velmi mocná kouzla. Blesk se o ně neškodně roztříštil. Enrymorova ruka se v chůzi pohnula v nepatrném pokynutí do strany, spíše ze zvyku než ze skutečné potřeby. Mágovo tělo se pod silou blesku roztrhalo na několik částí. Na tváři půvabné, okouzlující a překrásné (ale pravděpodobně trochu prostoduché) elfí sekretářky se objevil smrtelný strach. Bez povšimnutí prošel kolem ní. Dveře, nebo spíše malá brána, se před ním bez jakéhokoliv znatelného úsilí roztříštily, dřevěné obložení se rozlétlo na malé třísky, zatímco pancéřové pláty se jen roztrhaly a zkroutily.
…proklínám tě, ať získáš svou Magii, pro kterou vše činíš…
V místnosti seděl Karl Belke i s Ferlegem a zjevně probíraly nějaké plány. Karl se probral první.
„Enrymore? Co tu chceš!?“
„Víš, z celý tý čtveřice jsem vás dva nesnášel vždycky a nejvíc. Na rozdíl od ostatních jste vždycky byli a pořád jste prostě jen další bezcharakterní idioti. Takový sem nenáviděl i ve svém nejtemnějším období.“ Ferleg zjevně zvážněl.
„Inumus tě zničí, Enrymore.“
„To těžko, vždycky jsem byl mocnější než on. Ani si nedokážeš představit o kolik. A i kdyby, tak by mi tím udělal pouze ohromnou radost.“
„Co tím…“ Začal Belke, ale Ferlegovi došlo, že hra skončila. Změnil se do své pravé podoby, v ohromnou masu vody, a vrhl se na Enrymora. Ten jej všemi mágy i šamany oblíbeným manovým bleskem bez zájmu rozvrátil, masa vody se zmenšila, změnila se ve spršku cákanců a na Enrymora dopadlo již pouze pár kapek, které okamžitě zmizely kamsi do srdce vodních metarovin.
„Sbohem, Karle.“
„Co? Ne! Počkej!“ Fyzicky vzato se na něj Enrymor pouze díval. Karl Belke se zhroutil bez života k zemi. Enrymor se trpce usmál, nečekal zázraky, ale i tak byl odpor kladený jeho kouzlu více než slabý. Otočil se a vyšel z kanceláře, u výtahů se ale zastavil a vrátil se k sekretářce bledé strachem. Natáhl ruku a pronesl zaklínadlo. Z jeho ruky sjely rudozlaté blesky. Ozvalo se tříštění skla.
„Netýkalo se tě to, zkus na to zapomenout, hm?“ Elfka seděla jako přimražená celé minuty. Pak teprve se odvážila vzít do ruky střepy původně jako pěst velkého skleněného těžítka na papíry, pouhé ozdoby. Která byla nyní hromádkou krásně broušených briliantů.Stíny podzemních katakomb Seattlu byly plné nebezpečných tvorů. Enrymor jimi procházel s jistotou někoho, kdo ví, že je z nich ze všech nejstrašnější. Před ním vzplanul vzduch a zjevil se člověk s dlouhými rudými vlasy.
„Enrymore. Rád tě vidím. Co zde potřebuješ? Hledáš Inuma?“
„Ne. Hledám tebe.“
„Mě? Proč mě? Jak ti můžu pomoct?“
„Můžeš mi ušetřit práci a zemřít sám.“
„Ha, to je… Ah. To není vtip.“ Ernum jej začal pomalu obcházet.
„Nemá cenu mluvit, lidé jako ty nejednají spontánně. Určitě víš, co a proč děláš a zajisté znáš i všechny následky.“
„Ano.“
Ernum se zastavil. „Oba víme že jsi mocnější.“
„Ano.“
„Začni.“ Enrymor se chystal seslat kouzlo. Pak se zastavil. Ernum byl nepřítel, který si zasloužil více než pouhé dostačující kouzlo. Byl to někdo, kdo si zasloužil alespoň uznání. Za to, že to nebyl bezmyšlenkový vrah. Za to, že věděl koho a proč zabíjí. Za to, že byl víc než… zrůda. Enrymor se napřáhl v širokém gestu, prsty spletl do symbolů moci, vyslovil zaklínadlo v plné síle. Alespoň to mohl udělat na důkaz svého uznání. Ernum se kouzlu postavil celou svou, celkem nemalou, silou, přestože od počátku věděl, že je to zbytečné. Vzplanul a zmizel kdesi v metarovinách. Enrymor s ledabylým gestem mávl rukou přes rameno:
„Sbohem, Naraghare.“
Upír, který mu skákal na záda, se rozpadl v prach, čímž se Ernumovi navždy uzavřela cesta zpět do Přírodní úrovně.
…vše činíš, a ať si její Moc udržíš až do konce dní…Enrymor vešel do Džungle a zašel ke stolu v rohu a přisedl si k celkem nijak hezké, trochu špinavé a neupravené ženě popíjející pivo a kouřící lacinou cigaretu.
„Čekala jsem tě.“ Měla chraplavý hlas.
„Opravdu?“
„Svazuje nás kouzlo, nezapomínej. Cítila jsem jejich smrt. Byla jsem v Seattlu, to znamená při cestě. Před někým tvé moci se nemá smysl skrývat, našel by jsi mě do několika dnů. Když mám zemřít, tak alespoň s hrdostí a ctí.“
„Hm. Kde je Zoden?“ Filipa Zirves se trpce zasmála.
„Jakou by pro tebe Zoden představoval překážku? Jsi mocnější než Inumus. Kromě toho, nechci aby byl ten hlupák u mé smrti, naší dohodou mi posloužil dobře, ale ráda ho za to mít snad nemusím.“
„Ne, to…“ Filipa se široce rozmáchla a celou hospodu pohltil prudký zášleh ohně. Byl zcela destruktivní, Filipě bylo jasné, že má jen jeden pokus. Buď ten, nebo to bude jedno, vůbec jí nezáleželo na ní samotné. Malá část síly kouzla pronikla skrze Enrymorova ochranná kouzla. Nepotřeboval příliš mnoho své síly na její potlačení. Usmál se. Filipě patřila trocha obdivu. Bojovala až do konce a zemřela podle svého, jako pravý aligátor, jehož totem vzývala.
…až do konce dní, věčně mladý, věčně silný, neunavitelný… Hospoda Džungle byla zcela zdevastovaná kouzlem. V jednom jejím rohu ležela šamanka, kterou zabilo její vlastní kouzlo. Na tváři měla úsměv, bránila se. Zemřela z vlastní vůle, nikoliv rukou někoho jiného. Zemřela tak, jak si vždy přála.Kdesi v Seattlu ležela k smrti vystrašená lidská žena na podlaze a po tvářích jí tekly proudy slz. Byt kolem ní byl zcela zničený, její milenec mrtvý. Nad ní se vznášelo něco, co mělo lidskou podobu.
„Né… Pro… Prosím. Kdo… Kdo jsi?“ Stvoření odpovědělo tichým, děsivým hlasem, ze kterého šlo něco víc než pouhý děs.
„Jsem Zoden… Jsem tvá pomalá smrt…“ Napřáhl ruku s pařáty, pak zavřeštěl bolestí a ve vzduchu se prohnul do mostu. Z pusy a nosu mu vytryskl oheň.
„Áááá… To nééééééé…….!!!!“ Rozpadl se v prach, ten dopadl na zem a zmizel. Všude zavládl klid rušený pouze tichým vzlykotem.Zábava v jednom discobaru v Los Angeles jela naplno, člověk zde neslyšel vlastního slova, lidé tančili, pili, kouřili, bavili se. Enrymor vyšel do prvního patra a došel ke stolu plnému lidí, jednoho odhodil pohledem pryč a sedl si na jeho místo. Podíval se na orka naproti.
„Ahoj Sebastiáne.“
„Enrymore. Jsi tu brzo.“
„Čekal jsi mě?“
„Ano.“ Usmál se ork. „Inumus se stavil a zmínil se, že jsi zešílel.“
„Je tu?“
„Ne.“ Enrymor se na něj se zájmem podíval.
„Víš, všechny ty ostatní jsem zabil, abych zničil duchy, kteří s nimi byli svázaný. Ty, ty budeš vyjímka. Smrti Keinymi mi bude docela líto, na rozdíl od všech ostatních nebyla zlá. Ale protože jsem zabil Ernuma, tak musíš z principu zemřít i ty.“ Ork zavrtěl hlavou.
„Moc nespěchej, brácho.“ Tleskl. A skočil pryč. Všichni okolo vytáhli zbraně. Všichni okolo vystřelili. Do Enrymora narazily první kulky od těch nejrychlejších a zastavily se o jeho ochranná kouzla. Enrymor věděl, že je jich příliš mnoho. Mávnutím ruky kolem sebe vztyčil druhou bariéru. Kulky, které se o ní zastavily, vytvořily doslova olověnou stěnu, jiné prošly a zastavily se až o bariéru kolem jeho těla. Cítil nárazy pěti cizích kouzel do jeho ochranných kouzel, i do nově vztyčené bariéry. Uslyšel zvuk kulometu. Stála proti němu celá malá armáda. Bylo načase přestat si hrát.Dva pochůzkáři Los Angeleské policie zrovna končili svou obchůzku, když se z discobaru na druhé straně ulice ozvala střelba a výbuchy. Vytáhli zbraně a skočili za auto. Kus stěny domu se rozletěl v sutiny, dírou zahlédli záblesky ohromných ohnivých výbuchů, druhá a třetí část stěny se rozpadla v sutiny. Dům se začal hroutit.Šílený rámus ustal. Všude kolem byl zbořený dům a mrtvoly, pouze kolem Enrymora a Sebastiana Dorla pulzovala silová bariéra držící desítky tun sutin. V orkových očích se objevila smrt.
„Proboha. To… to není možné! Mí nejlepší lidé! Pět najatých mágů a šamanů! Co jsi sakra zač?“ Enrymor se pousmál a začal spřádat kouzlo. Proč odpovídat? Pak se ale zarazil. Něco jej zarazilo. Možná, že by jej měl nechat žít… alespoň dokud se nedozví, co chce před smrtí vědět.
„Narodil jsem se před mnoha tisíci lety. Tehdy jsem udělal největší chybu svého života. A celý jeho zbytek jsem zasvětil Magii. Jsem asi největší mág současnosti i blízké budoucnosti. Možná, že dnes už svou mocí přesahuji, nebo se alespoň rovnám pradávným Mistrům, jako byli Alchymista, Merlin nebo sama Vznešená.“ Enrymor mávl rukou a orkovo tělo padlo bez života na ještě dýchajícího trpaslíka. Pak otevřel Portál a i se svým fyzickým tělem vešel do astrálního prostoru, bariéra se bez jeho soustředění zhroutila a na místo, kde předtím stál, se zřítily tuny sutin.
…neunavitelný. Ať tě tvá Magie provází desítkami věků a stovkami smrtí… Když se o sedmadvacet hodin později ptali záchranáři právě vyproštěného trpaslíka, který byl zároveň jediným přeživším, co se stalo, dostali z něj pouze nesouvislé žvásty o smrti, tisíciletých elfech, alchymistech, vznešeném Merlinovi, Mistrovi a o tom, že mlčení může být někdy moudřejší než otevřená huba.V největším kasinu v Las Vegas se pozornost všech důležitých lidí přenesla ke stolu, u kterého se obvykle hrály Craps. Jedna překrásná, elegantní a charismatická mladá žena s krásnými, dlouhými bílými vlasy vsadila všechen svůj ohromný majetek proti jednomu mágovi, který se v případě prohry zavázal k velmi podivné proticeně. V případě jeho výhry by kasinu připadlo dvacet procent vsazené hotovosti.
Žena se zadívala na dvě šestky. Pokud měla vyhrát, musela hodit sedm. Tak se na počátku dohodli, sedmička bude nejvyšší. Milovala sedmičku. Nesnášela třináctku. Pomalu vzala kostky, měla sice velmi málo času, ale na tom nezáleželo. Kostky se nebraly rychle, nikdy. Kostky měly své kouzlo, které bylo nutno respektovat, pokud jste s nimi chtěli hrát. Kromě toho, ve hře bylo i něco jiného, něco jako jakési kouzlo Okamžiku. Celé kasino ji sledovalo. Cokoliv, co se má stát, se stane až poté, co kostky dopadnou.
Daleko odtud, v Los Angeles, položil jeden ork jednu otázku elfímu mágovi. Ten ji chtěl ignorovat, pohrdal jím, tak proč mu odpovídat? Pak se ale zarazil. Něco, jej zarazilo. A začal mluvit…
Keinyma zavřela oči a políbila kostky. Věnovala jsem vám celý život, vše, co jsem věnovat mohla… Dala jsem vám víc než kdokoliv jiný, víc, než sebe samu. Teď nechci nic víc, než váš jediný úsměv, jen jeden jediný, teď a tady… Štíhlá, krásná ruka vyhodila kostky obloukem… smrtící energie kouzla se přelila z jedné aury do druhé… Kostky dopadly na stůl, odrazily se a roztočily, jednou, podruhé, potřetí… orkovo tělo padlo bez života na ještě dýchajícího trpaslíka. Spolu s orkovým životem vyhasl i život někoho jiného. Pradávná a neskutečně mocná síla se změnila v astrální Energii… Kostky se odrazily od stěny stolu, vylétly vysoko do vzduchu a rozkutálely se zpět… Energie prořízla astrální prostor a ohromnou rychlostí zamířila přímo k Las Vegas, k jednomu kasinu, k astrálnímu tělu vzdušného elementála, který ji původně vytvořil… Kostky se zastavily, jedna se ještě naposledy otočila na jednom svém rohu a ukázala pětku.
Na druhé byla dvojka. Žena se odlehčeně usmála, pak se ale bolestně prohnula do mostu a z jejího krásného, plného hrudníku vyletěla čtvrt metru velká koule čistého bílého světla, protkaného výboji jakoby elektrické energie, která vrazila do mága a odhodila jej na stůl s ruletou. Energie prudce pokračovala ke svému cíli, který se ale náhle změnil. Vyrazil z něj svazek manových proudů nesoucích část jeho samého a přenesl se do mága naproti němu. Energie zamířila k němu. Mág se ztěžka nadechl, s tváří plnou vzpomínek elementálky před sebou, vzpomínek plných hrůzného poznání.
Byla krásná, smyslná, uhrančivá. A promluvila zrovna na něj! „…Vsadím celý svůj majetek, vše, co vidíš na těchto kontech, na jediný hod kostkami. Proti tomu chci jen jediné, pokud prohraješ, převezmeš všechny mé magické vazby a závazky, bez jakékoliv vyjímky, se všemi jejich následky…“ Těch peněz bylo tolik! Celý život by prožil v luxusu, mohl by si koupit ty nejlepší knihovny, desítky jakýchkoliv ohnisek plných orichalca! Teprve teď pochopil, co vlastně vsadil.
Energie zasáhla svůj cíl. Mág vykřikl, po jeho těle projely elektrické blesky a změnily jej v prudký vzdušný vír, který rozházel vše ve svém okolí včetně těžkých hracích stolů a hned poté zmizel kamsi do srdcí vzdušných metarovin. Keinyma se znovu usmála a pak se šťastně a hystericky rozesmála. Inumus ji přišel varovat. Čekal, že se mu zkusí postavit, ale ona tak hloupá nebyla. Ona věděla, jak je Enrymor mocný. A proto vložila svůj materiální život, vše, co skutečně měla, do rukou té, kterou tak milovala, do rukou té jediné, která dávala všemu zde smysl, do rukou Náhody. Poprvé Ji uviděla z druhé strany, tak, jak Ji až doteď viděli pouze ti, kteří vsázeli proti ní. Bylo to úžasné a ona věděla, že už nikdy nebude stejná. V již opraveném obýváku se otevřel Astrální portál, jedno ze skupiny velmistrovských kouzel, které za celou existenci kouzelníků ovládla jen malá hrstka vyvolených, kouzlo použité poprvé po mnoha tisících letech. Zavřel se ihned poté, co se jím Enrymor vrátil do Materiálního světa. Došel do ložnice, zul si boty a zcela vyčerpán nejen tou malou bitvou v discoclubu, ale hlavně otevřením dvou Portálů, padl na postel a ihned usnul.
Probudil se právě když svítalo. Nevěděl, kolik hodin naspal, protože nevěděl, kdy se vrátil, ale pochyboval, že spal míň než půl dne. Zvedl se a udělal si kávu a snídani. Zbýval už jen on a Inumus. Cítil smrt obou, které nezabil přímo, Zodena i Keinymi. Inumus a on. Jejich smrt musela ještě počkat, než se oni vrátí. Mezi tím může své okolí připravit na to, co snad tentokrát konečně vyjde. Aby pak nevznikl nějaký zbytečný chaos, sepíše závěť (při té myšlence se usmál, představa vlastní smrti pro něj stále byla tak irelevantní a neskutečná, tak absurdní, a přece tak vytouženě blízká), dá výpověď na universitě, aby za něj včas našli náhradu, rozprodá svůj několikamiliardový majetek a výtěžek dá na… nevěděl, možná na universitu, část na charitu, možná ještě stihne založit ten bar pro studenty, ke kterému se tak dlouho nedostával a dát mu zálohu na to, aby mohl pár desítek let existovat bez zisků … Zvedl se a odešel na universitu.
Auto zaparkoval jako obvykle na místo někoho z vedení university, zapálil si cigaretu (nemožnost zemřít, onemocnět nebo fyzicky chřadnout měla mnoho výhod) a podíval se na hodinky. Byl tu tři čtvrtě hodiny před začátkem své přednášky, takže jen dokouří cigaretu a začne, stejně už tam všichni budou.
Podíval se na ranní slunce a po pravděpodobně mnoha stech letech si uvědomil jeho krásu. Brzy, už brzy ji uvidí naposled… …V tom případě tě proklínám, Enrymore, proklínám tě, ať získáš svou Magii, pro kterou vše činíš, a ať si její Moc udržíš až do konce dní, věčně mladý, věčně silný, neunavitelný. Ať tě tvá Magie provází desítkami věků a stovkami smrtí, neschopného opustit tento svět jinak, než z cizí lítosti.Enrymor byl nakonec zabit, když jej Sethilian probodla jeho orichalcovým mečem z lítostmi nad dětmi, které trpěly kvůli Inumovi, jehož nebylo jinak možné zabít.
| < Konec > | |
| Míjející věky | |
Napsal sirien
29.11.2007
Podobné články