Já.

Nejprve bych se asi měl představit. Je mi dvacet a mám normální jméno, ale už jsem si tak nějak zvykl na to, že jsem prostě Sirien. Ten nick má minulost, ale není až tak zajímavá. Měl jsem dneska vcelku normální den, až do té chvíle, kdy jsem měl tu autonehodu. Dalo by se říct, že to nebyla moje chyba. Rozhodně ne z pohledu dopravních předpisů. Jenomže, jak mě učil táta, když mě učil řídit, tyhle kecy na silnici neplatěj. Vždycky, když se něco stane, to je moje chyba.
Táta mě učil řídit a naučil mě vlastně všechno co mohl, jenže praxe je v tomhle směru valná většina. Jel jsem po hlavní, a tak jsem měl přednost. Jenže... přednost je to, co na silnici velice často nedostanete, to mě naučil taky. Stejně tak mě ale učil, že se na silnici musím chovat asertivně, abych ostatní nemátl. Ten chlap se netvářil, že mě chce pustit, ale já jsem nezpomalil, chtěl jsem mu ukázat, že tu přednost chci. Jenže on mě neviděl. Telefonoval? Nevím. Každopádně do mě naletěl. Dost rychle. Naboural sice ze strany spolujezdce, ale náraz mi trhl hlavou a já se praštil spánkem o hranu sloupku.
Teď ležím na silnici a nade mnou se míhají hlasy a záblesky. Nevím vlastně, co se děje."No tak!! pomoz mi s ním!"
"Hned, moment."
"Žádný moment, musíš mi pomoct!"
"Už tam sem."
"Nemám tep... ztratil tep!"
Stojím vedle toho všeho. Přede mnou je zničené auto... byla to jen felicie, ale měl jsem ji rád. Něco málo jsem si s ní už najezdil i prožil. Zvláštní, najednou člověk necítí emoce.
"EMOCE PATŘÍ K TĚLU. MÁ TO CO DĚLAT SE ŽLÁZAMI A TAK". Vedle mě stojí postava v kápi s kosou. Zpod kápě je vidět lebka a v očních důlcích dva modré plamínky místo očí. Nijak mě to nepřekvapuje.
"Smrť? To jsem nečekal."
"NE."
"Takže... teď by mělo následovat to, čemu věřím, ne?"
"ANO."
"Jenže já věřil, že po smrti nic není."
"NE. TYS VĚŘIL, ŽE O TOM NIC NEVÍŠ." Přebírám si to. "Aha. A jak se to řeší?"
"OBVYKLE TO JE OBTÍŽNÉ. U TEBE JE TO TROCHU ZVLÁŠTNÍ PŘÍPAD." Krajina okolo se pomalu změnila, ani jsem si nevšiml. Stojíme na černém písku, na rovné poušti od obzoru k obzoru. Nad námi je černá obloha bez hvězd. Napadá mě, že ty hvězdy zde schází, hodily by se sem. Okolo je světlo beze zdroje. "ZA SVÉHO ŽIVOTA JSI OPLÝVAL VELKOU PŘEDSTAVIVOSTÍ, A TAKÉ VELKÝM SEBEVĚDOMÍM A VÍROU VE VLASTNÍ FANTAZII. TVÉ SEBEVĚDOMÍ A PŘESVĚDČENÍ O TVÉ KREATIVITĚ DALO TVÉ FANTAZII NEOBVYKLOU SÍLU." Tohle zpracovávám trochu déle.
"Takže... mým posmrtným životem bude jeden ze světů, které jsem stvořil ve své fantazii? Mohu si z nich vybrat? Nebo si vytvořit nějaký další?"
"ANO. POTOM. NEJPRVE JSOU ZDE ALE NĚKTEŘÍ, KTEŘÍ BY SI S TEBOU RÁDI PROMLUVILI." To mi nedává moc smysl, ale vůbec se mi to nelíbí. Za svého života jsem naštval spoustu lidí, byl jsem arogantní a velice přímý ve vyjadřování toho, co si myslím. Ale nikdo z nich přece ještě nezemřel... jenže, co znamená čas na místě jako je tohle? "BRZY PŘIJDOU. JÁ ALE MUSÍM JÍT. HODNĚ ŠTĚSTÍ." Smrť se otočil a učinil několik kroků. Vzdálil se jimi víc, než by bylo v normálním světě možné.
"Počkej! Chci se zeptat jen na jednu věc!" Smrť se zastavil, ale neotočil.
"ANO?"
"Můj děda... jak se má?"
Smrť chvíli mlčel. "MÁ SE TAK, JAK SE MÍT CHTĚL." Má se tak, jak se mít chtěl? To tu může znamenat cokoliv... jenže, kdo by se chtěl mít špatně? Smrť zmizel. Stojím tu a čekám. Co mi zbývá?