Lov

Minipovídka stvořená mezi kávou a koláčkem....
Napsal Merlin
Protáhl si svaly a několikrát rozevřel a sevřel prsty, aby se mu prokrvily. Slabě přivřel oči, když skrz rozbitou prosklenou střechu staré haly na pár okamžiků proniklo slunce. Tisíce skleněných střepů, kterými byla posázena zaprášená podlaha, se zatřpytilo ve zlatavém reji a na ztemnělých nosnících a dávno nepoužívaných strojích se roztančily odrazy slunečního jasu. Ve vzduchu se vznášely částečky prachu a vířily v slabých poryvech průvanu. Vše trvalo jen okamžik a pak slunce opět podlehlo těžkým temným mrakům a ukrylo se v jejich baldachýnu.

Na okamžik se uvolnil a pousmál. Vše bylo jako tenkrát. Je to už tak dávno a přitom mu to připadalo jakoby to bylo včera.



Stál ukrytý ve stínu vysokého nosníku a v ranním chladu dýchal jen velmi mělce, aby ho pára stoupající od jeho rtů neprozradila. Věděl, že se tu dnes objeví. Musel. Bylo to nejlogičtější. Stará továrna daleko od lidí. Tuhle příležitost si nemohl nechat ujít ani jeden z nich. Žádní svědci, žádní náhodní ranění.

Sledoval každý kout a ruce v bezprstých kožených rukavicích objímaly ohmataný jílec meče. Občas je rozevřel a sevřel. Do čela mu spadl neposlušný pramen světlých vlasů. Úsporným pohybem druhé ruky je umístil za ucho, avšak věděl, že tam dlouho nevydrží. Měl by se ostříhat.

Z úvah ho vyvedl zvuk. Jen slabé prasknutí skleněného střepu drceného podrážkou boty. Je tady.

Mezi starými stroji se objevila postava. Obezřetně se rozhlédla a sledovala vysokou vrstvu prachu, která byla narušena pouze stopami krys. Postava se zdála spokojená a vstoupila do prostotu pod skleněnou střechu. Náhle se přes léty a špínou zašedlé skleněné tabule nesměle prodraly paprsky slunce a ozářily postavu.

Byl to muž. Vysoký přes šest stop a pod tmavým koženým pláštěm se mu dmula obrovská ramena. Snad až příliš velká na to, aby pocházela jen z posilování. Obličej, orámovaný hustými světlými vlasy, byl skutečně velmi hezký. Symetrický nos, pevná brada, vystouplé lícní kosti a blankytně modré oči. Srdce mladých dívek i zralých žen by zaplesalo. Přesto však na něm byla zjevná únava.

Druhý muž vystoupil ze stínu nosníku a vkročil do světla. I on měl vysokou a svalnatou postavu. I jeho tvář byla s několikadenním strništěm mužně krásná a vyzařovala z ní vnitřní síla.

„Zdravím tě, Michaeli,“ promluvil první muž a slabě se usmál. „Věděl jsem, že někdo přijde. Nečekal jsem ale přímo tebe. Je to pocta.“ Smutně se zasmál.

„I já tebe, Gabe,“ přikývl muž a obejmul pevně jílec. Pod nohama mu zakřupalo sklo.

„Přišel jsi sám?“ zeptal se Gabe a rozhlédl se. „Copak jsi mi přinesl? I když to nejspíš tuším.“

„Pozdravuje tě. Chybíš mu. Chce si s tebou promluvit. Chce, aby ses vrátil,“ promluvil Michael a dál se pomalu pohyboval v kruhu. S každým krokem bylo prasknutí skla hlasitější. Zvířené obláčky prachu radostně tančily v paprscích světla.

„Ale bratře, vždyť znáš moji odpověď,“ pronesl tiše Gabe a opřel se zády o mohutný obráběcí stroj. Michael zastavil v půli kroku.

„Chci ji slyšet, Gabe. Chci vědět proč?“

„Proč? Zeptej se sám sebe, proč!“ unaveně pronesl.

„Já to netuším bratře. Měl jsi všechno, mohl jsi všechno a ty přitom odejdeš. Víš, že nás nejde opustit. Buď jsi s námi, nebo jsi proti nám. Není nic kolem. Podívej se na sebe. Jsi jen zlomek své slávy a moci. Netuším proč jsi odešel, proč sis vybral život…“

„Život psance?“ skočil mu do řeči Gabe. „Protože i když nic nemám, mám vše. Jsem svobodný. Skutečně svobodný. Nesvázaný podivnými zákony. Zodpovídám se své vlastní morálce. Ne morálce někoho jiného.“

Michael se nadechl k odpovědi, ale polknul ji. Chvíli mlčel, než pronesl hlubokým hlasem.

„Nemluv o morálce Gabe! Jdeš proti spravedlivému řádu! Narušuješ jej. Neposloucháš jeho zákony!“

„Na téma morálka můžeme mluvit dlouho bratře, ale nejspíš by se ti to moc nelíbilo. Kolik už jsi ulovil našich sourozenců? Jak dopadli? Vrátili se? Zabíjíš vlastní krev, Michaeli! A já? Já jsem zkažený! Proto jsem přišel sem, i když jsem věděl, že mě tady najdeš. Proto jsem přišel sem, kde neohrozíme nikoho jiného, protože oba víme, že přijde co musí. Ano, nenásleduju váš řád, vaše zákony. Miluji jemné víno… chuť krvavého steaku, hebkou kůži ženy… baseball. Miluji život Michaeli, a proto volím to co volím,“ řekl Gabe a pomalu se odpoutal od stroje a začal sundávat plášť.

„Pak mi ale nedáváš jinou možnost,“ pronesl dutě Michael a setřepal z ramen svůj plášť. V slunečním proudu světla se zaskvěla nádherná bělostná křídla a rozvířila prach v divokém stacadu.

„Je mi to moc líto Gabrieli, ale opravdu mi nedáváš jinou možnost,“ povzdechl si Michael a ladným pohybem tasil vyleštěný meč, pokrytý na čepeli zlatavými runami.

„I mě je tě líto Michaeli“ odhodil plášť i Gabriel a vytasil téměř totožný meč, jako jeho bratr. I jeho křídla rozehnala prach a jeho drobné částečky se točily ve vzduch společně s několika bílými peříčky.

Michael se postavil do střehu a jeho rty zašeptaly několik slov. Zlaté nápisy na čepeli se rozežhnuly rudým žárem. Peříčko, které vánek nahnal blízko meči, vzplanulo a jako černá saze se rychle snášelo k zemi.

„Tak na to nakonec došlo,“ Gabriel zavrtěl hlavou a vyplivl žvýkačku. Další potěšení pozemského života. „Pak tedy do střehu.“

Gabriel naznačil výpad a jeho bratr úder vykryl. Pak sám zaútočil a ztichlou halu naplnily kovové nárazy dvou mečů. Oba bratři kolem sebe tančili a žhnoucí Michaelův meč opisoval zářivé oblouky. Čas se slil do jednoho okamžiku.

Den pokročil a slunce se sklánělo k západu. Hala se nořila do temnoty, prozařované pouze svitem žhnoucích nápisů na čepeli meče. Oba bratři stáli proti sobě a krev z jejich ran kapala na podlahu, kde se společně s prachem mísila do hustých hrudek. Rudá tekutina na čepeli Michaelova meče se škvířila v žáru a rychle se vypařovala. Spustil hrot k zemi. O pár okamžiků později se na starou podlahu tovární haly sesunul i Gabriel a na tváři měl spokojený úsměv. Zavřel oči.

Michael ho lehce pohladil po křídlech. Plakal. Nezněly trumpety, nezpívaly nebeské chóry. Bylo ticho.



Michael zavrtěl hlavou. Bylo to tak dávno. Stále cítí na dlani dotyk jeho jemného peří, jeho horkou krev. Než opět upadl do nebezpečných vzpomínek, vyrušil ho zvuk. Slabé zapraskání skla pod podrážkou.

Už je tady. Věděl, že sem přijde. Jako tenkrát. Hala daleko od lidí, daleko od těch, kterým by se mohlo něco stát.

Michael vyplivl žvýkačku a vyšel ze stínu.

„Zdravím tě, Natanaeli. Věděl jsem, že někdo přijde. Dříve nebo později. Čekal jsem, že to budeš ty. Je to pocta.“

“I já tebe zdravím, bratře Michaeli. Přináším ti pozdrav…“
Napsal Merlin 03.06.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 11 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.19553089141846 secREMOTE_IP: 54.144.6.40