Moc

Obsah článku:
O dva měsíce později, pozdě odpoledne, se objevil první dopis. Chybělo k němu jakékoli vysvětlení, adresa - prostý list papíru, který ležel otevřený na Danielově lůžku. Zpočátku myslel, že je ten list určen jemu. Ale jak se do něj začetl, viděl, že to píše někdo jiný někomu jinému... kdo a komu? A hlavně, proč je ten list položen na jeho lůžku, v jeho cele?
"Ptáš se mne, Otče, jak jsme spokojeni s novým biskupem země, Danielem. Krátce a jedním slovem řečeno - pramálo. Neboť on není tím, koho by každý očekával pod vznešeným označením biskupa země a pastýře lidu. Ten má být mužem učeným, klidným, důstojným už svojí osobou; poslušným synem tvojí Svatosti, ale přísným učitelem svému lidu. A nejen kázat vodu, ale i vodu pít; nejen volat po mravnosti, ale být sám mravnosti živým vzorem.
A co jest tento Daniel? Daniel je venkovský tlučhuba, který si plete latinu s nějakým podivným nářečím; všechny anděly na nebesích musí jeho mluva tahat za uši. A to je nejmenší z jeho vad; horší je, že k pokoře nikoho nenapomíná, a sám se rád dívá na dno džbánu. Dokonce ho několikrát - stydím se to opakovat - viděli v hampejzech dole ve městě. Mravnost ho nezajímá; platy církve ho nezajímají; moudré rady arcibiskupovy ho také nezajímají; ten, kdo odejde z cesty spasení, nemůže být takovým biskupem vrácen.
A co nejhorší - Daniel není ani trochu synem církve a tvojí Svatosti. Je to sluha svého pána, Přemysla, který si říká král. Jaký pán, takový sluha; pokud pán řekne, aby sluha nekáral pány, pokud neplatí farám, sluha poslechne. Pokud se pán peleší, sluha ho následuje; a pokud pán příkáže, sluha rád zapomene na veliké věci, které má hájit. Dědic Petrův je sluncem vší pravé moci, a král římský je jen měsícem, který tu moc odráží; ale s Danielem je to načisto jinak; on je spíše měsícem, který odráží podivné světlo Přemyslovo. Ach, běda nám - s tímto Danielem se naše naděje na spasení načisto zhroutí; skvělé dílo slavných mužů dávnověku bude zmařeno; a zbyde nám jenom pláč a skřípění zubů. Pomoz, otče, a povolej Daniela i toho Přemysla k odpovědnosti, dokud zbývá čas. Pokorně tě o to prosí tvoji věrní následovníci."
Znovu a znovu četl ten list, a marně přemýšlel, proč tu leží. Odpověď nenalezl.
Daniel byl nejnadanější z žáků.
Zpočátku to nebylo patrno. Mnoho věcí dovedli ti druzí dříve a snadněji. Ale jeho nadání bylo v tom, že co se jednou naučil, už nezapomínal; pokrok, který dosáhl, byl trvalý. Pokud se naučil sesílat blesky, kazil jich mnohem méně, než ti druzí; jednou zasažený králík byl jen prvním v řadě králíků dalších. Po dalším měsíci pro něj lov nepředstavoval nejmenší obtíž. Zasáhnout malého, pohyblivého tvora bylo stejně snadné, jako si ten zásah představit.
Útok byla myšlenka.
Myšlenka byla útok.
Deset sáhů; bratr Nolselus měl pravdu. Tvor, který se přiblížil na deset sáhů k Danielovi, mohl být kdykoli mrtev. Deset sáhů byla čarovná vzdálenost smrti.
Kromě toho měl Daniel schopnost přemýšlet o tom, co se učil. Dlouho mu leželo v hlavě právě těch deset sáhů. Bratr Nolselus to vysvětlil a bylo to velice prosté - síla bojového kouzla se rozebíhala z jediného zdroje jako světelné paprsky. Pokud byl cíl v malé vzdálenosti, třeba tři sáhy, měl blesk dvojnásobnou sílu. Naopak na dvacet sáhů byl úder sotva poznat. S tímto jevem si nedokázal poradit nikdo - úder by musel být buď neskutečně silný, aby měl nějaký výsledek na delší vzdálenost, nebo by někdo musel objevit světlo, které se nerozbíhá... nějak tu sílu soustředit, než bude seslána na někoho. Místo jedné myšlenky by musely následovat dvě za sebou - svaž a rozděl; dohromady a vpřed... Zatím neměl na nic takového schopnosti. Ale myšlenku si zapamatoval.
Další cvičení bylo obtížnější. Týkalo se síly úderu a barvy blesku. Teď už museli cvičit žáci zvlášť, ve větších vzdálenostech od sebe; každý omyl by byl velkým nebezpečím. Soustředit všechnu sílu těla a myšlenek už nestačilo; bylo třeba vybrat vhodný okamžik, vhodné místo, a stáhnout k sobě všechnu sílu z okolí.
Protože i světlé a lesklé věci mohly pomoci; třpyt kapky rosy, lesklý kámen, bílá stěna v pravé poledne, svíčka večer, dokonce i lesk očí - to všechno přišlo na pomoc. A blesk začal měnit barvu; od modré k zelené, od zelené ke žluté a od žluté k rudé.
Zkouškou úspěchu bylo prase.
Na první pohled to bylo k smíchu. Prase, obyčejné prase, které každý hlupák může zaříznout nožem; k tomu nebyla třeba žádná vznešená magie. Jenomže Daniel, stejně jako ostatní žáci, už věděli víc. Uvědomovali si souvislost. A začínali mít ze svých schopností málem strach.
Prase je těžké zhruba jako člověk.
List byl psán česky, jako ten prvý.
Ale byl psán jinou rukou. Podpisy a pečeti chyběly. Snad opis dopisu? Nebo jen jeho příprava?
A proč, u všech všudy, ležel tento dopis - psaný někým jiným a někomu jinému, než ten prvý - opět na lůžku bratra Daniela?
"Ve jménu svaté a nerozlučné trojice, amen.
Pane můj, je čas, abych vyslovil to, co již dlouho ukrývám ve svém srdci, a to snad i sám před sebou.
Jste císařem a králem svaté říše Římské, jediným oprávněným držitelem trůnu. Žádný soudný křesťan nemůže pochybovat, že jedině muž z rodu Štaufů, jeden z dědiců velikého Fridricha, je hoden té jediné a pravé cti - být hlavou všeho křesťanstva. Vy, Pane náš, Filipe veliký, jím jste a zůstanete, ať si psi štěkají a žáby kvákají.
Papež Innocentius je pouze hlavou vší církve, a nepatří mu vláda světská. Ota Brunšvický, jeho oblíbenec, nemůže být nikdy právoplatným císařem, i kdyby si to přálo tisíc papežů; co je císařovo, patří císaři, a co je Božího, Bohu.
Papež nemůže sám o sobě nic. Skutečná moc je v zemi a v urozených mužích země. To ví každý vladař. A proto se opíráte o mocné muže v Říši; oni skutečně rozhodují.
Jak moudré.
A nejpřednějším z těchto vašich mužů, obávaný, mocný, je Přemysl, král český. On je oporou trůnu. Stejně jako jste jej vy ráčil nadat mocí královskou. Jeden král, ten veliký, pomohl menšímu; a ten menší je povinován úctou a pomocí tomu většímu.
Jak spravedlivé.
Byli jsme ale svědky, že se na této bezoblačné obloze objevil temný mrak. Přemysl není tím, za koho jej ráčíte pokládat. Vaše velká služba jemu není pro něj závazkem, jako by byla každému skutečnému rytíři a křesťanu. Místopřísežně prohlašujeme, my, Engelbert z Kuenringu, Lipolt z Freiburgu, Heinrich ze Sankt Polten a Jindřich z Hradce, my, bezúhonní a ctihodní mužové z Čech a Rakous, že jsme na hranicích obou zemí zajali muže, který nesl list, kterým nabízel pomoc papeži Innocentiovi a Otovi Brunšvickému.
Jak hanebné!
Což jste neviděl sám, že na vašem posledním tažení Přemyslových mužů bylo jen poskrovnu? Což se nevymlouval, když měl být na posledním sněmu? Není zde náhodou důkazů více, a jen vaše vrozená rovnost a přímost se zdráhá je spatřit?
Přemysl český není rovný muž. Svoji vládu dostal darem od mnohem ušlechtilejšího bratra. A nechal mu jen malou, bezvýznamnou vládu v Moravě, kam jeho příbuzní odjakživa uklízeli nepohodlné bratry. Svoji korunu dostal od vás - a opouští vás. Nyní žádá nové výhody od papeže a Oty. Co bude dál? Asi je opět zradí, jako každého, koho v životě potkal. Využije a opustí.
Buďte bdělý, náš pane! Nevíme přesně, co ten český králík papeži nabízí - ale jistě to nebude nic z jeho vlastního. Snad vaše země? Vaši poddaní? Vaše zlato?
Nebo vaše hlava?"
"Pozoruji tvé snažení již delší dobu, Danieli."
Tak promluvil nečekaně Arnold, kanovník pražský, když spolu osaměli při jednom z lovů na králíky. Daniel mlčel. Mlčel ostatně většinou, po celý život - a nyní si nebyl zcela jist, co by měl správně odpovědět.
Vyčkával. Arnold se usmál; vyložil si mlčení jako zchytralost. Zřejmě byl tím objevem uspokojen. Pokračoval: "Jsi nadaný žák svého řádu. Bratr Nolselus, tvůj učitel, mi to potvrzuje. Ty sám to nemůžeš nevidět. Budeš nejlepší ze všech bojových mágů."
Mlčení ještě chvíli pokračovalo. Potom Daniel konečně řekl: "Jste příliš laskav. Teprve začínám. Zatím umím jenom dobře lovit králíky."
Arnold se usmál. "A právě proto přicházím. Přemýšlel jsi o tom, co bude dále? Chceš tu stále jen lovit králíky? Nebo chceš na příštím výročním turnaji porazit největšího vepře? Neočekával jsi něco trochu jiného?" Daniel se zamyslel. "Zatím netuším, co jiného bych mohl dokázat."
Arnold se usmál. "Už víš o bojové magii dost, abys ocenil to, co uvidíš. Tajné umění opravdu velkých mužů."
Došli k ohradě, ve které se páslo několik krav. Zastavili se asi čtyřicet sáhů od nich. A potom, k Danielovu úžasu, začal Arnold připravovat svoji sílu k úderu.
Arnold byl mág.
Blesk, který seslal, byl podivně černý; a byl daleko silnější, než cokoli, co Daniel dosud viděl a co si dovedl představit. Největší býk byl na místě mrtev. Na čtyřicet sáhů.
Arnold byl neuvěřitelný mág.
Daniel hleděl v němém úžasu na kanovníka, na zabitého býka a znovu na kanovníka.
"To, cos´ viděl, je černý blesk. Ne každý ví, že takové kouzlo existuje. Je to dědictví mnichů Karla Velikého; snad ho vytvořil sám Alkuin z Yorku; snad je ještě starší. Je to ale odznak nejvyšší a svrchované moci. Neboť ten, kdo černý blesk užije, říká: Jsem ten, kdo rozhoduje o nástupnictví císařů i papežů; jsem strážce blahobytu křesťanstva. Jsem ten, kdo patří k nejtajnějším a nejmocnějším magickým kruhům; nic se nestane proti mé vůli. Jsem soudce, konečný soudce všech mocných; já rozhodnu, kdo zůstane na svém trůnu a kdo zmizí v zapomenutí. Černý blesk není určen pro zabíjení králíků, prasat, ani býků. Není ani dokonce určen k zabíjení lidí. Je určen k tomu, aby byl skrytým, tajným mečem vladaře. Opravdového vladaře světa, ne nějakého místního ubožáka.
Když tě požádám, abys byl mým žákem, pravím, že budeš ovládat černý blesk; ale zároveň také vstoupíš do služeb trůnu, jediného pravého trůnu křesťanů. Ty budeš jeho mečem; ty způsobíš, že tvůj pán a ochránce vystoupí na nejvyšší ze všech myslitelných poct.
Všechno, nebo nic; ber, nebo zapomeň, a lov dál svoje králíky."
Daniel mlčel. Lákavá, ano - úžasná cesta. Ale také postřehl sladký jed v té nabídce. Arnold nabízel obchod. Dával moc, obrovskou moc. Výměnou chtěl svobodu. Mocí obdaření jsou svobodní; ale držitel černého blesku není tak docela svobodný; je jen mečem svého pána. Chce, aby jeho údělem bylo být mečem někoho jiného, byť sebemocnějšího?
A je jeho současné postavení skutečně svobodné? Co s jeho budoucností provedou bratří, až svoje učení dokončí? Nečeká ho osud velice podobný, a jenom tisíckrát ubožejší?
Příliš mnoho otázek.
"Rozhodnu se, pane. Dej mi čas; stačí mi tři dny. Na prvý pohled snadná volba; ale já nedovedu rozhodnout o svém životě během několika okamžiků."
Arnold se usmál. "Uvážlivost tě zdobí. Tvoje odpověď je moudrá - o to víc jsi žádoucí. Nechám ti tvoje tři dny. Ale myslím, že ty jsi ten pravý."
Třetí dopis.
Byl jiný. Tentokrát to byl úplný dopis, zabalený a někým znovu otevřený; s přelomenou pečetí samotné královny. Královna psala papeži Innocentiovi. Nebylo pochyb, že dopis je pravý. Tím hůře šlo vysvětlit, proč je ze všech míst na světě právě zde.
Ale Daniel začal tušit, že odpověď zná. Zatím se začetl do stránek.
"Vaše Svatosti, Otče všech křesťanů!
Jen s největším sebezapřením píši tyto řádky. Jsem králova žena; jsem první paní bohaté země - a proto jsem nikdy doposud nemusela o nic žádat.
I v dobách těžkých, kdy jsem snášela po boku svého muže vyhnanství, jsem neprosila.
Ale Bůh na nebesích ví, že žádný žijící člověk není nezranitelný. Pýcha toho nejsilnějšího má svoje hranice, každý Achiles má svoji patu a každé dveře svůj tajný klíč.
Mým tajemstvím, mou slabostí a tajným klíčem k mému srdci je můj muž, král a pán, Přemysl český.
Je to dvacet let, co jsem ho spatřila poprvé. Byl to milovaný, ale přece jen mladší syn slavného otce. Čekal ho osud mladšího bratra, který bude držet úděl někde na Moravě. Nebude králem, ale jen královým příbuzným. Ale byl přímý, odvážný - pravý rytíř. Podoben svému otci - ale divočejší, a možná také chytřejší. Oheň a voda v jednom - takový byl Přemysl. Milovala jsem ho; a věděla, že mne nečeká po jeho boku snadný osud.
A skutečně nečekal. Starší bratr Bedřich byl jen stínem otce, krále Vladislava, i mladšího Přemysla. Nestal se králem; neudržel to, co měl - klesl zpět ke knížecímu stolci, a dokonce ještě hloub. Zemí procházeli cizinci a různí mužové, kteří si půjčovali knížecí stolec jako prodejnou ženu. Jeden pronásledoval druhého; druhý sočil na prvého a velmoži neposlouchali ani jednoho z nich. Žádné právo nebylo - jen to, co každý dokázal uhájit.
Stála jsem při svém muži. Milovala ho. Dala mu několik dětí. Stěhovala se, kam ho osud zavál - z Moravy do Čech, z Čech do Bavor, a zase zpět... nikde doma, nikde nic vlastního. Jen muž byl můj - a ten mi byl vším. Oheň a voda. Voda a oheň. Klid, bezpečí, jistota - a na druhé straně vášeň, život, všechny barvy světa. Může si žena přát něco jiného? Je to snad zlý úděl? Nemyslím si to; a proto, Otče, jsem si nikdy nestěžovala. Neprosila jsem. Život byl snad někdy těžký; ale měla jsem to hlavní a nejdůležitější.
Dvacet let. Je to jako celé století; jednou nahoře, jednou dole - ale vždy spolu. Až pojednou... pojednou se všechny mraky rozplynuly. Všichni nápadníci trůnu zemřeli. Nebyl tu Bedřich; nebyl Soběslav, nebyl nikdo z Moravanů, nebyl ani Jindřich Břetislav. Nebyl strašný císař Barbarossa. Zbyl jen Přemysl, jediný dědic krále; a jeho věrný bratr Vladislav sám ustoupil a předal vládu. V době, kdy už jsme dávno nedoufali; kdy už za námi bylo tolik, co stačí jiným na celý život - najednou jsme byli král a královna; nastoupili jsme tam, kde král Vladislav cestu opustil. Dvacet let zmizelo jako zlý sen...
Byla jsem šťastnější, než kdykoli dříve. Měla jsem nyní i to, co jsem nežádala, a kvůli čemu jsem Přemysla dvacet let nedoprovázela. Ptala jsem se, čím musím zaplatit za toto štěstí? Jako bych tušila, jak hrozný bude pád...
Ne, Otče, to nikdo netuší. Nikdo si neumí představit, co to je, když ho potká to, čeho se v skrytu duše obává ze všeho nejvíce.
Ztráta trůnu? Smála bych se tomu - vždyť už jsem to ostatně zažila nejednou. Ztráta majetku? Tak ať - mohu být chudá; kdyby mi zbyla jen moje rodina, stačilo by mi to. Nemoc? Ach Bože, nemoc. Kdo jí unikne? Ale kdo by takovému osudu lál, kdo by něco mohl namítat, kdyby po třiceti letech života měly síly odejít? Je na tom snad něco, co bychom už tisíckrát neviděli jinde? Smrt. Ano, smrt, Otře, smrt je hrozná. Smrt mi vzala několik dětí - ještě maličkých. Smrt si vezme jednou i ty ostatní. Vezme si Přemysla i mne. Vezme mi Přemysla... hrozná rána. Můj život se začne uzavírat; bez něj světu ubyde barev; zmizí oheň i voda.
Ale osud měl pro mne něco mnohem krutějšího. Oheň a voda... nemohu to vyslovit ani na papíře, Otče. Dvacet let... nepřidalo mi to na kráse. Jak jinak? A ona, Konstancie, je mladá, krásná... nemá za sebou těch dvacet let.
Ach Bože, on mne opouští! Nechal mne, po dvaceti letech; jako unavenou kobylu, jako zrezivělé brnění! Po dvaceti letech společné bídy i společného štěstí; po té nekonečné cestě k trůnu - najednou mám být odhozena, zapomenuta, a moje místo má patřit jiné!
Ale, Otče, jistě se ptáš - což není právo? Což se neslibuje, aby lidé nerozvazovali to, co Bůh sezdal? Což mohou křesťané vyměňovat manželky, jako svoje lovecké psy?
Křesťané nemohou. Ale Přemysl prý může. Hledá příbuzenství mezi mnou a jím; prý někdy a někde, nějací z našich předků, byli příbuzní... ve čtvrtém stupni! Není to ubohé? Po dvaceti letech, kdy jsme spolu leželi v loži, podle všech práv, s požehnáním několika biskupů, kdy nikdo neviděl ani stín pochyb... příbuzenství, kterým trpí snad každý druhý sňatek - což nejsme všichni dětmi jediné Evy a jediného Adama?
Ale, Otče, to není nakonec důležité. Důležité je, že jsme byli manželé, tak dlouho, dvacet let, před tváří Boží a lidí. A že to bylo dobré, moc dobré, nejlepší, jedině možné. Otče, pomozte. Miluji svého muže, a ztrácím ho. Miluji ho. Miluji. Miluji.
Adléta, pokorná služebnice."
Daniel dočetl a mlčel.
Třetí dopis byl vysvětlením všech předchozích. V jejich středu stál jediný muž. Přemysl, král český. Muž, který zklamal svatou církev. Který zradil svoje spojence. Který nakonec zradil svoji ženu. Ty předchozí řádky vyhlížely jako podivná intrika, záhadné spiknutí... byla to samá politika, samé vyšší zájmy. Je snad zrada v takovém světě vážnou obžalobou? Ale ten poslední dopis... ten měl v sobě sílu hromu. Daniel nikdy nikoho nemiloval; byl tichý; ano, byl pomalý. Dlouho se rozhodoval. Nebyl oheň a voda - byl jenom voda.
Jenomže tento dopis, to nebyla žádná intrika. To byl zoufalý výkřik zraněné duše. Jen člověk z kamene by zůstal nedotčen.
To, co nacházel ve své cele, byla obžaloba. A význam, jaký to mělo pro něj, se mu líbil stále méně.
Nabídku přijal, ale vyžádal si další odklad.
Řekl totiž Arnoldovi, že je možná skutečně tím pravým - ale chce nejprve dokončit učení v klášteře. Aby si později nevyčítal to, že něco z jejich umění zanedbal. Pravděpodobně jde už jen o několik měsíců....
Arnold se nebránil. Věděl, že výcvik Danielův je do značné míry v jeho rukou - mohl hodně ovlivnit rozhodnutí bratra Nolsela v této věci. Navíc uznával, že bratří skutečně mohou Danielovo umění ještě zdokonalit. Potřeboval mistra, a nechtěl nic zanedbat.
Nakonec to dopadlo tak, že další měsíce Danielovi občas radil bratr Nolselus, a občas i Arnold. Většinou ale cvičil sám.
Daniel měl totiž najednou pocit, že s pomocí těch dvou škol začíná pronikat do samotné podstaty bojových kouzel. A tyto starosti na delší dobu zaplašily otázky po pravém smyslu toho všeho, a vrátily mu klid. Opět se přestal ptát proč; zabýval se jenom krocením své síly, jejím soustředěním, přesností zásahu...
Tajemství černého blesku mu Arnold původně nechtěl předat, dokud nebude Daniel zcela jeho žákem. Ale z několika poznámek celé tajemství Daniel pochopil. Podstata toho divu byla v přidané síle. Běžné blesky musely být posíleny odraženým světlem, které bylo třeba posbírat všude okolo. Ale černý blesk se živil silou ze stínů okolo. Bylo to neuvěřitelně důmyslné; nikoho by nenapadlo, že i zakrytá místa skrývají přirozenou kouzelnou sílu; a že jí dokonce může být více, než té zářivé. Nejen to. Stíny jsou všude. Je jich mnohem více, než lesklých a zářivých míst. Les je plný stínů. Město je plné stínů. Kláštery jsou plné stínů. Stíny jsou i v poli, na břehu řeky, na oblečení vojáků. Jen díky tomu se daří sesbírat sílu na blesk kdekoli a kdykoli, sílu takové velikosti, že zabije úplně každého člověka. Ale Daniel se nespokojil s tím, že tajně zkoušel černé blesky. Pokusil se využít i svoji myšlenku, na kterou mu před půl rokem ještě nestačily schopnosti. Seslat sílu po jejím soustředění. Dvojím pohybem, samozřejmým jako dýchání a plynulým jako vytasení meče. Vytvořit černou kouli sil, letící k nepříteli - a teprve na místě určení vybuchující; strašný kulový blesk, který úplně mění představu o tom, co je bezpečná vzdálenost.
Uplynulo dalších několik měsíců. Od léta, kdy do kláštera přišel; k podzimu, kdy lovil prvé králíky a Arnold mu učinil onu nabídku, přešla i zima. Na novoročním cvičení Daniel zabil prase rudým bleskem, a tím splnil to, co se měl naučit. Provedl totéž, co ostatní žáci.
Nezkusil nic dalšího. Ale jak bratr Nolselus, tak i Arnold tušili, že Daniel své skutečné umění tají.
< část II. >
část I. část III.
Napsal Argonantus 13.04.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 21 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.13512301445007 secREMOTE_IP: 3.93.59.171