Moc

Potkal ho po ranní mši. Bratr Nolselus měl mnoho práce s přípravami velikonoc. Ale viděl, že Daniel má na srdci něco důležitého. S podobnými pochybami u svých žáků měl dlouhé zkušenosti. A tak si čas udělal a žáka pečlivě vyslechl. Daniel se vyzpovídal. Ze všeho, co skutečně cítil a co dovedl. Že ovládá úplně nové kouzlo neslýchané a neznámé síly. Že zabít je pro něj už skutečně tak snadné, jako myslet; pohlédne na někoho; prásk - a ten člověk nežije! A že kanovník Arnold vybízí k tomu, aby svoji sílu využil ve prospěch vlády...Bratr Nolselus poslouchal, dlouho a trpělivě. Věděl už moc dobře, kdo je to Daniel; poctivý hoch s velkým nadáním. Pomalý. Špatně a zdlouhavě hovořící. Ale to, co se naučí, si pamatuje. Neustále přidává, vylepšuje to, co dovede. Bratr Nolselus znal svoje žáky, pečlivě je pozoroval a měl rád každého z nich. Takže po vyslechnutí žáka ještě chvíli počkal, a potom pomalu řekl:"Tak. Bojová kouzla jsou cestou na okraji propasti. Už jsem to řekl - a není třeba k tomu dodávat cokoli dalšího. Když jsem to řekl poprvé, věděl jsem, že těžko můžete porozumět tomu, co říkám. Cesta na okraji propasti. Pokývli jste hlavou, všechno vám bylo jasné. Dnes jsi mi přišel říci jinými slovy to, co jsem řekl já tobě - tvoje cesta vede na okraji propasti. Já tomu rozumím tak, že konečně rozumíš.Cos čekal, nešťastný? Že můžeš mít moc nad smrtí, a všem ostatním to může být lhostejné? Že tě nebudou lákat bohatí a mocní do svých služeb? Že si někdy budeš jist, zda používáš svoje umění v dobré věci? Že je snadné rozhodovat nad smrtí?Každý z nás, slyšíš, každý z nás takto trpěl, když pochopil, jak je ta moc obrovská. Řekl bys - já tu jen sedím, za zdmi kláštera, a žádné výčitky mít nemusím! Blázne! Vždyť já jsem tím zbrojířem, kdo ty zázračné lidské zbraně vyrábí; já se jednou budu zodpovídat ne z jednoho, ale ze všech činů všech mých žáků! Což myslíš, že se nestarám o to, koho učím? Že si nevybírám? Že se nebudím v noci pochybami, zda jsme rozhodl dobře? Asi tě zklamu - nemohu a nesmím ti radit.Dnes jen opakuji to, co jsem řekl - mocí obdaření jsou svobodní. Svobodný se rozhoduje sám, a nikdo za něj to břemeno nepřevezme. I kdyby se o to pokusil, nic dobrého z toho nevzejde - pochyby o správnosti rady budou tím bolestnější. Já mohu jen říci, že v tuto chvíli jsou pro tebe otevřeny všechny cesty - stejně jako na počátku, a stejně jako na konci. Ty sám musíš volit. Můžeš se vrátit domů, a všechno zapomenout. Ano; takové milosrdné kouzlo zde známe - lze se nejen vrátit domů, ale i zapomenout to, co ses naučil. A věř, že jsou takoví, co se právě takto rozhodnou, když se jim zdá, že břemeno rozhodování je pro ně příliš těžké. A my ostatní na ně vzpomínáme s láskou a někdy i s trochou závisti.Můžeš zůstat zde, jak chceš dlouho. Nikdo tě nikdy nevyžene. Je tu pár bratří, kteří dali přednost nekonečnému studiu dalších a dalších kouzel před tím, že by je někdy užívali. Nakonec se obvykle rozhodnou učit žáky, aby jejich život nebyl úplně marný. Hledíš do tváře jednomu z nich. To, že jsem tu, a hovořím s tebou, můžeš také chápat jako moji nedostatečnost v tom, abych převzal odpovědnost za užívání svých blesků.A konečně jsou tu ti ostatní, kteří odcházejí. Dříve, či později; do něčích služeb, nebo samostatně. Nikoho tu nedržíme. Náš klášter je domovem mocí obdařených, ne vězením. Nakonec věz, že žádné z rozhodnutí není konečné a nemusí být navždy. Mocí obdaření jsou svobodní. Ten, kdo zůstal, může odejít později. Ten, kdo odešel, se může kdykoli vrátit. Jenom ten, kdo se vrací, už nemusí být vždy tím, kdo odešel. To je jediné, co změnit nedovedeme." Na jaře začal chodit na lov častěji.
Už to nebylo ani tak kvůli lovu. Dovedl zabít cokoli živého - na nevídaných sto sáhů. Kulový blesk černý, tajemný přízrak bojové magie, který nalezlo jenom několik mistrů. V dějinách se objevoval a znovu ztrácel. Tam, kam oko pohlédne; na vzdálenost, kdy si je stěží jist, o koho vlastně jde - na takovou vzdálenost může mistr zabít. Jen tak, pouhým pohledem a soustředěním sil. Bezbranný muž s prázdnýma rukama. Pohlédne na vás - a jste mrtvi.Šílený svět, který něco takového umožňuje. Není to jenom výsledek studia a cvičení. Není to výsledek urozenosti, bohatství a moci. Je to dar, záhadný dar, který dostane jen několik mistrů za století. Proč ten, a ne někdo jiný - to je otázka, na kterou není odpověď.Otázka, která dlouho přesahovala Danielovo chápání. Naplňovala mu hlavu k prasknutí. Děsila ho. Objevovala se pomalu, po celý rok - právě jako všechny jeho myšlenky. Ale byla tím děsivější a silnější, čím přesněji ji chápal. Nolselus už řekl vše. Arnold už řekl vše.Nyní byla řada na něm. On sám se musel rozhodnout. Mocí obdaření jsou svobodní.Možnosti tu ležely, jedna vedle druhé.Vrátit se domů. Ach, vrátit se, zapomenout! Jak by to bylo krásné. Nahradit tuhle divnou vůni vinic a chladných, vlhkých zdí, vůní pustých strání, lesa a řeky! Ležet, pást ovce pro staršího bratra, nebo tahat pluh - a o nic se nestarat! Najít si nějakou hodnou ženu, a dožít v klidu, v ústraní; nevědět, že byl nejmocnějším mužem na zemi... Může chtít něco víc?Ale zůstat v klášteře; to by znamenalo dar využít. A není dobré zahazovat Boží dary. On ví, proč někoho obdaroval; má s ním svoje plány. Třeba bude některý z jeho žáků tím, kdo naplní nějaký veliký záměr; zachrání zemi, osvobodí ponížené; zachrání třeba jen jediného člověka. Úkol bratra Nolsela a dalších je vznešený. Nevědí, co činí; ale činí velké věci. Větší, mnohem větší, než pasák ovcí a oráč. Mají větší odpovědnost - ale dovedou víc.Jenomže i to je útěk před odpovědností; co ještě může naučit víc, než to, co dovede on? Není to jen pokus nastrčit do velké úlohy místo sebe někoho jiného? Přehodit to Atlasovo břemeno na jiného?Ale zabíjet; zabíjet živé lidi; to je strašný úkol! Což je možno, aby po něm chtěl Bůh něco takového? Což je urozený muž, voják, aby mohl s klidným svědomím zabíjet? A což vůbec může nějaký voják zabíjet tak snadno, tak nečestně - na sto sáhů, bez nejmenší naděje soupeře? Jenom si pomyslet - a zabít?V takových chvílích bratr Daniel obvykle poklekl, a zoufale, upřímně a z hloubi srdce se modlil.Protože si nevěděl rady. Věděl, že okamžik rozhodnutí se blíží. Nový dopis.
Kanovník pražský Arnold ho našel na louce nad městem; na místě, kde si dal schůzku s Danielem. Očekávaný muž tu nebyl; ale byl tu ten list papíru.V prvé chvíli si při jeho čtení myslel, že všechno je ztraceno.Potom ale četl s nadšením a dychtivostí; úspěch předčil jeho očekávání. Nakonec četl s rostoucím úžasem."Otče Arnolde!
Nestěžuji si na to, že se naše cesty setkaly. Byla to asi vůle Boží. Ale je na nás, abychom si tuto vůli vyložili dobře, abychom z ní vytěžili jen dobré pro všechny. A tak se omlouvám za to, že jsem vás nechal tak dlouho čekat v pochybách.

Nejsem příliš zběhlý řečník - a velice mi záleží na tom, abych vyjádřil přesně a úplně svoje rozhodnutí a všechno to, k čemu jsem po těch několika měsících dospěl. A tak se omlouvám znovu, že mi malá odvaha nedovolila dostavit se osobně, a volím cestu dopisu, sestaveného během několika dní.

Ale již dost okolků, a přistoupím bez váhání k tomu, jak jsem se rozhodl v otázce, zda použiji svých schopností ve prospěch služeb moci a trůnu. Tedy nejprve - měl jsem si vybrat mezi třemi cestami, o nichž jsem byl přesvědčen, že mi je osud nabízí. Poprvé - vrátit se domů, a úplně zapomenout na svoje schopnosti. Zahodit veliký dar - pro nedostatek odvahy. Podruhé - zůstat navždy v klášteře, učit tomu umění jiné, a opět ten veliký dar nevyužít. Potřetí - vydat se na nebezpečnou cestu mága, který svoje umění skutečně užije. Pravděpodobně vás to velice potěší - ale nakonec jsem se rozhodl využít třetí cestu.

Použiji svoje umění.

Protože druhé cesty jsou dobré a poctivé, ale přesto jde o útěk. A já nechci před osudem utíkat. Mocí obdaření jsou svobodní.

Přemýšlel jsem dále o tom, co všechno jste mi řekl a naznačil - a hle, k čemu jsem dospěl. Dostal jsem během posledních měsíců několik dopisů. Dva z nich byly buď koncepty, nebo opisy těch skutečně poslaných - a třetí byl dopis v plném slova smyslu, který posílal někdo jiný někomu jinému. Všechny ty tři dopisy měly společný článek, který je spojoval. Osobu krále Přemysla. Všichni tři pisatelé ho z různých důvodů obvinili z vážných chyb - a spíše zločinů.

Ale byl tu ještě jeden člověk, který měl cosi společného s těmi dopisy. Vy. Hádám, že jste to byl vy, kdo se postaral o to, abych ty dopisy dostal. Soudím tak proto, že všechny tyto dopisy míří nějakým způsobem buď k vám, nebo od vás.

Ten první je odpovědí na dotaz samotného papeže, a hodnotí - velmi přísně - našeho biskupa. Není v této zemi vhodnějšího pisatele, než důvěrník papeže, jeho častý vyslanec a prostředník. Ten dopis jste psal vy, takže bylo snadné získat jeho opis.

Druhý dopis je na první pohled z úplně opačné strany. Urození straníci císaře varují, že Přemysl opustí svého spojence ve prospěch papeže. Ale což není tento důkaz zrady možno zachytit pomocí špehů protivníka, tím spíše, že, jak známo, vy máte ve straně papežově velikou moc? Kdo jiný by mohl získat opis tohoto dopisu?

Poslední dopis je ovšem konečný důkaz. Kdo jiný by mohl ke svatému stolci doručit dopis královny? Kdo jiný by jej získal tak snadno do ruky? Přijal jsem tedy - po určitém zděšení - to, že chcete, abych zabil svého krále, Přemysla českého. Odhlédl jsem zcela od podivné cesty, jakou jste se mi rozhodl svůj úmysl naznačit. Mocí obdaření jsou svobodní. A moc mágů je přinejmenším rovna moci králů. Abych byl hoden svého úkolu, musím zvažovat podobné věci zcela chladně, a nenechat se ovlivnit prudkým hnutím mysli.

Rozhodl jsem se proto zcela nezaujatě soudit svého krále, pamětliv vašich slov, že právě já budu konečným soudcem. A vrátil jsem se k dopisům s jinýma očima.

Ten první obviňuje pana biskupa, mého jmenovce, z řady chyb. A dodává, že sluha nemůže být horší, než jeho pán. Vskutku - pokud by se stal jiný králem, asi by nechal vyměnit i nehodného biskupa. Jenomže není tak úplně jisto, že zabitím krále dostaneme lepšího krále, a že odstraněním biskupa dojde ke zlepšení i zde. Jde o chybu, která se již stala - můj čin nemůže chybě zabránit. Důsledky zabití krále v otázce církve jsou tak nepřehledné, jako větve v lese.

Druhý dopis obviňuje z chystané zrady. Ano, zde by zabití krále zradě zabránilo. Ale jaké zradě! Vždyť král není vázán lenní přísahou ani císaři, ani papeži. Je svobodný, a uzavírat dočasná spojenectví není nic neobvyklého ani u něj, ani u většiny podobných knížat a vévodů. Ach, kdyby se ve velké politice mělo zabíjet za každou změnu strany, bylo by více mrtvých vladařů, než živých. Konečně, nemyslím si, že si adresát dopisu, Filip Štauf, skutečně přeje, aby Přemysl zemřel. Tím by svého spojence ztratil také.

Mnohem působivější je osud nešťastné královny. Muži občas opouštějí svoje ženy. Takové věci nás mohou trápit; jsou hanebné, smutné. Ale je velice těžko jim nějak zabránit. Ani my, mágové, neumíme vytvořit lásku tam, kde není. Ze všech těch pisatelů a adresátů chce královna Adléta nejméně, aby Přemysl zemřel. Ona jenom chce, aby se jí vrátil - a to není v silách žádného člověka.

Takže se nedomnívám, že je moudré zabít krále Přemysla. Je to muž s mnohými chybami. Není to určitě anděl. Oheň a voda, řekla královna. Jenomže dobrý král nemusí být dobrý člověk - dokonce velice často nebývá. Bratr Přemyslův Vladislav je asi lepší člověk - ale o to by byl horší král.

Dopisy, které jste mi dal, a slova, která jste přede mnou pronesl, mne ovšem vedly k dalším, neméně zajímavým úvahám. Kdyby zahynul král Přemysl, bude třeba najít nového krále. A nového biskupa, pokud bude Daniel skutečně přinucen odstoupit. Napadá mne, že tím novým biskupem byste mohl být vy, známý a vážený člen pražské kapituly.

Kdyby se tak skutečně stalo, zajisté byste nebyl jen stínem krále. S Vladislavem by věci mohly stát načisto obráceně - král by byl jen stínem moci svého biskupa.

A kdyby se věci takto změnily v Čechách, určitě by to vedlo k velikému posílení strany papežovy a Oty Brunšvického. Biskup pražský by stál v pozadí těch věcí, ale s velikým vlivem a s černým bleskem v záloze může poměr sil hodně změnit. Ota Brunšvický je jen stínem papeže, vyslancem jeho strany - nikdy nevyroste ve velikého vladaře. Takže tu máme velikou říši, protkanou vlivem papežského stolce, císaře, který je jeho loutkou, panovníky ve stínu kněží. Pražský biskup je jedním z prvních.

Co zbývá? Černý blesk, odstranění papeže. Například. Pražský biskup nakonec usedne na stolec svatého Petra... a kdo by se tomu protivil, mohl by sejít náhlou a nečekanou smrtí.

Je to snad ta veliká vláda nad křesťanstvem? Nebo jsou to jen moje bláznivé dohady?

Myslím, že je to vážná věc. Prvé kroky se již staly. Ty dopisy jsou důkaz. Byly opsány a předány mně. A ten poslední... nejhorší na něm je, že královna, nešťastná královna, vám svěřila důvěru, prosila vás o pomoc, byl jste její poslední slabou nadějí. Její zoufalství jste užil pro svoje záměry. Naději měla pramalou - ale teď nemá žádnou; papež její list vůbec nedostal.

A co já sám? Nejsem sám důkazem těchto plánů? Byl jsem nalezen a vycvičen. Mocný vladař nemůže sám vést ránu proti svým nepřátelům - je pro něj bezpečnější a pohodlnější, když v době smrti svého nepřítele je sto mil daleko. A kdyby byl útočník nějakým divem dopaden? Není snadnější svůj nástroj zničit a vytvořit jiný, než vysvětlovat svoje podivné schopnosti? Něco mi říká, že pokud bych se dožil i posledního úderu proti papeži, asi by to nebylo nadlouho.

Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Řekl jsem, že chci nakonec svoje umění užít. Učiním tak nejlepším způsobem, jaký znám. Jsem mocí obdařen, a proto svobodný. Vyučili mne rytíři a já je nechci zahanbit. Tento list jsem nemusel psát - ale chci jen trochu vyrovnat svoji výhodu. Nyní víte to, co já - jste svobodný, a zařiďte se podle toho.

S díky za vše, co jste mne naučil
váš oddaný žák."Kanovník Arnold se zasmál. Drzost se mu docela líbila - zvláště, když byla spojena s chytrostí. Na druhé straně bylo mrzuté, že tak pečlivě připravovaný oddaný služebník úplně selhal. Bude ho nutno zabít, a to okamžitě. Pečlivě se rozhlédl a zasmál se znovu.Ovšem; Daniel stojí tam, na cestě. Velice daleko pro užití jakéhokoli kouzla. Ale jistě přijde sem, chlubit se svojí chytrostí. Ujistit se, že Arnold je opravdu takový, jak se domnívá. Že měl opravdu v rukou život krále, císaře, papeže a celého světa. Malý, ubohý hoch - ani se mu nesnilo o té moci, kterou měl u nohou! Opatrný, pomalý Daniel. Bude soudit, důkladně soudit otce Arnolda... odváží se nakonec seslat blesk? Jenže osud přeje bezohlednějším a rychlejším. Daniel sem nikdy nedojde živý - čtyřicet sáhů bude stačit. No, už jde.Arnold si nerad přiznával svůj omyl. Daniel nešel, ale stál na místě. Připravoval úder ze vzdálenosti sta sáhů. Potom se na kanovníka Arnolda vyřítila podivná koule ničivých sil. Mladý žák Daniel se tvářil rozpačitě.
Bratr Nolselus jen zaznamenal, že se s ním stala jakási změna. Bylo mu ho trochu líto. Vyčkal tedy, až Daniel promluví sám.Ten řekl: "Otče, vybral jsem si jednu z cest, o které jste hovořil. Asi tu nejtěžší. Tak těžkou, že jsem si to nedovedl představit. Jsem nejžádanějším mužem; jako královská koruna, ležící na cestě. Každý mne chce a každý si mne všímá; buď mne chce získat, nebo zničit; od posledního rychtáře až po ty nejmocnější. Nemyslím, že mne čeká dlouhý život. Chci se proto naučit ještě jedno kouzlo, abych přežil. Chci být neviditelný."