Shadowrun: Kroniky F'inëalar - 02 - Účtování

kapitola druhá - kdy jsme z daleka ještě netušili, jak velké by ty problémy mohly být
*negativní reklama*
tahle, ač druhá v pořadí, byla napsána jako první. nemám ji ráda. ještě více než první, naprosto špatně popisuje charaktery - které v dalších dílech poměrně rychle získávají určitý tvar. a ten děj... a to zpracování... no prostě... trapnýýýý =) jenže je to součást příběhu a těžko by to bez ní fungovalo.
na druhou stranu, je to také jediná povídka, u které existuje rukou psaný originál. až budu jednou slavná, tak ho strašlivě zpeněžím.
Napsal Sethi

Tento příběh vám celý vypráví Sethillian. Budiž vám její krajně pochybný výkon vynahrazen portrétem.

***

Bylo celkem pěkné ráno, frčela jsem skrz Seattle s nějakým člověkem na tandemu. Pozval mě v Pandořině skříňce na skleničku, tak jsem ho za to chtěla hodit domů.
Prostě si to ženeme ulicemi, moje Yamaha si tiše brouká.
Ten den jsem ještě nic neprovedla, tak jsem to vzala kolem nějaké babky, měla z toho málem smrt. Celkem dobře slyším, abych jí rozuměla, jak mi nadává do prašivých elfů.
Mě takovéhle věci neberou, můžu se tomu tak smát – jsem co jsem a slýchám horší urážky.
Vjela jsem na křižovatku, výjimečně i na zelenou – to víte, to se mi tak často nestává – když na mě ten chlápek, co ho vezu, něco huláká.
„Kamion!“ zopakoval.
„Což-“
Náraz nás odhodil tak dva metry do vzduchu a snad na deset metrů daleko.
Můj krásný zelený Rapier se roztřískal o sloup (tohle si někdo odnese, dostala sem ho od bráchy) a jak letím, vidím jen, jak ulicí odjíždí černý juggernaut bez značení.
Pak to se mnou švihlo o zem, ten chlápek sebou praštil kus ode mě (později jsem zjistila, že se jmenuje Jean) a já si tak nějak pomyslela, že sem vlastně klikař, že sem mohla být mrtvá – pak se mi ale zamotala škeble, asi úrazový šok, a jak jsem se zvedla na kolena, tak zase ležím na zemi v bezvědomí. Potom mi Jean řekl, že lidi napřed prohledali motorku, ale když tam nic nenašli, někdo nás sebral do auta a hodil do nejbližší nemocnice.
Když jsem se tam probrala, nadšená jsem nebyla – jednak mi došlo, že to asi nebyl blbý sen, pak nesnáším doktory a navíc sem oficiálně mrtvá, jestli jsem se vůbec narodila, takže mě patnáctidenní pobyt stál tři litry.

*

Nějak během týdne mi volal Carlo, nájemný vrah a můj ex-přítel.
„Hele kotě, dej si bacha,“ říká mi sperethielem, „Někdo po tobě a tvejch kámoších nejspíš jde, dostaly se mi divný zvěsti.“
„Tak to díky, zlato,“ odpovídám mu stejně, „Ale jsou to asi čtyři dny zpátky, co mě sejmul neznačený kamion. Ležím ve špitále a motorku mám na hadry.“
„Sorry, kotě, ke mně to dorazilo až teď. Tý Yamahy je škoda,“ řekl ještě, ale pak zavěsil, asi měl další hovor.
Den na to mi volal, že Umijaky leží na jiném okrsku, s ní ještě nějaký trpaslík, prý je skříply dvě černý auta a ona se vybourala – Umijaky je riggerka, ještě jsem neslyšela, že by se kdy vysekala jen tak pro nic za nic, takže mi rychle došlo, že to nebude až tak v pohodě.
Už před tímhle telefonátem jsem měla jisté obavy a ty se rychle stupňovaly. Nejsem žádný andílek a mé obchody se občas pohybují v pěkných cifrách. Navíc prodávám to nejcennější zboží – a zaručeně kvalitní – a to informace. Vzhledem k tomu, že do toho posledního kšeftu byla zapletená i Umijaky, myslela jsem, že tuším, kdo po nás pase.

*

Dva týdny se nic nedělo, mluvila jsem i s Umi, ta byla pěkně napruzená, že přišla o svého motorového miláčka.
Když nás patnáctý den pustili, bylo zase hezky. Říkala jsem si, právě tak den na průšvih.
Vylezli jsme před bránu, Jean klel jak troll, protože nám nevrátili zbraně (mě to zrovna nevzalo, měla jsem jen nože a kolt, co jsem kdysi vzala nějakému šaškovi z věznice).
Pořádně jsme se nerozkoukali, ale hned nám bylo jasné, že jde do tuhého – stálo tam trio chlápků v uniformách, pěkně namakaní, ale takový ten decentní výraz, a požádali nás, ať si nastoupíme do přistaveného černého vozu.
„Proč?“ ptala jsem se.
„To uvidíš. Nastup si.“
Termovize mi jen potvrdila můj odhad, že jsou ozbrojení a kdybych se chtěla bránit, tak se asi můžu rovnou vydat zpátky do nemocnice.
Raději jsem do toho auta vlezla.
Jean se nasoukal za mnou a po stranách si sedli dva chlápci. Zevnitř nebylo z auta vidět, ale stejně jsem zapnula obrazový i zvukový záznam.
Jean si začal něco prozpěvovat, pokud se o tom dá mluvit jako o zpěvu, a dost mi tím lezl na nervy. Vynadala jsem mu a on začal pro změnu otravovat jednoho toho svalovce.
Schytal ránu do hlavy, ale nechal toho, až když dostal další dvě.
Pokoušela jsem se opatrně vyptávat, co po nás chtějí. Jediné, čeho se mi dostalo, byla rada ať držím hubu.
Vůbec to byli takoví milí lidé.
Ačkoli byla zadní část auta oddělená přepážkou, slyšela jsem, jak se vepředu někdo vybavuje s vysílačkou.
„My už jsme skoro na místě…
Co se děje, máš nějakej divnej hlas…
Bránili? Ale zvládli jste to ne?
Jasně, že se ptám…“
Nemohla jsem se ubránit úsměvu. Podle všeho šlo o Umijaky a toho jejího kamarádíčka a Umijaky se nikdy nenechá jen tak zajmout…
„Co je tu k smíchu, ty děvko nevěrná?“
„Nic,“ řekla jsem chlápkovi v uniformě a v duchu se podivila jejich představivosti, co se nadávek týče…
Asi po deseti minutách vůz zastavil.
Jeanovi natáhli kápi a když ji chtěli nandat i mně, vůbec se mi to nelíbilo.
„Co mi sakra chcete? Já se sebou nenechám manipulovat.“
„Drž hubu,“ okřikli mě.
Kuklu mi narvali násilím, vyhodili mě z auta a dost hrubě zvedli a někam vláčeli.

*

Když ze mě tu příšernost stáhli, byli jsme ve výslechové místnosti. V té části za zrcadlem.
Kromě nás tam byli ještě nějací vazouni v černém – zajímalo by mě, proč jsou si všichni tak podobní – a chlápek v šedivém obleku.
Před zrcadlem seděl u stolu elf, usoudila jsem, že to byl decker jako já, a vybavoval se s nějakým starším člověkem v zelené bundě. Nevěděla jsem, co říkají, nebyl zapnutý mikrofon.
Pak tam přišel chlápek v černé kůži, odhadla bych, že snad i pravé, ale ruku bych za to do kyseliny nedala.
Ten člověk v šedém obleku – začala jsem mu říkat Šedivec – mikráč zapnul. Ukázalo se, že páprda v bundě musí být překladatel, protože elf žvatlal v nějakém divném jazyce a ten druhý mu buď rozuměl, nebo to sakra dobře hrál.
Řekla bych, že decker byl odněkud z východní Evropy, z Warszavy, Moskvy, Prahy nebo tam poblíž – přišlo mi to jako nějaký slovanský jazyk. Příchozí se na něco ptal, ale nevěnovala jsem tomu pozornost – ten debil Jean navrhoval, aby mě znásilnili a jeho pustili. Já ho tak příště budu vozit domů!
Chlápek v kůži se zatím asi pěkně namíchl (no co, já byla taky hezky napěněná), vyhodil překladatele za límec a začal na deckera po našem.
„Buran z venkova! Blázen do techniky! To ti tak budeme věřit! Poslyš, řekni mi, pro koho děláš, a já ti zajistím azyl někde v Tairngire, nebo kde. Jestli mi hned neřekneš, co jsi zač, chcípneš, to si piš!“
Elf mu kupodivu v klidu odpověděl.
„Chcípnu tak jako tak, už teď mam u našich podepsanou smrt, takže mi klidně můžeš políbit prdel.“
Ten v černé kůži vztekle zaprskal, sebral se a vypadl z místnosti – práskl dveřmi, že zrcadlo málem prasklo.
Decker se chvíli dívá do blba, pak přejde k zrcadlu a s nechutnýma posunkama se na nás zašklebí.
Jeden z lidí, zrovna ten šedivý, vytáhl bouchačku a namířil mu na hlavu. Na to jsem neměla nervy, přikryla jsem si oči, fakt, byla sem dost vyklepaná. Když se ozvala rána a vysypaný plexisklo, nezmohla sem se než na tichý zaskučení.
Ne, že bych byla zvyklá střílet lidi na potkání, no tu a tam jsem někoho oddělat musela, ale elfa bych nikdy nezabila!
Podívala jsem se, jak tam leží s rozhozenýma rukama a nohama a – ač nejsem citlivka – zvedl se mi žaludek.
Šedivec se na mě podíval, takhle prý dopadnu také, když nebudu spolupracovat. Pak mě chytil a chtěl odvést, ale dupla jsem mu na nohu – to si ke mně přece nebude dovolovat.
Jednu mi vrazil a mě nenapadlo nic lepšího, než se složit. Jeana odvedli a na mě někdo vychrstl sklenku vody. Raději jsem přestala s divadlem a nechala se odvléct.

*

Dotáhli mě až do nějaké dodávky, seděl tam Jean i Šedivec.
Jeli jsme asi čtvrt hodiny, zastavili jsme někde u moře – nevím jak to dělám, ale moře cítím na hroznou dálku. (A není to zápachem shnilých ryb...)
Zase nás čapli, tentokrát se ani neunavovali kuklami.
Vlezli jsme do mrakodrapu, vedli nás dvě nebo tři patra dolů a znova do výslechovky – tentokrát před zrcadlo.
Šedivec se někam vytratil.
Seděli jsme s Jeanem na židlích, bylo tam ještě pár těch chlapů v černém.
Jean každou chvíli pronesl nějakou debilitu, pěkně za to chytal přes palici. Nakonec snad i usnul. Vůbec mě to tam nebavilo, taky aby jo.
„Jak dlouho tady budeme ještě tvrdnout? Nemám na vás celej den.“
Jeden z černých mi odpověděl – „Jen čekáme na ty vaše kamarády, co nevidět jsou tady.“
„Já si myslím, že jen tak nepřijdou,“ řekla jsem si spíš pro sebe.
Pak jsem se zvedla a sedla si na stolek přišroubovaný vprostřed místnosti – kupodivu mi to nikdo nezatrhl (to by si taky mohli zkusit!). Jak jsem tam tak seděla s koleny pod bradou, Jean pochrupoval a ty maníci se viditelně nudili.

*

Už jsem přemýšlela, že bych dala v sázku trochu té své cti, když se otevřely dveře a dovnitř vlezl Šedivec ještě v doprovodu nějakých chlápků, jeden z nich táhl jakýsi vozík. Šedivec si to namířil ke mně a než jsem stihla cokoli udělat, shodil mě ze stolu.
Jeden z vazounů mě zvedl (ale moc galantní nebyl) a zkroutil mi ruce za záda – nemohla jsem se pořádně hnout, vypadalo to, že fakt ví, jak někoho znehybnit.
„Tak,“ začal Šedivec, „Kde je ten kufr?“
„Nevím,“ řekla jsem, ale hned mi to došlo – neměla jsem dát znát, že o nějakém kufru vůbec vím.
Šedivec ke mně přišel, schytala jsem ránu do žaludku.
Otočil se na Jeana a položil mu stejnou otázku. Ten nevědomost nepředstíral – on o kufru fakt neměl nejmenší ponětí. Dostal přes hubu, ale pak ho nechali.
Šedivec se znovu zeptal mě.
„Kde je ten kufr?“
„Říkam, že nevím! Neměla jsem ho v ruce!“
„Nelži, ty děvko!“
Plivla jsem mu do toho jeho hnusného ksichtu a on mi ubalil takovou, že se mi před očima dělaly hvězdičky. Na jazyku jsem cítila krev. Další rána šla zase do břicha.
„Já fakt nevím!“
Ještě chvíli jsem vydržela zapírat, ale pak rány začaly bolet fakticky hodně. Nakonec jsem – na radu mých střev (žaludek byl asi v bezvědomí) – vyklopila jména dvou metalidí, co ten kufřík čajzli – Aja a Zedrech.
„Podvedli nás, vzali prachy z kufříku a pláchli!“
„Ty blbá štětko, tak proč je kreješ?“
„Furt líp se táhnout s takovejma sviněma než s bastardem, jako jsi ty!“
Chvíli na mě valil bulvy, čekala jsem, že dostanu zase přes hubu. Nekonalo se, přistoupil k dalšímu bodu.
„Tak dál. Teď ty data.“
„Jaký-“ ani jsem nedokončila otázku a moje vnitřnosti se sevřely pod dalšími údery.
Vypadalo to, že to Šedivce vyloženě baví.
„Sebrali mi je BlacOps! Komando z Tiru!“
„Jo? A co ten milion na kontě?“
„Jakej mil-“
Další ránu už moje útroby nevydržely. Výživná nemocniční snídaně mě opustila a ozdobila Šedivcův dokonalej obleček. Šedivec na mě mlčky civěl, pak si nedbale otřel kravatu ubrouskem.
„Co ten milion na kontě?“
„Náhrada. Náhrada za škody.“
„Špatná odpověď.“
Dost nešetrně mě chytil za spodní čelist a hlavu mi otočil k vozíku. Ležely na něm jehly a ampulky s nějakym hnusem.
„Vidíš ty skleničky? Když nebudeš spolupracovat, tobě i tvýmu kamarádíčkovi to svinstvo píchnem. Slibuju ti, že vám po tom bude hodně zle. Budete si přát, abyste chcípli. A povíte nám, co budeme chtít.“ Pomalu se nadechnul. „Řekneš mi, i kolik je tvý zasraný matce, ty čubko!“ zařval.
Vyškubla jsem se mu a ve sperethielu na něj ječela „Moje matka je sedmnáct let mrtvá, ty zkurvysyne!“
Usmál se téměř mile a potichu, také v elfštině, mi odpověděl. „No vidíš, co už vím.“
Kývl rukou a ten vazoun, co mě držel, mě hodil do kouta.
„Necháme vás tu, ať si rozmyslíte, co nám chcete hezkého říct,“ dodal a za chvíli jsem byla v místnosti sama s Jeanem, vozíkem a propiskou, kterou někdo nechal na stole.
Dobelhala jsem se k umyvadlu (nevím, proč bylo ve výslechovce umyvadlo – prostě tam bylo) a vypláchla z pusy hnusně hořkou příchuť.
Pomalu jsem se sebrala a odpotácela jsem se ke stolu. Vysíleně jsem se o něj opřela – přitom jsem tužku sebrala.
Otočila jsem se na Jeana, pak jsem se podívala na židli, na které seděl.
„Rozbij to zrcadlo.“
Ani jsem nečekala tak rychlou odezvu. Čapnul stoličku a rozběhl se proti lesklé ploše. Plex náraz nevydržel a rozpadl se.
Za ním seděli další dva chlápci v černém – proč nemůžou nosit třeba žlutou? Vytáhli bouchačky, ale pak je odložili (tomu se říká osudová chyba) a vybalili teleskopické tyče – pěkně hnusné hračky.
Přelezli sklo a namířili si to k nám. Jean se zatím stáhnul ke mně. Dala jsem mu tu propisku a ruce si přichystala na opěradle druhé židle. Ještě sem neviděla, že by někdo zacházel s psacím náčiním tak bravurně – především od člověka bych to nečekala. (Naopak třeba o takovém Carlovi vím, že dokáže sejmout třímetrového trolla kredithůlkou.) Jean se bleskově přesunul k prvnímu z nich a vrazil mu tužku skrz oko snad až do mozku. Chlápek se složil k zemi, ale to už Jean uskakoval před tím druhým. I ten ležel hned na podlaze – křísla sem ho zezadu židlí a pro jistotu několikrát.
Sebrala jsem z vozíku skleničky a injekce, každý z nás popadl jednu tyč a bouchačku a prolezli jsme zrcadlem.
Nečekala nás žádná říše divů, jenom dveře z místnosti.
Vyšli jsme ven.

*

Tiše jsme proběhli uličkou a zahnuli za roh. Tam stály dvě osoby – a dvě ležely. Tu vyšší (z těch svislých) jsem poznala.
„Umi!“
Rozběhla jsem se k riggerce, ale pak jsem se zastavila a sjela pohledem trpaslíka, který stál vedle ní.
„Co je to za ozdobu?“
‚Ozdoba‘ na mě hleděla dost nabručeně.
„To je Garts.“
Ještě chvíli jsem koukala do části, o které jsem si myslela, že je to obličej. Dvě černá, krví podlitá očka se pod letlampou mého pohledu navztekaně leskla.
„No co. Stane se… Jdu za zdejším bossem. Kdo jde se mnou?“
Na to nemusel nikdo odpovídat. Nepatříme mezi ty, co si nechají jen tak něco líbit. Vyběhli jsme do vestibulu, tam ani noha. Jean přivolal výtah a já těm dvěma zatím říkala, co se dělo. No, možná, že jsem trochu přibarvovala, ale rozhodně ne moc. Měla jsem strašný vztek, snad proto jsem ignorovala tupou bolest v břiše.
Rozhodla jsem se, že Šedivce zabiju. Umijaky mi to nebrala, má dost rozumu aby poznala, kdy má smysl o něčem se mnou jednat.
„Tak a teď tvoje vyprávění,“ navrhla jsem, když přirazil výtah.
Nastoupili jsme a navolili sto devatenácté patro. Budova jich měla sto dvacet, ale Garts chtěl z neznámého důvodu vystoupit o úroveň níž. Přišel mi šílený, tak jsem mu neodporovala.
Zatímco jsme jeli nahoru, Umijaky podávala stručnou zprávu o jejich cestě.
„Těch patnáct dní zpátky jsem tady s Gartsem razila městem, jedem si po hlavnim tahu a za náma najednou dvě černý auta. Skříply nás a strhly ke krajnici, měla jsem co dělat, abychom neskončili hůř. Celkem mě to… namíchlo.“
Umijaky zaskřípala zuby.
„To auto je dost poničený a oprava mě bude stát pěknej balík. Co jsme vylezli ze špitálu, stáli tam tři chlápci, vypadali jak poldové, ale od osamělý hvězdy nebyli – měli jinej odznak – prý ať si nastoupíme. Udělali jsme s nima rychlej proces, co, Gartsi.“
Trpaslík přisvědčil.
„Jsem vzal víko z popelnice a narval mu ho do krku.“
„Jo, vyřídili jsme je fakt dobře. Jednoho jsme nechali žít, hodili ho do auta a odjeli. Garts ho chvilku vyslýchal, ale ten sviňák měl jedovou kapsli v zubu – s tím fárem jsme se prostě daleko nedostali. Mezitím ještě volal někdo přes vysílačku, tak jsem tam chvíli něco plácala a sežrali mi to. Vůz byl ale zamořenej, s tím už jsme dál nemohli, tak jsme sjeli ke Gartsovi domu. Museli jsme,“ znechuceně se zašklebila, „autobusem…“
„Vzal jsem si ňáký nádobíčko,“ řekl trpaslík a hrubě se zachechtal. Ukázal tašku plnou trhaviny. (Nebudu o tom přemýšlet. Takovéhle metalidi nechápu.)
Umijaky pokračovala.
„Volala jsem Ruth, co je to za znak. Navigovala mě sem, ale stálo mě to pět táců.“
„To vyrovnáme,“ řekla jsem. S Umijaky máme jisté dohody.
„Když jsme dorazili, ve vestibulu nikdo. Byla klika, že jsme začli hledat od spodu, sešli jsme dolu a tam zádama k nám dva chlápci – sundali jsme je, ještě než se otočili. No a pak jste přišli vy.“

*

Výtah zastavil ve sto devatenáctém patře a Garts vystoupil. My jsme jeli dál – ať si ten potrhlý pyroman dělá co chce.
Do injekce sem šoupla jednu ampulku svinstva, které mi nabízel Šedivec. Nikdo neví, kdy by se mohlo hodit.
Vylezli jsme do chodby, nikde nikdo, na konci velké dveře a nad nimi nápis ‚president.‘ Namířila jsem si to rovnou k nim, Umi a Jean za mnou – muselo to vypadat efektně, ty dlouhé pláště, chyběla jen nějaká Wagnerova muzika.
Riggerka se pokusila navrhnout mi nějakou taktiku, že tam prý nemůžeme jen tak vlítnout. Rozrazila jsem dveře a jen tak jsem tam vlítla, oni tedy solidárně za mnou. (Asi neměli moc na výběr.)
V čele konferenčního stolu seděl nějaký chlap, kolem něj snad celá podniková ochranka. Vzadu zatažené okno.
Cvakcvakcvakcvakcvak, natáhli zbraně.
Jak jsem tak na šéfa mířila tím blbým koltem, přišla jsem si najednou hrozně trapně.
Umijaky natáhla brokovnici.
„Přestaňte na nás mířit, jinak vám sejmu šéfa!“ zaječela.
Boss se jen tak usmál a kývnul rukou.
Cvakcvakcvakcvakcvak, zajistili zbraně a odešli ke stěnám.
Byl mezi nimi i Šedivec, ale ten mě teď nezajímal.
„Tak vás tu konečně máme… Měli byste říci tomu trpaslíkovi, ať mě přestane podminovávat a jde také nahoru.“
„Proč by to měl dělat?“
„Pojďte sem.“
Všichni tři jsme k němu přešli, prsty pořád na spouštích. Ukázal nám řadu obrazovek.
Na jedné byl Garts, jak o patro níž montuje nálože. A na několika dalších –
„Do prdele,“ řekla jsem.
Pomalu jsem spustila ruku se zbraní.
Byla tam snad stovka ozbrojenců. Nebylo poznat v jakém patře, ale spíš v nějakém z těch horních. Běželi po schodech nahoru.
„Gartsi, pojď sem,“ řekla Umijaky do mikrofonku od ušní soupravy. „Pojď sem, máme průser.“
Trpaslík nepřestal ve své práci.
„Gartsi!“
Umi začala mluvit na mě.
„Mají se okamžitě vzdát, jinak to odpálí šéfovi přímo pod zadkem.“
Podívala jsem se na bosse, ten se jen usmál.
„Radím vám dobře, zavolejte svého přítele sem.“
Sebrala jsem riggerce mikrofon a začala na trpaslíka ječet.
„Jestli nepůjdeš okamžitě nahoru, bude z tebe hnojivo na kytičky, ty zkurvená zahradní ozdobo! Pojď okamžitě nahoru! Všechny nás zabiješ! Ty zasranej debile vypadni odtamtud!“
Ozbrojenci se objevili na stejné obrazovce jako Garts.
Jean nějak ztratil barvu, pomalu jsem Umijaky vrátila mikrofon. Byl vidět jen obraz, ale dobře jsme si představili to cvakcvakcvakcvakcvak odjištěných bouchaček. Garts zmáčkl spínač.
Budova se otřásla, nevěřili jsme vlastním očím. Výbuch se nějak stáhl doprostřed spodní místnosti, kde kroužil v ohnivém víru.
„Zasraná magie,“ zašeptal Jean.
Garts na to chvíli čuměl a pak se vrhnul ze schodů.
Ozbrojenci začali střílet. Jak se tak míhal obrazovkami, čekala jsem, že ho každou chvíli někdo sejme, čert ví jak to udělal. Snad se proplétal větračkami, nebo co, každopádně se nějak dostal pryč – pak už jsem ho neviděla. Poslední, co bylo, že proběhl kolem dlouhána v šarlatovém plášti a zmizel na ulici. Ten mág – musel to být mág, byl mi hrozně povědomý, už jsem ho někde potkala – se za ním chvilku koukal, ale pak se otočil a ztratil se.
Jak šéf pozoroval obrazovku, sevřela jsem ruku na naplněné injekci, a teď, když ještě nedával pozor, jsem vyrazila a chtěla mu ji vrazit do krku.
Čapnul mě za zápěstí a injekci mi sebral.
Dal ji do šuplíku a zase se usmál – tentokrát řádně široce, abych dobře viděla jeho dlouhé špičáky.
Tiše jsem zaskuhrala, polil mě chlad.
„Teď, drahá Sethillian, mi povíš, komu jsi prodala ty data.“
„Já nevím.“
Sevření notně zesílilo.
„Rozmysli se, co mi říkáš.“
Cvakcvakcvakcvakcvak, ochranka zase natáhla zbraně. Šedivec mi mířil na hlavu – tak jak slíbil. Tři chlápci přiskočili k Umi, sebrali jí brokovnici a dali nůž – ke krku.
Jean nenápadně ucouvnul.
„Tak já abych šel…“
Podívala jsem se na Umijaky, pak i na Jeana. Nakonec zpátky na upíra.
„Necháte nás jít.“
Kývnul.
„Můžu vám věřit.“
Zase přitakal.
„Ať pustí Umi. A přestanou na nás mířit.“
Nedbale mávl rukou.
Cvakcvakcvakcvakcvak.
Nechali riggerku být a stáhli se. Jen jsem na upíra zírala. Jsou to jedni z mála, kterým jde věřit. Upíří klany si totiž můžou dovolit něco slíbit.
„Ehm…“
Upír se zase usmál tím odzbrojujícím úsměvem.
„Teď ty.“
Zavřela jsem oči a vyklopila jméno klanu, který mi za snímky z pokusů na lidech dal milion nuyenů.
„Byli to Lhach. Z Tiru mi na ně dali kontakt.“
„A jejich jména?“
Těm elfům jsem vděčila za život, přece je nemůžu prásknout. Sevřel mě ještě silněji, myslela jsem, že mi rozdrtí zápěstí.
„K zemi!“ vykřikla najednou Umi a švihla sebou na podlahu, Jean vedle ní.
Ve chvíli, kdy jsem dopadla já, zazněly rány z kulometů. Okno vybuchlo a zasypalo nás střepy.
Upíří stisk povolil, rozpadl se na prach. Celá ochranka šla rychle dolů – s uspokojením jsem sledovala, jak Šedivcovi vybouchla hlava.
Když bylo po všem, opatrně jsme se zvedli. Za oknem byl vrtulník. Odsunuly se dveře a já čuměla na Cephyra, Nathaniela, a Ymiera – elfy z Tairngireskýho BlackOps.
Otočila jsem se na Umijaky.
„Jak jsi –“
Riggerka se zašklebila a zaklepala na ušní soupravu.
Helikoptéra se kus vznesla a k oknu se spustil provazový žebřík. Rychle jsme vylezli nahoru – šla jsem až poslední, ani za mák se mi teď nechtělo mluvit právě s těmihle lidmi.
Byli tu všichni, jak jsem je znala – velitel Cephyr, rigger Tessiar, Nathaniel – v matrixu jeden z nejlepších, pak Dal`Leth a Ymier, břitváci (oni to označení nesnáší), Gionfei – jediná ženská v týmu, taky samurajka – a mág Eredriah.
„Ahoj, Sethi,“ pozdravil Nathaniel, když jsem se konečně vydrápala nahoru. Ered jen kývnul a ostatní mě ignorovali, přesto to nevypadalo, že by byli rozčílení – ale že je někdo z nás ‚vznešených‘ napruzený poznají ostatní většinou, až když je pozdě. (Aspoň si to myslím, jinak by si dávali větší pozor, ne?)
Třeba ještě nevěděli, co všechno jsem řekla, ale v tom případě nechci být u toho, až to zjistí. A možná si z toho nic nedělali.
Koukla sem na Tessův tmavý profil, jak stál proti modrému nebi a bavil se s Umi. Aspoň že přišli včas.
Vždycky chodí včas.
Sedla jsem si do koutka a vzala si od Ereda pití.
‚Úžasný,‘ myslela jsem si. ‚Teď po mně nepůjdou dva upíří klany, ale tři. A možná i Tir. To byl ale blbej den…‘
Helikoptéra nad městem změnila směr a vzala to na jih.
‚Blbej a hrozně namáhavej.‘
Vypnula jsem nahrávání, které doteď i přes všechny události běželo. Chvilku jsem přemýšlela, jestli to mám smazat, ale pak jsem tam nahrávky nechala – možná se na ně později budu chtít kouknout.
Nathaniel pustil nějakou hudbu – příjemně se to poslouchalo, hotovej balzám na moji otřesenou dušičku.
Netrvalo dlouho a usnula jsem.

***
z f'inëalar herní kuchyňky. GM - Arfindal; hráli - Rogan, Zbyněk, Honza a Sethi. 2002
Napsal Sethi 27.02.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 9 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.3106529712677 secREMOTE_IP: 54.225.42.99