Shadowrun: Kroniky F'inëalar - 08 - Amemait

kapitola osmá
„Mamba…“ Sethi se zamračila. „To není ovoce?“
„Had,“ řekl Tek jakoby mimochodem. „Smrtelně jedovatej.“
„Tři bobule zabijí dospělého vlka?“ zeptala se deckerka.
„To je lýkovec,“ opravila ji Qena. „Keř. Taky jedovatý, má i stejný počet nohou jako mamba, ale je mnohem míň… hm… pohyblivý. A mamba nefotosyntetizuje.“
Napsal Sethi
Tento příběh vám vyprávěli:
Sethillian: oblíbený pokusný králíček
Umijaky: a její svérázné postupy
Quenever: šamanka; šťastná majitelka krysy pižmové; tým je kompletní
Tuk-Enek: i s jeho odtajněnými zoofilními pohnutkami
Arfindal: abychom udělali Osirisovi radost, Ethirů je víc
Různí únosci
Nejen ušatí hosté dle vlastního výběru

***

sethillian
„Tillian? Tillian probuď se… Zvoní ti telefon.“
Pomalu jsem se zvedla z postele a téměř v polospánku sebrala zmíněný přístroj ze stolu.
„Alfa-ný-omega příjem.“
„Ahoj kotě...“
„Doktore?“
„Máme... problém... tak trochu...“
„Jakej?“ Zívla jsem a snažila se probrat. Nesnáším ranní telefonáty.
„Zítra ráno, Pandořina skříňka. V osm. A buď tam přesně, rozumíš? Buďte tam všichni… Půjdete do toho sami, komando bude mít jinou práci.“
„Osiris není v Seattlu. Jel za babičkou do Moskvy. Jak ostatní nevím…“
„Eredriah pošle bratra. Hlavně tam v těch osm buďte.“
„Ok, pokusím se…“
„Ne, nepokusíš. Prostě tam budeš.“
„Rozumím.“ Doktor použil takový tón hlasu, že jsem neměla odvahu odporovat mu.
„Ještě něco… nepřijdu osobně, bude tam někdo jiný.“
„Dobře. Ahoj.“
„Ádié, kotě.“
Když jsem zavěsila, Eredriah už byl oblečený.
„Musím pryč,“ řekl.
„Já vím. Hodně štěstí.“
„Alespoň konečně poznáš Arfiho. Není špatný čaroděj…“
„Jak by někdo z vaší rodiny mohl být? Už běž, přijdeš pozdě…“
Políbil mě a bez dalších prodlev odešel.
„Hlavně se vrať v pořádku…“ řekla jsem si pro sebe.
Znova jsem sáhla po telefonu.
Tak komu zavoláme…

*

umijaky
Do Skříňky jsem přišla těsně před osmou. Zasedla jsem k obvyklému stolu, někdo se ke mně připojil.
„Dobrý den, Umijaky Todo-san.“
Zvedla jsem se a věnovala příchozí úklonu. Dostalo se mi podobné odpovědi.
„Quenever, je to dlouho, co jsem tě naposledy spatřila. Jaké proudy sem zanesly tvou loď?“ zeptala jsem se.
Zase jsme se posadily. Konec obřadností.
„Ale, mám v Seattlu vyřizování a volala mi Sethi, že shání lidi na nějakou akci,“ řekla mladá šamanka. „Co ty? Žiješ?“
„Jo, i když jsem měla párkrát namále…“
Do lokálu vlezla Sethi a hned za ní další elf – byl mi lehce povědomý.
Deckerka pozdravila kývnutím ruky a představila nově příchozího.
„Tohle je Arfindal. Mág. Eredriahův bratr.“
„Ono je vás víc?“ Zašklebila jsem se. „To bude mít Osiris radost.“
„To Osiris třeba může,“ odvětil suše. Zřejmě věděl, o koho kráčí.
Dorazil i Tukan, elfka Arfindalovi řekla, jak se v tom našem pochybném spolku kdo jmenuje.
Vyrušil nás další elf. Zabral jednu židli u našeho stolu a spustil.
„Nazdar. Peter Blake, posílá mě John… Doktor. Máme problém.“
„To už víme.“ Touhle poznámkou ho Sethi asi trochu vyhodila z kolejí, ale vzpamatoval se poměrně rychle.
„Podívejte, do systému se nám nabourala trojka deckerů. Spolupracují s politklubem Humanis, šlohli pár balíků důležitých dat a my se trochu obáváme o bezpečnost různých... prostě bezpečnost. Naštěstí je ještě nepředali – ke spichu má teprve dojít, někdy v týdnu – musíte si zjistit kdy – na Gerychově hřbitově, budou tam dva z deckerů a budou mít ty dokumenty. Přineste nám kufřík, který budou Humanis přebírat. Pak je tady ten třetí decker. Ti dva sou v podstatě nedůležití. Třetí, mozek teamu, si říká Ammitis – a to je tak všechno, co o něm víme…“
„Amemait…“ vyklouzlo tiše Sethi.
„Co?“
Pohledy doteď upřený na elfa z Tairngire se najednou obrátily k ní.
„To… to je totiž z egyptské mytologie,“ řekla nejistě. „Nestvůra se lvím a hroším tělem a krokodýlí hlavou. Požírá duše – nebo srdce – zemřelých, když neobstojí před posledním soudem, a zbavuje je tak možnosti věčného života v podsvětí… Ammitis nebo Amemait…“
„Ti druzí dva deckeři jsou známí jako Sigismund a Odowakar… hm… jeden se v síti pohybuje jako černá mamba, druhý jako… tuším zlatá kobra.“
„Mamba…“ Sethi se zamračila. „To není ovoce?“
„Had,“ řekl Tek jakoby mimochodem. „Smrtelně jedovatej.“
„Tři bobule zabijí dospělého vlka?“ zeptala se deckerka.
„To je lýkovec,“ opravila ji Qena. „Keř. Taky jedovatý, má i stejný počet nohou jako mamba, ale je mnohem míň… hm… pohyblivý. A mamba nefotosyntetizuje.“
„Dobře, to by stačilo,“ přerušil tu úžasnou diskusi Peter – zřejmě nemá cit pro přírodní vědy. „Ammitisova persona vypadá asi tak, jak ji popsala Sethi. Divný lev s hlavou krokodýla. Žádné další informace o něm nemáme… Nevíme, co je zač – o Sigismundovi a Odowakarovi máme alespoň přibližné zprávy, ale o tomhle ne. Nic. Potřebujem, aby jste ho zabili.“
„Jako dobrý,“ řekl Tek. „Nic o něm nevíme, tak půjdem a budem se vyptávat deckerů na potkání, hele, náhodou si neříkáš Ametyst, nebo jak to bylo, a nepobíháš v matrixu jako lvohrocholangusta, či co, ne, tak to promiň, s někým jsem si tě spletl…“
„Poslyšte, není to jednoduché,“ přerušil ho Blake. „Ale vy taky nejste žádní začátečníci. Tohle je stínoběh, ne volná procházka jemným příšeřím. Jdete do toho?“
Mlčky jsme ho pozorovali.
„Za kufřík dvacet táců pro každého z vás, za mrtvého Ammitise dalších dvacet,“ doplnil.
To jsme chtěli slyšet.
„A kufřík nesmíte otevřít,“ řekl ještě.
To jsme slyšet nechtěli.
„Jako proč?“ zeptala jsem se.
„Prostě to tak je. A jestli to chcete porušit, můžete to rovnou zabalit,“ zasyčel podrážděně.
„Ale v klidu,“ prohlásila Sethi mírně. „Kufřík dostaneš nepoškozený.“ Narovnala se do plné výšky sto sedmdesáti čísel. „Datum a čas předání vám zavolám do večera…“
Arfindal se na ni pochybovačně podíval.
„Cože?“
„Když dovolíš, nejenom Ammitis je technomant,“ řekla chladně a odešla.
Zůstala po ní jen slabá vůně jasmínu ve vzduchu.

*

arfindal
Kromě toho, že nám řekla datum a čas předání, zjistila taky, kolik na to má být nasazených lidí. Dobře, bratr možná nemá zas tak špatný odhad na ženské…
Středa, čtrnáctý květen, dvacet hodin třicet dva minut – Gerychův hřbitov. Rozmístili jsme se do prostoru. Umi a Qena zalezly do portálů hrobek – nejsou to nakonec zombie? – a Sethi s Tekem zabrali místo na dvou stromech u brány. Dospělí (nebo skoro dospělí) elfové a chovají se jak veverky. Budiž, třeba jim ta taktika vyjde.
Kostelní věž byla moje stanoviště.
No, tomu kněžímu se asi moc nelíbilo, že mu tam pobíhá vznešený, rozhodně vypadal, že mě přetáhne krucifixem. Nic takového nestihl udělat. To bych nesměl být z rodiny Ethir.
Odklidil jsem ho do zpovědnice – ten se jen tak neprobere.
Shora byl nádherný rozhled. Teda pokud byl začouzený Seattle to, na co se chtěl elf dívat. To není fér. Brácha si určitě užívá někde na čerstvém vzduchu a já tuhnu tady. (Shodou okolností tou dobou Eredriah visel za jednu nohu z helikoptéry a plápolal nad ranní Prahou. „Okamžitě mě vytáhni nahoru, Nathanieli de Vries! Ne, mně to nepřijde jako skvělá zábava! Poslyš, nechtěj, abych se začal vztekat! Nenuť mě použít magii! ČumtyidiotePrašnábrána!“) Svět umí být tak nespravedlivý.
Deset minut před devátou na hřbitov vjelo černé auto a zastavilo na cestě. Vylezli z něj čtyři chlápci v bílých hábitech se špičatými kuklami.
Jeden zůstal u auta, dva začali prohledávat hřbitov – mířili k veverkám... chci říct, k Tillianě a Tekovi – a čtvrtý se vydal dovnitř kostela. Nepředpokládám, že by se chtěl pomodlit…
Asi bych ho dostal ze zálohy, ani by si neuvědomil, že je mrtvý – k čemu čestná hra, byl z Humanis. Jenže to by nesměl najít toho pitomého modlaře.
Je zajímavé, jak takový člověk dokáže zbystřit smysly, když najde omráčeného mnicha ve zpovědnici. Zpozoroval mě hned, jak jsem se k němu přiblížil.
Mrštil jsem mu do obličeje blesk – ale něco se pokazilo.
Místo aby se skácel a chvíli hořel, objevil se mu v ruce meč. Ostrý. Naštěstí jsem dost rychlý – jenom mě trochu opižlal, ale nic mi neupadlo, jak měl zjevně v plánu.
Švihl jsem zápěstím. Člověk se zhroutil k zemi. Jsou chvíle, kdy se i mág z rodiny Ethir na magii vykašle. To, co blesklo vzduchem a zarazilo se mu mezi oči, nebylo kouzlo.
Byl to starý dobrý vrhací nůž.

*

quenever
Elfové na stromech se postarali o dva členy politklubu – dvě čisté rány do dvou hlav – a toho třetího Umi tak nějak… skalpovala v oblasti krku. Jak to tak vypadá, pro lidskou šamanku tady nezbyla práce.
Nechala jsem je, ať si hrají – zjevně je bavilo ty mrtvoly strkat zpátky do auta – a šla jsem se kouknout za tím elfím čarodějem.
Kostelem se rozléhaly naprosto nesvaté kletby. Kdybych nebyla ateista, asi se mě to dotkne… Arfindala jsem našla sedět v jedný lavici, držel se za bok a jeho oblečení mělo trochu jinou barvu než původně. A taky bylo mnohem víc odvětrané. Vedle něj se válela další mrtvola.
Elf tekl celkem výrazně, ale asi by radši vykrvácel (a že od toho nebyl daleko), než by si musel říct o pomoc. Přiblblý vznešený, ale aspoň není tak užvaněný...
„Ukaž se,“ přikázala jsem mu – vstal. Zajímalo by mě, jestli by to udělal, i kdybych nepoužila to kouzlo na ovládnutí mysli.
Položila jsem prsty na zranění a zavřela oči.
Jako obvaz jsem přilnula na rány a začala zastavovat krvácení. Kořínky mě samotné pronikaly tělem a zacelovaly rány. Teď nejsem léčitel… Teď jsem lék…
S námahou jsem se nadechla, bráníc se magickému odlivu. Arfindalovi jsem pomohla, bylo by trapné, kdyby to poranilo zase mě.
Elf se ponořil do sebe a uzdravil to málo, na co jsem už nestačila.
„Díky,“ zamumlal. Asi se mu nelíbilo, že to byla ‚nižší,‘ která odstranila jeho poranění. Co, já se mu vnucovat nebudu. Pampeliškožrout.
Chytla jsem mrtvolu za nohy a táhla ji ven. Arfindal zmizel ve zpovědnici, začínala jsem se bát, že je nakonec i věřící, když odtamtud vynesl bezvládné tělo kněze a zamířil s ním na věž.
Proboha, co chce dělat?

*

sethillian
S rachocením štěrku na hřbitovní cestě zastavilo další auto.
Zjistila jsem, kolik je – za minutu devět – jsem prostě dobrá, zatím všechno vycházelo podle plánu. Vlastně mě to celkem překvapilo. Nepatřím mezi ty, co chodí přesně, a dost dobře ten slabomyslný zvyk nechápu. Ale od ostatních ho vyžaduji. Já hrozně nerada čekám.
Nic se nedělo – dva lidi, co seděli uvnitř, nejevili snahu vystoupit.
Třetí vůz přijel s úderem deváté (chudák Arfi, byl na věži přímo vedle zvonu...). Opustili jej čtyři humaníci. První šel zkontrolovat auto plné mrtvol (to ještě nevěděl, že tam ty mrtvoly sou... haha, žertík...), další dva přistoupili k vozu z deckerama. Ten poslední se od černého fauvéčka nevzdálil – copak se bojí, že jim ho někdo ukradne? Na hřbitově?
Čtvrtého Tek poslal do věčných lovišť dřív, než si nás někdo uvědomil. K zemi se složil jiný – tak vypadá týmová práce v podání Umi a její brokovnice. Škoda, že si toho všimli. Dva přeživší se skrčili za první auto. Deckeři vyklouzli naprosto neuvěřitelným manévrem z fronty vozů a rozjeli se k bráně.
Musela jsem je zastavit. Dost by nám znepříjemnilo život, kdyby se zdejchli. Jo, ale že bych měla zrovna nutkání skákat jim do cesty, to by asi bolelo...
Bez dalších úvah jsem jim prostřelila pneumatiku. Vozidlo se svezlo z cesty a zarazilo se o velký náhrobek.
Dva deckeři vyskákali zevnitř a utíkali se krýt za hroby. Sice se báječně schovali před Umijaky, ale už ne tak docela před Tekem.

*

tuk-enek
Páni, stáli ke mně otočeni zády a vůbec si to neuvědomovali.
„Tak, pánové,“ řekl jsem nahlas a zřetelně, „Odhoďte zbraně a pomalu se otočte, jinak z vás bude cedník.“
Ztuhli.
Vyšší z nich se obrátil – ale ne až tak pomalu a nějak zapomněl odložit ty zbraně. No, varoval jsem ho.
Slyšel jsem Sethi, jak na mě ječí: „Živý, rozumíš?! Živý!“
Neuniklo to ani sluchu druhého deckera (to by musel bejt hluchý). Podíval se na mě a s rozhodným výrazem obrátil zbraň proti sobě.
Stiskl spoušť.
„Řekla jsem, že je potřebujeme živé!“ Ještě že byl elfčin strom dost daleko od toho mého.
„A co jsem měl podle tebe dělat?! Třeba nechají naživu aspoň jednoho z těch Hu-“
S věže vyrazily dobře cílené plameny a usmažily posledního vzdorujícího člověka.
„- tak ne...“ dokončil jsem.

*

umijaky
„Tak to votevřem, ne?“ navrhla jsem tak všeobecně, když jsme mířili ke Skříňce.
„Poslyš, bylo nám řečeno ať to neděláme,“ ozvala se Sethi z komunikační linky. „Jestli nezůstane zavřený, ztratí Tir i to mizivé množství důvěry, co v nás má. Navíc bych to určitě odnesla já, protože jsem to byla já, kdo slíbil, že ho necháme netknutý.“
„Takže je to v podstatě tvůj problém,“ prohodil Tukan, „A my ten kufřík můžem klidně otevřít.“
„S radostí se postarám, aby se to stalo i problémem vaším,“ zasyčela deckerka.
Elegantní smyčkou jsem zastavila před Skříňkou – čtyři motorky zaparkovaly už zdaleka ne tak krásně. Na mě prostě nemají.
Peter čekal ve společnosti dvou orků u černýho medáka.
Výměnou za kufřík mi dal do ruky štůček peněz – po dřívější zkušenosti s Osirisem se nám Tairngire asi rozhodlo platit hotově.
„Vidíte, že to šlo bez otevření,“ podotknul Peter, když zavazadlo obhlédl. „Co Ammitis?“
„Tak toho... nemáme,“ řekl Tukan. „Krapet se mi zastřelil zajatec, ještě než jsem ho stačil zajmout...“
„V týhle kauze nejsme ani o krok dál,“ doplnila šamanka.
„Zatím,“ opravila ji Sethi.
Všichni se na ni podívali. Pokrčila rameny.
„Třeba se mi ho podaří sejmout v matrixu.“
Peter se usmál dost neveselým způsobem.
„Nic proti tvému deckerskému umu, Doktor by s tebou asi neztrácel čas, kdybys nebyla dobrá, ale tady nemáš šanci.“
Kdyby byl elfčin pohled hmotný, je už ten chlapík přišpendlený k protější stěně. Protože ale hmotný není, nastoupil Peter i s ochrankou a kufříkem do auta.
Obrátili jsme se k odchodu, Sethi se ohlédla na mizející auto.
Večerní ticho proťal zvuk exploze.

*

sethillian
„Bohové!“ vylítlo ze mně. Na víc jsem se nezmohla. Stáli jsme tam jak zmražení, jen jsme sledovali hořící trosky.
„Třeba někdo pře-“ začal Tek.
„Ne. To nepřežili. Tohle ne,“ řekla Umi pohřebním hlasem.
Elfka ze sebe vydala zasténání. Byl to její první projev přítomné mysli od výbuchu.
„V pořádku?“ zeptala jsem se. Ani já nemam ráda vraždy lidí, kteří mě platí – i když to byl užvaněný elf.
„Ne! Jistěže to není v pořádku!“ vyjekla. „To auto vybuchlo! Přijde vám to v pořádku?! Vy jste ten pitomý kufr chtěli otevřít, mohlo se vám stát to samé!“ Boha, ta je ukecaná... Možná kdyby jela s nimi....
„Nevíme, jestli byla nálož v kufříku,“ zapojil Arfindal chladnou úvahu. „Mohlo to být v autě. Každopádně to musíme říct Doktorovi.“
Deckerka se chopila telefonu.
„Já to udělám. Jsem posel špatných zpráv...“
Odvrátila se od nás s mobilem u špičatého ucha.
„No tak, Johne, zvedni to...“ zamumlala za chvíli.

*

cephyr
„Hej, Johne, tak si to sakra zvedni!“
Elf se beze spěchu natáhnul pro vyzvánějící přístroj.
„Nazdar kotě, co chceš?“ Naslouchal a pomalu ztrácel veškerý výraz z tváře – nerozuměl jsem, co mu ta holka říká, ale mluvila rozčíleně.
„Co se děje?“ zjišťoval jsem.
Řekl mi to.
Na to jsem měl jedinou odpověď.
„Ale do prdele...“
John se zhluboka nadechl.
„Nedá se nic dělat...“ řekl do telefonu. „Hele, jděte od toho. Vykašlete se na to, jděte domů. Možná ti dám vědět, co dál. Teď ale určitě ne. Ádié, kotě.“
Típnul hovor a zamyšleně se na svůj mobil podíval. Pomalu ho potěžkal v ruce.
„Počkej, tohle ne,“ zarazil jsem ho.
Mobil jsem mu vzal a místo toho jsem mu podal malou kancelářskou přenosku.
„Díky,“ řekl klidně.
Přenoska se roztříštila o zeď.

*

sethillian
Došla jsem domů, a aniž bych rozsvěcela, sedla jsem si do křesla. Hned jsem se zase zvedla a z police vyndala deck. Položila jsem ho na stůl vedle počítače.
Postavila jsem vodu na mátovej čaj, když mě přerušilo lehoučké zapípání.
Na monitoru mého počítače se objevil svitek pergamenu svíraný v pařátkách zeleného draka – kdyby to byl počítač kohokoli jiného, asi tam bude místo toho obyčejná obálka, ale já mám svůj styl.
Rychle jsem si zprávu přečetla.
O chvíli později už jsem volala riggerce.
„Poslyš, Umi, myslím, že tohle byste měli vidět...“

*

tuk-enek
„Teku, čti nahlas,“ řekla elfka.
Udělal jsem to.
„Chceš-li znát odpovědi na své otázky, přijď dnes o půlnoci na Cedar square. Jsem přítel, pomůžu ti. Musíš přijít sama, neozbrojená a bez komunikačních prostředků. Buď dochvilná.“
„Podpis žádný,“ doplnila Sethi.
Podíval jsem se na čas odeslání: 2053-05-14, 22:41
„Tomu říkam pomoc v pravou chvíli,“ podotknul jsem.
„Je to podraz,“ řekla Umi.
„Jasně že je,“ potvrdila elfka. „Pravidlo tři, v žádném případě nevěř někomu, kdo o sobě tvrdí, že je přítel. V podstatě se tam píše pojď a nech se chytit.“
Nikdo další se k tomu nevyjádřil – jednoduše, Qenu a toho... Arfindala jsme nesehnali.
„Půjdu tam,“ řekla nakonec Sethi.
„Běž,“ souhlasila Umijaky. „Ale provedeme drobný vopatření.“

*

sethillian
Ačkoli je Seattle rušné i v noci, tahle část města byla podezřele mrtvá. Každý můj krok se odrážel několikanásobnou ozvěnou a můj tichý dech syčel jako klubko hadů. Ze všeho nejhlasitější mi přišel tlukot vlastního srdce...
Ne že bych se bála. Někde v temnotě nade mnou se vznášela Umiina lovecká sonda, na jedné náušnici jsem měla připevněnou vysílačku, nebyl důvod ke strachu, ačkoli jsem šla prakticky sama nočním Seattlem, neozbrojená –
Dobře, bála jsem se. Ale strach je v téhle situaci naprosto přirozená reakce a jím netknutá by mohla zůstat snad akorát mrtvola nebo Umi. Fakt je, že kdo se v Seattlu v takovémto prostředí nebál, se mrtvolou rychle stal. Potom mohl být vůči okolí doopravdy chladným.
Ocitla jsem se na Cedrovém náměstí. Nikde nikdo.
Telefonní budka na rohu začala vyzvánět.
Došla jsem k ní a vzala sluchátko.
„Prosím?“

*

umijaky
Lovec mi zasílal údaje a já si je rychle přenášela do datamapy. Sethi podle všeho zamířila na stanici metra Leeward – směrem, kterým teď šla, žádný jiný cíl nepřicházel v úvahu.
Spojila jsem se s Tukanem.
„Volavka na Leeward,“ informovala jsem ho.
„Jo, to i vím, kde je. Ozval se mi Arfindal. Qena vlastně před chvílí taky.“
„Fakt? Tak jim řekni, co se děje. A nezapomeň jim za mě vynadat.“
Zase jsem se zaměřila na svého lovce. Ten se ponořil do tunelu a sledoval vlakovou soupravu.

*

nejmenovaný goblinizovaný únosce
Co elfka dorazila, neřekla ani slovo – asi se jí nelíbí můj orkský zevnějšek... No co, já si pokecat nepotřebuju.
Zatímco jsme jeli na Upper bridge, nenápadně jsem ji pozoroval – čistě z profesionálního hlediska!
Určitě má někde vysílačku... No, to nevadí, to se vyřeší až za chvíli. Jestli je na to vybavená kyberwarem, a že asi bude, tak tohle na sto procent nahrává, jak sluchově, tak obraz... To je ale Mitova starost, on je v téhle branži mistr. Jediný problém bude asi ta sonda, co se kolem ní motá. Musíme ji sejmout, ještě než –
Vlak zastavil v příslušný stanici a přetrhl mé myšlenky. Vystoupili jsme a vylezli na vzduch.
Už tam čekal Josh, když elfku uviděl, vítězně se zašklebil.
Se slovy „nutná kontrola“ k ní přišel a prohledal ji detektorem. Pak se s úsměškem natáhl po její náušnici a sundal z ní štěnici. Upustil ji na zem a rozšlápl.
„Takhle ne, madam...“ řekl tiše.
Odložil elektroniku a udělal něco, co rozhodně nebylo nutné – jasně, ale proč to nezkusit? Začal ji šacovat... hm... manuálně. Teda aspoň se o to snažil –
Plesk!
Deckerka nezměnila výraz. Možná akorát zbledla.
„Můžem jet?“ zeptal jsem se s nevinným ksichtem.
„Mhhm. Mhhmhmf,“ prohlásil Josh.
Elfka pokrčila rameny – parťák se rychle otočil k autu, aby nebyl obviněnej z toho, že se dívá, kam nemá.
„Jak je ctěná libost,“ bylá první slova, která elfka pronesla.
Nastoupila do vozu. Nenápadně si mnula ruku.
Ono taky vrazit takový držce, jako je Josh, není jen tak.

*

sethillian
Zastavili jsme v nějakém továrním komplexu, řekla bych, že před skladištěm. Ork mě vedl dovnitř – ten člověk se raději držel dál.
Když jsem vešla, zavřely se za mnou dveře. Jak to tak vypadá, jsem v pasti...
V prostředku jinak prázdné místnosti stál elf. Odhadla bych ho tak na pětadvacet, ale vzhledem k tomu, že to byl vznešený, mu mohlo být stejně tak i čtyřicet, navíc to hodně zkreslovaly sněhově bílé vlasy s jediným černým pramenem svázané do ohonu. Vypadalo to, že naslouchá někomu přes ušní soupravu a vůbec si neuvědomuje moji přítomnost. Když mě konečně zaregistroval a otočil se ke mně, všimla jsem si efektního tetování na levé půlce obličeje – oko egyptského boha Re přes jeho vlastní.
Usmál se. Možná mile, možná spokojeně, nevím.
„–“
Přerušila mě ostrá bolest na hrdle – sáhla jsem k jejímu zdroji. Nahmatala jsem něco, co silně připomínalo narkojekční šipku. Vytáhla jsem to a zkontrolovala pohledem.
Jop, narkojekční šipka.
V okamžiku jsem měla v krku dvě další.
Elf vykročil mým směrem.
Pomalu jsem se začala skládat k zemi.
Ten jeho úsměv se mi ale vůbec nelíbí...

*

arfindal
Vysoko nad továrnou něco malého explodovalo.
Slyšel jsem riggerku, jak kleje – vypadá to, že jí sundali toho lovce...
Chvíli po ní se ozval na stejné lince Tek.
„Ujížděj, oni uj- Já se na to vyseru, ztratil jsem je...“
Další dobrou zprávu přinesla šamanka.
„Nerada vám to říkam, ale Sethi... No vzali ji s sebou. Nevypadalo to, že by byla zrovna... při vědomí.“
„Ehm...“ když měli všichni tak skvělou náladu, musel jsem ji ještě zlepšit. „Je vám doufám jasné, že nás bratr zabije, jestli ji ztratíme?“
Zamyšlené ticho.
„Zabije jenom tebe, ne?“ ozval se pak Tek.
„Ne, řekl bych, že ne.“ Jestli si myslíte, že v tom budu lítat sám, tak jste na omylu. Pěkně se mnou si to odnesete.
Sakra. Slíbil jsem si, že nechám shadowrunu. Pak jsem se toho slibu vzdal, abych ohlídal bratrovu holku. A teď...
„Je pomstychtivej?“ zeptala se Qena.
„Strašně.“
„O důvod víc, proč ji najít rychle,“ řekla Umijaky.
„Jak to chceš udělat?“
„Holt budem muset pročesávat město ulici vod ulice.“
„Jo, to budem muset...“ Povzdech jsem si. Ačkoli nás Eredriah zabije všechny, budu to stejně já, kdo bude umírat dlouho a bolestivě. Ech, neměl jsem slibovat, že na ni dám pozor.

*

tuk-enek
„To je marný,“ řekl jsem tiše.
Seděli jsme v parku u kamennýho stolku a snažili se radit. Po procourané noci už to nikomu moc nemyslelo.
„Jsme mrtví,“ zavrčel Arfindal.
„Seattle je hrozně velký město,“ poznamenala Qena.
„Že by?“ Nejmrzutější podle všeho byla Umijaky. Těžko říct, co se jí honilo hlavou, ale –
„Ona má myš!“ vyjekl najednou mág do ticha. Vytřeštěně se díval na to, co držela mladá šamanka v dlaních. „Obrovskou myš!“
„To je krysa pižmová,“ informovala nás Qena ochotně. „Přítulný, milý a užitečný zvířátko.“
„Krysa navíc! Bohové, ona si s sebou tahá hlod-“
„Tiše!“ Riggerčin hlas šlehl vzduchem jak monobič. „Nemyslím, že jsme v situaci, kdybysme se mohli zdržovat takovejma krav-“
„Hele...“ Moji pozornost upoutalo něco úplně jiného, než šamančin hlodavec. „Támhleto auto...“
Zbytek spolku se ohlédl požadovaným směrem.
„Jo, je podobný tomu –“ začala Qena.
„– a na to, jaké je to pěkné auto je zaparkované na dost divném –“ doplnil ji čaroděj.
„– myslím, že poznávám tu ruku, co je vidět zadním vokýnkem,“ uzavřela to Umi. „Kolik slečen v seattlu může mít takovéhle tetování...?“

*

arfindal
Tak tady je! To trdlo... Kdybych si tím nepodepsal smrt, nejraději bych ji zabil... Bože, já jsem tak rád...
Umi zběžně zkontrolovala základní tělesné funkce a pak jí začala... rozepínat kabát?
„Proboha co to děláš?!“
„Hele, jestli má někde štěnici s vysílačkou,“ vysvětlovala riggerka, „Tak by asi nebyla nadšená, kdyby ji měli vystopovat až domů.“
Rychle jsem se odvrátil, Tek mě spěšně následoval.
„Dneska je hezký počasí co?“ začal.
„Jo, jo,“ potvrdil jsem. „V dubnu jindy nebývá takhle hezky.“
„To já jsem ale rád, že je teplo, mí koně sou dost citliví.“
„Máš koně?“
„Jo, dva. A tři psy. A pštrosa. A nejen to.“
„Pštrosa?“
„No jo.“
„Kdysi jsem měl psa. Jmenoval se –“
Do naší diskuse vpadla Umi: „Co to tu probíráte za kraviny?“
Do náruče mi vrazila deckerku – naštěstí už oblečenou.
„Co to –“
„No mám ji snad nést já? Je to buchta tvýho bratra, ne mýho. Vem mi ji k autu.“
„Našla jsi něco?“ zjišťoval jsem, zatímco jsme kolektivně zamířili k našim motorovým ořům. Napadlo mě, jestli by nebylo pro všeobecný klid lepší odložit můj náklad někam do kontejneru...
„Podle všeho je čistá...“
„Nedovedu si představit, co s ní... teda dovedu...“ ozval se Tek.
„Ne ne neříkej to nechci to slyšet.“ Litoval jsem, že nemám volné ruce, abych si mohl zacpat uši. „A v kolektivním zájmu by bylo, aby to neslyšel ani bratr...“
„Takže nic?“ zeptala se šamanka.
„Jedinou věc.“ Umi nám ukázala vizitku – hotel Ictovea. „Měla ji v kapse.“
To Tekovi nedalo. „A proto jsi ji musela svlíknout?“
Riggerka se na nás nechápavě podívala.
„Vopatrnosti není nikdy dost a bylo by dost nezodpovědný zavést nepřítele až domů.“
„Ach tak,“ komentoval to elf. „Opatrnost.“

*

quenever
„Nevypadá to, že by se hodlala probudit,“ řekl Tek.
Umi navrhovala šoupnout ji pod ledovou sprchu, ale čaroděj proti tomu rázně protestoval. Že by to prý určitě zahrnovalo další svlékání.
Zatímco se ti dva hádali, sklonila jsem se nad bezvědomou elfkou – a vrazila jsem jí pár facek. Nemá být tak nesnesitelně roztomilá.
„D'oh... au!“
„Takhle se to dělá!“ Fajn, tím jsem si s ní vyřídila nějaké starší účty a dokonale jsem ji probrala. Dvě mouchy jednou ranou.
Deckerka koukala jak vyoraná krysa pižmová, chvíli jí trvalo, než se vůbec zorientovala.
Na Tekovu otázku, co se jí stalo, odpověděla, že je „celkem ráda, že si to nepamatuje, protože se dost obává, že se jí to ani trochu nelíbilo.“
Snažila se zaostřit na reálný svět. Pak to vzdala a se zavřenejma očima si stiskla spánky.
Zaklela. Je zajímavé, že stvoření s tak jemnou a vcelku křehkou, když už ne nevinnou vizáží, má tak drsný slovník.
„Někdo mi vymazal záznamy. Jak optické, tak zvukové...“ Na chvíli se odmlčela. Zdálo se, že konečně trochu přichází k sobě. „Poslyšte...“ řekla pak utrápeně, „Já si tak nějak myslím, že jsem měla tu čest s Ammitisem...“
„A?“ zeptali jsme se v souzvuku čtyř hlasů.
Smutně pokrčila rameny.
„Já za to nemůžu.“ Zoufale se podívala do stropu – nevím, nakolik to poznala pánská společnost, ale já, jakožto příslušnice vnímavější poloviny lidstva (žádné poznámky o inteligenci, všímáte si? ani narážky na to, že je pánská společnost výhradně elfská.), jsem poznala, že stěží zadržovala slzy. „Jenom doufám,“ prohlásila nakonec s vynuceným úsměvem, „Že se mnou neprováděl nějaké odpornosti...“

*

sethillian
Do hotelu jsme ozbrojení nemohli. Umi se rozhodla, že bez brokovnice nikam nejde, tak zůstala i s našimi věcmi venku u auta.
Ictovea – teda konkrétně tahle její pobočka, protože v Seattlu je těchto hotelů asi pět – byla dost malá. Stála v klidnější části města, měla sice svůj soukromý park s bazénem a jinými sportovními hračičkami, ale jenom dvě patra. Zato drahá byla dost. Ten hotel prostě nepotřeboval být velký. Nebylo moc lidí, co si mohli dovolit platit takové sumy.
Qena a Arfi prohlíželi halu – možná, že to vypadalo, jako by obdivovali architekturu ve stylu starověkého Egypta, ale v reálu hledali případné únikové východy. Já a Tek jsme zastavili u recepce.
Za pultem postávala dívka přestrojená za jednu ze služebnic královny Kleopatry – zajímalo by mě, jestli bych tu někde našla i mumii.
„Mohu vám pomoci?“ zeptala se.
„Dobrej, můžete,“ začal Tuk-Enek galantně. „Měl by tu bydlet jistý pán... říká si Ammitis.“
„To není jeho jméno,“ doplnila jsem ho. „Vysoký elf.“ Holka byla asi stejně mal- velká jako já, to znamená, že to zahrnovalo naprostou většinu elfů. „Úplně bílé vlasy, jen jeden černý pramen, v ohonu. Jo a tetování – ornament na levé půlce obličeje.“ Myslím, že jsem jí to tím objasnila.
„Je mi líto,“ řekla omluvně, „Ale tyto informace vám nemohu poskytnout.“
„On nás zval, nechal nám dokonce i vizitku tohodle místa.“ Tek ukázal obdélníček papíru.
„Je mi to vážně líto.“
„Co se dá dělat...“ S výrazem divadelního zklamání sem si povzdechla. „Musíme doufat, že na Ammiho narazíme aspoň náhodou.“

*

quenever
V prvním patře byla pravděpodobnost deckerova výskytu prakticky nulová – bylo to tím, že se tam nacházela posilovna, solárko, vchod do krytého bazénu... a květinářství. Pokojů nula celá nula.
O poschodí výš se nám to líbilo víc. Sedli jsme si na kanape a nenuceně jsme se bavili. Tedy aspoň to tak mělo vypadat. (Celkem jsem to odtrpěla, já ty užvaněný elfy nemůžu vystát...)
„Devět pokojů,“ řekl Tek, který patro předtím obešel. „Kolem týhle chodby, vprostřed jsou asi uklízečský kamrlíky. U třech dveří strážce – dva lidi a troll.“
„Obchází tu ochranka,“ sdělil mu Arfindal náš poznatek – elfa v uniformě Tek dokonale minul.
Sethi se najednou zvedla a odešla.
„Doufám, že neudělá nějakou kravinu,“ podotkl mág.
S Tekem jsme se na něj podívali.
„Dobře, doufám, že neudělá moc velkou kravinu,“ opravil se.
Elfka se vrátila asi za dvě minutky. Sladce se usmála a zacinkala svazkem klíčů.
„Kdes to vzala?“ zeptala jsem se.
„Uklízeči.“
„A ten je?“ pokračoval ve výslechu Tek.
„Zamčený.“
„Jak se ti to povedlo?“ následoval Arfindal.
„Osobní tajemství,“ řekla, ale když viděla čarodějův výraz, doplnila: „Prostě je nechával zvenčí dveří...“

*

arfindal
Zatímco se holky oblékly do uklízecího a snažily se dostat do pokojů aspoň trochu legální cestou, Tek se odebral za riggerkou a já se rozhodl k průniku zvenčí.
Vyletěl jsem oknem v prázdném pokoji a pomalu proplouval vzduchem kolem dalších ubikací. Našel jsem, co jsem hledal.
V jednom z nich – tuším, že to byl ten, co ho hlídal troll – byli další dva bodyguardi.
Jeden z nich si mě všimnul.
Zasáhla ho koncentrovaná moc rodu Ethir – manovej blesk á la Arfi ho smahnul, ještě než stačil pípnout. Kolega to zaregistroval – skončil stejně. Kdo je lepší, co, bratře?
Sebral jsem jim zbraně a vtrhnul do koupelny – vzhledem ke zvuku puštěné sprchy to bylo jediné místo, kde mohl Ammitis být.
Nebyl.
Teda on tam byl... někdo jiný.
Ork. A byl úplně –
„Proboha vezmi si aspoň ručník!“ zavelel jsem, jak jsem na něj mířil pistolí.
Začal jsem ustupovat.
„Buď tiše a nic se ti nestane.“ Jak jsem vyšel z koupelny, otevřely se dveře z chodby. Dovnitř nakoukl troll.
Střelil jsem ho, ale jenom do ramene – bodyguard zařval.
Já jsem zařval taky. A vůbec ne slušně.
Rychle jsem se otočil a vyskočil z okna.
Doufám, že umím levitovat opravdu dobře.

*

sethillian
Ochranka odběhla na druhou stranu patra a já měla volnou cestu.
Sáhla jsem po klice – ale dveře se otevřely, než jsem se jí dotkla.
Elf se zase usmál, bílou kštici s černým pruhem tentokrát rozpuštěnou.
„Ochranka!“ zavolal.
Byli tam dva hlídači, pomalu než dozněla ozvěna.
„Udělejte s ní něco,“ řekl Ammitis. „Pořád mě obtěžuje.“
Na hlavu mi mířily dvě bouchačky. Už zase!
Decker se odebral ke dveřím na střechu. Ještě než zmizel, věnoval mi další úsměv. Jednou mu ho vysklím...
„Ten` en`mentialv`, elfinko. Bylo mi potěšením.“ A odešel.
„Ukažte mi své doklady, prosím,“ připomněl se jeden z ochranky.
Možná by nebylo na škodu nějaké si pořídit.

*

umijaky
Arfindal dosedl na zem jak kočka a rozběhl se k nám. Chvíli po tom se ze vchodových dveří vyhrnula ozbrojená skupina snad deseti chlapů.
Vzala jsem do ruky řízení autokanónu a zamířila.
Co nezničil výbuch přímo, to sebrala exploze elegantní limuzíny před vchodem. (Je to neuvěřitelné, ale auto vždycky vybouchne ničivou silou.)
Tukan uznale zapískal.
Arfindal tu spoušť sjel kritickým pohledem.
„Tamten se ještě hýbe.“
Tukan se podíval na hodinky.
„Tak schválně, jak dlouho?“ zeptal se.

*

quenever
Elfka si rozpačitě šátrala po kapsách.
„Přísahala bych, že jsem si je brala...“
Tak z tohohle sama nevybruslí. Měla jsem chuť ji v tom nechat, ale...
Vybrala jsem si jednoho z ochranky a zhluboka se nadechla.
Vzlétla jsem vzhůru a pomalu se na něj snesla. Jako semínko jsem vyklíčila a vedla svůj kořínek neúnavně k němu. Opatrně jsem ho uchopila... Tak, teď si můj... A teď...
V okamžiku změnil terč. Jeho parťák se skácel na zem. Uklízeči budou mít dost práce.
Výborně. Výborně, správně jsi to udělal. Necítíš ty výčitky? Zastřelil jsi ho! To si přece nezasloužil. Nezasloužil si smrt. A ty, ty si nezasloužíš žít. Musíš vykonat spravedlnost. Teď!
Sethi se na mě dívala přes dvě mrtvoly. Zašklebila se.
„Opovaž se někdy to zkoušet na mě,“ řekla.
Uslyšely jsme zvuk rotorů.
„To je docela nepříjemné...“ ohodnotila elfka situaci.

*

sethillian
Tvrdla jsem v čekárně a zírala na svoje ruce. Takových otázek!
Co mi to Ammitis prováděl? Byl to vůbec on? Ale jestli ano, jak může elf spolupracovat s Humanis? A proč mi dal do kapsy tu vizitku? Bylo to omylem? Co bylo v tom kufříku? Bomba? Nebo to auto vybuchlo z jiného důvodu? Proč mám pocit, že nám Doktor něco tají?
Snad se mi teď dostane odpověď alespoň na tu první...
To těm doktorům trvá vyhodnocení prohlídky tak dlouho?

*

lékařský pracovník
Elfka si ani nesedla, jenom pozorovala desky s lékařskou zprávou, které jsem si nesl.
Vzpomněl jsem si na jeden starý vtip.
„Tak, mladá paní, mám pro vás dobrou zprávu.“
„Já jsem slečna...“
„Tak v tom případě, slečno, pro vás mám špatnou zprávu.“
Pochopila ho.
Zalapala po dechu a omdlela.
Myslím, že takovou maličkostí, jako je nedávný zásah do headwaru už ji nebudu obtěžovat.

*

eredriah
Seděla v křesle a zírala do země. Podle bratra proběhla akce celkem v pohodě, ale Tillian na to nevypadala.
„Co se ti stalo?“
Podívala se na mě. Pak se jí do očí nahrnuly slzy.
„Co se děje?“ Chytil jsem ji za ruce.
„Já jsem... já... jsem v jiném stavu.“
Co?! Ech, to se mi snaží překazit plány neplánovaným otcovstvím?
„A proto brečíš?“ Alespoň ji utěšit, když to tak skvěle zvedlo náladu mně. „Ale to přece –“
„Bůhví co se mnou prováděli! Jak mám vědět, jestli je to doopravdy tvoje?!“
Šok.
Tak mám ji zabít hned, nebo až za chvíli?
Možná bych si měl poslechnout nějaké odůvodnění, proč ji neprohodit oknem. Jasně, není tu okno.
Nakonec jsem se rozhodl, že si to nechám v klidu vysvětlit. Přece není důvod ke vzteku, ne? Akorát mi moje dívka právě řekla, že je těhotná a že neví – Sakra!
Kupodivu znělo to její zdůvodnění naprosto logicky a dokonce bych byl i ochoten uvěřit, že je v tom nevinně.
Koneckonců, copak může za to, že je věčně pod narkotiky ve společnosti více než pochybných individuí?
A nebo je to moje. No báječné.
Jestli bych neměl oknem prohodit sebe.
Aha, já zapomněl.
Není tu okno.

***
z f'inëalar herní kuchyňky. GM - Osiris; hráli - Qena, Rogan, Sirien, Arfindal a Sethi. 2002
Napsal Sethi 30.03.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 8 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.20626282691956 secREMOTE_IP: 54.158.248.219