Shadowrun: Kroniky F'inëalar - 12 - Den blbec

Neoblíbený příběh docela dlouho fungoval jako zarážka proti vypuštění příběhů navazujících. Nakonec to až tak nebolelo...
Napsal Sethi
Tento příběh vám vyprávějí:
Sethillian: nervy na dranc
Arfindal: kostlivec ve skříni
Umijaky: proslulá taxižhářka
Tuk-Enek: plus prořídlý zvířetník
Osiris: patnáct minut egoboostingu
Více či méně přátelští ušáci.

***

sethillian
Deck natřískaný daty, proplétala jsem se systémem klanu Faroth. Tlačila jsem přístroj na plný výkon, už jsem upírům prolezla jeden systém a skrze něj se nabourala do druhého. Pro ledy neviditelná – moje persona zprůsvitněla a klamala tak celou síť.
Měla jsem nahrané seznamy stoupenců klanu, tajné skrýše, adresy a telefonní čísla... Historie celého klanu a potažmo i upírstva – do vampyrologie jsem byla už dřív, ale stejně jsem našla věci, které mě překvapily. Třeba počet klanů. Teď jsem nakládala dokumenty o důležitých členech, ve volném čase jsem prohlížela jejich obsah. Chvíli jsem se zdržela u Raukova spisu, ale nebylo tam nic, co by mi teď pomohlo. Naopak mě trošku zarazilo, když jsem zjistila, že u dokumentu toho hajzla Kheleka chybí poznámka o jeho likvidaci, taková, jaká byla u ostatních členů rady Faroth (Před nějakým časem jsme je poctili svou návštěvou na zasedání, udělali jsme jim tam trochu nepořádek.).
Co mě ale doopravdy zmátlo, byl spis upíra jménem Ygham. To jméno jsem nikdy neslyšela – jen mě zaujala ta fotka. Upír s elfí krví měl většinu obličeje pokrytou jemným tetováním znázorňujícím hady a ještěrky. Nebylo by na tom nic divného, kdybych tu tvář neznala z vyprávění. Kdyby ta tvář neměla náležet ke klanu Ruin.

*

sethillian
„Upustil ten kufřík na zem,“ pokračovala Fahi v popisu akce, „A proskočil oknem. Byl dost divnej...“
„Upíři jsou divní,“ namítla jsem. „Jsou divní, jsou to bestie a je jedno, ke kterému klanu náleží.“
„Jasně, ale tenhle byl obzvlášť divnej. Zaprvý byl elf.“
„Rasa to neovlivňuje,“ namítla jsem.
„Můžeš mě to nechat dokončit?“ zeptala se chladně malá pyrotechnička. „Byl potetovanej. Měl celej obličej pokrytej plazama, navíc to bylo stříbřitý tetování, ne klasický černý, nebo barevný.“
„Nevíte, kde by se dalo něco takovýho sehnat?“ zjišťoval Ghar. „Bylo by zajímavý mít –“
„Je nezbytné řešit to teď?!“ vyjela jsem na něj ostře – snažila jsem se nějak zahnat vlnu bolesti, která mi projela páteří od kostrče vzhůru. Je hloupé, nechat se černým ledem dohnat až do nemocnice.
Bolest neustala, naopak, ještě zesílila.

Všechno se začalo propadat do tmy.

*

sethillian
Probrala jsem se na podlaze svého bydlení, deck pořád ještě zapojený v hlavě. Chvíli trvalo, než jsem si vzpomněla na personu silně připomínající okřídleného slimáka, která se dost neopatrně pohybovala stejným systémem jako já.
‚Ten idiot určitě spustil poplach...‘ napadlo mě.
Nevadí, hned jsem se napojila znova – tentokrát jsem to napálila do systému Grothu. Chtěla jsem si o nich něco zjistit, když už se nás pokouší najmout na nějakou špinavou práci, do které se jim nechce strkat ty své studené pařáty.
SA/SKAS – SEA – 8702, zadala jsem svému elektronickému mazlíčkovi místo přistání.
Však já se jim podívam na zoubkýýýýýý...!
Další systém mi ležel u nohou (tedy momentálně u drápků), čekal až si z něj vezmu, co budu chtít, pokořím ho a zvítězím nad ním – ani nikdo nezjistí, že sem tam byla.
Pumpovala jsem data ze skladišť, brala jsem je jedno po druhém a sledovala, jak mi oceňovací program sděluje jejich hodnotu. Jo, tohle mě baví...
Před očima mi kmitlo jedno jméno – rychle jsem se k němu vrátila, v seznamu ‚stoupenci – A-G.‘ Pozorně jsem si pročetla dokument s ním spojený.
‚Ale toto... Budu si s ním muset vážně promluvit...‘
Vedle mě se objevil symbol telefonu – zeleně blikal nápisem ‚Doktor.‘
Můj osobní prográmek, mobil napojený do decku, sdělí mi, že mám hovor. V současné době jsem pracovala na tom, abych mohla telefonovat přímo z matrixu.
Zatím jsem se musela odpojit.

*

doktor
Zvedla to až po delší době, mluvila trochu omámeně.
„Nazdar kotě,“ pozdravil jsem ji. „Co se děje, snad nejsi pod parou?“
„Kdepak,“ odmítla. „Akorát jsi mě vytáhl ze sítě.“
„Poslyš, musím se s tebou sejít. Ereda... no, jaksi je pryč.“
„Jak, pryč?“ Vypadalo to, že střízliví až nebezpečně rychle.
„Řeknu ti to přímo. Sejdeme se v Zelené míli?“
Odmlčela se.
„To asi... tam raději ne,“ řekla potom. „Mám takový pocit, že zrovna rekonstruují... Nešlo by to ve Skříňce?“
„Dobrá... Za půl hodiny. Zavolej Arfimu, buď tak hodná.“
„Zase si to mám slíznout já? Vy... hrdinové...“

*

arfindal
John už na nás čekal – přisedli jsme k němu.
„Takže?“ spustila Sethi bez pozdravu.
„No,“ začal opatrně. „Tak nějak Eredriaha unesli.“
„Unesli,“ zopakovala elfka suše.
„Sebrali ho z nemocnice.“
„Z nemocnice.“
„Asi tak.“
„A můžeš mi vysvětlit,“ pronesla chladně, „Jak se jim – komukoli – podařilo proniknout do vaší chráněné nemocnice, sebrat pacienta upoutaného na lůžku a prostě s ním zmizet?“
„Ptal jsem se úplně stejně.“
Sethi spustila hlavu dolů a lehce ťukla čelem o stůl. Tím zvukem vyjádřila absolutní beznaděj.
„Kdo to byl?“ zjišťoval jsem.
„No... Pamatujete na Ammitise, že?“
Deckerka po Johnovi loupla okem.
„To je tak...“ pokračoval. „Před několika lety Tairngire vydržovalo tým pro vývoj nových technologií, snažili se spojit magii a techniku, Raovo oko. Skládal se z pyrotechnika, mága, medika, elektrotechnika, deckera. Bohužel, tým nepřinášel žádné výsledky, museli jsme ho zrušit. Členům jsme nechali vytetovat neodstranitelný znak – oko boha Ra přes jejich vlastní, na levou půlku obličeje. Bylo to bezpečnostní opatření, věděli toho příliš. Potřebovali jsme je snadno identifikovat. Přes veškerou snahu se nám členové poztráceli... víme jen, že elektrotechnik je už mrtvý, pak že se decker – ano, skutečně je to Ammitis – spojil s medikem a jdou proti mágovi a pyrotechnikovi.“
To bylo poprvé, kdy sem viděl Johna nervózního. Zřejmě ho rozčilovala absolutní pozornost, kterou jsme mu věnovali.
„Ammitis... má plány na nějakou novou zbraň, možná špionážní zařízení... Nebudu se kolem toho motat.“ Podíval se na Sethi. „Prototyp máš zabudovaný v hlavě.“
Zhluboka se nadechla.
„Ok. Jo. Fajn. Obávám se, že to není blbý vtip. Není? Myslela jsem si to. Ano. Dobré. V klidu. Jasně. Vážně to není –? Ne, já vím, že ne. Já jen kdyby přece jen... Ale sakra!“ S posledním slovem vzala sklenici sodovky a praštila s ní takovou silou, že se roztříštila na kusy – do ruky se jí zarazily střepy.
Uvnitř Skříňky to ztichlo – všechny pohledy (a občas dost divné – naštěstí se žádný neskládal z více jak dvou očí... nepočítám-li toho pavouka nad barem) se upřely na nás. Některé čekaly, jestli z toho bude nějaká zábava, ale za chvíli to vzdaly a lokál se vrátil na obvyklou hranici hlučnosti.
John vzal elfku za zápěstí a během další řeči jí nepřítomně vybíral sklo z ran.
„Aby toho nebylo dost,“ pokračoval plynule, další činnost ho zjevně uklidňovala (Sethi z toho tak nadšená nebyla) „Byl to Ammitis, kdo nechal sebrat Eredriaha...“
„Ale bohužel nevíme, kde ho hledat,“ doplnil jsem ho.
„Ne... Ale ne,“ opravil mě skoro s úsměvem. „To my právě víme. Víme, že má vilu někde v Athénách... Víme, že je tam, a víme, že ví, kde je Ered.“
„Někde v Athénách. Jo, to je dobré určení. To jo, to nám pomůže.“
„Musíš být pořád tak sarkastický?!“ vyštěkla na mě deckerka. „Je to lepší než nic!“
„Dobře, dobře, v klidu,“ snažil jsem se ji utišit. „Možná sis toho nevšimla, ale je to můj bratr nechce se mi během měsíce přijít i o druhého sourozence.“
„Nechce se mi přijít o otce svého dítěte! Asi ti to přijde zvláštní, ale já ho čirou náhodou miluju a taky mi to není jedno, ale aspoň nejsem tak zakyslá! S Umi jsme dokázaly najít jednoho blbého člověka v Londýně, zvládneme to i v Athénách!“
„Koho jste hledali v Londýně?“ zajímal se John.
„Ale to máš jedno,“ odsekla Sethi.
Elf stiskl její dlaň mezi svými a zacelil rány.
„Dobře, pojedeme do Athén,“ souhlasil jsem. „Uvidíme, co se dá dělat...“
„Rozumná řeč.“ John se zvedl. „Vypadněte z plexu, najděte Ammitise. Potřebujete ho živého, aby vám řekl, kde Ered je. Pak si ho třeba popravte. Musí vám taky říct, kde chytit toho medika – nikdo jiný ti to z hlavy nevyndá,“ prohodil k deckerce, „Je to dost nebezpečné, když nevíme, co hledat a ještě s tím vším, co máš zabudované v lebce...“
„Zblázni se, čaroději,“ zavrčela. „Já bez toho pracovat nemůžu.“
„Vždyť já nic neříkam. Už musím jít. Hodně štěstí a ozvěte se.“
Vyšel ze Skříňky – jakmile to udělal, přiřítila se černá dodávka, z ní vyskákali čtyři maskovaní chlapi a Johna zatáhli dovnitř.
„Doktore!“ vyjekla Sethi.
Rozběhli jsme se ven, ale stihl jsem akorát přismažit jednoho z nich bleskem.
Ostatní ujeli.
I s Johnem.

*

sethillian
Zavolala jsem tomu militantnímu zoofilovi, tohle asi ve dvou nezvládneme...
„Teku?“
„No?“
„Poslyš, můžeš být tak za půl hodiny před OSN?“
„No.“
„A ty jistě budeš tak hodný a zavoláš i Umi, že ano?“
„No...“
„To jsem ráda.“ Měla jsem pocit, že většinu hovoru zastávám já.
„Poslyš, Sethi?“ Ale, konečně delší text...
„No?“ Zdalipak Tek zná význam slova ‚ironie‘?
„Sháním nágu.“
„No a?“ Polil mě studený pot. Snad ten zoofil nechce –
„A nemohla bys –“
„Nemohla.“
Rychle jsem zavěsila.
Deckovat ano. Krást data – bez výčitek. Podporovat militaristy v podivných úchylkách?
Nikdy.

*

arfindal
Schůzka byla domluvená až za půl hodiny, tak jsme zatím zašli do kavárny poblíž budovy Organizace Spojených Národů. Sethi z nějakého důvodu nechtěla navštívit Zelenou míli...
Zamyšleně míchala svůj čaj (kávu odmítla – že je po ní hrozně hyperaktivní) a koukala do blba.
„Ty... věříš upírům?“ zeptala se najednou.
Nechápal jsem.
„Proč se ptáš?“
„No... Já mám přístup ke spoustě informací.“
Ai, tak to se mi nelíbí... Co na mě sakra vyčmuchala?
„Na co narážíš?“
„Dejme tomu, že jsem se nabourala do databáze jednoho klanu...“
Začínalo mi docházet, kam by tak mohla mířit. Ale to je přece nesmysl, vždyť ti už jsou dávno...
„A dál?“ nedalo mi to. Pravděpodobně je na úplně zcestné stopě.
„Třeba... Groth?“
Sakra!
„Ale... hm... o tom jsem neslyšel,“ zalhal jsem. S jejím přátelským přístupem k upírům mě bude nenávidět...
„Ne? Spolehlivý, schopný? Loajální? Adept na přeměnu?“
No tohle přece není –
„O čem to mluvíš?“ Nesmím se nechat chytit.
Povzdechla si.
„Vážně po mně chceš, abych ti ten dokument ukázala sama?“
„Fajn... To by mě docela zajímalo.“
Chvíli si hrála se svým náramkovým počítačem. Pak ho sundala ze zápěstí a podala mi ho – na obrazovce droboučká písmena.
Přečetl jsem si to.
Pak sem se na ni s kamenným výrazem podíval a compík jí vrátil.
„O tom před ostatníma pomlčíš, jasné?“ řekl jsem tiše a nevýhrůžně. „Teď mě asi nebudeš mít moc v lásce, co?“
Přešla to pokrčením ramen – vzpomněl jsem si na toho jejího upířího přítele, o kterém se zmiňoval bratr, na toho zkurvysyna, co zabil Ireinian.
„Já myslel, že Groth už neexistuje...“ zamyslel jsem se nahlas.
„Mně přijde poměrně aktivní... Jeden ze čtyř prvních se přece nenechá jen tak rozšlehat jiným. Setkali jsme se s nimi.“ Povzdechla si. „Já budu tiše. Pokud budeš ty mlčet ohledně té hračky. Tek by mě možná zkusil rozebrat, aby zjistil, co to umí...“
„Já jsem o tom ani mluvit nechtěl.“
„Myslíš, že já bych to někomu řekla?“ zeptala se, ale nezdálo se, že by čekala odpověď.
Koukl jsem na hodinky.
„Asi bychom měli jít. Jinak Tukan vyhodí OSN do vzduchu.“

*

umijaky
„Máme to samej vejlet, co?“ prohlásila jsem. „Londýn, Athény...“ Snažila jsem se o veselý a nenucený tón – Sethi i Eredův brácha (pozoruju, že je naše okolí přímo prošpikované elfskými mágy – to je Eredriah, Doktor, mám takový pocit, pak tenhle Arfindal, ještě Osiris... no a ta čuba Doktorova dcera Liethan a ještě Sethiin bývalý jak on se jenom... jo, Rauko...) se tvářili jak na pohřbu. Jasně, unesli jim někoho blízkého, to jednoho skvěle nabudí.
„A co se stalo s Doktorem?“ zjišťoval Tukan.
„Proč si myslíš, že se něco stalo?“ zeptal se ho bez výrazu Arfindal.
„No vypadalo to –“
„Nic se nestalo,“ odbyla Tukana Sethi.
Tak jestli se nic nestalo, tak jsem svatá.
„Jo, ale bez Ose to nebude ono...“ posteskl si ten zoofil. „V Londýně s ním byla sranda. Kde vůbec je?“
„Asi v Moskvě za babičkou,“ zamumlala nepřítomně elfka. „Jel jí sebrat důchod, nebo tak něco.“
„Víte,“ ozvala jsem se, „Přišla jsem na to, kdo za tím vším stojí.“
„Za čím?“ Všichni tři elfové (sakra, kam jsem se to zase dostala?) se na mě podívali.
„Za vším. Za upírama, Céčkama, Mafií i Yakuzou... Je to Osova babička,“ sdělila jsem jim. „Pravděpodobně tahá i nitkama od Tiru. A to všechno aby znovu nastolila komunismus.“
Zaregistrovala jsem určitý zájem.
„Poslyš, ale to vůbec nezní špatně,“ řekla Sethi. „Vlastně je to docela pravděpodobné. Určitě má na svědomí i Humanis.“
„A Baťu, stoprocentně vede Baťu,“ doplnil Arfindal.
„A to nemluvíme o celém zastupitelstvu Seattlu,“ přidal Tukan. „Schultzová je jenom loutka.“
„Takže jsme vyřešili záhadu a jedem domů,“ uzavřela jsem to.
Jo, kdyby to bylo tak jednoduché.

*

sethillian
„Čtyři letenky do Athén, nejbližší let. Jedna do první, zbytek do druhé třídy,“ sdělil Arfi letušce.
„Potřebuji vaše identifikační čísla, kreditní hůlku, prosím,“ odpověděla dotyčná.
Přikrčila jsem se, očekávajíc výbuch magie, nebo něčeho takového.
„Máte děti?“ zeptal se mág.
Proboha, on jí chce ještě vyhrožovat...
Přikývla.
„Ale moc vás tu neplatí, že?“ Nebo že by přece... „Stačí dva tisíce?“
Stačilo. Letuška začala vyklepávat do kláves příslušné požadavky – když se ale podívala na mě, zarazila se.
„Neříkáte si Sethillian Tinegil?“
„Ne, proč?“ To mě doopravdy zná celý Seattle?
„No tenhle obrázek je vám celkem podobný.“ Zpod přepážky vytáhla holo a ukázala mi ho – tohle jsem mohla těžko okecat.
„Jo, to je sestřenka z matčiny strany,“ zkusila jsem to.
„Tak támhleti pánové,“ kývla hlavou, „By s vaší sestřenkou z matčiny strany rádi mluvili.“
Podívala jsem se příslušným směrem – stáli tam tři elfové, jeden ošoupané džínsy, dva v obleku.
Arfi pokrčil rameny.
„Jdeme tam?“

*

poskok z tir tairngire
Ještě chvíli se s ním vybavovala a pak oba zamířili k nám. Nevědět to, neřekl bych do ní, že patří stínům. Ale bylo to tak.
„Co mi chcete?“ zeptala se bez pozdravu.
„Slečna Tinegil?“
„Jaký by mělo smysl zapírat?“
„Žádný,“ odpověděl bez rozpaků Chris.
„Musíme tě požádat,“ přistoupil jsem rovnou k věci, „Abys neopouštěla Seattle. Alespoň dva dny.“
„To proč?“
„Je to rozkaz z Tiru.“
Usmála se, ale nebyla v tom špetka veselí.
„Vy jste si toho asi nevšimli, ale já tomu vašemu státečku nepodléhám. Já nespadám pod nikoho, proto mi nikdo nebude dávat rozkazy.“
„Pokud neuposlechneš,“ vysvětloval Jason, „Budeme tě muset zadržet. A věř, že toho na tebe máme dost, aby to bylo legální.“
Naklonila se k mágovi... totiž ten mág se naklonil k ní... a chvíli si povídali.
„To samé se týká i zbytku vaší společnosti,“ doplnil jsem – bylo jasné, že sem ťal do živého.
„Dobře,“ řekla nakonec s velkým přemáháním. „Dva dny. Pak odlétáme.“

*

tuk-enek
„Cože?“ Nevěřil jsem vlastním špičatým uším. „Jak, nepustili?“
„Zůstaneme dva dny v Seattlu,“ vysvětloval Arfindal – buď jak buď, pořád je to blbý mág. „Poletíme až pak.“
„Připojím se a zjistím, co se děje,“ řekla deckerka tiše.
Umi už se sebrala a odešla. Zjevně nesouhlasila s podřizováním se autoritám – a s tím, že nám tihle dva zřetelně něco tají.
„Hele, když už budeš na síti,“ zkusil jsem zapůsobit, „Nemohla by ses kouknout, kde bych sehnal nějakou nágu?“
„Ne.“

*

arfindal
Na videoobrazovce jsem sledoval její počínání – pro nějakého technomantického maniaka by to možná bylo zajímavé, ale mě to teda nijak nebralo.
Navíc se nezdálo, že se jí zrovna moc daří. Některá skladiště, nakolik jsem chápal principy deckování, musela navštívit několikrát, do jednoho uzlu, který hlídalo divné zvíře s tykadly – označil bych to asi jako balšám, ať to znamená cokoli – se vůbec neodvážila.
Když se nad tím zamyslím, nebyla nadšená ani z toho, že se musí vůbec ‚bořit do Tiru,‘ jak to nazvala.
Když se dala dohromady z odpojení – vypadala tak trochu jak já po nevychytaném magickém odlivu – řekla mi, o co se jedná.
„Podle všeho jsem pěkně namydlená – jelikož unesli Doktora, pod jehož administrativu, zdá se, spadám, ostatní teď nevědí co se mnou. Ammitis ukradl plány zbraně, o její funkci nemá Tairngire ani páru. Takže neví, jestli jsem pro ně nebezpečná, nebo ne. Touhle dobou se v knížecí radě hlasuje, co se mnou. A chtějí to rozhodnout do dvou dnů.“ Trpce se usmála. „Jsem slavná.“

*

umijaky
Přijala jsem hovor od Tukana – co ten zase chce...
„Ahoj Umi!“ zahlaholil vesele. „Že neuhádneš, co jsem sehnal?“
„Doufam, že ne.“ odpověděla jsem. Nechci vědět, co všechno je schopný dostat.
„Mám nágu!“
„U bohů!“ Vyrazilo mi to dech. Konec světa nadchází, zoofil dostal svého mazlíčka.
„Já věděl, že budeš mít radost,“ řekl. Patrně si špatně vyložil moji reakci.
Okamžitě jsem vyhledala Seznam paranormální zvířeny.
Jak se dá zabít taková nága?

*

sethillian
Vyprovodila jsem Arfiho na ulici a sledovala, jak odjíždí.
Když sem prošla dveřmi dovnitř, ozvalo se tichoučké zapípání.
Číselník na zadávání vstupního kódu odpočítával – a to svinsky rychle.
Deckerské reflexy mě přinutily doběhnout ke stolu a sebrat svoji Fuchi a nejdůležitější diskety – praktická složka mě přiměla shrábnout telefon, klíče a kredithůlku – instinkty života na ulici mi doporučily ozbrojit se. Za půl minuty?
Utíkej!
Výbuch mě mrštil na hromadu popelnic. Byla jsem naštěstí dost daleko, aby se mi nic tak vážného nestalo.
Stála jsem v pusté uličce a sledovala zbytky hořící garáže. Stěny explozi nevydržely a na můj byteček se zřítila část skladiště, pod kterým stál.
Do očí se mi draly slzy – poslední památka na bratra, společné bydlení, skončila v plamenech.
Jsem zničená.
Postávám tu na ulici, jediné, co mám, jsou příliš volné kalhoty, příliš těsné tílko a odřené hadrové kecky.
Disky jsem schovala do kapsy – napřed jsem se ujistila, že jsou tam jak dokumenty o upírech, tak třímilionový spis o Ostrovském, který jsem pořád nebyla schopná udat.
Svazek karet a klíčů, hůlku a mobil jsem uložila do druhé.
K předloktí, kus nad náramkový počítač, jsem připevnila vrhací nůž v pouzdru – jedinou zbraň, kterou jsem teď měla. Nebyl nijak ukrytý – to se bez rukávů dost dobře udělat nedá – ale za to pěkně po ruce.
Až teď jsem našla odvahu podívat se na deck. Posadila jsem se na nějakou bednu – to bylo jedině dobře, protože jinak by to se mnou třísklo.
Šest základních čipů v háji – jako decker jsem si mohla rovnou hodit mašli. Mé jediné štěstí spočívalo v poměrně natřískaném účtu.
Seděla jsem tam, koukala do ohně a neměla kam jít.
Samozřejmě, měla jsem klíče od Eredova bytu, Umi by mě možná taky ubytovala, ale to nepřicházelo v úvahu – až někdo (těžko říct kdo) zjistí, že žiju, pokusí se mě asi dostat znovu.
A to nemusí odnést ničí byt.
Přibližně sedmadvacet minut šestnáct vteřin po výbuchu znovu přijel Arfindal.
„Proboha, co se tu stalo?“ zeptal se, oči upřené na tu spoušť.
„Letíme do Athén,“ řekla jsem. „Hned.“

*

tuk-enek
V letištní hale nám zastoupili cestu zase ti tři elfové, s kterými Sethi mluvila už předtím.
„Tentokrát to není požadavek,“ řekl jeden z nich. „Je to příkaz. Nesmíte opustit území Seattlu.“
Deckerka chtěla něco říct, ale Arfindal ji gestem umlčel.
„Můžeme si jít promluvit ven?“ zeptal se.
Elfové souhlasili.
Šli jsme tedy před letiště, jenom Umi zůstala v hale – řekla, že se postará o zavazadla.
„Nemůžete nám zakázat volný pohyb,“ zavrčel Eredův bratr, když jsme byli dál od lidí.
„Mám právo si letět kam chci,“ přidala se Sethi, ale nikdo ji moc neposlouchal.
„Nejsme na nikoho vázaní. Proto poletíme,“ zakončil mág, otočil se a vydal se zpět k hale.
Deckerka chtěla jít za ním – rozčarovaná nedostatkem pozornosti – ale elf v džínsách ji chytil za zápěstí.
Chyba.
Než si stihl uvědomit, co se děje, přerazil jsem mu ruku – druzí dva zamířili pistolemi na Sethi.
Další chyba.
Když už jeden ležel na zemi v křečích, druhý vystřelil. Šel hned za ním.
Mág přiběhl a zneškodnil toho se zlomenou rukou.
Elfka s šokovaným výrazem seděla na zemi a svírala svoji nohu. Trefili ji do stehna, ale naštěstí mimo kost a snad ani nepoškodili žádnou důležitou cévu.
„Nikoho z vás nezajímalo, co si o tom myslím!“ řekla vyčítavě, když ji Arfindal ozdravil a táhl zpět k letišti.
„Neměl na tebe chmatat,“ zabručel jsem, když jsem je doběhl.
„Mizíme,“ zasyčel Arfi. „Na střechu.“
Než mi došlo, o co jde, čapl mě pod krkem a vznesli jsme se.
„Fly without wings...“ zanotoval čaroděj.
Bylo to právě včas, zrovna totiž dorazila Osamělá hvězda.
„Víte, je to zvláštní...“ řekla Sethi zamyšleně. „Napřed po nás někdo chce, aby jsme město hned opustili, teď z něj naopak nesmíme...“

*

umijaky
„Tak co budem dělat?“ ptal se Tukan, když jsme dorazili do Athén. Bylo něco před půlnocí.
„Asi bychom se měli ubytovat,“ řekl Arfindal. „Nejspíš nechcete přespávat na letišti.“
„Trochu se rozšoupeme po městě,“ navrhla jsem. „Ať nejsme tak nápadný, a mezitím můžeme trochu očíhnout situaci.“
„Já jdu pryč,“ sdělila nám Sethi potichu, pak se otočila a odešla.
„Co s ní?“ optal se Tukan po chvíli trapného ticha.
„Já za ní –“ začal mág, ale přerušila jsem ho.
„Tak ji nechte chvíli bejt, ne? Teď je určitě celá žhavá po vaší společnosti.“

*

sethillian
Bez zastavení jsem skoro vyběhla do ruin Akropole. Bylo mi zle, bylo mi ještě příšerněji a bylo mi zdaleka nejhůře. Klopýtala jsem uličkami, nekoukala na cestu, jen jsem nechala proudit myšlenky svojí hlavou. Vzpomněla jsem si, že už jsem tu jednou byla. Rauko mě bral na některá fajn místa a Athény mezi ně rozhodně patřily.
Mezi troskami jsem rychle našla cestu k zdánlivě nezajímavé hromadě kamení. Pod zřícenými sloupy tu byla malá jeskyňka, akorát tak pro dva lidi... Už jsem tu přespávala, to když se nám nechtělo chodit do hotelu. Na vnitřní stěně byl vyrytý nápis, několik germánských run, které se sem, do centra antického světa, nehodily.
„Ale víš, že tohle je poškozování veřejného majetku,“ podotkla jsem.
Mág se na mě podíval skrz rusé vlasy padající mu do očí.
„Jistěže to vím,“ kývnul. „Tedy ono by to poškozování veřejného majetku bylo, kdyby o tuhle hroudu suti někdo stál.“
„Co to tam píšeš?“
„Tak si to přečti, ne? K čemu tě ty jazyky učím?“
„Nic není, jako ve svítání –“
„Na úsvitu,“ opravil mě Rauko.
„– na úsvitu věků, ani písek, ani jezero –“
„Moře.“
„– moře, ani chladné vlny. Není země, ani obloha nad ní, jen já a vy.“
„Já a ty.“

„Není nic, tak jako na úsvitu věků, není písku ni moře, ni chladných vln, není země ni nebe nad ní, jen já a ty,“ zopakovala jsem si pro sebe.
Stočila jsem se do klubíčka na podlaze z jemného písku a snažila se usnout.
Po takovém dni to ale nebylo vůbec jednoduché...

*

arfindal
Natažený na posteli, zíral jsem do stropu a přemýšlel. Zatím se to nevyvíjelo dobře. Co jsem tak pochopil ze zmatených zpráv v televizi, někdo (patrně Umi) zapálil taxík. Zajímalo by mě, jaký měla důvod – doteď mi přišlo, že nikdy nedělá nic zbytečně.
Tukan se nejspíš ubytoval v nejdražším hotelu ve městě, to bylo v pohodě, dokud nedělá bordel – a to ve zprávách zatím neběželo.
Jenže se ztratila Sethi a já ji nemohl sehnat. Celou noc jsem se jí pokoušel dovolat, ale byla mimo.
Sakra, jestli se jí něco stane, bratr mě zabije...

*

sethillian
Ze spánku toho vážně moc nebylo. Jestli jsem zatáhla na půl hodiny, tak to bylo hodně. Byla mi zima, bolela mě hlava, hlavou se mi honily ty nejhorší myšlenky.
Navíc jsem zjistila, že mám celkem hlad.
Vyhrabala jsem se ze svého úkrytu a zamířila do probouzejícího se města. V odrazu ve výkladní skříni jsem se snažila alespoň trochu vylepšit svoji vizáž. Vzpomněla jsem si na něčí mylnou domněnku, že elfům sluší vše. Ta úvaha je správná jen v případě, že má elf dostatek spánku, koupelnu a čistý šatník. Já nedisponovala ani jedním. Zhodnotila jsem závěrečný výsledek a vzdala to – v takových podmínkách opravdu nedosáhnu ničeho lepšího než ‚vstala a šla.‘
To, co jsem teď potřebovala, byl bankomat. Jeden jsem našla na křižovatce Drakónovy třídy a ulice K Přístavu (no vida, jak se hodí znalost staré řečtiny a alfabety).
Zasunula jsem svoji hůlku do zdířky a naklepala příslušný kód.
A nic.
‚Neplatné konto,‘ sdělil mi monitor.
Zkusila jsem to znovu.
‚Neplatné konto.‘
Tak a jsem namydlená. Podle všeho mi drahoušci z Tiru zablokovali účet.
Vrátila jsem špalek na své místo a prohledala ostatní kapsy – našla jsem pět nuyenů.
Kolem hlavy mi prosvištěla kulka a zasekla se do zdi.
Některá část mého mozku bleskově určila, ze kterého okna to šlo. Rozběhla jsem se dolů k moři – těsně za mnou další střela roztříštila dlaždici.
Pádila jsem k přístavu, snažila jsem se krýt u zdí, ale už to bylo zbytečné – žádné další představení se nekonalo.
Zapnula jsem telefon – byla to asi jediná část mé výbavy, která fungovala – a vytočila první číslo v seznamu.
Arfi.

*

umijaky
Během marné snahy o domluvu s prodavačem v trafice (zjišťovala jsem, jestli si tam Ammitis někdy nekupoval noviny) mě vyrušil můj telefon. Kryté číslo.
„Jo?“
„To je Umijaky,“ spíš mi oznámil hlas z přístroje, než by se ptal.
„Kdo je tam?“ snažila jsem se zjistit. Ten hlas mi byl povědomý.
„To je jedno. Řeknu ti, kde bydlí ten, koho hledáte.“
„Kdo je tam?“ zopakovala jsem.
„Ale je tu jedna věc,“ pokračoval, jako by mě neslyšel. „Sethi se to nesmí dozvědět. Nesmí vůbec tušit, že to místo znáte. Nesmí ji to ani napadnout. Prostě nesmí. Rozumíš?“
„Ale proč? Kdo sakra jsi?“
„Kdyby něco věděla, nadělalo by to spoustu problémů.“
„Dobře. Tak tu adresu.“

*

tuk-enek
Ammitis měl pěkný barák. Dveře z kafrového javanského dřeva, obrovská zahrada. Dvě patra a terasa, sakra, skoro tak hezký dům, jako mám já. A měl ho nepochybně v hezčí lokalitě. Když zas Seattle je Seattle.
Bylo tam ticho. Vlezli jsme dovnitř, já, Umi a Arfindal, a začali to pročesávat.
Oknem do zahrady jsem zahlédl Sethi, jak bezduše courá mezi stromky – vždyť tu nemá co dělat! Ten praštěný mág jí to určitě vyžvanil. Až to zjistí Umi, trefí ji.
Nenarazili jsme na živou duši.
Zato jsme našli mrtvé tělo.
Smutně rozhozené v koupelně na dlaždicích, kromě několika kybervýstupů na spánku ještě díru po kulce.
„To je on?“ zeptala se riggerka.
Arfi kývnul. S nějakou nesrozumitelnou kletbou se sebral a zmizel.
Chvíli na to jsem sešel dolů – najednou tam bylo hodně živo.
Spousta maníků v černém, řekl bych.
A ozbrojení, hm...
Skočil jsem za nejbližší vhodný objekt.
Stůl z kafrového javanského dřeva.

*

arfindal
Opírala se o strom a koukala na moře. Teď mi nepřišlo jako až tak dobrý nápad, že jsem jí to prozradil. Když já jí to prostě nemohl neříct...
„Takže?“ ozval jsem se.
„Je mrtvý, že?“ zeptala se.
„Ano... Je.“
„No skvělé,“ řekla tiše. „To můžu rovnou začít psát závěť. Vlastně ne... To bych musela napřed mít co odkázat.“
Ačkoli bylo skoro poledne, docela teplo, přitáhla si k sobě plášť, jako by jí byla zima.
„Teď bych ti asi měl říct, že to všechno dobře dopadne,“ pokusil jsem se o uklidňující proslov, „Jenže to tak nevypadá,“ plynně jsem přešel v epilog. „Navíc by mě zajímalo, jak najdem bratra,“ zavřel jsem pomyslné dveře od hrobky.
Mlčela a já jsem byl rád, že jí nevidím do tváře.
„Kdyby...“ řekla po chvíli, „Kdyby se mi něco stalo, spalte mě. A rozhoďte nad mořem. Miluju moře...“ Tak ne, předtím jsem akorát dopravil rakev do krypty. Pohřbila to ona.
„Postarám se, aby se ti nic nestalo,“ ujišťoval jsem spíš sebe, než ji.
Bratr by mě totiž zabil, kdyby se jí něco stalo.
A navíc ji mám i celkem rád...
Od domu se ozvaly výstřely.
„Neměl bys tam jít?“ zeptala se. „Já tam nemůžu, já tu přece nejsem... To by mě spíš zastřelila Umi, než kdokoli jiný.“

*

umijaky
Kropila jsem to do něj skrz dveře z nějakého divného dřeva a on to sypal do mě – ale já vydržela déle.
Jak to vypadalo, tenhle byl poslední...
Vybelhala jsem se z ložnice a zjišťovala, co se děje dole.
Tukan se opíral o křeslo a nad ním se skláněl Arfindal. Pravděpodobně prohlašoval nějaké to svoje „čárymáry dyjadyjadá algar tarch bum bác písk,“ nebo co. Napřímil se a vyběhl za mnou.
„Uvolni se,“ nakázal tiše. „Jste oba s Tekem skoro roboti, ale jeho jsem zvládl. Buď v klidu, mysli třeba na padající okvětní lístky broskvoní, nebo tak.“
Položil mi ruku na břicho a začal odříkávat rychlou sérii slov, která jsem nepochytila.
V místě kontaktu jsem ucítila příjemné teplo, které se rychle šířilo do celého zbytku těla.
Bolest ustoupila a za chvíli zmizela úplně – mág se odtáhl.
„Lepší?“ zeptal se.
„Jo, vo dost. Kdes byl, když sem vběhli ty –“
Do haly vešla Sethi. Rozhlédla se po té spoušti (šest mrtvých dole, to ještě neviděla ty čtyři nahoře a Ammitise v koupelně), pak vyšla nahoru.
„Co tu sakra děláš?!“ položila jsem naprosto klidně otázku.
„Kde je?“ odvětila ona.
Arfindal ukázal na koupelnu.
„Nechci to vidět. Deck, počítač?“ pokračovala.
Mág ji poslal do ložnice – přístroj naštěstí unikl bez poškození.
„Tys jí to řekl!“ vyštěkla jsem na něj.
„Stalo se,“ odpověděl flegmaticky.
Přesunuli jsme se za deckerkou.
„Chtěla bych najít jeho deck, to musí být hračka,“ podotkla, zatímco projížděla stolní compík. „Ale ten tu nebude. Bože, kdybych jen...“ nechala myšlenku nevyslovenou.
Sledovala jsem přes rameno, co dělá, a přece jen se v technice celkem vyznám.
„Všechno smazaný?“ zeptala jsem se.
„No jo,“ odvětila bez zájmu. Začala něco rychle vyklepávat do klávesnice.
„Ale to není dobrý, ne?“
Podívala se na mě přesně tím shovívavým pohledem, který tak strašně nesnáším.
„Já jsem technomant. Smiř se s tím. Možná ti to tak nepřijde, když mi tajíš akce, ale já nejsem neschopná.“
Z tiskárny vyjel papír – vzala jsem ho a začala číst.
„Záložní paměť je totiž úžasná věc,“ pronikla ke mně její slova, zatímco jsem se probírala obsahem listu.
„Doktora unesli?“ vyhrkla jsem překvapeně.
„Nechtěli jsme vás tím zatěžovat,“ ozval se Arfindal. „Pak bychom museli řešit, jestli zůstat v plexu a hledat jeho, nebo jet najít Ereda.“
„Stejně se do Seattlu vracíme,“ řekla deckerka. „Na tom papíře je adresa.“

*

tuk-enek
Korporace, která si říká Nemesis. Celkem nízká budova v Everettu. Teď jsme postávali v blízké uličce a hádali se. Tedy, Sethi se hádala, Arfindal vznášel chladné argumenty a já jim klidně odpovídal – Umi se slovní přestřelky neúčastnila, podle jejího výrazu jsem soudil, že počítá mozkovou kapacitu průměrného elfa.
„Dáte nám půl hodiny,“ snažil se mi vnutit mág. „Půl hodiny bez střílení.“
„Kdepak, vlítnem tam hned,“ odporoval jsem. „Raketomet, pár granátů...“
„Čtvrt hodiny.“
„Hele, Tukane,“ deckerka byla asi fakt namíchnutá, tak mě většinou neoslovuje, „Dáš nám těch blbých patnáct minut, nebo něco provedu s tím tvým pitomým zvěřincem, protože na tohle nemám do hajzlu náladu!“
No, jak se říká, moudřejší ustoupí...

*

arfindal
Procházeli jsme tím barákem a nemohli jsme přijít na to, co je tu tak divné.
Docvaklo nám to asi ve třetím patře odshora (vyjeli jsme výtahem nahoru a zpět to brali po schodech). V celé budově byli akorát vojáci u vchodu (fakt vojáci) a recepční.
A to nebyla ani neděle, ani tři hodiny ráno, jak správně podotkla Sethi.
„Mizíme,“ rozkázal jsem (to se to rozkazuje, když mám na povel jen sebe a bratrovu holku).
„Být vámi,“ elfka zavolala Umi, „Tak sem ani nechodím. Proč? To víš, je tu obrovský pancéřovaný tyranosaurus s kulometem a všechny nás rozstřílí.“
Podivné tušení nás donutilo opustit Nemesis zadním vchodem.

*

umijaky
Z mizerné rybí restaurace byl nádherný výhled na Tukanovo počínání.
Brzy se ke mně připojil i Arfindal s deckerkou.
„Ještěže jsme nešli předem,“ řekl zamyšleně mág, zatímco se šťoural vidličkou v salátu.
Dva z vojáků se právě v důsledku exploze granátu odebrali do věčných lovišť.
„Poslyšte...“ ozvala se Sethi, „A myslíte, že je chytré sedět tady?“
Tukan se otočil a rozběhl se k nám.
„No, to je otázka,“ řekla jsem zamyšleně.
Jediným výstřelem zbortil okno, u kterého jsme seděli –
„Myslím,“ prohlásil mág, „Že už mu došlo, že něco není v pořádku.“
– a proskočil k nám na stůl.
„Asi bychom se měli zmizet,“ podotkla elfka.
Tukan sklouzl ze stolu dolů a stáhl mě za sebou.
Sethi a druhý elf se k nám rychle přidali.
To, co se ozvalo, bych nepopsala jako ‚bum.‘ Bylo to mnohem... hutnější.
Do stolu se zabodla traverza a shodila misku se salátem.
„Teku, jak si poznal, kdy to bouchne?“ zeptala se deckerka.
„Říkej tomu třeba šestej smysl,“ odpověděl elf.
„Poslední dobou mám pocit,“ posteskla si Sethi, „Že to vyletí do vzduchu všude, kam přijdu... A kdyby jen to, to je Ered, Doktor, pak Ammitis...“
„Tomu říkám den blbec,“ souhlasil Tukan.
„Akorát že to není jen jeden den,“ pokračovala deckerka, zatímco jsme opouštěli ten skvělý lokál. „Na můj vkus to trvá už moc dlou-“
Do řeči jí vpadlo vyzvánění mého telefonu.

*

arfindal
„Prej jsme udělali přesně to, co jsme udělat neměli,“ sdělila nám Umi a sjela mě mrazivým pohledem. „Kdyby to Sethi nevěděla, nic by nebouchlo.“
„Chceš říct, že jsem zrádce?“ zasyčela deckerka.
„Jen říkám, co povídal ten chlap. Je to kvůli tý věci, co máš v hlavě.“
„Mohlo by to vybouchnout...“ napadlo Tukana.
„Co teď s tím?“ zeptal jsem se.
„Máme počkat, pak nás kontaktuje. Řekl, že se pokusí něco udělat.“
„No a co kdyby jsme ti ustřelili hlavu?“ navrhnul Tek žertem.
„Nebo ji uříznout a dát do tekutýho dusíku,“ doplnila ho Umi.
„No a nebo to vyndat páčidlem...“ elfa to viditelně bavilo. „Nebo ti vydloubnout oko a zatáhnout tam za nějakej drátek.“
„A co tě pošimrat katanou?“ Umi měla asi taky dobrou náladu.
Sethi ne.
„Jenže to by mohla vážně explodovat,“ zauvažoval Tek. „Tak já na ni hodím z dálky kámen a počkám, co to udělá.“ Začal se smát.
Deckerka se zvedla.
„Jsem pro vás nebezpečná už svojí přítomností. Jestli mě má někdo sejmout, tak ať to neodnesete vy.“
Rychle zamířila pryč uličkou.
„Hej, promiň, já to tak nemyslel!“ křičel za ní ještě Tek, ale nezastavila se.
„Fakt, že pro nás nebezpečí představuje...“ řekla tiše Umi.
Podíval jsem se na ni.
„To je důvod pro takovéhle chování?“ zeptal jsem se.

*

sethillian
Opírala jsem se o kmen břízy v Národním parku, sedíc na větvi asi tři metry nad zemí, a dívala se na začouzený město. Už jsem tu byla snad čtyři hodiny a za tu dobu mě napadaly nejrůznější věci.
Dvakrát jsem se rozhodla, že odejdu z města, a dvakrát totéž zavrhla. Myšlenka na sebevraždu byla odmítnuta hned na začátku. Fakt, že mam jen pět yenů, situaci nezlehčoval, tím odpadala šance na zpití se do bezvědomí. Pomalu jsem uvažovala, jestli nemám jít poprosit o pomoc Rauka...
Od toho jsem upustila v okamžiku, kdy zavolal Doktor.
„Ty jsi... volný?“ Nemohla jsem tomu uvěřit.
„Proč bych nebyl?“
„No... Já...“
„Jak je?“
„Strašně!“ Málem jsem se do toho telefonu rozbrečela.
„Můžeš teď přijít do Skříňky?“
„Já se bojím, že to není to nejlepší, co bys měl chtít. V mém okolí to poslední dobou dost vybuchuje.“
„To už sem zařídil. Buď tam co nejdřív, všechno ti vysvětlím.“
„Ale –“ snažila jsem se mu vysvětlit situaci.
„Už nic nehrozí, klidně pojď.“
„Dobře.“
Sklouzla jsem z větve a svižným krokem zamířila k nejbližší zastávce.

*

doktor
Vypadala naprosto zoufale – když uviděla vedle mě sedícího Eredriaha, jako by z ní všecko spadlo, úlevou se rozvzlykala. Mág ji beze slova objal, pak se posadil zpět ke mně a vzal si ji na klín. Nějak jsem si tu najednou přišel tak trochu navíc.
„Jsi si jistý, že tu už nic nevybouchne?“ zeptala se mě s obavami.
„Už jsem to vyřešil. Nic takového se nestane.“
„Jak si můžeš být tak jistý? Moje garáž vyletěla do povětří. Snažili se mě zastřelit. Pak explodovala i ta blbá Nemesis.“
„To poslední ne, ale jinak to všechno udělali... naši. Nevěděli, co s tebou.“
Pohledem mě málem přimrazila k židli. Někdy jsem rád, že nečaruje. Vlastně dost často.
„Kdybych tam byl,“ snažil jsem se vysvětlit, „Nic z toho by se nestalo. Účet už máš zase volný.“
„Poničili mi deck,“ stěžovala si.
„To zařídím,“ zastal se mě Eredriah.
„Zničili poslední památku na bratra.“
„Myslím, že ti pošlou omluvnej dopis...“ řekl jsem opatrně.

*

tuk-enek
Do Skříňky jsem dorazil značně rozladěný. Sedl jsem k ostatním, už tu byly obě holky a kromě Arfindala ještě další dva blbí mágové.
„Co blbneš?“ okřikla mě deckerka, když jsem drknul do stolu a málem poshazoval všechno pití.
„Ta nága mi sežrala všechny kočky! Ťuňu, Ňuťu, Ňuňu a Virisel! Nezbyla mi jediná!“
„Ach tak...“ Doktor se soustrastně usmál. „To ti trošku prořídla zoo, co? Chudáčku...“
Měl jsem chuť rozmáznout ho o stěnu.
Sakra, kdyby tu ti mágové nebyli tři...
„Určitě to tu nevyletí do vzduchu?“ Umi se rozhlédla po lokále. „To by bylo další místo srazu v háji...“
„Jak, další?“ Doktorovi to asi došlo. „Hele, co jste udělali se Zelenou mílí?“
„Ale nic...“ řekli jsme já a holky jednohlasně.
„Jen jim tam chodí trochu výbušní zákazníci...“ doplnil jsem to.
Elf už se radši dál neptal.
„Když jsme u těch výbuchů...“ ozval se Eredriah a kouknul na Sethi. „Poslyš, ty nemáš kde bydlet, co?“ Mágovi se na tváři objevil vypočítavý úsměv. „To se budeš muset nastěhovat ke mně...“
Podívala se na něj s hranými obavami.
„Možná bych raději měla poprosit Umi... Jistě ráda ubytuje slušně vychovanou dívku.“
Umi se rychle zvedla.
„Já radši půjdu, zrovna zařizuju barák novým protipožárním zařízením,“ řekla spěšně a zmizela.
„Asi nejsi až tak slušně vychovaná dívka, když se jí do toho nechce,“ uvažoval Doktor.
„Sethi je cokoli, jen ne slušně vychovaná,“ podotkl tiše Arfi. Jeho bratr se na něj tak divně podíval... Jé, kdyby se tu začli mlátit mezi sebou...
„Ha, ha,“ prohlásila. „Kde jste vůbec byli?“
„Jo, to tak vědět,“ povzdechl si Eredriah.
„Jistá je jediná věc,“ doplnil jsem ho. „Máme v hlavě totéž co ty.“
Prázdnotu způsobenou ztrátou kočičích mazlíčků vyplnil hřejivý pocit sebeuspokojení. Konečně dva mágové dostali přesně to, co si zasloužili...
„Mozek? O tom pochybuji.“ Sethi se zasmála. Kdybych to řekl já, už bych kolem pobíhal přinejmenším s hořícím pláštěm.
„To mě tak mrzí...“ litoval jsem je.
Arfindal na mě vrhnul varovný pohled. ‚Nech těch vtipů, než si všimnou tvé ironie.‘
„Co budem dělat?“ zjišťoval jsem radši.
„Čekat, dokud nezavolá...“ odpověděl Doktor. „Nebo na smrt.“

*

eredriah
John nás vedl uličkami Auburnu, podle instrukcí, které mu dal ten člověk, co mu volal. Šli jsme jen já, Tillian a on – ostatní jsme nechtěli vláčet s sebou.
Měli jsme počkat v Severozápadní ulici, ale někdo jiný už očekával nás.
Byl to vysoký elf, bledý a dost hubený. Černé vlasy proplétané zlatem, celkem krátce střižené. Měl hadí pohled, chladný a bez výrazu, oči žluté se svislýma zornicema.
Kolem levého oka měl vytetované oko Ra, jak vyšlo slunce zpoza mraků, začal obraz zářit.
Sethi k elfovi přišla a dotkla se tetování konečkama prstů – vypadalo trochu tekutě.
„Osi?“ zeptala se deckerka.
Elf se usmál.
„Ty vážně nejsi blbá,“ potvrdil její domněnku (ne domněnku, že není blbá – domněnku, že je to on). „Sire...“ lehce se poklonil Johnovi. „Pojďte za mnou, určitě chcete vysvětlení.“
Vedl nás do zdánlivě opuštěné třípatrové budovy – její vnitřek nám odhalil menší chirurgickou laboratoř, no nic neobvyklého. Už jsem viděl spoustu dílen šílených profesorů a jejich věrných Igorů...
Když na něj přestaly dopadat sluneční paprsky, elfovo tetování ztmavlo a kapalný efekt zmizel.
Uvnitř byli ještě dva lidé. Osiris nám je představil jako Morgana – pyrotechnika – a Jeffa – doktora.
„Jeff zjistil, že udělal chybu a přidal se k nám,“ vysvětloval mág. „Teď bude tak hodnej a odstraní ty problémy, co vám nadělal.“
„Dá se mu věřit?“ zeptal se John tiše.
„Pravděpodobně ano.“ Osiris pokrčil rameny. „Byl to vždycky zbabělec, bude se snažit nezklamat.“
„Takže je možný, že to zbabrá?“ ozvala se Sethi. „Fajn, v tom případě jdu první.“
„To ať tě ani nenapadne,“ zastavil jsem ji.
„Když zemřu já, nebude to taková ztráta,“ oponovala poměrně logicky. „Mám z vás zdaleka nejmenší cenu.“
Bohužel, v jistých situacích mi logika nic neříká.
„Jak pro koho,“ odsekl jsem a vydal se k Jeffovi. Přátelsky jsem ho chytnul kolem ramen (pro ty, co mě znají, by to byl důvod k obavám, ale tentokrát byly mé úmysly vcelku čistíé. „Tak ať to máme za sebou, ne?“

*

osiris
„Teď to vysvětlení,“ začal jsem.
„No to bych prosil,“ řekl Doktor mrazivě.
Sedli jsme si do křesel, Sethi se natáhla na kanape a zavřela oči – nevěděl jsem, jestli usnula, nebo poslouchá.
„Začni,“ prohlásila. „Slyším každé tvoje slovo.“
„Tak nějak už jste asi odhadli, že nejsem z Ruska...“
„Takže žádná babička?“ Sethi měla zklamaný tón.
„Nikdy jsem žádnou babičku v Moskvě neměl. Narodil jsem se v Egyptě... Ale to není důležitý. Ta věc, co zatím máte v hlavě, je něco jako odposlouchávací zařízení. Akorát že pracuje na přenosu myšlenek, ne zvuku nebo obrazu.“
„To je tak trochu blbost, ne?“ zeptala se deckerka skepticky. „Tohle ti žádná technika neudělá. Může přenášet v mysli formulovaná slova, na tom pracuje komunikace v matrixu, ale čisté myšlenky ne.“
„Tohle není tak úplně záležitost techniky,“ sdělil jsem jí.
„Vážně se vám podařilo skombinovat to s magií?“ Doktora to zaujalo. „Vždyť jste nepřinášeli vůbec žádné výsledky. Byli jste nejztrátovější výzkum, jaký jsme vedli.“
„Tohle jsme udělali až potom, co jste nás,“ přejel jsem si rukou po znaku na obličeji, „Odepsali. Ještě nějakej čas jsme pracovali, ale když se nám podařilo udělat tohle, došlo k určitým neshodám. Ammitis odmítl další spolupráci s Tirem, ukradl plány a i s Jeffem zmizel. Nechal se najmout korporací Nemesis a s jejich podporou to začali testovat...“
„Takže Nemesis je poměrně dobře informovaná o –“ načala deckerka úvahu.
„Vědí všechno, na cos myslela od zabudování tý hračky.“
Elfka otevřela oči a podívala se na mě.
„To je ale... dost.“
„Od tebe a Ereda,“ obrátil jsem se na Doktora, „Toho moc nedostali, ale i tak budou mít zajímavý zprávy.“
„Co s tou věcí?“ zeptal se elf.
„Ammitise jsme zabili my, sebrali mu plány...“
„Vydáte je?“
„Ne, myslím, že ne.“ Usmál jsem se. „Už nejsme vaše organizace, nejsme vám nijak odpovědní... Raovo oko neexistuje, nezapomínej.“
„S takovými výsledky by se to dalo znovu obnovit,“ zamyslel se Doktor.
„To ne. Hele, mně se tohle líbí. Tenhle život mi vyhovuje. Shadowrun je... kouzelnej. Mám nutkání říct, že pracuju se skvělejma lidma. Jediný, co po vás chci, je, aby se to nezměnilo.“
Elf to vzdal.
„No co s tebou. Budiž.“
„Vy jste zabili Ammitise...“ zamyslela se Sethi. „To znamená, že máte jeho deck?“
Potvrdil jsem to.
„Hele, a nešlo by –“ Bylo mi jasné, o co jí jde.
„Nešlo. To bys musela bejt sakra hodná.“
Zakřenila se.
„To, že jsi mi náhodou zachránil život, neznamená, že tě budu mít ráda,“ řekla a otočila se zády.

*

sethillian
Jen velmi pomalu jsem se probouzela.
Eredriah mě držel v náruči, usazený v křesle a nohy hozené na stůl.
„Byla jsi tuhá,“ vysvětloval Doktor, „Tak jsme tě rovnou šoupli tomu chirurgovi. Už žádné čtení myšlenek.“
Sáhla jsem si rukou na hlavu, snažila jsem se najít nějakou ránu.
„Osiris to zacelil,“ řekl Eredriah. „Holt nebudeš mít efektní jizvu.“
„To sem z toho celá nešťastná.“
Os k nám přišel – chirurgický sál se změnil k nepoznání, ani památky po nějaké činnosti.
„Brzo se zase uvidíme,“ řekl mág. „Jenom doufám, že tohle zůstane mezi náma.“
„To záleží na tvém chování,“ sdělila jsem mu klidně. „To budeš muset být sakra hodný.“
Nasadil si kápi a vešel do výtahu – Jeff a Morgan za ním.
Zdviž sjela dolu, uslyšeli jsme tlumený výstřel.
Dveře od kabiny se zase otevřely.
Na podlaze ležel Jeff.
„Správné rozhodnutí,“ podotknul Ered. „Obyčejný zrádce je špatná věc, ale zbabělec je ještě horší.“
„No to jo,“ potvrdil Doktor. „Ale zdaleka nejhorší jsou lidé, o kterých nevíš, co si myslet.“
„Musí být dokonalý herec...“ Zamyslela jsem se. „A nebo prostě schizofrenik.“
„To spíš,“ souhlasil Eredriah.
Vyšli jsme zpět na opuštěnou ulici. Když jsme se dostali zpět k autu, Doktor nás opustil – Ered totiž chtěl jít pěšky.
Prošli jsme do rušnějších částí města, kde jsme myšlenku vycházky vzdali (Seattle je prostě velké město) a zvolili hromadnou dopravu.
„Zachoval ses jako opravdový hrdina,“ okomentovala jsem jeho chování před operací – to nebyl kompliment a Eredriah to pochopil.
„Každý se občas chová jak pitomec,“ bránil se. „Obzvlášť když mu na něčem záleží.“
Chtěla jsem i tuhle poznámku odsoudit jako absolutně naivní, ale nakonec jsem to neudělala. Já už takových hloupostí provedla, nemám nikomu co vyčítat. A navíc je to tak milé...
„Poslyš,“ ozval se po delší chvíli ticha, „Ty jsi si jistá, že je to dítě moje.“
„Podle testů... teď ano. Jsem si tím jistá,“ potvrdila jsem a dál se dívala z okna na park, který jsme míjeli.
„A neměl bych si tě vzít?“
„Co prosím?“

***
z f'inëalar herní kuchyňky. GM - Osiris; hráli - Sirien, Arfindal, Rogan a Sethi. 2002
Napsal Sethi 31.10.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 10 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.18815398216248 secREMOTE_IP: 54.145.120.69