Síla (bez)moci

Erik se opřel o polštáře, píchlo ho v boku. Levou ruku si bezděky přiložil na místo, kde ho zasáhl šíp. Cítil vzpomínku ostře, jako by to bylo dnes.

Bylo krásné odpoledne jako stvořené pro lov. Otec hostil tou dobou návštěvu ze sousedního knížectví, jakýsi vzdálený bratranec s chotí a jejich potomci. Měli dvě dcery a jednoho mladého syna. Návštěva to byla čistě politická, domlouval se sňatek. Kníže si přál, aby si Alex vzal jednu z šlechtických dívek. Když to dědic vyprávěl svému mladšímu bratrovi, ten reagoval okamžitě: „Pro bohy, to nemyslí vážně, že ne?“ Zasmál se Erik a zakousl se do jablka, když ležel v trávě vedle Alexe po náročném cvalu, po té, co uprchli před otravným mladým skoro bratránkem a jeho loveckou družinou. Jejich vlastní osobní stráž už na takové útěky byla zvyklá a Dominik je dokonale kryl.

„Vždyť té starší je sotva patnáct a její největší zájem jsou květiny v zahradě,“ smál se Erik. „Navíc krásy taky zrovna nepobrala,“ dodal když si starší ze sester vybavil. Byla asi o hlavu menší než Erik, zrzavé vlasy úhledně zapletené do složitého účesu protkaného zlatě vyšívanými stuhami a dalšími drahocenými ozdobami, dva vlnité prameny splývaly kolem pihatého obličeje, v němž jiskřily dvě vzdorovité zelené oči nad pyšným nosem a stále nespokojeně sevřenými rty. Špičatou bradu často zvedala, když se dívala vzhůru k Alexovi, který s ní byl nucen strávit nudnou hodinu procházení se po zahradě, než ho jeho bratr vysvobodil tím, že zorganizoval lov. Co mladá dívka nepobrala od přírody doháněla velmi nákladnými zdobenými šaty s vysokým límcem a dlouhými rukávy. Jejich barva byla bílá a neodkrývali ani kousek z jejího nevyspělého těla, což by se dalo vysvětlit jako znak cudnosti, ale Alex z toho byl ještě víc otrávený.

Nicméně se k této dívce choval se vší uctivostí, jež jí náležela, protože mu bylo jasné, že si ji možná bude muset vzít. Otec se vyjádřil jednoznačně: „Užíval sis už dost, teď je na čase začít myslet na budoucnost.“ Alex to věděl, a proto neodporoval. Nakonec mu bylo jasné, že dívky podle jeho gusta se mezi šlechtičnami s přísnou výchovou nenachází, a tak bylo vlastně jedno, kterou si vezme za paní domu. Na jeho zvyku střídat milenky to stejně nic nezmění a manželské soulože bude brát prostě jako povinnost. Tahle kněžna stejně nevypadala, že by o ně nějak stála. Nakonec by spolu mohli docela dobře vycházet.

Zato od druhé, mladší dívky vůbec nevěděl, co čekat. Byla ještě o dva roky mladší než její sestra a byla ještě dítě. Čisté blond vlasy, modrá očka a dětinské chování. Nadevše milovala svého poníka a jí zas nadevše miloval její otec. Podle toho byla rozmazlená, mohla mít cokoliv, všechno. Alexe napadlo, že by z ní mohla vyrůst zajímavá žena nesvázaná společenskou etiketou a morálními pravidly. Taky lásku ke zvířatům měli společnou – Alex zvěř rád lovil, mladá šlechtična ji měla ráda na talíři. Obzvláště ptactvo. Nicméně v tuhle chvíli si neměli, co říct a Boquoyův dědic si prostě nedokázal představit příštích několik let s jejími nedospělými rozmary. Navíc ho skoro odpuzovalo její dětsky ploché tělo.

Erik ho z toho zodpovědného života ještě vysvobodil dnešním lovem, na který vyjeli spolu s třetím potomkem jejich vzdálené rodiny. Byl to sedmnáctiletý mladík, docela schopný, ale silně poznamenaný výchovou mezi svými sestrami. Bratři ho hned odhadli, ale pro jistotu si ho ještě i proklepli, kdyby se náhodou v prvním soudu zmýlili. Vzali si ho mezi sebe a Alex začal: „Dneska večer bysme se mohli někam vypařit,“ mrknul na svého bratra a čekal, co mladík na to.

„Vypařit...“ ujišťoval se šlechtic. „To myslíte jako jít někam tajně?“ Erik se zasmál. „No jasně, dneska je tancovačka v jednom městě tady poblíž, všichni se tam schází,“ přihodil spiklenecky Erik. „Hlavně dívky,“ ujasnil Alex s očima upřenýma na svého bratra ve snaze nesmát se nahlas. Mladý šlechtic se podíval z jednoho na druhého a usoudil, že si z něj dělají legraci. „Tohle praví šlechtici nedělají,“ prohlásil pak hrdě a odešel se zdviženou bradou vzhůru. Alex a Erik na sebe kývli. Bylo rozhodnuto. Musí ho setřást.

Povedlo se jim to bez problému. Mladík byl tak zabraný do pronásledování vysoké, že si ani nevšiml, když odbočili a zmizeli z dohledu. Oba teď leželi v trávě a jedli rozpůlené jablko. Jejich koně se pásli kousek od nich. Alex souhlasil s bratrovo vyjádřením, že budoucí kněžna moc krásy nepobrala, přesto Erikovi oponoval: „Je to lepší než ta malá holka. Navíc co ty víš, co se z ní vyklube. Zrzky bývají vášnivé,“ zasmál se Alex. Erik s ním souhlasil. Koukali do nebe na plynoucí mraky. Erik se zeptal, tak jako už mockrát předtím: „Takže, kam dneska vyrazíme?“
„Dubov,“ odpověděl zamyšleně Alex.

* * *

Po setmění už byli na místě. Udělali to stejně jako vždy; ustájili koně, pronajali si dva pokoje v největším hostinci, kde se tancovačky konaly, a vyrazili dolů do hospody na zábavu. Vše již bylo v plném proudu. Alex koupil pivo a Erik zašel za kapelou, zaplatil si píseň a pronesl přípitek. Na celou hospodu zakřičel: „Připíjím na svého bratra,“ ukázal na Alexe stojícího u baru a pokračoval dál: „který se bude co nevidět ženit!“ většina lidí mu věnovala pozornost a tedy pokračoval dál: „Ukažme mu, o co všechno přijde!“ Ozvaly se různé výkřiky a smích. Do toho začala hudba hrát. Erik se vrátil ke svému bratrovi, se kterým si ťuknul a vyklopili do sebe džbánky s pivem. V zápětí dostali další.

Začali se rozhlížet po lokále. „Dnes,“ řekl Alex samolibě, „svedu tu nejhezčí holku v tomhle městě.“ Erik se rozhlédl. Uviděl ji. Dívku, která stála u jednoho z nosných sloupů, okolo ní její kamarádky a mnoho mužů, kteří se marně pokoušeli získat její pozornost. Strčil do Alexe a kývl jejím směrem, pak se otočil k baru. Alex si ji prohlédl, poklepal svému bratrovi na rameno a prohlásil: „Sleduj a uč se.“

Alex dopil pití, nechal džbánek na baru a zamířil ke skupině dívek, i když to vypadalo spíš, že je jen omylem míjí a jakoby náhodou si všiml jedné z nich – ale ne té nejkrásnější – v červené sukni. Erik jen zaslech: „U všech bohů, přesně takovou sukni si přeje na svatbu moje nevěsta! Kdo ti jí šil?“ Alex se od té chvíle choval úplně jinak.

Erik postřehl, že dívka, která byla nejhezčí zbledla, když jí Alex úmyslně ignoroval a stále se bavil s jejimi dvěma kamarádkami, o to víc na ní pak bylo vidět, jak ji štve, že šel tancovat s jednou, pak druhou a na královnu večera se ani nepodíval. Když se vrátil z kola s dívkou v červené sukni, uslyšel Alexe říkat: „Promiňte dámy, musím se vrátit ke svému bratrovi, čeká na mě,“ při těch slovech obě kamarádky té nejkrásnější něžně pohladil po zádech, na každou z nich se usmál a otočil se ke královně večera zády.

Erik sledoval její rozčilení a bavil se. „A se mnou tancovat nechceš?“ vyhrkla zbrkle. Erik postřehl, že na něj bratr mrkl. Pomalu se k ní otočil a řekl: „Chápu správně, že mě zveš k tanci?“ zeptal se zvídavě Alex. Nejkrásnější dívce právě došlo, co udělala, nechala se shodit před svými kamarádkami a její masku nedostupnosti Alex právě roztříštil dobře směrovanou otázkou. Odvrátila zrak.

„Ne,“ řekla stroze.

Alex se chytil za srdce a prohlásil: „Uf, to jsem si oddechl. Třetí tanec už bych asi nezvládl, protože mám hroznou žízeň. A strašně nerad bych zklamal tak milou dívku, jako jsi ty.“ Královna večera se na něj zmateně podívala. Všechno, co ještě před chvílí ztratila jednou hloupou otázkou teď Alex převrátil v její prospěch. Podíval se krásce přímo do očí: „Příjemný večer, přeji,“ řekl a odešel za svým bratrem.

Erik se opíral zády o bar. Alex se napil z džbánku piva a zeptal se tiše: „Dívá se sem?“ Erik se podíval tím směrem a pak přehlédl celý zbytek místnosti. „Ano,“ odpověděl krátce. Alex se usmál. „Máš nějaký objev?“ Zeptal se bratra. Erik ukázal určitým směrem a tiše dodal: „Blondýna, štíhlá, cop na hlavě.“ Alex se tam nenápadně ohlédl. Stála u stěny s dalšími děvčaty, ruce sepjaté před sebou s pocitem provinění, že je na takové zábavě. Ale rozhlížela se a usmívala, ostatní děvčata jí zrovna nevnímaly.

Alex ji zběžně odhadl, pak řekl: „Je nesmělá, nezkušená, má iluze o pravé lásce...“ zamyslel se a rozhlédl se. Pak se podíval na bar, kde stál jeden džbánek s kopretinami. Nenápadně je vytáhl z džbánku, vstrčil je bratrovi do ruky a řekl: „Udělej nějaké romantické gesto, nech zahrát pomalou píseň, přines jí kytku a hlavně se jí stále dívej do očí.“ Erik se usmál, jeho bratr měl pořád tendence ho poučovat. Ale jeho rady byly často dobré.

Erik prošel kolem muziky, zaplatil si romantickou píseň s předmluvou „Od tajného ctitele jeho pravé lásce,“ což mu přišlo hrozně směšné, ale fungovalo to. Když začala hudba hrát přiblížil se k drobné blondýnce, klekl si před ní na koleno a podal ji kopretiny. Alex neslyšel, co říká, ale byl si jistý, že si bratr vymyslel nějaký hrozně archaicky znějící verš o pravé lásce a osudovém setkání. Byla překvapená, vzala si od něj květinu a Erik té příležitosti využil, aby jí políbil ruce. Pak vstal, držel její dlaně ve svých a upřeně jí hleděl do očí. Něco jí říkal a ona k němu vzhlížela jak u vytržení. Alex se usmál. Objednal si další pivo.
Koutkem oka postřehl, že se k baru přiblížila kráska dnešní noci. Dělal, že si jí nevšiml. Byla to černovláska velmi krásná ve tváři s bílou dokonalou pletí a velmi ženskou postavou. Rozhodl se to dnes urychlit, sáhl do kapsy a pod pultem si nenápadně nasadil svůj rodový prsten. Obvykle to nedělal, protože to s sebou neslo i rizika, ale dnes si byl docela jistý, že to bude vpořádku. Jako by nic sáhl po džbánu s pivem a napil se, tak aby měla kráska vedel něj dobrý výhled.
„Hezký prsten,“ ozvalo se vedle něj. Reagoval překvapeně, přestože to čekal. Podíval se na ni, na svoji ruku s džbánkem a na prsten. Pak ten džbánek spěšně položil a prsten sundal. „U všech bohů, díky, žes mi to řekla,“ prohlásil spěšně. „Zapomněl jsem ho sundat,“ tvářil se jak přistižen při provinění. „Neřekneš to nikomu?“ zeptal se prosebně.
Usmála se: „Co? Že jsi šlechtic?“ prohlásila vítězně.
„Psst, ne tak nahlas,“ zašeptal a chytil ji za jednu paži, ukazovák druhé si dal před pusu. „Nemůžeme jít někam jinam, kde nebude tolik lidí?“ zeptal se a očima těkal po okolí. Přikývla. Vzal ji za pas a vedl po schodech nahoru do svého pokoje. Erik to postřehl během rozhovoru se svou nesmělou dívkou, kterou vzápětí pozval na procházku pod noční hvězdnou oblohou. Říkal si, že sex v přírodě bude zajímavá změna.

* * *

Později večer se spolu bratři setkali ve stáji. Alex tam na Erika čekal rozvalený na kopě sena se stéblem v puse a samolibým úsměvem. Když bratra nenašel v jeho pokoji ani dole v hostinci, bylo mu jasné, že už se tam vracet nebude. Vzal mu tedy věci, zaplatil a šel čekat do stájí ke koním.

„Kam mizíš tentokrát?“ zeptal se zvědavě, když uviděl svého bratra přicházet. Erik se zastavil, když se ozval hlas jeho bratra a rozhlížel se kolem. Pak ho spatřil na kopě sena a vytáhl z rukávu bílý kapesníček s vyšitou fialkou v rohu. Pozvedl ho v ruce a odpověděl:

„Musím jet přes půl světa, abych nalezl lék pro svoji smrtelně nemocnou sestru a nevrátím se dokud ho nezískám,“ začal Erik objasňovat svou historku. „Budu na ní každý den myslet a milovat ji do konce života, nicméně chci, aby byla šťastná, vdala se a měla děti, protože už se možná nikdy znovu neshledáme,“ zakončil srdceryvný projev. Pokývl k Alexovi s otázkou: „Co ty?“

Starší bratr slezl z kopy sena a začal sedlat svého koně. „Tajemný šlechtic,“ odpověděl jednoduše.

„Už zas?“ zeptal se se smíchem Erik.

Alex se přidal: „Funguje to,“ prohlásil výmluvně.

* * *

Blížili se ke svému sídlu v tichosti po úzké boční stezce. Když vyjeli zpoza skály Alex se najednou zastavil. Erikův hnědák se zarazil na místě a mladší z bratrů vzhlédl s otázkou: „Co je?“

A pak to uviděl. Všude na hradbách stáli muži na stráži, mezi nimi pobíhalo pár dalších s loučemi, kteří je různě přemisťovali odvolávali nebo pouze informovali. Celý hrad byl vzhůru, svítilo se snad v každé místnosti a na hradní věži stáli čtyři muži s luky.

„Něco se děje,“ řekl Alex. „Rychle!“ pobídl svého koně a zamířil po svahu vzhůru na hlavní cestu. „Otec nás zabije,“ prohlásil Erik a následoval svého bratra. Dostali se na zpevněnou půdu a zamířili k hlavní bráně, když v tom Alex zaťal otěže do huby svému plnokrevníkovi. Ten se na místě zapřel do země a vzápěti se zvedl na zadní. Alex to zvládl. Erik donutil svého koně zpomalit o dost šetrněji. Zastavil se pár kroků před svým bratrem. „Co se děje?“ Ohlédl se po něm. Alex těkal pohledem po hradbách: „To nejsou naši muži!“ sykl, pobídl svého koně a zamířil zpět odkud přijeli.

Erik nechápal. Podíval se na hradby a uviděl na oblečení strážných barvy sousedního knížectví, jehož představitelé zde právě byli na návštěvě. Dalo se to vysvětlit různě. Ale Erik nad tím teď nehodlal přemýšlet a spěchal za svým bratrem. Bylo pozdě. Někdo je uviděl a zvolal: „Támhle jsou!“ Erik se ohlédl, uviděl že se světla na hradbách začala sbíhat. Pobídl svého koně do trysku. Předběhl svého bratra a křikl na něj: „Jdou po nás!“ Alex kopl svého koně do slabin.

Erik byl rychlejší, vždycky uměl líp jezdit a dobře si vybrat koně.. Nyní byl před svým bratrem už pěkný kus. V dusotu okovaných kopyt, splašeného dechu svého koně a cinkání přesek na svém sedle uslyšel ještě jiný zvuk. Byl to svištivý zvuk šípu razícího si svou cestu za cílem. Vzhlédl. Uviděl jen krátký odlesk světla od kovu. Vzápětí v boku ucítil ostrou bolest a jakási síla jím trhla dozadu.

Vykřikl. Bezděky přitáhl otěže. Hnědák okamžitě zpomalil. Erika rychlé zpomalení hodilo vpřed. Byl by spadl, kdyby se křečovitě nedržel nohama sedla. Bolest ho ochromovala, nemohl se pohnout. Plnokrevník zmýtal hlavou ve snaze vymanit se z bolestivého škrcení otěžemi – bezúspěšně. Přešlapoval sem a tam, vyhazoval nohama, aby svého jezdce, který ho stále tlačil do slabin, probral. Erik měl tmu před očima a nebyl schopný vnímat nic kromě omračující bolesti. Hnědák se zařehtal a postavil se prudce na zadní. Erik spadl.

Dopadl do měkého. Jeho bratr ho zachytil a zmírnil jeho pád vlastním tělem. Položil Erika na záda a sklonil se nad ním. V jeho pravém boku byl zabodnutý krátký šíp. Alex uslyšel kroky. Okamžitě vstal, přitočil se k sedlu a vytáhl z pochvy připevněný meč. Tasil čelem otočen k vetřelci.

„To jsem já, Patrik“ ozval se člen knížecí osobní stráže. Byl oděn v černé kůži, stejně jako ostatní. Měl blond spletené vlasy do krátkého copu a stejně světlé vousy. Byl vysoký a šlachovitý. Stál ve stráni ze které sbíhal na cestu. Alex vykročil vpřed.

„Stůj!“ vykřikl. Patrik se na místě zastavil.

„Lituji, že jsem ho nestihl zabít dřív, ale těch střelců tu bylo moc. Byli všude podél cesty, ale já vás čekal z druhý strany, proto byl tenhle poslední,“ vyhrkl Patrik a zvedl za vlasy hlavu mrtvého střelce. Alex na okamžik zaváhal.

Nakonec sklonil zbraň a řekl příkře: „Musíme ho odsud dostat,“ vrátil se k Erikovi. Ten se svíjel v bolestech, ale byl při vědomí. Smysly se mu začaly vracet. Rozpoznal Alexův a Patrikův hlas. Uvědomil si, že leží na zemi a cítil vlhko na své ruce, kterou si přiložil na ránu. Nahmatal šíp. Došlo mu, že je to vážné a že by si na tu bolest měl zvyknout. Bude hůř. Snažil se sklidnit dech. Měl zaťaté zuby. Otevřel oči.
Uviděl Alexe, který k němu přiklekl. „Eriku,“ slyšel jeho vážný hlas, „poslouchej mě,“ vzal jeho hlavu do svých. „Je to zlý,“ podíval se krátce na šíp v jeho těle a pokračoval: „ale musíme odsud rychle zmizet, nebo nás tu všechny pozabíjí.“ Erik krátce kývl. Už si začal zvykat na trvalou obrovskou bolest v břiše. „Musíš na koně,“ řekl rozhodně. Erik přikývl a bylo mu jasné, že zranění se při jízdě o hodně zhorší. „Vstaň!“ přikázal Alex pomohl bratrovi na nohy. Erikovi se návalem silnější bolesti podlomily kolena.

Oba muži ho podepřeli pod rameny. „Pojedeš se mnou,“ rozhodl Alex. „Ne,“ protestoval přes sevřené zuby přiškrceným hlasem Erik. „Pojedu... sám...“ procedil mezi vdechy. Alex se na něj zamračeně podíval. Erik se nadechl a zavřel oči. Soustředil se na jedinou větu: „Pořád.... jezdím líp... než ty.... i když umírám,“ snažil se zasmát, ale projela jím bolest. Alex protestoval: „Nemůžeš...“

„Budeme tak rychlejší,“ vložil se do toho Patrik. Znal schopnosti mladšího z bratrů a věřil mu. Zároveň byl zvyklí s Alexem mluvit narovinu, byli dobří přátelé už roky. Alex neochotně souhlasil. Pomohli Erikovi do sedla, Patrik mu podal silný krátký klacek, který si Erik okamžitě vložil mezi zuby a pobídl koně. Držel si pravou rukou zraněné místo ve snaze zabránit krvácení a zvětšování tržné rány.

Patrik vyběhl zpět na hřeben svahu, kde nechal svého koně a vyrazil za bratry.

Dojeli na skrytou mýtinu v lese, kde Erika složili do trávy a nechali ho odpočívat. S ránou nemohli na místě nic udělat, jen se snažit zpomalit krvácení. Alex se obrátil na světlovalsého Patrika hned jak měl čas se zamyslet: „Co se ksakru stalo?“

„Začalo to asi před hodinou“ sděloval Patrik. „Někdo vpašoval dovnitř vojáky a ty pobili naše stráže. Byli jsme s chlapama na pivu hrát kostky, když jsme si všimli, že se něco děje. Došlo nám, že je to útok. Vzali jsme koně a vypadli zadem. Rozmístili jsme se a čekali odkud se budete vracet,“ řekl stručně. „Museli jste Kristianovi nějak proklouznout.“

Alex zatínal pěsti, když to poslouchal. „Kolik jich je?“ ptal se rozčileně. „Klidně sto, nemám ponětí, kolik jich proklouzlo v přestrojení s družinou toho parchanta,“ odpověděl popuzeně Patrik a odplivl si.

Alex to nevnímal, jeho myšlenky se momentálně ubíraly úplně jiným směrem. Musel řešit situaci teď okamžitě, na emoce bude čas později. Potřeboval vyřešit hlavně Erikovo ošetření a místo, kde by se mohl léčit. Nikde v okolí to být nemohlo. Pán sousedního knížectví je bude hledat.

„Co je s mým otcem?“ zeptal se Alex.

Patrik sklonil hlavu a řekl pomalu: „Byl zavražděn.“

Patrik se podíval na Alexe a uviděl kamenou tvář se kterou přijal zprávu o smrti svého otce. Uvědomil si, že v tuto chvíli si Alex přestal užívat a převzal tíhu zodpovědnosti toho, kdo rozhoduje o životech druhých. Viděl, že nový kníže přemýšlí nad budoucností svou a bratrovou. Věděl, že odteď bude všechno jinak. Mrzelo ho to.