Vlčí máky

No a v této povídce se jedná, jak už jsem psal v jiném topicu, o výměnu duší v tělech dvou různých žen. Naprosto odlišných. Opět se to může zdát tendenční, ale chci upozornit, že to bylo psáno podle určité události a pro určitou osobu...
Napsal Merlin
Slunce jako velká žhavá výheň pálilo na vyprahlou zem. Zhnědlé trsy trávy marně čekaly na období dešťů a stébla žila jen díky několika kapkám rosy, které na ně nad ránem spadly. Pukliny ve vysušené půdě se táhly jako pavučina široko daleko a horký vzduch se vlnil, rozostřoval krajinu a vytvářel podivné pokroucené obrazy.
Koně zafrkali a podrážděně zahrabali kopyty. Po tělech jim stékal pot a chřípí se jim rozšířila vzrušeným očekáváním. Mohutní váleční oři vzpurně pohazovali hlavami a barevné přehozy, doplněné stříbrnými a zlatými ozdobami, cinkaly. Do ržání a podupávání se ozvala tichá modlitba. Nesla se nehybným vzduchem a postupně se k tichému hlasu přidávaly další a další, až se šepot změnil v drtivou vlnu.
"…a dej nám, Vlčice, sílu, abychom zvítězili nad svými nepřáteli a pokud prohrajeme, abychom s hrdě vztyčenými hlavami dokázali pochodovat kolem zástupu vítězů..." Slova dávné modlitby odříkávaly stovky žízní rozpraskaných rtů v ocelových zbrojích zakovaných rytířů a valkýr, v kroužkové zbroje oděných kopiníků, lučištníků a kušiníků, oblečených ve vatované kytlice, lidu prostého i urozeného.
Praporce rytířských řádů i šlechtických rodů, které zplihle visely na žerdích, se v náhlém poryvu horkého větru rozvlnily a pleskáním doplnily chorál. Okované ruce se zvedly k hledím a s klapnutím uzavřely obličeje do kovového objetí přilbic. Svět se zúžil do úzkého průzoru. Dech byl náhle hlasitý a dunivý a vzduch, vdechovaný a vydechovaný přes drobné dýchací otvory, byl téměř nesnesitelný.
"Denrai tě provázej, panno Melisso," ozval se po její pravé straně hlas zkreslený kovovou helmicí.
"Hodně štěstí i tobě, pane Danate," odpověděla dívka a potáhla uzdu mohutného černého hřebce, aby zklidnila jeho tendence vyrazit. Přechytla uzdu do levé ruky a sevřela ji společně s držákem štítu. Naklonila se a převzala dřevec od mladého panoše, oděného v tabardu modro zlaté barvy se stylizovaným gryfem na hrudi; rodovým znakem pánů ze Sturmu. Pevně ho chytla a pozvedla. Bílý praporek se znakem vlčí hlavy na konci se zatřepotal v horkém větru.
"Je jich hodně, má paní," podíval se na ni panoš a oči mu nervózně sklouzly směrem k západu. V žárem rozvlněném vzduchu se blýskala záplava zbrojí, vlnily se barevné praporce a zářily barevné tabardy a štíty.
Ani se na něj nepodívala a seděla jako socha odlitá z oceli. Ani neznala jeho jméno. Patřil k siru Grehanovi, který ji ho přidělil, když její panoš Robert de Sigurd zemřel v Erinu, zabit řeznickými tovaryši. "Mylady, já..," promluvil zase nervózní mladík, ale okamžitě zmlkl, když do něj z boku narazila ocelí chráněná plec sousedního oře.
"Mlč už, rabe! Panna valkýra se oddává meditacím, u ďasa! Ona bude bojovat, zatímco ty, nečisté hovado, budeš okusovat svoje tlustý prsty v týlu," vyštěkl rytíř na sousedním hnědákovi, pokrytém žlutým přehozem s erbem se třemi klíči, znakem pána z Waradu a Sedmipolí.
Panna Melissa se ani nepohnula, jen se pevně usadila v rytířském bitevním sedle.
Po těle jí stékaly stružky potu a uvnitř ocelového krunýře bylo horko jako ve výhni. Přesto však seděla dál nehnutě a čekala na rozkaz k útoku.
Ozval se táhlý tón trubky. Rytíři a valkýry se napřímili v sedlech. Trubka dozněla a ocelová vlna vyrazila jednotným krokem kupředu. Kopyta, zpevněná kovem, tepala vyprahlou půdu a nezadržitelně zkracovala cestu. Na hlavami se třepotaly praporce v lese vztyčených kopí. Pak se ozval další táhlý tón polnice a železná stráž sklopila kopí. Paty pobídly nabuzené koně, jejichž krví podlité oči lačnily po boji. Dunění zesílilo a vlna vyrazila, jako voda z protržené hráze. Andělé zkázy...
Podíval se na ni. Seděla v dřevěném křesle a sledovala plameny v krbu. Jasně vnímal její zelené oči, zpola ukryté za dlouhými řasami. Tak známé kličky hadích těl se stáčely na její tváři a rudé plameny jim dodávaly živý výraz. V krku se mu usadil podivný pocit. Byla to ona a přece. Vlasy, jindy pečlivě spletené do mnoha copánků, byly rozpuštěné a stažené prostou obroučkou. Tolik se jí chtěl dotknout, pohladit po tváři, políbit a přece nemohl. Byla tak blízko a přitom tak vzdálená. Sevřel loutnu a tiše si povzdechl.
"Pane Tengaware, měla bych na tebe prosbu, poněkud neskromnou a jistě neodpovídající protokolu," pronesla dívka.
Zkousl si ret při zvuku jejího hlasu a odkašlal si, než promluvil, aby si pročistil hrdlo stažené úzkostí.
"Co… cokoliv, slečno Melisso," při vyslovení toho jména se smutně pousmál.
"Pokud máme vést hovor, ráda bych se převlékla do pohodlnějších šatů. Pravdou jest, že ocelová zbroj není pro dlouhé sezení příliš vhodnou, ačkoliv netuším, zda je vhodné, abych si oblékla šaty vaší ženy." "Jistě," vyskočil Tengawar a odložil loutnu. Pak vyrazil ke skříni a chvíli se v ní přehraboval. Nakonec vytáhl dlouhé černé večerní šaty z jemné látky. Voněly jasmínem a tou známou vůní pouštního písku a mořské vody. "Tyhle vám budou, slečno Melisso!" Vstala se zařinčením a odpásala pochvu s mečem, opřela ho o křeslo a došla k němu. S mírným pozdvižením obočí se podívala na šaty.
"Pochybuji, že mi budou, pane Tengaware," pokývala hlavou a vzala šaty.
"Věřím, že vám padnou naprosto dokonale, slečno," pokýval hlavou bard. "Jsem si jistý, že vám budou," dodal pak potichu, když si odnášela nový oděv za zástěnu.
S povzdechem a schlíplými rameny se přesunul ke krbu, opřel se o něj vyčerpaně hlavou a sledoval mihotající se plameny."Ehm, nevím, zda-li jsou vhodné. Jsou přece jen poněkud nemravné a nehodí se pro valkýru," ozval se za ním nesmělý hlas. Otočil se a pobledl.
Stála tam, ozářená svitem plamenů, které dodávaly jejímu vzhledu tajemný výraz.
Dlouhé ušlé šaty z černého hedvábí obepínaly štíhlé tělo a dodávaly jejím ženským tvarům tolik známý nádech. Na krajkovém živůtku se blýskal náhrdelník s devíti barevnými kameny, který se zvedal při nádechu jejích plných ňader. Chtěl k ní vykročit a obejmout, avšak výraz její, tolik známé tváře, ho zarazil. Nebyla v něm ta obvyklá směsice veselí, touhy a sarkasmu. Z její tváře vyzařoval chladný pohled, noblesa a přezíravost. "Naopak, slečno. Velice vám sluší!" pokýval rychle hlavou a ukázal na křeslo.
Ladně k němu došla a způsobně se posadila. Pokynula mu hlavou na znamení díků a když přihodil do ohně poleno, ozářily plameny její tvář … … v záři pochodně bylo vidět, jak nakrčila nos a podívala se na plátovou zbroj a vycpávaný oblek. Pak se otočila zpět k vyděšenému mladíkovi.
"Tohle si mám oblíct? Ty ses pomátl? U všech padlých andělů a démonů! V tomhle se budu pohybovat jako chromá želva," zasyčela a znechuceně odhodila helmici na postel.
"Sestro, tvé výrazy jsou poněkud nevhodné! Zvláště v přítomnosti tvého panoše," pronesla dívka s dlouhými rudými vlasy, spletenými do jednoho copu a oděnou v blýskavou ocelovou zbroj, která si i přes svoji praktičnost zachovávala zřetelné ženské úpravy, a to především na hrudním plátu. Přes zbroj měla bílou tabardu se znakem vlčí hlavy na hrudi.
Dívka s krátkými vlasy barvy letního obilí na ni upřela oči jako len. Její rty se zvedly do křivého úšklebku.
"Nevšimla jsem si, že bys byla elfka a pokud si dobře pamatuji, můj otec jaksi nezplodil další dceru, ačkoliv se určitě snažil, to mi věř," pronesla posměšně.
Dívka s rudými vlasy zrůžověla ve tváři. "Melisso," sykla a podívala se varovně na panoše. "Jsi valkýra, u Vlčice. Co se s tebou poslední dny děje. A ty, běž své paní připravit koně!" Panoš se rychle uklonil a rozběhl se splnit příkaz. U dveří zakopl a narazil ramenem do dveří. Bolestí sykl, ale nezpomalil a vyběhl na chodbu. Jeho spěšné kroky zazněly chodbou, než utichly v dáli.
Rusovlasá přešla k druhé dívce a chytla ji za ramena a zatřepala s ní.
"Klatě, Melisso! Chceš, aby tě obvinili z hereze? Z kacířství, z obcování s démony? Ty jsi…," obličej se ji v půlce hovoru stáhl do bolestivé grimasy. Melissa ji držela za zápěstí a palcem lehce tlačila její ruku do zvratky. Pak ji s lehkostí odstrčila bokem a sledovala, jak si mne pohmožděnou ruku.
"Iris, už jsem ti to jednou říkala. Jsem Akira Kamatsu z rodu Kamatsu, dcera Hirita Kamatsu, válečného vůdce domu Kanaazai. Nejsem žádná Melissa a už vůbec ne nějaká valkýra. Měla by sis to už uvědomit. Proč jsem tady v tomhle podělaným místě nevím. Typovala bych to na nějakej průser Muni a nebo fintu té čubky. A s démony neobcuju, pokud tím démonem nemyslíš Tenga, což on někdy je," zasyčela světlovlasá valkýra a tvář se ji zasněně rozjasnila drobným úsměvem.
"Ale..," nadechla se Iris.
"U všech démonů, žádný ale. Poslouchej mě! Jediný důvod, proč jsem ještě tady, je ten, že musím zjistit, jak odsud vypadnout. Nechápu, jak si mě můžete plést s tou co říkáš… Melissou von něco. Ale mě teď zajímá jediná věc. Vypadnout odsud a najít svýho syna a jeho otce."
"Nemůžeš mít syna! Jsi panna! Složila jsi slib čistoty," zděšeně vyjekla Iris.
"Slibů jsem dala dost, ale rozhodně žádný z nich nebyl, že se vzdám potěšení ze sexu!" odfrkla Akira.
Ozvalo se zvonění zvonů. A Iris polekaně trhla hlavou.
"Prosím, Melisso. Nevím, co se s tebou děje, ale jsi má přítelkyně! Prosím, oni tě exkomunikují, jestli takhle budeš mluvit. Upálí tě, nebo přibijí na bránu," podívala se na ni a v očích se jí objevily slzy. "Pomůžu ti, ale… ale musíš... nikdo nesmí poznat, co se děje! Prosím, nechci abys umřela." Zvonění zvonů dále pokračovalo a světlovlasá dívka se na ni dlouze dívala. Pak pokývla hlavou.
"U všech démonů, nehodlám se nechat přibíjet kamkoliv, natož na bránu. Fajn, říkej mi, co mám dělat a drž se někde u mě. Zahrajeme jim komedii, ačkoliv mi věř, že je mi to proti srsti! Ale tohle si neobleču! Je to na mě moc těžký a neohebný." Iris se s úlevným oddechnutím pohnula a popadla na dřevěném držáku pověšenou kroužkovou košili, tvořenou z důmyslně pospojovaných ocelových kroužků.
"Tohle je dost pohyblivé. Vem si to. Budeme tvrdit, že máš namožené rameno a zbroj si oblečeš až do bitvy," s těmito slovy začala přetahovat Akiře košili přes hlavu. Ta si jen odfrkla, ale nakonec se poddala.
Přes košili, která ji sahala až do půli stehen, si pak přetáhla bílou tabardu a přepásala se opaskem, na něhož pověsila meč. Iris si ji kriticky prohlédla a pak jí dala na hlavu prostou čelenku. Nakonec pokývala spokojeně hlavou.
"Půjdeme Melisso, tvůj panoš ti zabalí věci. My musíme vyjet. Čeká nás dlouhá cesta a za pár dní i slavná bitva," usmála se na ni a vyrazila ke dveřím. Za ni se potichu ozvala slova, kterým nerozuměla, ale rozhodně pochopila jejich význam. Klení je ve všech jazycích stejné...

Prsty ještě několikrát rozezněly struny a pak se na ni podíval. Po tváři se jí skoulela slza. Setřela si ji do hedvábného kapesníku.
"Krásné, pane Tengaware, krásné a smutné. Ten chlapec musel tu dívku skutečně milovat a vzpomínat na ni. Určitě mu moc chyběla," smutně pokývala hlavou.
"Ano," polkl Teng a podíval se na ni. "Proto jsem si na ni vzpomněl." Otočila se k ohništi a na náhrdelníku přeběhly odlesky plamenů. Zadíval se na něj. Věděl co by měl udělat. Nadechl se.
"Slečno, ten náhrdelník se moc nehodí k těm šatům, víte? Jak jste říkala, nepamatujete se, odkud ho máte a jak dlouho. Nepřipadá vám to poněkud zvláštní?" Otočila se k němu a podívala se na něj. Prsty jí přeběhly po náhrdelníku.
"Zkoušela jste ho někdy sejmout? Hmm? Jen na chvíli. Na malou chvíli," díval se na ni Teng.
"Nepamatuji se. Asi určitě, ale takovými přízemními věcmi se příliš nezabývám," odtušila Melissa von Sturm.
"Zkuste to, slečno. Prosím, jen na chvíli, pokud vás to neobtěžuje, pochopitelně," pokračoval Teng.
Uchopila náhrdelník a začala ho zvedat. Když zdobený řetízek zvedla až k uším, zarazila se a pustila ho pomalu zpět.
"Vidíte, jde to," pronesla tiše k bardovi. Ten se na ni stále pozorně díval, a pak pokýval hlavou.
"Vidíte, slečno. Nemůžete ho sundat. Ani nevíte proč, prostě se vám do toho nechce. Něco vám brání. Zažil jsem něco podobného, rozumím vám. Kdysi jsem měl prsten a když jsem ho nosil, vypadal jsem jako tlustý, ošklivý chlap. Nemohl jsem ho sundat, víte? A když se mi ho pokusil sundat jeden můj přítel násilím, tak jsem jej napadl. Naštěstí byl silnější a přemohl mne."
"To není stejný případ, pane Tengaware. Mohla bych ho sundat, kdybych chtěla," odtušila.
"Mohl bych vám pomoci, třebas. Pokud dovolíte," špitl Teng.
"Já s tím nemám problém, pane Tengaware. Navíc nemusíte mít obavu, že bych vás napadla. Jsem valkýra. Nenapadnu neozbrojeného civilistu, pokud se nemusím bránit," pronesla klidně Melissa a lehce se k němu naklonila.
"No. Vím, že byste to nebyla vy, kdo by mě napadl, slečno Melisso. A vím, že byste mne jistě přemohla," podíval se na její meč a pokračoval, "a nechci umřít, víte. Ale, tak, můžeme to zkusit. Jen, jen abyste mi věřila." S těmito slovy se natáhl a jeho prsty se rozechvěle dotkly zářících kamenů.
Začal je pomalu zvedat a stále sledoval její reakci. Seděla klidně a slabě se pousmála. Pozvedl řetízek kousek výš a nadzvedl ho z její šíje. Její prsty se obtočily kolem jílce meče. Pozvedl náhrdelník k jejím uším.
"Dost!" zakřičela a rukou ho odmrštila ke krbu. Kopnutím odhodila křeslo a zkušeným pohybem tasila meč. Rozmáchla se...
"Hereš pacholci, z cesty! Jsem valkýra řádu Bílé Vlčice," zaláteřila Iris a postavila se z lavice.
Čtyři páchnoucí muži se zasmáli a přiblížili se. Ostatní hosti krčmy se stáhli bokem.
"Seš hlavně pěkná kůstka. Hele, prej vy tentonoc... mnišky ste pořád panny. Nesere tě to kapičku? My tady s kumpánama ti od toho pomůžeme, co říkáte hoši?" zachrochtal velký tlustý chasník s nosem velkým jako choroš a s obličejem znetvořeným neštovicemi.
"Z cesty povídám, holoto! Jsem pod ochranou řádu! Ještě krok a ztrestám vás ocelí, kmáni!" pronesla Iris vztekle a vytasila meč. Hosté včetně krčmáře se pakovali ven. Poteče tu krev, tak doufali, že ne jejich.
Iris si všimla pohybu za sebou, ale než se stihla otočit, zasáhl ji do hlavy těžký obušek naplněný pískem. Meč jí se zařinčením vypadl z ruky a podlomily se jí kolena. Poďobaný přiskočil a kopnutím dostal její meč z dosahu. Popadl ji za zápěstí a vykroutil jí dýku, kterou tasila. Pak s ní smýkl na stůl. Ostatní přiskočili s šíleným výrazem ve tváři.
Chtěla začít křičet, ale vrazili ji mezi zuby kus jejího pláště a zbytek jí omotali kolem hlavy. Na těle ucítila jejich hrubé dotyky. Několikero párů rukou ji drželo za ruce a začalo jí stahovat kalhoty.
"Dejte od ní ty pracky pryč, šmejdi. A to kurva hned," ozval se ode dveří dívčí hlas.
Skupinka se otočila a podívala se na příchozí. Stála tam dívka se světlými vlasy, oblečená jen do zdobené tuniky a kožených kalhot. Upnutá tunika ji dodávala ženské rysy. Poďobaný se podíval na druhý meč, který byl v pochvě opřený o lavici a opět na dívku.
"Zdá se, že máme štěstí, hoši. Dvě cudný panenky za jeden večír. Pomějeme se a nebudem se ráchat jen v tý jedný," zachechtal se a kývl ke světlovlasé dívce.
"Nadere, Vasko, chyťte tu čubičku."
Muži vyrazili k dívce s pohledy naplněnými chtíčem a touhou. Vasko po ní natáhl ruce, aby jí srazil k zemi. Než ji však stihl popadnout, dívka se z místa pohnula a protočila se kolem něj. Do kolene jej zasáhla její pata a on se bolestí zhroutil. Než dopadl na zem, zasáhl ho druhý kop z boku do hlavy a prorazil spánkovou kost. Úlomky kostí pronikly do mozku. Byl mrtev dřív, než jeho propité tělo dopadlo na dřevěnou podlahu.
Nader zařičel a tasil dýku. Ohnal se po dívce, ta však již nebyla v místě, kam zaútočil. Byla v podřepu a jeho mužství zespodu zasáhla její pěst drtivou silou.
Dýka mu vypadla z ruky a zhroutil se v bolestech a chroptění. Masivní vnitřní krvácení z rozdrceného mužství ho zcela paralyzovalo.
Poďobaný a poslední muž neváhali. Popadli rytířské meče a začali kolem dívky kroužit.
"Jak chceš umřít, prase?" zeptala se dívka s úšklebkem a jen lehce se otáčela za jejich pohyby. Nenechala se ukolébat. Nebyli to válečníci a jejich pohyby byly předvídatelné. Navíc bolestivé výkřiky trpícího Nadera je znervózňovaly ještě více.
První, kdo nevydržel napětí, byl muž, který udeřil Iris obuškem. S výkřikem zaútočil s mečem vysoko zdviženým. Dívka stála do poslední chvíle a pak se odrazila od jedné nohy, piruetou se vyhnula seku a dostala se z dosahu meče. Pak ho zasáhla hranou dlaně do krku. Ozvalo se odporné křupnutí a Gulo se zhroutil, poulil oči v marné snaze o nadechnutí. Už si ho nevšímala, jen se se zlým úšklebkem otočila k vůdci násilníků.
Poďobaný přejel pohledem své společníky válející se během pár okamžiků na zemi.
Vasko, kterému z nosu vytékala krev smíšená s mozkem. Nader, jehož kvičení připomínalo prase na porážce, se válel po zemi s rukama v klíně a nakonec modrající obličej a vypoulené oči dusícího se Gula vykonaly své. Krčmou ostře začpěla moč a poďobaný pustil meč a padl do své vlastní moči na kolena.
"Prosím, ctěná valkýro! To bylo jenom nedo... nedorozumění. Já, udělal jsem chybu. Odveďte mne k rychtáři, prosím," zalykal se strachem mohutný muž, když k němu kráčela dívka s vlasy barvy obilí a očima jako len. Na tváři měla slabý úsměv.
"Valkýra nezabije neozbrojeného civilistu. To je přece jasné. Valkýra by tě odvedla k rychtáři, aby tě soudil, že chlape," řekla, když k němu došla a položila mu konejšivě dlaň na mastné vlasy. S úlevou si oddechl a nabral trochu sebevědomí.
"Jistě valkýro. Jsem neozbrojený a spadám pod světský soud," vycenil zuby.
"Ano, valkýra by to udělala. Ale já nejsem valkýra," řekla s omluvným úsměvem dívka a trhnutím mu zlomila vaz. Překročila jeho tělo a došla k Iris, které se již podařilo vymotat hlavu z pláště. S polknutím se podívala na spoušť kolem.
Pak přijala podávaný meč.
"Pojď, máme dlouhou cestu," poplácala ji po rameni světlovlasá a popadla své sedlové brašny...
..otevřel oči a podíval se na čepel meče, která se zastavila jen palec od jeho hlavy. Protočily se mu oči a zhroutil se.
Na rtu se jí objevila kapka potu a s rozšířenýma očima sledovala svou ruku s mečem a ležícího barda. Meč jí vypadl z ruky a klesla na kolena. Sklonila hlavu a začala se třást. Po tvářích jí stékaly slzy.
"Paní! Vlčice! Odpusť, selhala jsem! Chtěla jsem zabít nevinného! Neozbrojeného!
Ó bohyně. Odpusť!"
Pomalu otevřel oči a podíval se roztřeseně na ni. Potichu promluvil.
"Vid... vidíte. Už mi věříte? Nebyla jste to vy," pípnul potichu.
Sklonila hlavu a tiše pronesla: "Odpusť i ty, šlechetný pane Tengaware! Již se to nebude opakovat! Jsem valkýra a neporuším svůj kodex! Prosím, vezmi si jej.
Je tvůj."
"Meč? Ale ne, slečno. Je váš. Víte…," nedokončil, když promluvila. "Ten náhrdelník, nikoliv meč!"
"Teď? Znovu? Jste si jistá?" zeptal se opatrně a když přikývla, vzal meč za špici a posunul ho za sebe. Pak se natáhl a chvějícími prsty uchopil náhrdelník.
Stiskl pevně rty a zavřel oči. Začal zvedat řetízek nahoru.
"…a dej nám, Vlčice, sílu abychom zvítězili nad svými nepřáteli a pokud prohrajeme, abychom s hrdě vztyčenými hlavami dokázali pochodovat kolem zástupu vítězů," uslyšel tichý hlas.
Když zdobený řetízek překonal její uši, s dlouhým výdechem ho rychle přetáhl a zahodil za sebe. S cinknutím dopadl do rohu. Pak se přikrčil, očekávaje ránu.
Když nepřišla, pomalu otevřel oči. Před ním klečela postava, kterou znal tak dobře. Každý kousek jejího těla, každou linku, každou jizvičku. Pomalu se sesunula k zemi. On však v odlesku plamenů viděl vzdálený obrys, který zůstal klečet na jejím místě. Průhledný, přesto však rozeznatelný. Díval se do očí barvy lnu. Sledoval vlasy barvy letního obilí. Slabě se usmála. Smutně a vzdáleně. Na sobě měla zářivou zbroj a opírala se rukou o záštitu meče. Zpod zprohýbaného ramenního plátu vytékala rudá krev a barvila sněhobílý tabard se znakem vlčí hlavy. Polkl a natáhl opatrně ruku k mizejícímu obrysu. Zvedla ruku v brněné rukavici a roztáhla prsty v rozloučení. Díval se, dokud se nerozplynula.
Sklonil se k ležícímu tělu a opatrně pohladil její havraní vlasy...
...ruka mechanicky sekala a meč dopadal na hlavy nepřátel. Úder kropáčem jí zprohýbal helmici a ona ji otřesená strhla z hlavy. Sekala nalevo, napravo.
Válečný kůň bil kolem sebe okovanými kopyty a kousal vyceněnými zuby. Bojiště bylo naplněno křikem raněných, sténáním i kletbami. Vše se proměnilo v ocelové peklo. Dlouhá píka zasáhla nechráněné koňské břicho, právě když se vztyčil na zadní. Zaryčel bolestí. Valkýra se chytla otěží. Bodec halapartny jí projel spojem mezi pláty na rameni. Vykřikla bolestí a sekla za sebe a přetnula ratiště. Další halapartna ji hákem strhla ze sedla. Dopadla na zem pokrytou mrtvými a umírajícími. Vedle ní dopadl její oř. Křik a sténání. Rudá zastřela obzor. Řinčení zbraní. Vyškrábala se na kolena a opřela se o záštitu meče. Z plátů na rameni jí vytékala krev. Pousmála se a zvedla ruku. Zaleskla se čepel...
…veliký bílý obelisk zářil do krajiny. Byl vidět na míle daleko. Kdysi se zde odehrála bitva. Do dnes již větry ohlazeného kamene byla tehdy vtesána jména, která již nikomu nic neříkala a každému byla lhostejné proč a za jaké ideály zde padli: …sir Edward de Guyas, lady Iris de Sendea, sir Danad pán z Wanadu a Sedmipolí, lady Melissa von Sturm, sir Acneck de Beckoy...
Napsal Merlin 15.12.2008
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 14 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.15464496612549 secREMOTE_IP: 54.162.154.91