Zvony

Vzduch byl naplněn kouřem z čadících pochodní a lamp, které spoře osvětlovaly ztemnělou místnost lokálu a z nespočtu dýmek, doutníků a lulek. Kouř z kvalitního i méně kvalitního tabáku se mísil v podivnou mlhu, která se líně vznášela prostorem.
Drobný muž v otrhaném oblečení, jehož původní barvu již nešlo rozeznat pod náno-sem špíny, se prodíral hlučícím davem. Bylo poledne a do krčmy U Rypáka se nahrnuli nádeníci, námořníci a přístavní dělníci, aby svlažili hrdla větším či menším množstvím alkoholu. Malý mužík se protahoval mezi svalnatými muži, zvyklými na každodenní dřinu. Zkušeně se vyhýbal loktům a pěstem, kterými ho častovali a šel zcela jasně za svým cílem. Směřoval své kroky do zadní části krčmy, kde sedávali žoldáci a jiné individua, které si bylo možno na-jmout na určitou zakázku. A nikdo z nich se neptal po zákonném zmocnění, či legálnosti. Pře-stal chvíli dávat pozor a přiopilý koňský handlíř mu uštědřil ránu loktem, až žebra zapraštěla. Mužíkovi s krysím obličejem vyhrkli do očí slzy. Zasyčel a uhnul druhé ráně.
Konečně se mu podařilo proklouznout davem a rychle se rozhlédl. Jeho pohled na chvíli spočinul na rozložitém obrovi, který oblečen v těžké zbroji z ocelových šupin seděl v rohu místnosti, s mohutnou sekerou poblíž ruky. Krysí ksicht zavrtěl hlavou... jeho pohled se nezastavil ani na skupince rozjařených trpaslíků, kteří s vousy smáčenými pivem, mlátili korbely o stůl a vyřvávali trpasličí baladu jejíž slova zvládali bezchybně i v tomto stavu. Zlato, zlato, zlato…
Nakonec našel, co hledal. Osoba, kterou hledal, seděla v nejvzdálenějším koutu. Pomalu se vydal k ní a jeho oči, které stále těkaly po okolí si ji prohlížely. Její tvář, ačkoliv z části skrytá stínem, by mužům jistě připadala krásná a to i přestože byla její brada špičatá a nos byl poněkud ostrý. Avšak většinu z těch, co by měli chuť si s dívkou začít odradily pevně sevřené rty s pohrdlivým úšklebkem a vzdorovitě zvednutá brada. U jiné dívky neodolatelně přitažlivé jantarově zlatohnědé oči byly plné pohrdání a zlosti a dodávaly jejímu obličeji útočný výraz.
Zaklonila hlavu a řádně se napila z korbelu naplněného silným vínem. Záblesk světla dopadl na její vlasy a odhalil jejich rezavohnědou barvu. Pohodila hlavou a pár pramenů vlasů, stažených do culíku se uvolnilo a spadlo do tváře. Odhodila je dalším pohybem hlavy a s bouchnutím postavila prázdný korbel na stůl.
Krysí ksicht sklouzl pohledem po její postavě. Ani lněná mužská halena a úzké kalhoty nemohly zakrýt štíhlou postavu. Jeho pohled se zastavil na jejích pevných ňadrech. Řemínky, které by měly stahovat látku k sobě, byly provokativně povoleny. Seděla na židli a nohy, obuté ve vysokých botách z jemné kůže měla položené na stole.
„Kam hledíš Krysí tlamo?“ ozval se dívčí hlas. Nemohla být starší než dvacet let.
Okamžitě zvedl zrak od její hrudi a zblednul při rychlém pohledu na dva krátké meče, jejichž ohmatané rukojeti svědčily o častém používání.
„Jsem šťastný, že vás vidím slečno Boleynová,“ pronesl slizkým hlasem mužík a servilně se usmál.
„Nech si ty řeči, Kryso a řekni, co mi chceš. Už tak mi z pohledu na tebe zkyslo pivo,“ znechuceně pronesla dívka.
„Kat..,“ začal slizký mužík, ale pohled jejích očí ho okamžitě utnul. Polkl. „…ehm…slečno Boleynová, sehnal jsem vám zakázku. Jdu přímo za váma. Jak jste si přála.“
Nic neříkala, jen ho sledovala očima chladnýma jako vyvržený jantar ze Severního moře.
„Bez komplikací. Levné peníze. V královském zlatě. Pět stovek,“ pokračoval rychle krysák. „Klášter v Černých horách, slečno. Opat Reynnard posílá nějaké listiny do kláštera a za rychlé a bezpečné doručení platí ve zlatě. Vyjíždí se zítra ráno po svítání.“
„A proč nejede královský posel, Kryso? Proč s tím jdeš vůbec ty? Tohle smrdí, Kryso!“
„Bratr Patrik, je můj dobrý známý. Něco jsem mu sehnal, slečno. A on mi teď na oplátku občas dodá nějaké informace. Dříve než ostatním,“ uklonil se Krysí ksicht.
„Nezajímají mě tvoje kšefty. Fajn. Vyřiď tomu svýmu flaňákovi, že to beru. Teď zmiz. Je mi z tebe zle,“ ucedila Kat Boleynová a o stůl cinklo pět zlatých mincí. Ještě než podruhé dopadly, zmizely v v ruce s dlouhými bledými prsty.
„Služebníček, slečno Boleynová,“ vycenil žluté zuby Krysa a začal couvat do davu. Odpovědi už se nedočkal. Obličej dívky zmizel ve stínu a jen její ruka se natáhla po dalším korbelu.

Vzdálené blesky bičovaly a prosvětlovaly temně fialovou oblohu. Vzduch byl nabitý energií. Bylo dusno, jako vždy před bouří. Avšak Kat věděla, že to nebude jen tak obyčejná bouře. Podle všech úkazů to vypadalo na Hon Mrtvých. Legendární bouře, která se objevovala vždy na konci léta a tepala krajinu několik dní. Znechuceně si odplivla. A nadhodila si černý štít, který nesl stopy po úderech a promáčkliny.
„Jsem kráva! Blbá a hloupá!“ zasyčela a utřela si pot z čela. Bylo dusno a kapičky po-tu jí nepříjemně stékaly po těle. Proklela osud i Krysu. Ráno na stezce narazila na skalní zmiji. Kůň se splašil, špatně došlápl a zlomil si nohu. Ukončila jeho trápení a od té doby se ploužila pěšky. Sedlo a sedlové brašny odhodila do strže už dávno. Zatracená práce.
„Zabiju tě krysí tlamo,“ ulevovala si. „už chápu, proč to byla práce pro žoldáka a ne pro posla. Hon Mrtvých! Žádný posel by nevyjel do hor. Ani kdyby vezl vyhlášení války sousední říši. Zatraceně, jsem husa!“
Po šedých svazích, jejichž jednotnou barvu narušovaly ostrůvky lišejníků, se vyškrábala na vrch skalního převisu. Pod sebou uviděla odpudivou siluetu kláštera. Otřásla se. Odporné místo. Vhodné tak pro pánbíčkáře. Kopla do kamínku a začala sestupovat.
Ještě nedošla k bráně, když se jí poprvé ozval žaludek. Aspoň, že dostane najíst. Dá si kuře a víno. Na tváři se ji při té představě objevil úsměv, který zasmušilý výraz obličeje rázem proměnil v půvabnou dívčí tvářičku. To však netrvalo dlouho.
„Kurva! Kaše a voda. S dobrou vůli chleba..U bohů!“ zaklela Kat, když si vzpomněla na tradiční stravu mnichů z kláštera. S nadávkami došla k mohutné dvoukřídlé bráně z černého dřeva, okované mosaznými nýty a pláty. Uchopila těžké mosazné klepadlo ve tvaru delfíní hlavy. Dementní nápad. Delfíní hlava v horách. Udeřila do klepadla a tichem, které panovalo před bouří se rozlehl dunivý zvuk.
Čekala, až dozní údery a někdo jí přijde otevřít. Bylo však ticho. Jen zvedající se vítr, věštící sílu nadcházející bouře a ženoucí prach a drobné kamínky, vydával tísnivý zvuk.
„Heej,“ zakřičela Kat a nervózně kopla do vrat. Ticho. „No to je úžasný. Tady jsou snad všichni hluší! Heeej! Tady, u brány, bando líná!“
Ticho. Jen bouchání okenic ve větru se ozvalo v odpověď. Nevěděla jestli se má smát nebo plakat. Již po stý proklela Krysu.
„No nic holka, tady nic nenabrečíš. Bouře je tu do hodiny, maximálně do dvou. A jestli tě chytne tady. Je s tebou konec!“ vztekle naposledy udeřila do brány a rozhlédla se po vysoké, staletí staré zdi. Byla vysoká téměř sedm sáhů a ošlehaná skoro do hladka severním větrem. Jen drobné spáry ve zdivu dávaly tušit, kde jsou jednotlivé kamenné bloky. Bude to muset stačit.
Kat vytáhla dvě dýky z pouzder na lýtku a štít opřela o bránu. Prsty ohmatala zeď a hledala nejlepší místo. Zasunula čepel do drobné spáry kam až dosáhla a vytáhla se po stěně. Druhou dýku vklínila o kousek výš a povytáhla se po ní. Snad nenapadle ty pomatený mnichy vylívat žhavý olej, nebo házet kameny. Uprostřed stěny ve výšce tří sáhů by to nebylo nejlepší.
Výstup ji trval téměř půl hodiny a to ji několikrát málem srazil náhlý poryv větru. Než se přehoupla přes horní okraj zdi a vyčerpaně lehla na doškovou střechu, zatáhla se obloha a blesky křižovaly oblohu v děsivém reji. Na tvář ji dopadla první těžká kapka vody.
Rychle se vydýchala a ledový pot ji začal studit po těle. Zuby se ji samovolně rozjektaly. Ukryla dýky a opatrně se spustila po trámech dolů. Kožené podrážky došláply na písečné nádvoří.
Kat se rozhlédla a vítr ji cuchal vlasy. Nádvoří bylo tiché a prázdné. Přimhouřila oči a s neblahým tušením položila ruce na své dva krátké meče. Čepele se zableskly a opsaly půl kruh. Kat začala pomalu kráčet k bráně a její oči sledovaly pozorně okolí. Nahlédla do kryté strážnice, avšak neviděla ani nohu. Závora na bráně byla zajištěná a na svém místě. Natáhla se po ní, když uslyšela z hlavní budovy kláštera zvuk.
Rychle se otočila a zavolala hlasem, který byl tišší, než si sama přála.
„Héj! Je tam někdo? Vezu poselství!“ skousla si ret a nervózně se rozhlédla.
Začalo pršet a obloha získala barvu temné černi. Nadechla se a rozběhla se k hlavní budově opatství. Pět schodů, vedoucích k vchodovým dveřím překonala rychlými skoky. Opřela se do dveří, ale ty se nepohnuly. V očích se jí na chvíli objevilo zděšení. Kapky dopadaly v čím dál větších proudech a během chvíle ji zmáčely.
Udeřila do dveří ramenem, ale ty nepovolily. Zkusila to ještě jednou, avšak pouze si pohmoždila rameno. Zdá se, že dveře držely pevně. V ubývajícím dni si nevšimla hlubokých rýh v prastarém dřevě. Nových rýh. Zavrtěla hlavou a ve zbytcích světla se rozhodla najít jiný vchod. Nechce-li spát v kůlně u hradeb, vystavena větru a dešti několik dnů, musí se dostat dovnitř.
Rychle oběhla budovu a všimla si dveří na druhé straně. Pak ještě jedněch. Ty druhé vedly do samostatné budovy, nad níž se do dálky rýsovala vysoká věž. První zkusila dveře do hlavní budovy. Posledních pár sáhů k nim musela překonat v mírné předklonu, aby ji vichr neporazil. Kapky deště, hnané téměř vodorovně ji šlehaly bolestivě do obličeje a nutily ji mít přivřené oči. Trochu zoufale se opřela o dřevěné dveře. K její velké úlevě povolily a otevřely se. Dovnitř téměř vpadla.. s námahou se jí podařilo zavřít a kolem se rozhostilo ticho, rušené jen skučením větru.
Pak zaslechla nezvyklý zvuk. Zvony. Jakoby vzdáleně a přitom blízko. Přeběhl ji mráz po zádech. Zatracené zvony. Zatracený vítr.
Rozhlédla se po místnosti. Byla poměrně rozlehlá, avšak ponořená do stínu, takže ne-bylo možno zcela obsáhnout její velikost. Podle rozměrného stolu, umístěného uprostřed a vyhaslého krbu, usoudila, že se jedná o kuchyň nebo přípravnu jídla. Na horní desce stolu byly nedbale rozmístěny hrnce a pánve. V krbu pak na železném háku visel velký kotel. Udělala pár kroků a nahlédla do něj. S ucuknutím odvrátila hlavu. V kotli plesnivěl nějaký pokrm. Podle konzistence by to tipla na kaši. Podle zápachu hrachovou. V pološeru, které uvnitř panovalo, uslyšela z druhé strany místnosti slabý zvuk. Vydala se okamžitě daným směrem. Oči se pomalu přizpůsobovaly šeru a tak začala rozeznávat více detailů. Pytel s hrachem, pánve na stěně, vědra na vodu. Opatrně kráčela, obě čepele lehce pozvednuté. Našlapovala jako kočka. Avšak cítila se jako myš.
Zvuk, který zaslechla, se opakoval. Vycházel z otevřených dveří, které vedly ven z místnosti na druhou stranu. Zvuk, který téměř zanikal v bouřícím živlu, který začal běsnit venku. Přesto ji však byl velice povědomý. Ano. Kroky. Pomalé, šouravé kroky.
„Haló,“ zavolala do chodby, která z kuchyně vedla. „Vezu zprávy pro vašeho opata. Slyšíte mě?“ Kroky byly slyšet mnohem blíž. Kat se pousmála a vkročila do chodby. Už začínala mít obavy, že je tu sama. Pořád lepší přítomnost mnichů, než nikoho. Alespoň dnes v noci. Při Honu Mrtvých. Několika kroky překonala potemnělou chodbu a vstoupila do větší místnosti. Uvnitř velkého sálu byl dlouhý dubový stůl, podél něhož se táhly nízké lavice. Koutkem oka zahlédla pohyb v rohu místnosti.
„Konečně,“usmála se úlevně, když rozeznala ve stínu lidskou postavu oděnou v tmavé sutaně. „Co je to tu za blázinec? He? Venku se páří démoni a vy byste nechali poutníka před bránou. To je mi pohostinnost. No nic, mnichu. Mám hlad a žízeň. Jo a nesu opatovi nějaký lejstro, tak mě k němu zaveď.“ Nabrala Kat svou obvyklou jízlivost a útočnost.
Mnich neodpovídal.
„Posloucháš mě vůbec, sakra?“ vyštěkla podrážděně Kat, kterou náhle znervóznila tichost stojící postavy. Aby překonala nepochopitelnou obavu, kterou nemohla nijak specifiko-vat, došla k mnichovi a trhnutím ho za rameno otočila. Na okamžik ji bodnul osten studu, že se tak chová k člověku, který ji nic neudělal. Je třeba jen hluchý.
Tento osten však byl téměř okamžitě otupen. Ve chvíli, kdy mnicha otočila vyděšeně vyjekla. Muž, jehož tvář byla protkána vráskami jako půda rozpukaná suchem. Vylekaly ji však jeho oči. Byly bledé, téměř bílé. Takové mívají slepci. Jeho oči se však upřely přímo na ni. Věděla, že ji vidí. V tu chvíli po ní sekl prsty, které měl sevřeny do spáru. Reflexivně za-klonila hlavu a jeho nehty ji minuly jen těsně.
„Klid! Co blázníš dědku,“ zamračila se Kat a o krok ustoupila. „Uff, ty jsi mě vylekal. A zdá se, že já tebe taky.“ Nervózně se zasmála. V tu chvíli opět zaútočil a tentokrát zasáhl. Polámané nehty vyryly Kat hluboké škrábance
„Au,“ sykla Kat a opět poodstoupila. Mnich se však po ní začal opět sápat. Kat se snažila starce odtláčet, avšak stálým ústupem se dostala až k dlouhému stolu a dál neměla kam. Starý mnich ji opět zasáhl a strhl ji na ruce kus kůže.
„Auu…u všech démonů, už toho mám dost,“ zasyčela a hruškou meče zasáhla starce do hlavy. Spadl jako podťatý. Ušklíbla se. Nenechá se pořád mlátit nějakým pomateným flaňďákem. Otočila se a začala odcházet. V tu chvíli ji projela bokem štiplavá bolest. Bleskurychle odskočila a podívala se za sebe. Stál tam stařec a v ruce držel kuchyňský nůž, který sebral ze stolu. Z hlavy mu stékala krev z rány, kterou mu způsobila jílcem meče. Pomalým krokem vyrazil proti ní.
Ucítila na boku teplo a vlhko. Zavrčela jako vzteklá vlčice a postavila se do postoje. Jednu nohu nakrčenou a váhu přenesenou. Ve chvíli, kdy Stařec nešikovně zaútočil nožem, avšak tentokrát byla Kat připravená. Lehce se zaklonila a vyhnula se tak čepeli. Jedním mečem srazila ruku s nožem bokem a druhý vnořila mezi žebra starého mnicha. Ostrá čepel pronikla dovnitř a probodla muži plíce. Stařec zachrčel a s chrapotem se zhroutil na kamennou podlahu. Kat mu uštědřila kopanec do obličeje a typické křupnutí oznámilo zlomený vaz.
„Blbec. Co si myslel? Že mu dám?“ odfrkla si a otřela si meč do kutny ležícího muže. Jeho chrapot už utichl a jediný zvuk, který se ozýval, bylo kvílení běsnícího Honu Mrtvých a vzdálené dunění zvonu.
„Měla bych se někam uklidit. Tohle asi na nehodu neukecám,“ pohlédla na tělo a její vlastní hlas zněl poněkud nepatřičně. Odkašlala si a začala si broukat nějakou píseň, aby přehlušila tísnivé ticho. Kde jsou všichni?
Rozhlédla se a rozhodla se kam půjde. Do bouře a zvonu se vmísily další zvuky. Odmítala si je připustit. Vlasy na týle se ji zježily zděšením a po těle se rozlil ledový pot. Zachvátila ji chvilková panika. Opět uslyšela kroky. Šouravé, pomalé a především mnoho. Otočila se a téměř se rozběhla zpátky ke kuchyni. Už byla téměř u dveří, když z kuchyně vyšla postava. Stejně jako mrtvý stařec, i tato byla oblečena do tmavé kutny, opásané prostým režným provazem. Na Kat se upřely bílé oči a muž se světlými vlasy vyrazil proti ni. Všimla si, že v ruce držel mohutnou palici, která slouží k porážení dobytka.
„Copak jste se všichni zbláznili? Vy jste na drogách?“ zavolala na něho a pozvedla oba meče proti němu. Nijak nereagoval a stále se k ní blížil. Pohupoval při tom palicí. Čekala.
Došel téměř až k ní a poměrně rychle švihl palicí. Nečekala takovou rychlost a tak ránu jen srazila bokem. Světlovlasý však téměř okamžitě vedl úder odspodu nahoru. Kat opět odrazila palici v poslední chvíli. Rána však byla natolik silná, že to s ní smýklo a ona musela ustoupit dva kroky do zadu. V boku ji zapíchalo a na chvíli ji ochromila bolest z rány, kterou jí uštědřil stařec. Skoro na ni zapomněla. Teď se však připomněla plnou silou. Poklesla na jedno koleno. Světlovlasý se bez výrazu tváře rozehnal palicí. Než stačila její hlava puknout pod úderem, překulila se Kat přes rameno směrem k mnichovi. Bolest ji opět zalila oči krví, avšak touha po životě ji dodala sílu. Dostala se až pod něj a využívaje setrvačnosti svého těla zabodla oba meče hluboko do jeho břicha. Ruce ji zalila horká rudá krev, ale to již vytahovala zbraně ven. Ještě stihla otočit zápěstím, aby způsobila co největší zranění a rychle se odkulila z dosahu. Tělo s mlasknutím spadlo na podlahu.
S námahou vstala a musela se přitom opřít o koleno. Boj s jedním protivníkem ji nikdy nedělal starosti, avšak zraněná a se ztrátou krve byla oslabená a její reakce zpomalené. Najednou si vzpomněla na nechutně plíživé kroky, které původně zaslechla a s očima doširoka rozevřenýma se otočila. Při pohledu na pět mnichů, kteří od ní nebyli dále než tři sáhy, zalapala po dechu. Tady se jim neubrání, musí do kuchyně. Rozeběhla se ke dveřím, avšak těsně před relativním bezpečí ji pod nohy dopadla židle. Podařilo se jí udržet rovnováhu a nespadnout, avšak narazila do zdi vedle dveří. Z očí ji vytryskly slzy a halena na boku byla nasáklá krví. Protřela si oči hřbetem ruky a rychle se rozhlédla.
Postavy už byly téměř u ní. Jedna z nich měla v rukách motyku, kterou klášterní mniši využívají k okopávání tuřínu. Další, vysoký muž s pleší třímal v ruce veliké kladivo. Ostatní neměla čas si pořádně prohlédnout. Pomalu, ale jistě ji obkličovaly. Navíc ji mnich s motykou blokoval cestu. Musela se rozhodnout. Rozhodla.
Překřížila meče nad hlavou, nadechla se a pak s nimi v půlobloucích švihla dolů. Ve stejnou chvíli začala křičet. Její hlas pomalu nabíral na síle a rezonoval místností. Kat však nepřestávala. Naopak. Tón jejího hlasu se začal zvedat, až nebyl téměř slyšet. Deset rukou vyletělo téměř okamžitě k uším a mniši poklesli na kolena. Z uší jim vytryskla krev, když vibrace Katina hlasu rozdrtily jejich sluchové ústrojí po chví-li přestala křičet, avšak muži v kutnách se stále svíjeli bolestí a působili dezorientova-ně.
Přiskočila k tomu s motykou a z vrchu bodla mnicha mezi klíční kost a krk. Druhým mečem sekla vodorovně a přetnula muži krk. Podlahu okamžitě zbrodila rudá krev. Ostatní se však už vzpamatovali a začali se po ní nemotorně sápat. Toho nejrychlejšího zasáhla jílcem do čelisti a sprška zubů a krve se smísila s krvavou kaluží. Na konci místnosti zahlédla další pohyb. Přestala si všímat zbylých dvou mnichů a pro-klouzla do kuchyně.
Uchopila dveře a začala je zavírat. Ucítila z druhé strany ránu a tlak. Vyděšeně se opřela do dveří plnou vahou a rána na boku se jí rozšklebila. Do mezery se vklínily prsty. Obličej se jí zkroutil námahou. Zatnula zuby a zatlačila. Musela zavřít než dorazí posily a přetlačí ji pouhou vahou. Povzbudila se výkřikem zoufalství a vzteku. Opřela se vší silou, kterou ve svém ženském těle našla a dveře se s bouchnutím přirazily. Na podlahu s odporným pleskáním dopadlo osm prstů. Odkopla je a zavřela zá-voru. Následné údery a dopady těl na dveře ji upozornily, že ještě není po všem. Vzala kovový pohrabáč, který byl položen u krbu a zatlačila ho pod dveře. Další klíny vytvořila z nožů, sekáčku a dalších kusů železa. Pro jistotu zabezpečila i dveře vedoucí ven. Za zdí sice zuřila bouře, ale kdo ví čeho byli schopni. Pak se unaveně sesunula na podlahu.
Roztrhla si halenu a prohlédla si ránu. Nezasáhla sice důležité orgány, avšak silně krvácela. Už ztratila mnoho krve a pokud upadne do bezvědomí a mniši prorazí dveře. Polkla a zbledla.
Nakonec se rozhodla. Mohla si svou moc schovat na horší chvíli, avšak taky se jí nemusela dočkat. Přitiskla obě strany rozšklebené rány k sobě a zamumlala několik slov. Vlasy na zátylku se kumulující se magií zježily. Pak se kolem jejího boku rozlila modrobílá záře a rána se lehce zacelila. Hrozilo, že se opět otevře, avšak už nekrvácela. Vyčerpaně se opřela o zeď a zavřela oči. Pak se začala smát.
Po chvíli se natáhla po batohu a přitáhla si ho blíž. Oba meče položila vedle sebe, aby na ně dosáhla. Otevřela batoh a chvíli se v něm přehrabovala. Pak spokojeně vytáhla lýkem omotanou láhev. Zuby vytáhla zátku a vyplivla ji. V láhvi to zašplouchalo. Potěšeně se usmála a notně si přihnula. Místností zavoněla pálenka.
„Aaa,“ vydechla a postavila láhev vedle mečů, aby i ji měla na dosah a znovu se podívala do batohu. Pak vytáhla kožené pouzdro opatřené pečetí. Pár okamžiků se na něj dívala a pak se opět napila z láhve. Venku zuřil Hon Mrtvých, zněly zvony a na vnitřní dveře dopadaly rány. Rozlomila pečeť a vytáhla pergamen.
Dočetla listinu a přepadl ji další záchvat smíchu. Mísila se v něm směsice poci-tů. Zoufalství, pobavení, rezignace i vztek. Podívala se znovu na text dopisu a přečetla si ho nahlas.
„Mír s tebou, bratře opate. Tu knihu, kterou jsem ti poslal ke strážení nečti. Vím, že je u tebe v bezpečí. Přijedu co nejdříve a společně ji zničíme. Dokáže ovládnout lidskou mysl, proto ji ukrývám u vás, neboť vaše mysl je pevná i proti postranním vlivům. Otec Reynnard.“
Přiopile se usmála a odhodila list a prohodila ke dveřím, kde se ozývaly neutichající rány.
„Naser si, bratře opate.“
Zavřela oči a začala odpočívat. Nabírala síly. Hlavně duševní. Hon Mrtvých bude trvat několik dní a ona se musí obrnit. Proti dutým úderům na dveře i zvonům. Nesnáší zvony. A bude je nesnášet.

Vzduch byl naplněn kouřem z čadících pochodní a lamp, které spoře osvětlovaly ztemnělou místnost lokálu a z nespočtu dýmek, doutníků a lulek. Kouř z kvalitního i méně kvalitního tabáku se mísil v podivnou mlhu, která se líně vznášela prostorem. Bylo kolem poledne a krčma byla naplněna k prasknutí. Mezi hlavní téma hovoru námořníků, přístavních dělníků i nádeníků patřila zpráva skupiny lovců, kteří přísahali, že pra-starý klášter v horách byl vypálen do základů. Ještě teď se prý vznáší po okolí zápach hořeniš-tě. Kdo, nebo co klášter vypálilo nikdo netuší. Lovci tvrdí, že brána byla zavřená zevnitř. Začali se objevovat zaručené informace o původci. Goblini, nemrtví, boží blesk. V nejvzdálenějším koutě krčmy se zablýskly dva chladné jantary a půvabné rty se stáhly do zlomyslného úšklebku. Někdo prohlásil, že právě nalezli malého chlapa přivázaného na zvon ve Velkém Chrámu. Žije, ale asi se pomátl. Začali se objevovat zaručené informace o původci. Krčmář donesl k zadnímu stolu další korbel piva a na stůl dopadla zlatá mince. Z královského zlata.
Napsal Merlin 07.08.2008
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.11930179595947 secREMOTE_IP: 54.227.51.103