Sauronovy Vánoce

Píše se rok 2960 TV, 21. prosince, podle Krajového letopočtu (co u všech Umaiar je ten Kraj?!)

Svrchovaný pán Mordoru se právě procházel po svých komnatách na vrcholu Barad-dûr, lehce unaven po dlouhé noci probdělé nad spřádanými plány pro dobytí Středozemě. Ne, že by je všechny neprocházel už stokrát, ale jeho touha po dokonalosti a absolutní perfekcionismus byly ostatně těmi důvody, proč se tehdy, ještě jako Mairon, nechal strhnout Melkorem Velikým k jeho velkolepé rebelii proti ostatním, tak omezeným, Valar.

Teď jej však tížily jiné starosti. Už za pár dní se prý mají slavit jakési Vánoce. Sauron nechápal, co jsou zač. Samozřejmě vyslal špehy po celé Středozemi, na východ do Rhûnu, na jih do Haradu, na sever do Mlžných hor, jen na západ ne, protože tam nic důležitého přece není. Dočkal se však jen velmi nesmysluplných střípků informací, které téměř postrádaly jakoukoliv strategickou hodnotu. Zaprvé, všechno to bylo neuvěřitelně sentimentální. Prý je to čas na sbližování, vzpomínání a projevování všemožných iracionálních citů. Navíc, lidé (i ostatní méněcenné národy) si mají ubírat z vlastního majetku, aby jej přenechali jiným. Sauron samozřejmě chápal význam a důležitost darů, ostatně si na tom vybudoval celé jedno alterego, ale oni to dělají bez jakýchkoli nároků či plánů na svůj vlastní prospěch. No prostě čirá hloupost!

Dále pochytil jen pár velmi neurčitých zvěstí o jakémsi hlubším symbolismu, snad očekávané spáse ze Západu, ale to byla naprosto absurdní myšlenka. Vždyť ti údajně všemocní Valar se za celou tu dobu své marné snahy o znovudobytí Středozemě nezmohli na nic jiného, než že sem poslali pět svých vyslanců z řádu Maiar, kteří ani nedokázali naplno použít své vrozené Ainurské síly. A vskutku, jací to byli vyslanci!

První a největší z nich, zručný Curunír, už dokonce začal navazovat s Temnou věží spojenecké vztahy. Druhý, naivní Aiwendil, také sešel z cesty, když si, hlupák, zamiloval tu ubohou zelenou přírodu v jižním Temném hvozdu. Jediný (malý) problém představovali dva „modří čarodějové“, jimž za Melkora nemohl přijít na jméno, kteří se vydali působit na východ do Rhûnu. Tam těžce rozvraceli Sauronovy plány. Nebýt jich, už dávno mohl vytáhnout na Gondor a smést tak tuto jedinou chabou atrapu opozice ze stolu.

No a pak tu byl nějaký Olórin, Mithrandir či Gandalf, který místo toho, aby se někde usadil a započal svoje mizerné snahy o zvrácení Sauronova nevyhnutelného vítězství, marní svoje dny nesmyslným bloumáním po celém kontinentu (kromě východu, tam naštěstí nechodí). Naprosto ztracený případ, ubohá výmluva pro oponenta .

Tak tedy, jediným smysluplným výstupem z celého pátrání bylo, že se v nadcházejících dnech většina obyvatel Středozemě uklidí do svých domovů, a budou se starat hlavně jeden o druhého. Právě tohoto faktu doporučovali využít jeho vojenští poradci k překvapivé bleskové ofenzívě. A Temný pán Mordoru by byl všemi devíti prsty (zatracený Isildur!) pro, jenomže pak zasáhli ti nejnižší…

Asi před týdnem k němu přišel jeden z Nazgûlů se stížností od Společenstva Skřetích Náčelníků (ano, Sauron také dumal, jak mohou skřeti udělat společenstvo…), která poukazovala na drsné pracovní podmínky (že prý nejedli nic než červivý chleba po tři smradlavé dny!) a žádali kompenzaci v podobě několikadenní přestávky u příležitosti Vánočních svátků. Jako kdyby věděli, co to je…

Samozřejmě, mohl je všechny zabít, ale než by si zorganizoval novou hierarchii vedení, mohl by ztratit půlku Ithilienu (tu, co zrovna držel). Mohl jim pohrozit a podmanit si je svojí strašlivou podobou, ale oblékat si tu zatracenou černou zbroj se mu vážně nechtělo. A tak se Sauron, Gorthaur, Nekromant, Annatar, Zigûr, právoplatný Vládce Země a konečně Pán Prstenů… podvolil. No co, dobytí světa může pár dní počkat. Teď se jenom musí chvilku zaobírat všemi těmi nesmysly, co po něm chtějí.

Černokněžného krále nechal rozsvítit Minas Morgul na zeleno, s tím, že na Nový rok ho nechá udělat ten pilíř zeleného světla do nebe, co ho mají skřeti tak rádi. Svoje Ústa pověřil dekoracemi Morannonu a celou Černou bránu prý ověsili různými vnitřnostmi. Nejhorší ze všeho byl návrh, zcela nesmyslný, ale z nějakého důvodu velmi populární, umístit na vrchol Barad-dûr obří ohnivou kouli, prý že to bude vypadat jak esteticky, tak i děsivě. Nechápal, jaký hlupák to vymyslel, ale tušil, že jeho jméno začíná na P a J.

No a pak tu byla ta otravná záležitost s dárky. Co naplat, skřetům nechá přivést několik regimentů lidských otroku od jezera Nurn, ať se jednou pořádně najedí. Svým největším spojencům z řad Černých Nûmenorejců nechal objednat pár sudů nejlepšího Dorwinionského červeného. Nazgûlům dá deset – ne pět minut svobodné vůle. Vzpomněl si na svoji kočičku z průsmyku Cirith Ungol, té pošle skupinu gondorských zajatců z poslední bitvy u Cair Andros. No a sám sobě? Nadělí si celou Středozemi! Jestli letos, napřesrok nebo až za pár dekád, to je jedno. Elfové odplouvají, trpaslíci se zakopávají do svých skal a lidé neustále umírají a slábnou. Avšak on sám, on má čas!

Jediná věc, která by mu doopravdy, od jeho černého srdce, udělala radost, byl jeho Miláček. Totiž, kus jeho sama, v kapesním vydání. Ale kde Jemu je konec, to věděl snad jen Eru (buď proklet!) sám…