Volání Vílí divočiny: Putující bardi

Napsal Logan Bonner (přebásněno volně)
Napsal Alnag

Dbej mých varovných slov, člověče, slyš!

Neb jinak tě příběhy tyhle zahubí spíš,

jako malý viděl jsem věci divotvorné.

vykouzlené pomocí slov medových,

a spojené jen párem strun, jak neodborné.

 

má nezkušená mysl svedla mne na scestí,

na výpravu za hledáním faerijského štěstí,

a já se vydal daleko, za místa známá,

za smrtelnický mír a věcí takových,

za domov, přátele a ještě trochu do neznáma.

 

Mé oči zeleň tak neskutečně zelenou spatřily,

že lesy mé raději zbaběle pod zemí by se plazily,

a má paměť květy posetých polí,

zemřela, jak jsem okusil možností nových,

ach ještě teď myslet na tu krásu mne trochu bolí.

 

- Úvodní strofy Sigarunova příběhu

 

Knihovny a učenci roztroušení po Světě uchovávají tradici písní a příběhů minulosti až do dnešních dní, ale nic v říších lidí se nemůže rovnat hlubokým tradicím umění a vědění uchovávaného mezi lidem Vílí divočiny. Jakýkoliv bard dost moudrý na to, aby ocenil hodnotu vílích znalostí a dostatečně odvážný, aby čelil nebezpečím, které Vílí divočina představuje, se může vydat na cestu do této sféry. Návštěvou eladrinských měst, opatrným vyhledáním gnómských doupat nebo konfrontací přírodních nebezpečí v elfích hvozdech může poutník vyposlechnout záznamy, které nebyly ve světě smrtelníků nikdy vyprávěny.

Dosažení Vílí divočiny

Když hlasy sylvánských tvorů se rozezněly,

mé oči otevřené udržet se neuměly,

má mysl začala těžknout plná snů,

a zmizela i světla ve větvích jalovcových,

a najednou se vše propadlo v tmu.

 

Po omamném probuzení z elfího kouzla,

má noha na studenou podlahu cely sklouzla.

Jsa vězněm elfího vznešeného dvora,

dožadovali se uměleckých děl již hotových.

“Zapěj šťastnou píseň smrtelného tvora.”

 

Svět smrtelníků je bohatý na varovné příběhy o nešťastných jedincích, kteří zabloudili skrze vílí přechody a přespříliš odvážné dobrodruhy, kteří bláhově cestovali poháněni svou touhou putovat (jako je to vidět ve zde převyprávěném Sigarunově příběhu). Chytrý bard, který dokáže oddělit falešné stopy, dokáže najít přibližná místa vílích přechodů ukrytá v hromadách legend a změn oblastí. Pokud tato metoda selže, jakékoliv nashromáždění nestvůr z Vílí divočiny naznačuje, že vílí přechod může být blízko. Jakmile se k místu přiblíží, může bard zběhlý v přecházení mezi sférami užít své mystické schopnosti (a znalosti typických znaků vílího přechodu), aby našel jeho přesné umístění.

K přechodu je potřeba použít rituál Vílí průchod nebo naplánovat svou návštěvu v době, kdy se přechod otevírá přirozeně. K tomu může docházet pravidelně na základě cyklů měsíce, počasí nebo dokonce podle vílích svátků. V důsledku toho bardi navštěvují Vílí divočinu každoročně ve stejný čas. A dávají si pozor, aby se zpět dostali předtím, než se přechod znovu uzavře, jinak by byli lapeni daleko od své domovské sféry.

Světopády – události, které přesouvají množství země z jedné sféry do druhé – přitahují návštěvníky do vílích zemí. Namísto návštěvy Vílí divočiny může bard vyčkávat na světopád, který přenese eladrinské město (například) do světa smrtelníků. Místa, která se často přemisťují mezi sférami, nabývají esoterického charakteru a stávají se z nich exotická tržiště, turistické destinace (pro těch pár houževnatých nebo privilegovaných dostatečně na to, aby tam mohli bezpečně cestovat) nebo místy setkání mezi vílími rodinami, jejichž členové pobývají na obou sférách. Samozřejmě, že taková jsou jen v době světopádu a moudrý bard ví, jak poznat, že město, které se zdá být otevřené návštěvníkům, bude v časech mezi světopády nebezpečné.

Společenské styky s vílami

Hrst stříbrných strun a citera dubová,

jediná naděje, že můj život chvíli uchová,

na dvoře vznešených faerijských králů,

snovám motivy hudební po vzoru tkalcových,

skromné nápěvy vesnických cimbálů.

 

Míjí se den za dnem, léto za létem,

a není, koho bych ohromil již svým oktetem,

podzimy zářily rudou, které rovno není,

a zim jsem již viděl mnoho takových,

A před mou tichou klecí již dávno není elfí vření.

 

Význační eladrini jsou ideálním publikem pro zpěváky balad a často fungují jako patroni tohoto umění. Jejich oceňovaní umělci sdílejí pověsti, básně a sklínky v hodovních síních a knihovních věží eladrinských měst. Stát se součástí tohoto vnitřního kruhu však není snadný úkol. Jen impozantní umělecké dovednosti, neobvyklá prezentace a pozoruhodné vzezření a konečně nemalá míra lichocení může nově příchozímu získat mecenáše. Potulní bardi mohou využít své vzácnosti ku svému prospěchu; eladrinský patron nemusí odolat novosti sponzorování zdatného umělce ze světa smrtelníků.

Večírky i vrcholové schůzky přivádějí víly z mnoha oblastí (a mnoha ras) na jedno místo. A byť některé mohou být cvičením v nudě, většina poskytuje bardům vždy vítanou možnost ohromit dav a seznámit se s novými lidmi, kteří mají nové příběhy k vyprávění. Více propojení různých společenství znamená, že bard má více příležitostí pro sbírání svých příběhů – nebo shromažďování spojenců pro čas nebezpečí.

Znalost vílích kultur

Až když moje tělo již křehne ba i šediví,

zprostili mně okovů, mí páni domýšliví,

nenáviděný řetěz okolo krku ztracen jest,

mám místo ve faerijských síních sloupových,

Svobodný fortunou nechám se domů vést.

 

Snad mí žalářníci mysleli, že bude mi odměnou,

nebýt již osobou vílím dvorem vězněnou,

ale pak by nik neříkaly pravdu moje písně,

že lidé tužeb plni jsou po domově hladových,

byť magický kruh budí mne dodnes pocity tísně.

 

Tvorové a kultury Vílí divočiny zaměřují své příběhy a umění na různé aspekty své minulosti – každá rasa má své vlastní příběhy k vyprávění. Bard může vyhledávat různé skupiny v závislosti na tom, jaká druh legend preferuje. Každá skupina popsaná níže má vlastní typ umění, na které se specializuje.

Eladrini: Požehnáni dlouhým životem, eladrinští písaři a básníci užívají svých staletí života k odkrytí jakéhokoliv obskurního detailu historických událostí, které je fascinují. Jejich detailní popisy, dovedené k dokonalosti jak volbou slov, tak i grafickým znázorněním popisují pradávné války. Eladrini věnovali možná nejvíce péče katalogizaci politického manévrování a rodinných propojení, které spojují a přetvářejí eladrinské rody a města. Ač důkladné a pečlivě zapsané a přepsané, tyto záznamy mohou být příliš suché a nesouvislé, než aby se jimi nějaký člověk dokázal prokousat. Navíc, eladrinští umělci jsou povinováni svým patronům (obvykle vysoko postaveným členům eladrinských rodů a občas arcivílám) nezměrnou loajalitou, což způsobuje, že jejich ódy a kroniky odpovídají právě té verzi historie, kterou si jejich patron přeje prezentovat.

Výjimečná umění: Architektura, romantické balady, historické eposy (mírně fiktivní), malba a stříbrotepectví.

Gnómové: Jakákoliv debata s gnómským mudrcem může návštěvníkovi poskytnout zajímavý příběh. Ale to je jediná záruka. Pro gnómy – včetně jejich básníků – přebíjí vzrušující příběh pravdu vždy a všude, a nafouknuté příběhy převyšují pravdivá převyprávění v jejich kultuře mohutně. Ač upřednostňování uměleckosti před pravdivostí s nimi mnoho bardů sdílí, jiní mají potřebu prosévat gnómské příběhy, aby vysbírali v nich ukryté nugety pravdy. Mnoho gnómů pravdu zná nebo ji uhodlo. Poutník, který chce poznat plnou pravdu, musí zjistit gnómskou cenu. Obvykle musí tazatel porazit gnóma ve hře umu (jako je soutěž hádanek nebo desková hra) nebo předvést vskutku poutavý příběh ze světa smrtelníků.

Výjimečná umění: Satira, tvorba iluzí, debata, improvizované divadlo, výkladová recitace.

Elfové: Byť jejich počet je menší než ve světě smrtelníků, elfové Vílí divočiny jsou zrovna tak hrdí. Tato rasa velkých lovců nazývá Vílí divočinu svým domovem a stejně tak činí vypravěči příběhů, jejichž příběhy sahají zpět před okamžik, kdy první elf odešel do světa smrtelníků. Studovat s elfy znamená sdílet jejich tvrdý život, ale vyplatí se to ve zdokonalení bojových schopností i v získání příběhů elfího hrdinství. Kmeny ve Vílí divočině zřídka nazývají jeden hvozd domovem, jako to činí jejich protějšky ve světě smrtelníků; musejí žít kočovným způsobem života, aby udrželi krok s měnící se krajinou a migrujícími tvory této sféry.

Výjimečná umění: Vyprávění příběhů, výroba zbraní (zvláště luků a šípů), dřevořezba, kožedělnictví

Fomoriáni: Bard skutečně troufalý může vyhledat ty nejvzácnější z příběhů: prastaré záznamy potlačené paranoidními a hrabivými fomoriánskými vládci. Tito krutí tyrani vyžadují po svých kyklopských písařích, aby dobře pečovali o aktuálnost jejich knihoven, a jeden každý z nich pravidelně vysílá kyklopy, aby prozkoumávali záznamy minulosti a hledali byť i jen drobné vodítko, které by jim mohlo pomoci s jejich aktuální starostí. Jakýkoliv bard, který se snaží dostat do fomorianské knihovny bude potřebovat dostatek kradmosti a umění klamu, aby se dostal dovnitř, ale zároveň má šanci najít vzácné příběhy neuchované nikde jinde. Ve skutečnosti některé ze ztracených minulostí eladrinských rodů dlí jen ve fomorianských knihovnách, pro něž byly před věky ukradeny. S jejich horlivým zájmem pro magii uchovávají fomoriané taky zásobu rituálů a mystických textů. Fomoriané se málo zajímají o umělecké dovednosti, ale jejich kylopští služebníci pro své pány vytvořili nádherná díla.

Výjimečná (kyklopská) umění: Magická tvorba, kovářství, opracování kamene, opracování drahokamů

Satyrové: Jak jen jsou odstraněny z formálních záznamů eladrinských rodů, natolik odhalují satyrské písně skandální stránky života ve Vílí divočině. Plné opileckého chvástání, oplzlých příběhů a vílích tajemství (zvláště těch pikantních), satyrové uchovávají skrytou minulost, kterou by ostatní víly nejraději pohřbily navěky. Má-li bard ve Vílí divočině nějakého nepřítele, existuje slušná šance, že u satyrů na něj vyhrabe nějakou špínu.

Výjimečná umění: Pijácké písně, oplzlé rýmovačky, vinařství, hra na flétnu, tanec

Entové: Většina entských příběhů by dokázala neenty unudit k slzám. Líčení rok za rokem růstu konkrétních stromy ani óda na devadesát tři druhů deště pro dobrodruha mnoho neznamená. Ale entové také znají příběhy – které sdílí jen s těmi, jimž důvěřují – o lesních prvorozených ve dnech před Válkou úsvitu.

Výjimečná umění: Minulost divočiny, alegorie o přírodě

Firbolgové: Krev a bitva plní ságy vyprávěné firbolgskými skaldy. Arogantní, krvavá líčení popisují vržená kopí, spršky krve a lámání kostí. Mimo samotné bardy i každý válečník nebo lovec zná plný příběh alespoň jednoho Divokého honu z minulosti.

Výjimečná umění: Vyprávění ság, výroba zbraní, tetování, rituální tanec

Kentauři: Podobně jako firbolgové i kentauři se zaměřují na válečné příběhy. Nicméně vědí toho víc o jiných kulturách, protože jsou jim blíž. Rodinná linie kentaura silně ovlivňuje příběhy, které zná: Kentauří vypravěč příběhů má povinnost popisovat akce prastarých předků a předat tyto příběhy svým potomkům.

Výjimečná umění: Vyprávění příběhů, genealogie

Bardská společenství

Mlhami opředená brána a vichr ledový,

a pak jsem kráčel již skrz lidské hřbitovy,

můj svět se znovu stal mým vlastním světem,

třesouc se, já padl u nohou švagrových,

a svitky, jež zachránil jsem, svěřuji teď pamětem.

 

Z ukradeného hadru, z útržků oněch papyrů,

snovám teď vzpomínky na elfy, těch pár satyrů,

před žalářníky utajil jsem ta nejkrásnější slova,

množství ód i stesků po domově tvůrcových,

Bojím se, že múza již nikdy nepolíbí však znova.

 

Jak se strážci vědění a umělci setkávají s eladrinskými rody nebo jinými shromážděními víl, vytvářejí svazky, které se stávají společenstvími. Tyto organizace sestávají z příchozích poutníků i z těch, kteří jsou ve Vílí divočině domovem a požívají mezi vílami jistý respekt. U Hvězdného dvora působí následující:

Jezevci: Podivný spolek, Jezevci vzkvétají díky tajným rituálům a matoucím pravidlům. V zásadě jsou organizováni, aby dělali všechny ty věci, které se v organizaci dělají. Jak naznačuje její bláznivé jméno, Jezevci jsou vpravdě parodií jiných bardských společenství. Ti, kteří oceňují tento druh myšlení, vyhledávají obvykle gnómy libujíce si ve zkouškách a šibalství jejich umělcům.

Modří pěvci: Pro minstrely může být obtížné navštívit podřízené Mořských lordů, takže se shromažďují na březích řek a pobřeží třpytivě modrého moře, aby sdíleli písně a příběhy.

Slavíci: Toto malé společenství přísluší k Soumračným vílám. Využívají šera, hvězd a neskutečných scenérií k vytvoření snových písní a básní. Slavíci také přitahují podřízené Prince srdcí. Jejich ódy neopětované lásky a doutnající vášně jsou jedny z mála vílích výtvorů, které se dostaly do repertoárů bardů světa smrtelníků.

Napravovači: Oddaní obnově letopisů eladrinské historie, Napravovači se vkrádají do fomorianských knihoven. Zvláště přitom spoléhají na své druhy, protože jejich práce představuje mnohem větší riziko. Napravovači mohou odvést pozornost, zatímco se jeden z nich proplíží do fomorianské pevnosti. Jejich odměnou je část lupu.

Sluneční pěvci: Zformovaní na dvoře Letních víl a rozšíření na dvory k nim příslušejících rodů, Sluneční pěvci tvoří ódy na krásu čistého nebe, slunce a Letní královnu. Díky Tiandřině zálibě ve smrtelnících je pro potulné bardy zvláště snadné do tohoto spolku vstoupit. Zvěsti naznačují, že možná hledá zdatného smrtelníka, aby sloužil jako její dvorní minstrel. Jak se dá čekat, společenství napojená do odlišných dvorů v rámci Hvězdného dvora neumožňují přesah. Člen Slunečních pěvců nemůže očekávat laskavosti ani družbu s Hlasy zimy.

Hlas a oštěp: Pro příslušníky Hlasu a oštěpů neznamenají hrdinské ságy nic, pokud v jejich duchu nevytvoříte vlastní příběhy. Pohybujíce se mezi elfy a firbolgy, jsou stejně tak lovci jako básníky. Roztroušeni daleko od sebe v rozlehlé divočině, skupiny Hlasu a oštěpů se sházejí k inspiraci svých soukmenovců před velkými lovy.

Hlasy zimy: Píší poezii tak neradostnou jak jejich jméno naznačuje, Hlasy hledají způsob jak se zavděčit Princi mrazu a dalším Zimním vílám. Někteří umělci považují svou práci za depresivní a prostou radosti, ale jiní obdivují způsob, jímž jejich slova vyvolávají chlad zimního větru a apatický pocit přežívání dlouhých zimních nocí.

 

Příliš dlouho prodléval jsem pod cizími hvězdami,

cítím šeď a kal a zoufalství být teď tady s vámi,

kde je to publikum dychtivé slyšet píseň, vidět slzy,

byť mnoho strof již mám dávno hotových,

zdá se, že pro tenhle příběh je v tomto světě brzy.

 

A tak skrze lámanou ozvěnu chraplám si pro sebe,

ale s těmito verši zní vše jako hlasy přímo z nebe,

můj poslední verš vzplane jak smolná pochodeň,

a  já vypovím příběh beze slov medových,

o tom jak žít ani tady ani tam jsem neschopen.

Proč by na tom dobrodruhovi mělo sejít?

Popisy poutí do Vílí divočiny v tomto článku se mohou zdát být jen informacemi do minulosti postavy nebo akcemi, které dobrodruh podnikne přinejlepším mimo hru. Takže jak začlenit tyto poutě do Vílí divočiny do dobrodružství?

Tak zaprvé, poskytněte nějaké detaily o vašich předchozích cestách, takže má váš Dějmistr možnost je užít, pokud se vaše družina do Vílí divočiny vydá nebo potká cizí postavy odtamtud. Za druhé můžete opepřit vaše hraní postavy detaily z cesty tam. Přihoďte občasné „čas, který jsem strávil na Tor’ulielově dvoře“ nebo „krvežíznivý hon rovnodennosti s kmenem Jižního větru znamenal mé první zabití“. Vaše postava může nést cetky jako památku od vašich vílích patronů nebo spojenců.

Napsal Alnag 16.10.2011
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 3 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.1781690120697 secREMOTE_IP: 54.224.19.6