Písně jako kouzla, aneb bardi trochu jinak.

Písně a písně

Chceme-li poznat potencionál skrývající se za prostou definicí barda coby osoby sesílající kouzla v podobě písní, neškodí se podívat na to, jak byl tento koncept hudební magie vnímán v kulturách, které jej znaly, nebo dokonce stále znají a provozují.

První věcí, kterou musíme přijmout je fakt, že tyto kultury rozlišují písně a písně. V prvním případě se jedná prostě jen o písně a popěvky určené pro zábavu, k tanci, nebo k práci. V druhém případě se jedná o kouzlo, které na sebe bere podobu písně. Tyto dva koncepty jsou neslučitelné. Z písně nemůžete udělat píseň jen tím, že k ní přidáte trochu magie. Buť v písni magie je, a potom se jedná o píseň, nebo tam není a potom je to obyčejná píseň.

Je to obdobné rozdělění jako jsou sny a sny. Sny jsou prostě jen nahodilé vidiny produkované spícím mozkem. Sny jsou víc. Jsou to znamení, věštby, vzkazy od bohů, duchů, či předků. Pokud sníte, sen může mít hlubší význam a tedy být snem, nebo nemusí. Nicméně, význam má, nebo nemá. Není nic mezi tím.

Stejně tak, některé písně jsou jen trocha slov a líbivých zvuků, propojená dohromady a produkována zcela světskými muzikanty. A pak jsou tu hudební kusy, které jsou naplněné a přetékají magií, stejně jako magická zaříkadla, dračí kosti, nebo třeba Oko Vecny. To jsou písně. A ti, kteří je hrají, nebo zpívají jsou bardi. Říct o bardovi, že je to muzikant, je obdobné, jako řict o regentovi vládnoucímu za nezletilého krále, že je chůvou. Není to tak, že by jeden byl jen něco trochu navíc. Je to naprosto odlišný koncept, který se může zdát podobný jen pokud je srovnáváme ve velice úzké oblasti, se přimhouřenýma očima a hlavou dolů.

Zkrátka a dobře, bardi provozují hudební kouzla, nikoliv kouzelnou hudbu.

Příklady zpěvné magie

Každá kultura uvažuje o hudbě, a magii jinak. Nicméně, všechny se shodnou na tom, že v hudbě toho může být víc, než jen líbivé zvuky. Pro kultury, které znají a praktikují hudební kouzla se však nejedná o něco nadpřirozeného, nebo nepřirozeného. Hudební kouzla jsou součástí světa, tvořivou silou, nikoliv způsobem jak přírodě vnutit svou vůli. Nicméně, než dlouhé teoretizování nad hudebními kouzly, je asi lepší si ukázat nějaké příklady.

Prvním příkladem kultury užívající zpěvnou magii je kultura Sámů, domorodých obyvatel nejsevernějších oblastí Evropy. Součástí kultury těchto lidí je i joik, což je forma písně, tradičně zpívané především a cappella, občas s doprovodem bubnů, či fléten. Tyto písně, věnované lidem, místům, či zvířatům, mají zvláštní moc, a jsou schopné ve zpěvácích i posluchačích vyvolávat pocity a zážitky, jakoby to, o čem píseň zpívá, bylo živou skutečností.
Pokud se zamilovaný pár musí na dlouho odloučit, on může o ní zpívat, a zpřítomňovat ji, a zážitek z takovéhoto zpřítomnění milé je stejný, jako by tam s ním skutečně byla. A když se zase shledají, může ji říci „Děkuji, žes byla se mnou. Často jsem tě zpíval.“ Důležité je u joiku to, že Sámové nezpívají o lidech, což by vyvolávalo pocit, jako by tam byli. Joik je prodchnutý samou podstatou námětu písně, a zpíváním se tento obsah, napčíklad člověk, přivolává do skutečnosti. Je to kouzlo ve formě písně.

Druhým, neméně fascinujícím příkladem zpěvné magie jsou „cesty písní“ domorodých Aboriginců. Cesty písní jsou mapy, modlidby, rodokmeny a kroniky v jednom. Zpívají o cestách prvotních duchů, o tom jak tvořili svět, o cestách předků, o tom co viděli a zažili. Zpěvák se stává předkem a vyprává o své cestě, nebo prvotním duchem a znovu tvoří svět. Nejde o to, že by zvíře, přírodní úkaz nebo místo před písní neexistovali, nebo by přestali existovat jakmile by píseň dozněla. Skála tam byla a bude, bouře byly a budou. Zpíváním cest písní je však svět obnovován, je znovuvytvářen řád a rovnováha světa, jeho existence je oslavována a potvrzována.
Tyto písně jsou natolik neoddělitelné od svého obsahu, od geografie a historie krajiny ve které žije lid, který je zpívá, od magie, která jimi proudí, že když do austrálie přišli kolonisté, kteří změnili tok řek, zarovnali nehodící se pahorky, přivezli si vlastní zvířetstvo a provedli další zásahy do krajiny, aboriginci v kolonizovaných oblastech přestali zpívat cesty písní. Tyto písně vymizely, neboť již nepopisovaly svět, již jej neudržovaly, jejich moc vyprchala a bylo tedy zbytečné si je pamatovat.