Lodě a námořničení v RPG

Předmluva

Mnoho RPG příběhů zavítá na paluby lodí nebo aspoň do přístavů nebo na různé ostrovy atp., ale spousta hráčů o lodích vlastně nic moc neví, takže se jim s námořním prostředím špatně pracuje, jak co do popisů, tak co do zajímavých překážek, hrozeb, akcí nebo i celých zápletek, které se v něm nabízejí. Což je škoda. Tenhle článek ti dá základní představu o fungování historických lodí a o tom, co zajímavého na nich jde najít, dělat nebo aspoň popsat.

Stejně jako u Koní a jezdectví v RPG, článek vychází z mixu v minulosti nastudovaných informací s pár cíleně dohledanými informacemi a mou skromnou vlastní zkušeností. Protože mi jde hlavně o použití v RPG, tak místy hodně zjednodušuju nebo zobecňuju. Pokud někde vynechám něco zajímavého, určitě to zmiň v diskusi - pokud mi přijde že to je i herně dobře využitelné, tak to do článku klidně doplním.

Mimochodem, okolo pirátství nebo dobrodružných výprav tě může zajímat i můj dřívější článek Poklady, peníze a finance v RPG. Obsahuje hodně inspirace na podobu a složení pokladů pirátských kapitánů, dávných civilizací atp.

V následujícím textu si nejprve přiblížíme jak lodě vypadají, následně jak fungují, pak se podíváme na jejich běžnou rutinu a různé herně zajímavé detaily, jako jsou každodenní činnosti a rizika, a na konec se podíváme na podoby námořního boje. Na konci článku jsou pak pro zájemce odkazy na některé další, často detailnější informační zdroje.

Námořní technologie a pokrok a podoba herního světa

Námořní technologie je výborná ukázka oblasti, která se vyvíjela mnohem pomaleji, než by laik čekal, v generačních nebo běžně i staletí trvajících krocích. Z části to bylo protože pokrok neprobíhal na systematickém vědeckém inženýrství, ale závisel na řemeslné tradici. Z části to bylo tím, že mnoho i velmi významných zlepšení nebylo řešením palčivého problému, takže po nich nikdo moc nepátral. Z části pak tím, že zlepšení vyžadovala vyzkoušení na nové lodi, což byla dost drahá záležitost, u které chtěl málokdo riskovat. A z části pak přirozeným konzervatismem (a pověrčivostí) námořníků, jejichž život na moři závisel na spolehlivosti jejich lodí.

Velký podíl má ale zejména fakt, že při pohledu zpětně vypadá (nej)lepší řešení zjevně, ale dokud není známé, tak je mnoho zdánlivě možných cest a spousta pokusů skončí v zapomenuté slepé uličce. Mnohé objevy a posuny, včetně těch nejrevolučnějších, tak z pozdějšího pohledu vypadají až nezajímavě a samozřejmě, protože pozdější pozorovatel vidí všechen přínos, který zlepšení mělo, a "jasnou" přímou cestu pokroku, která k němu vede, namísto dobově věrného bludiště všech (napohled slibných) možností, které šly na různých dobových lodích najít.

Lodě byly vždy vrcholem dobové technologie a tajemstvím lepší lodi může být i zdánlivá drobnost týkající se úhlů a křivek trupu, materiálů od dřeva přes látky a kovy až po laky, pokroku v některém z řemesel užívaných k její stavbě, nového způsob úvazu lan a plachet nebo třeba zlepšení (nebo přidání) některého z mnoha přístrojů, které se na lodích užívají, od jeřábů přes pumpy až po lodní hodiny.

Rozvoj lodí a námořnictví vyžadoval mnoho vhodných podmínek. V první řadě šlo vůbec o samotnou příležitost a potřebu (moře a místa, kam rozumně šlo a byl zájem plout i s méně vyspělými loděmi). Dále rozvoj mnoha různých řemesel potřebných ke stavbě lodi a rozvoj nástrojů (kovové spojníky, čalounění, trámové spoje atd.). Důležitá byla i dostupnost vhodných materiálů (pokročilou loď nejde stavět z ledajakého dřeva, popř. typ dřeva může spolu s úrovní řemesel diktovat např. možnou délku kýlu nebo možné rozpětí trámů a další omezení, kvalita kovů pro pevnost spojů, dostupnost kvalitních látek na plachty atd.). Vzhledem k cenám lodí a množství potřebných znalostí hrálo velkou roli i bohatství a stálost států. A v neposlední řadě byly důležité třeba i "hluboké přístavy", tedy místa, kde břeh padal rovnou do hluboké vody, do které šlo spustit lodě s větším ponorem, zároveň byl chráněn před otevřeným oceánem, ale bylo možné do něj bezpečně vplout, bylo možné vystavět nábřeží a mola atd. Tyto a další podmínky se pak propisovaly i do podoby a konstrukce lodí.

Jak uvidíš dále, vývoj lodí nebyl zcela plynulý a technologie se občas ztrácely s úpadkem civilizací, které je původně vyvinuly, popř. různé národy, včetně těch které byly ve vzájemném kontaktu, šly ve stejné době různým technologickým směrem, podle svých možností, ale i prostředí a potřeb. Protože konstrukce lodí byla závislá nejen na jejich viditelných a "okoukatelných" rysech, ale zejména na řemeslných a dalších znalostech a celém "zázemí" pro jejich výstavbu, tak je snadno představitelné, že různé rasy a civilizace vašeho světa můžou mít velmi odlišné lodě, které nebudou nutně jen "lepší nebo horší", ale můžou být prostě odlišné - není těžké představit si vyspělé velké pentéry vedle obratnějších a otevřenému moři odolnějších, ale menších a "bojově" křehčích kog nebo i karavel.

Konstrukce lodí

Nejdřív si v úplné obecnosti projděme, z čeho se loď skládá:

Základem lodi je trup a základem trupu je kostra, tedy kýl (dolní středová opora celé konstrukce), žebra (tvořících oporu trupu po stranách) a trámy (spojující žebra a nesoucí paluby). Okolo kostry je pak obšívka (vnější "obal" lodi). Na dně trupu ("v kýlu") bývá umístěn balast pro zatížení dna a zvýšení stability lodi (obvykle šlo o kameny, občas o náhradní děla, těžký náklad atp.). Čím ostřeji se kýl zařezává do hloubky (čím méně "ploché" je dno lodi), tím větší má loď ponor - ale i větší stabilitu a případně i schopnost plavit se šikmo proti větru pomocí plachet (viz dále). Některé veslice (např. drakkary) neměly ostrý kýl, ale stabilitu zlepšovaly svými vesly. Zejména starověké veslice měly kýl protažený před loď a proměněný v beranidlo ("berana") sloužící k prorážení ("taranování") nepřátelských lodí.

Trup je "zastřešený" palubou, buď jednou, pokud je horní část lodi "v rovině", nebo více, pokud je záď a/nebo příď lodi vyvýšená - pak mluvíme o přední, střední a zadní palubě, z nichž ta nejdelší se označuje jako "hlavní". A aby se to nepletlo, tak jednotlivá "patra" větších lodí se také označují jako "paluby". Pokud je záď a/nebo příď vyvýšená, pak mluvíme o kastelech - doslova "hradech" nebo "hradištích". Samotná paluba byla často skloněná od středu lodě, aby z ní voda stékala pryč. Na přídi lodi byla často umístěna lodní panna, ozdobná figura spojená s mnoha pověrami.

Stěžně se dole opírají o kýl a prochází celou lodí. Vyšší stěžně na pozdějších plachetnicích jsou z více dílů. Ráhna jsou ke stěžňům pouze přivázaná (aby se mohla volně otáčet, popř. vytahovat a spouštět). Plachty se dělí na příčné (čtvercové, zavěšené na ráhnech) jdoucí kolmo na loď, latinské (trojúhelníkové, na otočných ráhnech) a podélné (trojúhelníkové, napnuté mezi stěžni popř. k přední čnělce nebo na zádi na nízko umístěné podélné ráhno jdoucí od zadního stěžně podélně na záď, tzv. "spanker"). Pozdější plachetnice kombinovaly více typů plachtoví naráz. Složitě vypadající lanoví pozdějších plachetnic ve skutečnosti není tak složité, jak se zdá - skládá se z neustále se opakujících typů lan, pro každou plachtu, ráhno a stěžeň znovu a znovu. V zásadě můžeme lana rozdělit na "strukturní" ("pevné lanoví" - stabilizace stěžňů, závěsy ráhen atd.) a "plachetní" ("pohyblivé lanoví" - spouštění a otáčení ráhen a plachet). Všem lanům a plachtám od paluby nahoru se souhrnně říká "takeláž".

Až do konce raného středověku lodě neměly kormidlo, ale kormidelní vesla (obvykle po jednom na každé straně). Kormidlo je ta "dřevěná plachta" pod vodou a většinu historie se s ním otáčelo napřímo nebo později pomocí táhel nebo příčné páky - až novověké lodě zavedly lanové převody a otáčení pomocí kormidelního kola.

Vývoj a typy lodí

Důležitá poznámka na úvod: V historii existovalo nejen mnoho typů lodí, ale i mnoho způsobů různého pojmenovávání v podstatě stejných lodí a míchalo se označení podle typu lodi a podle jejího účelu/využití. Byl to těžký chaos a většina kategorizace vznikla zpětně pro moderní pohodlí a je nutně značně nepřesná. Vyznat se v tom ve hře by byl bordel bez většího herního přínosu. Pokud nejste parta historických nadšenců, tak se to ve vaší hře nesnažte kopírovat - prostě si dohodněte, jaké lodě ve vašem herním světě jsou a jak jim říkáte - že to nebude historicky přesné je jedno.

Vývoj lodí můžeme velmi zjednodušeně rozdělit na čtyři (mnou velmi nepřesně pojmenovaná) období: antiku (vše až po pád Říma), raný středověk, pozdní středověk (a trochu dál, vč. renesance) a novověk.

Antika je dobou veslic - zprvu jednořadé monéry a dvouřadé diéry se v době vrcholu válek středomořských impérií rozvinou ve víceřadé triéry a pentéry. Navzdory svému označení a základnímu designu byly často vybaveny (i) plachtou, ale neuměly plachtit výrazně mimo směr větru. Na svém vrcholu byly v některých směrech technicky vyspělejší, než pozdější lodě raného středověku (v jiných zase ne, viz dále). Jejich éru utne na přelomu letopočtu dominance Říma a ústup k ekonomičtějším liburnám, které jsou (trochu nepřesně) nástupnicemi diér a ze kterých se na konci období postupnou evolucí a přidáním latinských (trojúhelníkových) plachet vyvinou dromony, které budou dominovat středomoří celá další staletí. Na vrcholu Říma se objevují první větší obchodní plachetnice, např. korbity. Ty se zpočátku podobají veslicím se středovým stěžněm a čtvercovou plachtou, později jim "tloustne" záď. S úpadkem Říma a jeho obchodní sítě ale ještě před koncem období zase zmizí.

Zajímavost: největší námořní bitvy historie co do počtu lodí a námořníků se odehrály právě v tomto období, s až tisícem nebo i více loděmi a se statisíci námořníky a vojáky.

V Polynésii a Mikronésii vznikají rané katamarany - plachetnice o dvou trupech spojených palubou. Už v této době jsou schopné plavby proti větru a dlouhých cest na otevřeném oceánu, jejich další vývoj je ale výrazně pomalejší a menší, než vývoj lodí ve středomoří. V Číně se zhruba v době Říma říční čluny rozvinou v příbřežní džunky. Technologie kýlu stejně jako první větší a válečné veslice se ale objevují až později. V Indii a arabském světě se mořeplavba rozvine až v období Říma. Design plachetnic postupně dojde k dau (mn. č. dauy), štíhlým lodím s latinskou plachtou schopným i plavby proti větru, které později výrazně ovlivní i vývoj evropských lodí. Ve Skandinávii začnou až ke konci období primitivní čluny připomínat první drakkary. (Náskok Evropy proti celému zbytku světa co do námořních technologií je mimochodem zajímavý kontext její budoucí světové dominance v koloniální éře.)

Raný středověk je pestrá éra, ve které se vojenské a obchodní veslice (převážně dromony) mísí s obchodními plachetnicemi. Ty přitom dlouho nemají jednotnou podobu - každá loď je originál nebo přímá kopie jiné lodě, i když z jihu je cítit vliv arabských dauy. Mezitím na severu dochází k rozvoji drakkarů, slavných vikingských veslic, a jen o málo později pak souběžně i knarrů, drakkarům podobným obchodních plachetnic. V druhé půlce této éry se v severní Evropě objevují kogy, "bachraté" plachetnice, zprvu jednostěžňové a stále s vesly, později až třístěžňové a už bez vesel (minimálně pro účely pohonu lodě). Tento už jednotnější typ plachetnic je tak úspěšný, že stojí za rozmachem hanz a ke konci období ve velkém pronikne i do středomoří. Byly také prvními plachetnicemi, které byly častěji upravovány i pro válečné účely.

Arabové dále rozvíjí dauy, které díky latinským plachtám na otočných šikmých ráhnech už dokáží plout velmi dobře proti větru. V Číně vedle rozvinutějších džunek vzniknou qianli chuan a další oproti soudobému středomoří ohromné, později až pětistěžňové plachetnice s příčnými čtvercovými plachtami. Navzdory velikosti byly ale technologicky zaostalejší a plavily se převážně jen podél pobřeží. V Polynésii dochází k technologickým zlepšením a zvětšení katamaranů.

Pozdější středověk ovládly už jednotnější plachetnice. Kogy postupně nahrazují třístěžňové karaky, první plachetnice stavěné pro oceánskou plavbu, které našly širší uplatnění i jako válečné lodě a které byly později nahrazeny galeonami, velkými trojstěžníky, které později už i kombinovaly příčné a podélné oplachtění. Ke konci období se u nich objevuje už i druhá plachta na stejném stěžni - předzvěst budoucích "vysokých lodí". Tohle video ukazuje podobu, rozložení a výbavu galeony z konce tohoto období (je trochu rozvleklé, ale dá se velmi rozumně proklikat). Vedle nich se objeví menší karavely, původně portugalské, kogami a dauy z části inspirované, menší obratné plachetnice s trojúhelníkovými plachtami, a ke koni období se zejména v Novém světě objevují piráty oblíbené škunery a další menší, ale rychlé a obratné lodě. Zejména menší lodě jsou stále vybaveny i vesly, která běžně používají. Navzdory rozvoji plachetnic, válečná loďstva ještě dlouho využívají i skutečné veslice, zejména z dromonů postupně vyvinuté galeje. Jejich éra skončí až ke konci období s dalším rozvojem manévrovatelnosti plachetnic a s větším rozvojem dělostřelby.

Arabové dále zdokonalují a zvětšují své dauy. Čínské námořní technologie stagnují, zatímco polynéské katamarany upadají (vlivem úpadku samotných kultur a nedostatkem zdrojů).

Novověk je věk "vysokých lodí", "tall ships", které ovládnou celý svět. Jde o menší fregaty a ohromné lodě bojové stěny (válečné lodě v bitvě určené k seřazení do těsné bojové linie). Jde převžně o trojstěžníky, později se objevují i čtyřstěžníky, zejména u Španělů, ale nejsou nutně "lepší" a např. Angličané zůstávají u třístěžňového designu i u velkých válečných lodí. Později pak přibydou i brigy, menší dvoustěžňové varianty fregat. Označení "vysoké lodě" je odvozeno od rozvinutého oplachtění se třemi a více plachtami nad sebou na několikadílných stěžních, s kombinací příčného čtvercového a podélného trojúhelníkového oplachtění. To jsou ty plachetnice, které znáš z většiny pirátských a námořních filmů a seriálů. Tohle krásné video ukazuje a komentuje podobu, rozložení a výbavu HMS Victory, vrcholné fregaty této éry. Později se objevují civilní klipry, už "velmi moderní" velké plachetnice s ohromnými latinskými plachtami.

Ohledně dalších detailů odkážu dřívější místní velmi dobře zpracované články shrnující lodě pro potřeby RPG:

Lodě, plachty, námořníci je Rytířův rychlý přehled podoby lodí a mořeplavby napříč historií. Pro vytvoření představy pro RPG to je relativně stručný, ale velmi dobrý základ. Následuje ho pak série tří detailnějších článků:

• Na palubě triéry je bližší pohled na antiku obecně a její ikonické veslice konkrétně.
• Na palubě karavely se věnuje pro dobrodruhy vhodným karavelám (a trochu i větším karakám).
• Na palubě drakkaru pak uzavírá sérii bližším pohledem na slavné lodi vikingů.

Sérii pak dobře doplňuje Ebon Handův článek Lodě a plavba, který ukazuje vývoj lodí a plachtoví od samého začátku po úplný konec středověku. Zejména úvodní obrázkový průvodce vývojem určitě stojí za zkouknutí a neváhej na něj mrknout klidně hned teď.

Pro úplnost se může hodit i Rytířův encyklopedický článek Typy lodí popř. jeho základní Slovník mořského vlka. Pro RPG myslím méně hodnotný, ale pro zájemce zajímavý je Chrochtův prakticky čistě historický rozbor starověkých a středověkých-hanzovních lodí v článku Loďstva mořských národů, případně Argonantův informačně hutný článek Křižácké námořnictví rozebírající roli námořnictva při křížových výpravách (a pokrok, který za tu dobu proběhl).

Rytířův Středozemi věnovaný článek Konstrukce lodí pak ukazuje, jak se dají historické reálie přetavit do vlastních, uvěřitelně působících fantasy lodí.

Výbava lodi

Na palubě lodi se dají najít mnohé zajímavé věci; za zmínku určitě stojí:

• Kotvy měly prapůvodně podobu kamenů, později dřevěných kotev pobitých bronzem, ale už v době antiky byly nahrazeny železnými kotvami. Jejich původně prostý hákový tvar se postupně vyvýjel, různé typy kotev pro různá dna (písčité, kamenité) se ale objevují až v pozdním sředověku. Kotva byla kritickou výbavou lodi, bez které byla delší plavba prakticky nemožná.
• Kotevní lana měla tloušťku až dvacet centimetrů. Kotevní řetězy se objevují až v půlce devatenáctého století, tedy po konci zlaté éry pirátství. Oproti běžné představě, byla to převážně právě váha lana, co loď drželo na místě (bez kotvy by nicméně nedrželo samotné lano). Pro kotvení se pouštěla délka lana zhruba odpovídající pětinásobku hloubky (v dobrém počasí stačilo míň, ve špatném se spouštěl až desetinásobek). Pokud se kotevní lano spustilo příliš rychle, nebo se hodně propínalo vlivem vln a větru, tak vzniklé tření mohlo loď snadno i podpálit - držely se proto hlídky, které lano preventivně polévaly vodou. Při vytažení kotvy bylo lano naopak potřeba rovnou čistit a vysoušet.
• Hodí dodat, že shození kotvy z plující lodi neskončí jejím cool driftem, ale tím, že se kotevní řetěz (nebo i lano) prorve celým trupem a nakonec vyrve a vytrhne i své ukotvení (i tak to ale byla sakra cool scéna).
• Čluny sloužily nejen pro přepravu, ale i k jemné manipulaci s lodí, k průzkumu zrádných pobřežních vod před lodí a k předávání obsáhlých rozkazů mezi loděmi a jako zoufalá možnost k jejímu tažení při bezvětří. V boji se pak používaly pro přepady nepřátelských lodí, k manévrování navzdory větru nebo nesly specializované (např. zápalné) zbraně. A samozřejmě sloužily i k záchraně tonoucích.
• Lodní jeřáby slouží nejen k nakládání a vykládání nákladu, ale i k jeho překládání. Stejně tak slouží ke spouštění a vytahování člunů a kotev. Jejich podoba se liší od prostých kladek přes jednoduché kladky na ramenech až po složité kladkostroje napojené k rumpálům.
• Lodní pumpy se objevují v 16. století (~přelom raného/pozdního středověku) a slouží k vylévání lodi z kýlu. Do té doby se vylévání dělalo ručně (nebo jen za pomoci primitivnějších pomůcek).
• Rumpály (kola s tlačnými tyčemi) se objevují v raném středověku (kogy a dál). Můžou být dedikované pro jeden jeřáb, pumpu, nebo kotvu, ale můžou být i víceúčelové s možností "přepřežení" mezi více různými stroji.
• Kormidlo se objevuje až v pozdním středověku. Předtím se používala kormidelní vesla (na větších lodích dvě, po jednom na každé straně).
• Kormidelní kolo se objevuje až v novověku v 18. století, ale čistě pro jeho zaběhlou estetiku není důvod ho ve hře nemít i na dřívějších lodích. Předtím se kormidlem manipulovalo napřímo nebo pomocí "příčné" tlačné páky.
• Kompasy se v Číně objevují už v raném středověku, v Evropě pak později. Vikingové měli už v raném středověku tzv. sluneční kameny, které zesilovaly sluneční světlo a umožňovaly tak navigaci podle slunce i v zamračeném počasí nebo dokonce v bouři.
• Lodní hodiny získávají význam v pozdním středověku s rozvojem navigace podle námořních map. Otáčení přesýpacích hodin bylo důležitou lodní činností. V novověku se pak pro potřeby synchronizace flotil objevují sofistikované mechanické hodiny netečné k lodnímu houpání.
• Spací pytle / hamaky byly tam, kde bylo místo (na nákladu nebo na palubě). V pozdějších dobách se před bojem používaly jako vycpávka na bok lodi, aby bránily explozi třísek po zásahu dělem.
• Lucerny sloužily jak pro posádku, tak ke zvýšení viditelnosti lodě ve tmě nebo mlze.
• Kolíky v zábradlích jsou na plachetnicích všudypřítomné. Slouží k úvazu lan, ale ty volné není problém vytáhnout, pokud s nimi chceš někoho praštit.
• Smotky lan popř. pytle s hadry sloužily jako předchůdci dnešních "fenderů" - nárazníků svěšovaných přes palubu, aby zabránily přímé srážce trupu lodi s molem (nebo trupem jiné lodi).
• Lana a provazy všech typů šlo najít po celé lodi, obvykle uschované v truhlách. Podobně bylo po ruce i běžné nářadí.
• Náhradní díly v podobě trámů, prken, záložních plachet, látek atd. byly běžnou součástí nákladu. Čím delší a nebezpečnější plavba, tím více jich loď nesla.
• Pece na větších lodích sloužily pro kuchyň nebo i pro základní kovářské práce. Lodě je měly nejprve u kýlu, pozdější lodě se silnějšími palubami je ale přemístily na horní paluby (kvůli snazšímu odvětrání).
• Zbrojnice se střelným prachem byly zpravidla umístěné pod čarou ponoru (aby se chránily před zásahem) a minimálně na větších a vojenských lodích zpravidla pancéřované. Světlo do nich šlo zpoza stěny z lucerny umístěné za skleněným oknem. Pytle se střelným prachem v bitvě tahali mladí členové posádek (děti), popř. otroci (nebo ženy, pokud byly výjimečně součástí posádky)
• Záchody byly jen pro důstojníky na větších lodích a měly podobu kryté díry do vody. Ostatní dělali svou potřebu přes palubu, obvykle z trámů před přídí (tzv. "výsernic") Na utírání zadku sloužily hadry nebo roztřepené lano (omývané v moři).

Místo bylo (a stále je) na lodi extrémně cenná komodita. Každá volná část lodi byla okamžitě využitá. Na první pohled to vypadá takřka jako skrýše - věci se uchovávaly za každým trámem, v každém koutě, všude byl nějaký šuplík, pytel, sud, truhla. A v místě za nimi něco dalšího. Vše přitom musí být neustále zajištěné - police zavřené a zacvaknuté, nádobí v přihrádkách atd. V důstojnických jídelnách byly závěsy na poháry (houpání s lodí bránilo vylití). Na lodích s vyspělejší konstrukcí byly kajuty z přestavitelných přepážek - když šla loď do boje, tak se odstranily a kajuty včetně kapitánské se rázem proměnily v užitný prostor (pro děla, zraněné...)

Plavba

Stojí za to se krátce zastavit i u toho, jak vlastně probíhala samotná plavba.

V antice lodě čelily mnoha omezením, jak technickým tak co do výdrže posádky. Neexistovaly navigační mapy ani deníky a kapitáni byli odkázáni na znalost místních vod, ať už vlastní nebo zprostředkovanou místním lodivodem. Preferovali proto plavbu podél pobřeží, kde mohli na noc zakotvit a loď vytáhnout na břeh - loď se tak mohla vysušit a posádka si mohla odpočinout. Pozdější triéry a pentéry s rozsáhlejší posádkou byly schopné plavby přes moře, ale špatné počasí je stále mohlo snadno strhnout z kurzu nebo díky vůči délce relativně slabému kýlu dokonce rozlomit. Možnosti navigace byly velmi omezené, takže po doplutí k dalšímu břehu musely často nejprve zjistit, kam přesně je vlastně proudy a větry svedly.

Raně středověké lodě byly zpravidla schopné delší plavby na otevřeném moři díky lepší konstrukci kostry a utěsněnější obšívce (drakkary zde technologicky podle všeho překonávaly antické veslice, i když nedosahovaly jejich rozměrů a komplexnosti vícečetných palub a vnitřního dělení). První trojúhelníkové otočné plachty a hluboké kýly poprvé umožňují plavbu šikmo proti větru (v téhle části světa, indonéské katamarany to podle všeho uměly už v dávném starověku; spekuluje se o tom, že to v Evropě uměly už pozdní antické plachetnice, ale techniku zdokonalily až arabské dauy). Kapitáni už měli k dispozici základní navigační techniku, ta se ale stále omezovala především na lodní deníky a předané zkušenosti a jen na základní hrubé mapy, takže stále často preferovali plavbu podél pobřeží.

Pozdní středověk přináší zdokonalení technologie. Lodě jsou odolnější a opět o něco utěsněnější, zejména karavely jsou schopné plout až 45° proti větru. Navigace se obohacuje o námořní mapy a (relativně) přesné určení polohy zejména podle hvězd, což usnadňuje plavby po otevřených mořích a oceánech.

Novověk je vrcholem technologie, ale ne vše je nutně lepší. "Vysoké lodě" (brigy a fregaty) např. obětují část schopnosti stoupat proti větru na úkor větší rychlosti po větru - díky zmapovaným větrům můžou zejména na dlouhých plavbách vybírat trasy (a období) s příznivými větry. Klipry tuto schopnost naopak zdokonalují, ale na úkor robustnosti a nákladu (oproti soudobým fregatám). Navigace je na vrcholu - kompasy, jemné sextanty, detailní mapy a přesné lodní hodiny umožňují určit polohu a držet kurz i na otevřeném oceánu.

Rychlosti a zajímavosti plavby a plachtění

Rychlost lodi není nutně nijak úměrná její velikosti. Rozhodující je poměr plochy plachet nebo počtu vesel k váze a ponoru (což často hrálo ve prospěch středně velkých lodí), typ plachet vůči úhlu a síle větru (a jedna loď může být rychlejší než druhá proti větru, ale pomalejší po větru, popř. rychlejší při slabším větru, ale neschopná plout při silnějším větru atp.), profil trupu a jeho průřez a délka (a pro plachtění proti větru hloubka a tvar kýlu), popř. mnohé různé další technologie (např. bránící zanášení trupu atp.). Velké lodě tak můžou být podobně rychlé nebo i rychlejší, než menší lodě, minimálně za vhodných podmínek. Velké lodě ale trvá déle připravit k plavbě a je pomalejší s nimi manévrovat - obojí je také značně náročnější na množství a výcvik posádky (jak ukazuje i slavná scéna Pirátů z Karibiku). Pro RPG to znamená, že hráčům jde dát u lodí na výběr ze zajímavých voleb - loď která není moc rychlá, ale je obratná, loď která umí plout rychle proti větru, ale už ne moc po větru atp.

Ohledně samotných rychlostí. Už původní antické veslice byly velmi rychlé (cestovní rychlosti kolem 7 uzlů, cca 13km/h, bojové až 11-12 uzlů, cca ke 20km/h - za den dokázaly běžně překonat i přes 200km). S plachetnicemi to bylo složitější - cestovní rychlosti byly okolo 4-8 uzlů cestovní a 8-15 uzlů maximální rychlosti (7-15, resp. 15-30 km/h). Rozhodně ale neplatilo, že pozdější = rychlejší. Rychlost lodi ovlivňují různé velmi složité faktory (z nichž mnohé nebyly pochopené až do 20. století, protože souvisí se složitou dynamikou vody vůči délce trupu atp.) Zejména středověké lodě "zpomalily", protože jejich technologie plachet a trupu zaostala za jejich velikostí a nosností. To by bylo téma na celý nejspíš ne moc záživný článek, tady si asi vystačíme jen s velmi hrubým přehledem pro orientaci (rychlosti ve formátu běžná / maximální):

• Monéra: 4 / 7 uzlů (7 / 13 km/h)
• Triéma: 7 / 10 uzlů (13 / 18 km/h)
• Katamaran: 7 / 15 uzlů (13 / 28 km/h)
• Dau: 5 / 10 uzlů (9 / 18 km/h)
• Koga: 4 / 8 uzlů (8 / 15 km/h)
• Karak: 5 / 9 uzlů (9 / 17 km/h)
• Fregata: 8 / 14 uzlů (15 / 26 km/h)
• Škuner: 9 / 15 uzlů (17 / 28 km/h)

Pamatuj že žádná plachetnice nepluje rychleji než dovolí vítr a že rychlost není jediná kvalita lodi (pozdější lodě byly větší, bytelnější atp.) Zároveň plachetnice může plout jen do větru určité síly (jinak hrozí zpřetrhání lan, roztrhání plachet nebo i stržení celé takeláže popř. i ráhen a stěžňů).

Navzdory cool filmovým záběrům, lodě prakticky nikdy neplují "pod plnými plachtami". Různé plachty jsou určené pro různý vítr (vyšší menší pro slabé větry, nižší větší pro silnější větry, podélné pro plavbu proti větru atd.) a pod plnými plachtami má smysl plout prakticky jen při zadobočním větru ideální síly. Při zadním větru se přitom využívá hlavně přední stěžeň, který loď "táhne" a méně ji tak "boří přídí do vody". Mnohé novověké obchodní lodě na zbylých stěžních ani neměly příčné oplachtění (takové se označovaly příponou -ina - brigantina, frigantina).

Vesla byla běžnou výbavou plachetnic až do pozdní doby (raný novověk). Používala se zejméma k manévrování u pobřeží nebo v boji, v nouzi ale i jako pohon v bezvětří. A samozřejmě pro manévrování v přístavech (tam byly velké lodě často taženy čluny nebo i menšími loděmi). Vesla byla běžnou a často používanou výbavou zejména menších pirátských lodí i většinu vcelku novověké "zlaté éry pirátství".

Ohledně plavby proti větru, pochopitelně, ale velmi nepřesně: vítr se opře "z boku lodě" do šikmo natočené plachty a tlačí loď ve svém směru, ale kýl "zabořený" do vody přenese sílu do bočního pohybu proti samotnému větru - loď se nakloní, ale místo do strany se "sklouzne" vpřed. Loď čas od času obrátí směr a "křižuje" tak sem a tam v žádoucím směru, což se označuje jako "stoupání proti větru".

Přesně, ale hůř pochopitelně: Šikmo natočená plachta funguje efektivně jako křídlo, které generuje vztlak směrem kolmo na vítr. Síla větru tak má dvě složky - boční, danou tlakem větru, a dopřednou, danou vztlakem plachty. Proti tomu působí kýl, který nejenže brání "driftu" lodě po větru, ale zároveň stejným způsobem jako plachta generuje ve vodě vlastní vztlak v opačném směru, než je vztlak plachty. Vektorový součet vztlaku plachty a kýlu pak tvoří sílu, kterou se loď pohybuje vpřed. Ne, není to intuitivní. How sailboats sail into the wind od jinak nenámořní Stick Science je nejlepší vysvětlení, které jsem potkal.

Život na lodi

Důstojníci se snažili držet posádku zaměstnanou a ideálně na konci dne (resp. její směny) unavenou. Nejen protože je na lodi neustále nějaká práce (viz níže), ale i protože ponorková nemoc existovala dlouho před ponorkami - a rozhádaná posádka je to poslední, co loď potřebuje. Život na lodi probíhal v koloritu služeb ("vachet" - ty označovaly jak skupiny námořníků pracujících společně, tak směny, které si mezi sebou točili) - navigační pro držení hlídek a kurzu, lodní pro udržování pořádku a manipulaci s plachtami, kuchyňská, tréninková... atd. Pirátské posádky se svou disciplínou velmi lišily, což může dát náměty na mnohé drobné zápletky, ať už mezilidské nebo ty týkající se údržby samotné lodi (a následků jejího zanedbání).

Spalo se tehdy, když nebyla služba. Místo na lodi bylo cenné a námořníci (až na důstojníky) neměli vlastní místa, natož kajuty - spali na palubě nebo na nákladu (novověk pak přinesl pohodlnější závěsné hamaky). Osobní věci měli v pytlích nebo (později, na vojenských a pirátských lodích) v truhlách. Soukromí na lodi prakticky neexistuje - všude někdo je, cokoliv hlasitějšího se nese napříč celou lodí. Vzhledem ke špatnému větrání a ne úplně zářné hygieně bylo podpalubí ne moc vábným místem, zejména v teplejších mořích (otrocké lodě byly v tomhle směru vysloveně děsivé).

Kdo byli běžní námořníci se lišilo napříč časem, kulturou a loděmi. V antice to mohli být stejně tak profesionální námořníci, jako vojáci nebo otroci. Od středověku dál byli běžní námořníci obvykle spodina společnosti (důstojníci a zejména kapitáni naopak). Mezi důstojníky a mužstvem byla široká propast - možnost ji překonat se objevila až koncem pozdního středověku a v novověku a převážně ve vojenských námořnictvech, která tak plnila i roli sociálního žebříku.

Jídlo bývalo skromné. Jedlo se, kde se dalo, jídelny sloužily jen důstojníkům. Větší lodě později často vezly i živá zvířata, která dávala mléko nebo vejce (a čerstvé maso). Nevyváženost stravy (a neznalost její potřeby) vedla ke kurdějím a jiným zdravotním problémům - to se později řešilo doplněním jídelníčku o zelí nebo ovoce (které se ale často rychle kazilo). Stravu doplňovaly nachytané ryby nebo při zastávkách ulovená zvířata.

Zásoby a příděly vody byly velkou částí námořní logistiky, zejména s ohledem na prostor a váhu vodních zásob. Voda se přitom na lodi v dřevěných sudech poměrně rychle kazila, a i když existovaly nějaké prostředky jejího udržování, tak byly dost neefektivní (očištění převařením nebylo pořádně známé až někdy do poloviny devatenáctého století). Limetky a rum sloužily i k přebytí chuti zkažené vody. Žízeň byla běžnou součástí námořničení, jak kvůli skromným zásobám vody a jejímu kažení, tak kvůli nečekaným prodlevám plaveb.

Život na lodi byl tvrdý. Nejen běžná práce, ale i pouhý pobyt na lodi byl plný nebezpečí a život námořníků pro kapitány (a důstojníky) zejména civilních lodí často neměl velkou hodnotu. Popravdě, mnoho kapitánů rovnou počítalo se ztrátami i na běžné plavbě (pády z lanoví, pády přes palubu, nemoci...) a podle toho nabírali posádku.

Autorita důstojníků byla na lodi takřka absolutní a tvrdě vymáhaná. I drobné prohřešky se trestaly - a větší prohřešky se trestaly mnohdy velmi krutě. Proslavené protažení pod kýlem (při kterém kromě utonutí hrozilo rozdrásání o zanesený trup nebo roztrhání žraloky) bylo sice výjimečné, o bičování ale nebyla nouze. Obvyklými tresty za menší prohřešky bývala nicméně zejména dodatečná práce, obvykle ta velmi náročná nebo nevábná. To bylo v mnohém ku prospěchu celé posádky (kvůli disciplíně, údržbě lodi, bránění ponorkové nemoci atp.), ale často se to zvrhávalo a krutost mnoha zejména civilních důstojníků a kapitánů byla příslovečná. V extrému to pak vedlo ke vzpourám - a samozřejmě k pirátství.

Rozdělení lodi na části přístupné mužstvu a části vyhrazené důstojníkům (zejm. záďové paluby a kastel) pak bylo častým důsledkem a prostředkem vymáhání zmíněné hierarchie. V extrému pak sloužilo i jako ochrana důstojníků před hněvem nebo dokonce vzpourou posádky.

Pirátské posádky se v tomto výrazně lišily. Absence vnější autority a možnost kohokoliv prostě podříznout nebo hodit přes palubu vedla k takřka demokratické společnosti. Navzdory romantickým představám, pirátští kapitáni byli posádkou voleni a velící autoritu měli jen v bitvě - mimo ni o mnoha věcech rozhodovali také zvolení "quartermasters" ("předáci"? Funkčně i "ombudsmani" a smírčí soudci posádky). Pokud byla posádka s kapitánem nespokojena, mohla ho snadno odvolat - což se i běžně dělo. Přesto, i piráti vyznávali námořní disciplínu a měli ustanovené tresty za její porušení - byť často férovější a přiměřenější prohřešku (v některých případech ale naopak). Fungování pirátů je krásně přestavené v tomhle krátkém videu (a v tomhle druhém videu).

Tato pirátská faktografie (stejně jako většina pirátských klasik typu černých vlajek atp.) platí nicméně hlavně pro Karibik ve zlaté éře pirátství (přelom vrcholného středověku a novověku) - pirátství jako takové se napříč časem a světem lišilo. Mnohdy šlo o přímo státem podporované nebo tolerované podnikání (vč. vcelku moderní doby, např. novověké pirátství severoafrických států).

Námořní pověry

Loď pro posádku nebyla jen dopravní prostředek - byla místem bezpečí ve smrtícím oceánu. Pokud šla loď ke dnu nebo i jen ztratila ovladatelnost, posádka to měla spočítané. A to nejen protože většina námořníků neuměla plavat - i kdyby uměli, většinu času by jim to nebylo nic platné. Podobný "život na hraně" vedl k silné pověrčivosti.

Mnoho pověr bylo spojených už se stavbou lodi. Tady je pár herně zajímavých (mišmaš napříč kulturami):

• Loď stavěná během zatmění měsíce byla prokletá.
• První hřebík bylo nutno zatlouct v dokonalém tichu, aby se nepřilákala pozornost zlých duchů
• Mezi kýl a stěžeň bylo nutné vložit stříbrnou minci jako platbu bohům pro případ zbloudění nebo potopení na otevřených oceánech.
• Jméno místa původu nebo stavitele vyryté do kýlu dovedlo loď zpátky domů - i bez (živé) posádky.
• Při stavbě lodi se nesmělo použít dřevo ze stromu zasaženého bleskem.
• U rozestavěné lodi se nesměla vyskytovat zrcadla, aby neodrazila odhalenou duši ještě nehotové lodi.
• Loď před svou první plavbou natřená černou barvou měla namířeno do zásvětí.
• Při svém křtu musela být loď otočena přídí do moře, aby neodmítla svůj námořní osud.
• Přejmenovat loď bylo její urážkou - nebo urážkou božstev (i křesťanští námořníci na lodi často dublovali s pohanstvím).

...plus samozřejmě spousta věcí, které prostě jen přinášely smůlu (když se kýl nepoložil za úsvitu, když se neskládal ze sudého počtu trámů, když první úder kladiva nebyl rukou mistra stavitele a stříbrným kladivem, když se při křtu nepovedlo napoprvé rozbít lahev o trup...)

...další byly spojené s její přípravou, posádkou nebo nákladem. Opět pár herně zajímavých:

• Ženy na lodi přinášely smůlu (možná protože na ně lodní panna žárlila - spíše protože jejich přítomnost vedla k hádkám posádky).
• Černé kočky na palubě nosily štěstí (reálně jakékoliv kočky, vzhledem k rizikům spojeným s krysami na palubě; ve větší oblibě byly nicméně fretky, protože na rozdíl od koček s plným břichem nezleniví a krysy popř. šváby atp. loví vesele dál).
• Banány na palubě přinášely neštěstí (pověra nejspíš vzešlá z jejich rychlého kažení - a tendence zkazit přitom i všechny další zásoby okolo).
• Kapitán, který nestrávil první noc plavby bděním na palubě, byl odsouzen loď ztratit.

...a opět tu máme hromadu dalších co "jen" přinášely smůlu, např. když se před vyplutím nevylil pohár rumu nebo lahev vína do moře jako úlitba bohům.

...a nakonec samozřejmě bylo mnoho pověr spojených s životem na lodi:

• Nový člen posádky musel vetkat část svého oblečení do lana, aby ho loď neztratila.
• Sklenicemi se neťukalo (aby to nepřilákalo utonulé námořníky).
• Hvízdání přivolávalo bouři (v praxi se mohlo plést se zvukem bocmanské píšťalky).
• Některá slova bylo zapovězené vyslovit, aby se nepřivolal jejich význam nebo se naopak nezakřikl - od "utonutí" přes "hodně štěstí" až po "sbohem".
• Mnohé úkazy počasí od krvavých úsvitů po tvar mraků byly zlým znamením (občas se to dokonce pojilo s reálnou primitivní meteorologií - zdaleka na vždy).
• Tetování fungovaly jako amulety. Časté motivy byly zvířata známá přežitím ztroskotání (prasata a husy) nebo významná souhvězdí.

...a nesčetně dalších způsobů, jak na sebe přivolat smůlu, např. zabitím albatrosa.

Činnosti na lodi

Co tě při hře na palubě lodi bude určitě zajímat jsou všechny "běžné" činnosti, které na lodi probíhají:

• Čištění trupu lodi od všech mořských potvor, které se na něj přisají. To vyžaduje vytažení lodi na břeh - buď v přístavu nebo na vhodné pláži (dělalo se to i s velkými loděmi - ty bylo nutno podložit trámy a sloupy bránícími jejich převržení). Šlo o pravidelnou údržbu (i v novověku několikrát do roka), protože zanesení trupu pod čarou ponoru výrazně snižovalo její rychlost (i o celé uzly - desítky procent). (Mimochodem, jen šášeň lodní potopila víc lodí, než všechny bitvy a piráti dohromady.) Angličané později problém výrazně omezili, když trupy pobili mědí.
• Vylévání / pumpování bylo neustálou nutností. Žádná loď nebyla (a dřevěné lodě dodnes nejsou) dokonale vodotěsná a vodu bylo potřeba vylévat - jak kvůli zátěži, tak kvůli ochraně dřevěné kostry a trupu lodi. Pro starověké lodě se slabým utěsněním šlo o velké omezení jejich plavebních možností a důvod, proč se na noc lodě vytahovaly na břeh. Píšu "vylévání", protože první stroje a pumpy pro tento účel se objevily až v 16. století (pozdní středověk) - do té doby se vše dělalo rukama.
• Čištění paluby bylo nejen o čistotě, ale zejména o vlhčení dřeva. Vlhké dřevo méně "pracovalo" a palubě to prodlužovalo životnost (a chránilo její utěsnění). V horkých částech světa šlo i o ochranu nohou bosých námořníků, jak před třískami tak před rozžhavením paluby.
• Úklid a údržba všeho na palubě. Pořádek snižoval riziko zakopnutí nebo jiného úrazu stejně jako poničení nebo ztráty věcí pádem přes palubu a údržba bránila selhání výbavy v momentu potřeby. Údržba zahrnovala i údržbu strojů, mazání kladek, spravování plachet a přetržených lan atp., včetně neustálé kontroly celé takeláže (lan a plachet).
• Opravy všeho zničeného bouří, bojem nebo prostou únavou materiálu, které často zahrnovaly i výrobu náhradních dílů přímo z lodních zásob "hrubého" materiálu (prken, látek, kovů atd.)
• Dotahování lan. Vlivem pnutí i "práce materiálu" se všechna "strukturní" lana plachetnic neustále uvolňují a je potřeba je co den, dva až tři dotahovat.
• Držení hlídek pro ochranu lodi nejen před nepřáteli, ale i před útesy, mělčinami popř. plovoucími krami, u pobřeží zejm. po bouřích i kmeny atp.
• Hlídání času, tedy otáčení lodních hodin, bylo zejména v pozdějších dobách kritické pro správnou navigaci. Selhání zodpovědné služby se velmi přísně trestalo.
• Navigace zahrnovala nejen neustálou snahu o udržování kurzu, pravidelné měření rychlosti (pomocí lodních hodin a provazu s pravidelně rozmístěnými uzly hozeného přes palubu - odtud měření rychlosti v "uzlech") a dopočítávání upluté vzdálenosti a držení povědomí o pozici, ale i vedení záznamů a případně mapování.
• Manévrování bylo nejen o změnách kurzu, ale i o neustálých úpravách plachtoví ve snaze přizpůsobit se změnám větru a vln.
• Překládání nákladu během plavby sem a tam bylo zejména na obchodních plachetnicích obvyklou "kratochvílí", kterou důstojníci zaměstnávali posádku, aby zabránili jak zahálce, tak zejména ponorkové nemoci a sporům. Občas mělo ale i praktický účel: s tím, jak se při plavbě spotřebovávaly lodní zásoby, sloužilo k udržování správného rozložení váhy nákladu a před bouří se náklad přeskládával pro lepší zajištění (na úkor např. horší dostupnosti nebo pohybu v podpalubí).
• Příprava jídla, jeho rozdělování a úklid byly běžnou součástí lodního dne.
• Kontrola zásob a jejich čerstvosti byly nutností, stejně jako průběžná inventura - jak kvůli přesnému povědomí o zbývajících zásobách, tak jako prevence krádeží.
• Výcvik byl běžnou praxí na vojenských, ale často i pirátských lodích. Týkal se jak bojových dovedností muže proti muži a obsluhy lodních zbraní, tak i rychlého a přesného manévrování s lodí. Některé obchodní lodě prováděly výcvik manévrování kvůli proplouvání zrádnějších vod, vplouvání do přístavů atp.
• Výuka mladších důstojníků (často stále dětí) byla od pozdějšího středověku běžnou rutinou a týkala se jak námořničení a důstojnických dovedností (navigace, signalizace atp.), tak "základního" vzdělání.
• Péče o zraněné a nemocné, minimálně na lodích, kde důstojníci projevovali alespoň základní zájem o mužstvo (zpravidla všechny vojenské lodě, ale zdaleka ne všechny obchodní).
• Náboženské obřady se konaly stejně jako na pevnině. Na menších lodích bez duchovních byly zpravidla sloužené kapitánem nebo některým z důstojníků.
• Hudba a zpěv byly oblíbeným způsobem trávení volného času, zejména protože na rozdíl od (hazardních) her nevedly ke sporům.
• Lodní rituály námořnictev nebo jednotlivých posádek. Pohřby, oslavy, zasvěcování nováčků atp. Seriál Black Sails obsahuje krásný rituál každodenního ranního "bulváru", kterým si Silver získává přízeň posádky.

Rizika na lodi

Určitě se stojí za to zastavit nad "všedními" riziky spojenými s pobytem na lodi. Jakkoliv můžou z běžné suchozemské zkušenosti působit triviálně nebo nepravděpodobně, na lodi jde o neustále přítomná nebezpečí, která reálně hrozí (a můžeš je tak snadno zapojit do scény):

• Uklouznutí na palubě, zejména ve vlnách na kývající se lodi, může být až zrádně nebezpečné (okolo jsou bedny, lana, čluny, trámy... spousta věcí, o které se dá přizabít).
• Přepadnutí přes palubu, i za dobrého počasí. Nejenže námořníci často neuměli plavat, ale plachetnici nejde dost dobře otočit a pro někoho se vrátit - a větší loď se nedá hned tak ani zastavit. I v malých vlnách jde přepadnutého námořníka snadno "ztratit z očí" - první kdo ho uvidí za ním proto neskáče ani nic neháže, ale drží ho na očích a ukazuje na něj.
• Rána hlavou do trámu / stropu / rámu dveří ve stísněných prostorách lodě. Zní to triviálně, ale i bez vln nebo zakopnutí může snadno způsobit i otřes mozku.
• Pád z lanoví. Z větší výšky je skoro jedno, jestli člověk dopadne na palubu nebo do vody, náraz ho zabije tak jako tak. Jištění se nepoužívalo nebo používalo až později a jen v bouři - a šlo o prosté háky na laně se smyčkou, ne o moderní karabiny na sedácích.
• Rána otáčejícím se ráhnem nebo ramenem jeřábu (které jsou až podezřele často ve výšce hlavy) může snadno zabít - nebo zpřerážet kosti a/nebo srazit přes palubu.
• Uvolněný náklad může spadnout - nebo jen sjet po palubě a rozdrtit nohu nebo i hrudní koš.
• Prasklé lano. Blbé, když to je to, kterého se člověk drží nebo se na něm jistí, ještě horší jsou ale lana pod silným pnutím - po přetržení šlehnou jak bič a člověka můžou snadno rozseknout - ta velká na velkých lodích i doslova rozpůlit.
• Spory mezi posádkou můžou být na palubě lodi fatální. A při dlouhé plavbě (a špatném velení důstojníků) může sílící ponorková nemoc způsobit, že někomu s někým "rupnou nervy" i kvůli zdánlivému nesmyslu.

Pohyb na lodi

Ohledně pohybu na palubě. Neustálé houpání lodi je něco, co rozhodí suchozemské krysy, ale námořníci mu snadno a rychle přivyknou - mozek se to rychle naučí kompenzovat (nebo také ne a pak si člověk užije mořskou nemoc). Zábavné je, že po návratu na souš se mozek nějakou dobu snaží neexistující kývání kompenzovat dál, což vede k příslovečnému námořnickému "opileckému" potácení (zajímavé je, že se toto někdy nedostavuje hned po vystoupení z lodi, ale až po pár hodinách nebo i dnech).

Větší vlny jsou ale stále problém, zejména když jsou nepravidelné a super zejména když jdou na loď zešikma (a loď se tak houpe v obou osách naráz) - je potřeba se neustále držet a každý pohyb je nutné si předem dobře "propočítat" a načasovat. Méně nebezpečný, ale pohyb velmi ztěžující je i neustálý velký náklon lodě při plavbě na silný boční vítr (loď se může snadno ustálit až v 20° náklonu, 10-15° nebylo nijak výjimečných. Pokud to nezní jako moc, věř mi, že to je fakt hodně.)

Pohyb v lanoví není extra náročný - vše jsou v podstatě provazové žebříky a/nebo prolézačky. Běžné houpání lodi člověk ani nevnímá a výšce většina lidí přivykne (někteří rychleji než jiní). Překvapivé může být jak bolestivé je stoupnout na lano bosou nohou, zejména pro někoho těžšího - do lan tak běžně lezli zejména menší a/nebo mladší členové posádky. Po ráhnech se muselo dlouho lozit shora - až v 17. století se objevují "šlapnice", podvěsná lana, na kterých námořníci stojí; plně se ale rozšířily až v 18. století (pohodlí a bezpečí námořníků kapitány ani stavitele lodí moc netrápilo).

Při větším houpání se dá v lanech pořád pohybovat dobře, popravdě možná líp, než na palubě - člověk se stejně pořád drží, zastavuje se a pohybuje se spolu s houpáním. Horší to začne být, když je potřeba něco dělat oběma rukama (zejména bez jištění).

Námořní boj

Obecně platí, že ani velká loď není zrovna prostorné bojiště. Na každém kroku půjde o něco zakopnout, do něčeho vrazit, za něco uskočit atp. (sudy, bedny, lana, stěžně, schody a zábradlí, děla...) Jak už jsem zmínil výše, lodě nejsou ani úplně bezpečné prostředí - ráhno nebo rameno jeřábu, které se náhle otočí nad palubou, těžká bedna, která se uvolní a po palubě se zklouzne nebo rozlitá olejová lampa můžou snadno ovlivnit jak individuální duely, tak celou část námořní bitvy. Podpalubí je ještě stísněnější a horší - je to prostředí s úzkými chodbami, nízkými stropy, všudypřítomnými zásobami a nákladem, popř. dělovými palubami plnými děl, munice, nástrojů na čištění a nabíjení.

Co se boje v lanoví týče - jde odtamtud dobře střílet a nejspíš i něco házet, ale šermovat, zatímco člověk visí v lanovém žebříku (nebo dokonce balancuje na ráhnu houpající se lodě) je hodně filmová záležitost. Určitě se tam šlo bít, ale nebylo to obvyklé a když na to došlo, tak to nejspíš byla dost hrubá záležitost hodně vzdálená filmovým choreografiím.

Antické veslice se s velkou oblibou taranovaly - tedy proplouvaly okolo sebe a nárazem si navzájem lámaly vesla a hlavně do sebe přímo narážely a pomocí "beranů" (beranidel čnících z kýlu) se navzájem potápěly. Druhou oblíbenou taktikou byla abordáž - přeskákání na nepřátelskou loď a v podstatě pěchotní útok. Abordáž šlo provést pomocí lan a háků, ale např. Římané vyvinuli sofistikované padací mosty, které se hrotem zarazily do nepřátelské lodi. Různá námořnictva měla různé preference, ale obecně ve středomoří všichni provozovali obě možnosti. (Mimo středomoří se bojovalo převážně abordáží.)

Zajímavé je, že i díky velikosti lodí (a jejich palub) se v tomto období hojně používají i lodní zbraně - typicky katapulty metající kameny nebo zápalné střely. Oproti velikosti a bojové robustnosti triém a pentér jsou ale poměrně slabé a vzájemné ostřelování tak bylo spíše "doplňkovou" záležitostí (i když nějaký efekt určitě mělo, jinak by se s ním nenamáhali). Používají se i ohňové lodě - záměrně zapálená plavidla poslaná směrem k nepříteli, často s hořlavým nebo i výbušným nákladem.

Pokud ve hře stojíte o námořní bitvy, ve kterých je hlavní taktikou vzájemné ostřelování, ale nechcete mít ve hře děla, tak stačí "posílit" vliv katapultů (balist a dalších těžkých zbraní). Není to zdaleka tak přehnané, jak se na první pohled zdá.

Raný středověk vesele pokračuje v taranování i abordážích. Lodní zbraně ustupují do pozadí nebo mizí zcela kvůli zmenšení samotných lodí a palub i relativnímu úbytku místa na nich (více trámů v podpalubí, lana na palubách plachetnic atd.), ale i protože mizí válečné lodě jako takové a do bojů se ve velké míře nasazují lodě (původně) civilní. Do bojů se přitom zapojují hlavně a později převážně veslice, až později a s příchodem děl se zapojují i kogy.

Bojová taktika hodně připomíná pozemní střety a v designu lodí dochází k závodům ve zbrojení. Abordážím předchází lučištnické salvy. Pro lepší postavení lučištníků, získání obranného postavení na vlastní lodi a výškové výhody při útoku na nepřátelskou palubu se zvyšují příďové a záďové paluby (kterým se proto říká kastely - hrady této doby bývaly stále často dřevěné, takže to je vlastně i hodně doslovné). Koše na stěžních vznikly a fungovaly jako vyvýšená postavení střelců (hlídka se dá snadno držet i z ráhna). Bojovalo se často v plných zbrojích, což docela ukazuje na poměr rizika mezi ranou nepřítele a pádem do vody (stranou toho, že většina námořníků ani bojovníků stejně neuměla plavat). Objevují se i zajímavé obranné inovace - např. sítě natažení nad palubou, které nepřátelům brání v přeskočení na loď.

Abordáže mimochodem fungují doslova jako hra "chňapni vlajku" (capture the flag). Obě strany se snaží probojovat na záďový kastel a donutit nepřítele svou vlajku stáhnout a tím se vzdát. Důvody jsou pragmatické - kdo to dokáže efektivně pobil nebo zajal nepřátelské velitele a získal kontrolu nad kormidlem a velkou částí takeláže lodi protivníka. Zákeřné stržení nepřátelské vlajky bez ovládnutí kastelu je ale také funkční taktika - stažená vlajka posádce značí vzdání se a v zápalu boje velitelé často nebyli schopni takový falešný "rozkaz" zvrátit.

Děla se objevují až koncem této éry a byla bronzová, velká a těžká, měla jen krátký dosah (desítky a nižší stovky metrů) a neměla sílu lodě reálně zničit nebo ani vážně poškodit - používala se hlavně pro střelbu do posádek. Lodě jich navíc nesly jen pár, protože je omezovala jak celková dispozice lodi, tak (zejména bodová) nosnost palub a celá vnitřní konstrukce (trámy atp.). Hodí se zmínit, že to, co posádku po zásahu dělem (této éry nebo i jakékoliv pozdější) zraní nebo zabije nejspíš nebude samotná dělová koule, ale doslova výbuch dřevěných třísek (a dalších věcí), který po zásahu lodi nastane. Přitom platí, že tlustá obšívka velkých lodí fungovala jako pancíř a slabší dělové ráže dokázala i zastavit, nicméně zásah velkou ráží způsobil o to větší výbuch (často na více místech, protože koule prostě proletěla lodí skrz naskrz). Zajímavé je, že dle dobových zdrojů tento vztah nebyl známý a velikost výbuchu se přisuzovala čistě velikosti dělové ráže.

Vrcholný středověk je ve znamení rozvoje dělostřelby a postupného přizpůsobování lodí dělům (což vede i ke zmenšování kastelů). Dělostřelba postupně dohání až střídá abordáž jako hlavní součást námořního boje, což postupně odsouvá do pozadí veslice a taranování (ty se ale přesto objevují až do konce tohoto období). Stále se občas objevují i další taktiky jako ohňové lodě nebo občasný zoufalý taran (což je bez beranu a vesel v podstatě "sebevražedný" manévr). Námořníci často stále nosí zbroje a i když to nejsou "plnopláty", tak jsou stále občas poměrně těžké (známé jsou zejména kyrysy španělských conquiskadorů).

Děla se zlepšují a bronz postupně nahrazuje železo (které je ve skutečnosti horší, ale značně levnější). Dostřel děl je z počátku v nižších stovkách metrů (a občas se stále kombinují s katapulty, balistami atp.), ale ke konci období už dosahuje přes kilometr (s citelně větší ráží). Zvětšování děl zastaví až praktické ohledy míření - nemělo smysl nést děla schopná střílet na vzdálenost, na kterou z hýbající se lodi prakticky nešlo trefit jinou hýbající se loď. Sjednocení ráží děl přinesou až pozdější velká námořnictva. Kromě běžné munice se později používají i dávky malých kulí ("dělová brokovnice") proti posádkám, dvojité koule (na blízko), koule spojené řetězy (proti takeláži) a občas ještě další munice. Ke klasickému "přeražení stěžně" bylo obvykle potřeba více zásahů, takže to fungovalo až později, když se výrazně zvýšila přesnost děl.

Novověku už jednoznačně dominují děla. Poslední veslice mizí počátkem tohoto období (a ve zlatém věku pirátů se už prakticky nevyskytují, i když většina plachetnic je vesly stále vybavena a aktivně je používá). Abordáž ale stále nemizí - kromě toho že je běžnou taktikou pirátů na ní stále občas dochází i v rámci vojenských střetnutí, a to jak v bojích jednotlivých lodí tak v rámci větších bitev. (Abordáž zmizí až s příchodem parních lodí s vnitřním můstkem, které byly natolik bránitelné, že nad nimi ani úspěšnou abordáží prakticky nešlo převzít kontrolu.)

Magie

A na závěr pár čistě spekulativních úvah ohledně vlivu magie v RPG světech.

Jakákoliv magie manipulující větrem určitě povede k většímu a dřívějšímu rozvoji plachetnic - paradoxně ale může zpomalit jejich technologický rozvoj (proč stavět lodě schopné plout proti větru, když jde vítr prostě obrátit). Podobná magie může díky ostrému manévrování a možnosti "vycouvat" umožnit i v realitě nemožné záležitosti jako taranovací plachetnice.

Ohnivá magie může zcela změnit povahu námořního boje. Dřevěná loď se nerada potápí - ale sakra ráda hoří. Navzdory vší vodě okolo, většina dřeva v konstrukci lodě je (relativně) vyschlá. Magie oheň tišící nebo znemožňující se bude najisto rozvíjet spolu s ohnivými koulemi.

Vodní magie nejspíš nebude mít na plavbu příliš vliv, leda by umožňovala tvořit nebo měnit proudy okolo lodi po delší čas. Nebo snížit odpor vody. Krátkodobě nicméně může výrazně zlepšit manévrování. Přírodní magie obecně může hrát velkou roli při údržbě lodi, zejména trupu pod čarou ponoru. Odsolovací magie může ušetřit hodně místa pro náklad a výrazně prodloužit dobu plavby bez nutnosti doplnit zásoby.

Jakékoliv věštění nebo jiná magie pomáhající s navigací může usnadnit nebo vůbec umožnit dlouhé plavby o dost dříve, než se konaly v realitě. Opět ale může zastavit rozvoj samotné navigační technologie.

Alchymie je zajímavá zejména při stavbě lodi - jakékoliv vyztužení konstrukce, možnost stavět delší kýly bez kompromisů k jejich pevnosti atp. povede k významným změnám podoby lodí. Velkou roli bude hrát samozřejmě ve vývoji zbraní - alchymií posílené střely z katapultů můžou snadno nahradit děla (nebo být i silnější, zejména pokud budou zápalné), alchymistické nátěry nebo jiné prostředky můžou bránit vzniku a šíření požárů (a tím i zmenšit vliv ohnivé magie).

Kam dál pokud tě zajímá víc

Z knihovny Kostky, kromě článků s bližšími popisy lodí odkázaných výše:

• Na palubě lodi je Alnagův návrh celé námořní kampaně - který se dá roztrhat na spoustu dílčích lodních zápletek a spoustu inspirace.

Z filmů a seriálů:

• Master and Commander má nejen překvapivě věrné zpracování fungování lodi, života na ní a námořních bitev, ale je to navíc i skvělý film, který určitě doporučuju zkouknout.
• Black Sails je samozvaný seriálový "prequel Ostrova pokladů". Má nejen velmi věrné zpracování lodí a jejich fungování, ale i života pirátů vč. např. příprav na různé nájezdy. A je to dobrý mix dobrodružné akce, moderního dramatu a holčičího soft porna, který stojí za to si pustit.

Na YouTube je plno super videí:

Všechny v angličtině, protože český YT moc nesleduju :/

Kanál Animagraffs má pár hezkých 3D modelování lodí, vč. výše odkázané vizualizace pozdně středověké galeony a novověké HMS Victory.

Ultimate sail ship size comparison (3d) - pro získání představy o velikostech lodí (na YT je podobných víc, tenhle mi z rychle vyhledaných přišel nejzajímavější)

Drachinfel je excelentní námořní kanál co se věnuje převážně "moderním" lodím - ale občas zabrousí i do historie:

• Naval Guns (1400 to 1650) - Things that make you go Boom a Naval Guns (1650 to 1820) - Stop blowing holes in my ship je celá historie vývoje děl a souvisejících bojových taktik a designu lodí od počátku až do "moderní" éry.
• Age of sail gunnery - The lethality of splinters (ft.Vasa) je detailní experimentální rozbor smrtelnosti lodní dělostřelby.
• Boarding Actions - Why, How and When did they stop? je historie taktiky abordáží - a toho, co ji nakonec ukončilo (a proč až tak neintuitivně pozdě).
• Basic Fleet Tactics - 1,000 years of holding the line je přehled vývoje tisíc(iletí) let dominující válečné flotily "držení linie" - a toho proč dávala smysl před rozmachem děl stejně jako po něm.
• Ship types in the age of sail - Sloops, brigs, frigates and ships of the line je přehled typů lodí "pozdního středověku" a "novověku". Zajímavý je zejména začátek videa (ukazující rozmanitost typů lodí) a konec (ukazující kategorie lodí pirátské éry).

Další zajímavá historická videa jsou třeba: Greco-Persian Navies - Sail me closer, I want to hit them with my xiphos o historii používání Řeckého ohně (a byzantské flotile) a Greek Fire - When you get that burning feeling all over se spekulacemi o tom, co Řecký oheň byl, s experimentálními pokusy o jeho znovuvytvoření.

Gold and Gunpowder je kanál věnující se zlaté éře pirátství v Karibiku a všemu, co s pirátstvím souvisí, od slavných kapitánů po všední lodní každodennost.

• Pirate ships explained je hezký přehled toho jaké lodi a proč piráti preferovali. A Pirate ship types of the Golden Age je z mnoha podobných přehledů lodních typů z těch zajímavějších.
• Jobs aboard a Pirate Ship je dobrý přehled činností potřebných pro chod lodě a posádky.
• How (and where) Pirates Repaired Their Ships je hezký náhled do údržby lodi z pro RPG zajímavé pirátské perspektivy.
• The pirate round: Piracy in the red sea and indian ocean je hezký přehled pirátění ve "zlaté éře", ale mimo Karibik - kde, kdo, jak, na jakých lodích atd.
• The 5 greatest Sea Battles from the Golden Age of Piracy může být zajímavou inspirací na zápletky a lokace pirátského příběhu.
• What media gets wrong about pirates a What media gets right about pirates jsou hezké souhrny detailů pirátského života, stejně jako Captain Jack Sparrow: A historical analysis.
• How real pirates would have defeated the kraken je přesně to, co název říká.
• How to operate a Cannon in the Age of Sail je hezký přehled děla, jeho nabíjení a základních typů munice a jejich použití. Grinding mustard: Cannon ammo in the age of sail je pak podrobnější pohled na dělovou munici. A Throwing a biscuit: Artillery at sea(1630-1730) | Pirate weaponry je pak zajímavý pohled na to, jak to vypadalo v (pirátské) praxi.

Inside worlds biggest wooden ´´ocean going´´ sailing ship. je video prohlídka současné repliky historické lodi. Na YT je podobných víc, vybral jsem namátkou.

Pokud si chceš historickou mořeplavbu vyzkoušet

...udělej si dovolenou na La Grace - věrné kopii historické brigy Augustina Heřmana, českého emigranta, obchodníka, kartografa a piráta.