Druhé já postavy

Druhé já se představuje

Co nazývám "druhým já" postavy? Rozhodně to není rozdvojená osobnost, tak, jak si jí mnozí představují... i když zde lze nalézt určitou podobnost a občas se to možná bude hodně podobat. Nicméně mám namysli spíše trochu schizofrenní hlas v hlavě, který vás komentuje, občas s vámi mluví, může radit (dobře i špatně), může jen deptat. Může být pořád na dosah, nebo se jen občas vynořit z hlubin jakéhosi nevědomí. Můžete za něj být vděční, být s ním smíření nebo ho můžete nenávidět k šílenství.
Přiřadit postavě druhé já je poměrně zásadní rozhodnutí - za prvé to ovlivní hru více, než drtivá většina jiných charakterových rysů, které byste postavě mohli dát, za druhé to je roleplayingová výzva hned ve více rovinách. Tou snazší výzvou je věrohodné odehrání, tou složitější výzvou je zahrání druhého já tak, aby obohatilo hru, aniž byste na postavu strhávali příliš pozornosti na úkor ostatních a aniž byste hru nějak trhali nebo uváděli ostatní hráče ve zmatek (tedy - v nezáměrný zmatek).

Co druhé já přinese hře?

Složitá otázka - odpověď závisí hlavně na tom, který typ si vyberete, jak bude ladit druhé já s hraným žánrem, jak jej zahrajete, jak jej podáte ostatním hráčům.
Můžete hru oživit, přidat tam nový prvek, který učiní vaši interakci s postavami ostatních hráčů o dost bohatší, stejně tak rozšíříte své možnosti hraní charakteru a ve scénách, které vám přijdou trochu méně záživné, můžete přihodit nový motiv prostě tím, že si své druhé já přivoláte. Stejně tak vztah vaší postavy k jejímu druhému já může být zajímavým konfliktem, na kterém se dá docela dobře stavět.S takovýmto herním prvkem ale musíte zacházet poměrně opatrně. Stojí za to ostatním hráčům (ne nutně postavám) druhé já ukázat přímo (případně chvilku počkat, dokud se nějak nepopiratelně neprojeví ve hře, pokud si chcete nechat prvek překvapení a nečekanosti), protože hrát postavu s druhým já jen sami pro sebe je docela škoda.
Chce to ale trochu obratnosti, abyste odehráli své vnitřní dialogy tak, aby nikoho nemátly a aby si neurvávaly více místa, než je nezbytně nutné. Obecně platí, že pokud nejde o nějaký herně velmi podstatný nebo shodou okolností pro ostatní velmi zábavný vnitřní konflikt, tak je trochu málo mnohem lepší než příliš mnoho. Pokud chcete, aby vaše vnitřní dialogy byly delší, pak není špatný nápad zkusit svěřit hraní vašeho druhého já nějakému jinému hráči, kterému věříte, že jej zvládne odehrát tak, jak si jej představujete. V tom případě se hodí sednout si vedle něj a hrát tak, že si můžete šeptat mezi sebou (klidně tak, aby to ostatní slyšeli) s tím, že když to už nevydržíte a zvýšíte hlas, tak to znamená že se vaše postava neudržela a promluvila do prázdna i v realitě hry.

Dvě varianty druhého já

Druhé já může mít různou sílu a průbojnost, která je velmi individuální. Pro potřeby článku si tuto problematiku zjednodušíme a rozdělíme ji pouze na dvě různé kategorie - na slabé a silné druhé já - i když v samotné hře lze samozřejmě určit sílu druhého já vcelku libovolně.Slabé druhé já je takové, které může komentovat vaše jednání, má přístup k vašim myšlenkám, ale když se snažíte, tak před ním lze dost věcí utajit. Když mu to dovolíte, tak vám sem tam může i zasáhnout do vašeho jednání (třeba lépe formulovat věty v diskusi nebo být agresivnější v boji) ale samo vás přímo ovlivnit nemůže. Když vám na tom skutečně záleží, tak jej lze i krátkodobě umlčet. Identita slabého druhého já není až tak jednoznačná jako u normálního charakteru a jeho projevy jsou spíše občasné než stálé.Silné druhé já je takové, které může být ve vaší hlavě přítomno neustále (může = když zrovna chce), má takřka nepotlačitelný přístup k vašim myšlenkám a může si silou vynutit zásah do vašeho jednání, a to jak nárazově (třeba s vámi svést souboj vůle o to, zda zmáčknete spoušť, zda vyskočíte z jedoucího auta, zda někoho udeříte...) tak, když jste zrovna oslabeni únavou, silnou náladou a emocemi, které druhému já odpovídají, dlouhodoběji (v řádech minut, v extrému i hodin... déle ne, to už by pak skutečně šlo o rozdvojenou osobnost a druhý hraný charakter a ne jen o "druhé já"). Silné druhé já má o dost jasnější identitu než slabé druhé já (co do charakteru, kterým se projevuje, zájmů atp.) a je spíše stále přítomno, než že by se projevovalo nějak jinak (tedy, pokud samo nechce).