Máme dva extrémy: na jedné straně, že chování je dané vrozeně už od narození a nedá se změnit, na druhé že vrozené chování neexistuje a všechno je dílem výchovy. Zástánců toho prvního moc neznám (a ačkoli to takto mohlo vyznít v tom původním postu, ani já nejsem zastáncem - můj postoj vysvětlím později), ale druhá pozice je poměrně rozšířená. Druhá pozice je de facto to samé jako tabula rasa: člověk od narození je neposkvrněná tabule, a co se na ní objevuje je dílem zkušeností. Mohl bych vytáhnout několik studií, které toto vyvrací, ale není to nutné - každý si to může ověřit na vlastních dětech, když je bude navádět k tomu aby se báli hada a pampelišky. Podle tabuly rasa, při stejné námaze by se dítě mělo naučit bát obou věcí stejně rychle.
Co se týče mého postoje, ztotožňuju se s tím co píše Jonathan Haidt ve své knize The Righteous Mind, ze které jsem hodně čerpal pro
svůj článek. Každý z nás máme v sobě schované nějaké předpoklady jak se budeme chovat. Tyhle předpoklady vyplují na povrch v případě vhodných příležitostí (triggerů), ale mohou být potlačené (či aspoň člověk se může naučit nedávat to najevo) pomoci výchovy.
Tohle vysvětluje proč v případě sourozenců, u kterých je stejná nebo podobná výchova, se můžou objevit velice odlišné vzorce chování (například u naše oblíbené česko-japonské politické rodině): každý z nich má v sobě jiné nakódované předpoklady, a při stejném triggeru (např. šikana) se projeví jiné chování (např. jeden tím že bude démonizovat menšinu, druhý tím že se oddá náboženství).
Samozřejmě čím delší a intenzivnější "výchovný tlak" (nebo indoktrinace, chcete-li) tím větší šance že předpoklady budou potlačeny. Japonec který se narodí a vyroste celý život v ČR se bude chovat "méně jako Japonec", než takový který se přestěhuje do ČŘ v devíti letech.
Nevím do jaké míry bylo toto studované (asi ne moc, vzhledem k tomu že premisa je do jisté míry politicky nekorektní, a hrozí osočování z nacismu a rasismu), ale nejlepší vzorek lidí by byli ti adoptovaní. Četl jsem o dvojčatech, kteří vyrůstali v odlišných rodinách, potkali se až v dospělosti, a přitom si zachovali velice podobné chování. Poznal jsem Itala který vyrůstal v Německu, který trpěl tím že jeho smysl pro humor je v té společnosti nepřípustne, ale přitom to bylo na běžné úrovní v Italii. Známá mi vypráví o svém šéfovi, Korejci adoptovaný od narození Švédy, u kterého se projevuji jisté "quirks", které jsou pro Korejce běžné. A pro mě nejpřekvapivější příběh, poznal jsem dva Japonce, adoptovaní Španěli, kteří když bali malí začali najednou sami od sebe zout si boty před vstupem do domu (ve Španělsku se doma chodí normálně v botech).
V neposlední řadě když mluvím o tomto tématu tak vycházím i z vlastního života a vlastní zkušenosti.
Samozřejmě můžeš namítat, že jsem neprovedl studii podle vědeckého postupu a že se zakládám hlavně na vlastních dojmech. A budeš mít 100% pravdu. Přesto z toho co jsem četl, poznal, a hlavně zažil mi vede k velice silnému přesvědčení, že vzorce chování jsou u nás zakódované silněji, než jsme si ochotni připustit.
Píše:
Každopádně ona ta genetika není zas tak mizivá. Např. co vim bylo ve studiích prokázané (musel bych hledat, věčnost co sem se o tohle zajímal) že Japonci jsou (populační průměr, zdůrazňuju) mnohem citlivější ke stresu. Někteří autoři z toho dokonce vyvozovali že by to mohlo mít něco společného s jejich vysoce ritualizovanou a společenskou kulturou (ritualizace a společenské vazby jsou silné anti-stresové faktory) stejně jako s něktrými jejich moderními společenskými problémy, které jsou v porovnání s jinými srovnatelnými místy světa disproporční.
heh, tak z toho malého co vidím ve svém okolí tak to mohu potvrdit :-)