Tak ještě sem metnu takový nadšený canc:
K 12. století mne přivedla vlastně heraldika - když jsem hledal úplné začátky rodokmenů české šlechty, toho prvního, co dostal erb, dorazil jsem nevyhnutelně sem.
Překvapeně, jsem zjistil, že tady začíná nejen šlechta, ale kdeco - architektura, literatura, národ, barvy, kostely, truvéři, láska, Panna Maria, svatý Grál, křížové výpravy; všechno je takové jednoduché, zrovna vytvořené uprostřed pustin, v nejčasnějším zárodku; budoucnost ve vejci.
Zprávy o všem jsou vzácné jako šafrán, nečekají vás žádné závěje zpráv, ale jednotlivé zapomenuté věty; žádná města, ale sem tam dům nebo ještě častěji kostel; z příběhů jsou nepatrné náznaky, torza, která si musíte domýšlet, aby vůbec dávaly smysl.
Vše, co nevíme, je tajemství; v něm se skrývají medvědi, vlci, a možná i ti draci.
Ale narozdíl od předchozích dob, kdy si musíme vymyslet prakticky všechno, si na dvanácté můžeme doopravdy sáhnout, což je zvláštní zážitek.
Svět v ranní mlze mi učaroval vlastně navždy.
Ani zjištění, že jinde ve světě už byli mnohem dál, tak o sto nebo spíš o dvěstě let, mne neodradilo - i jinde je dvanácté století ohromující dobrodružství.
Ke třináctému jsem se pak dostal prostým sledováním času, když moji hrdinové v příběhu jednoho dne tu magickou hranici prostě překročili.
A dál je to taky náramně zajímavé.