Návštěvník: To ale tenisem, fotbalem, operním zpěvem či neurochirurgií nebo designem RPG her vlastně také ... má cenu vůbec na takové činnosti aspirovat? :)

Návštěvník píše:
Opravdu mohlo? Protože hraním na počítači se živí asi tak 0,01% lidí na naší planetě. Takže jestli ona ta maminka spíš neměla/nemá pravdu... ;-)
Na druhou stranu se lidé živí jinými přidruženými činnostmi k hraní na počítači, třeba testováním, nebo překlady (což dělám už čtyři roky jako neplacený dobrovolník), takže si myslím, že mě to mohlo živit úplně stejně jako vzdělání, které jsem dostal na elektrovejšce, a které jsem v práci nikdy neupotřebil.

Asi má cenu aspirovat na povolání/činnosti, které jsou jakýmsi způsobem "vznešené", tj. je za nimi nějaký ideál, něco, co společnost šířeji ocení, uzná a je to pro ni vlastně nějak všeobecně zajímavé, výhodné či užitečné.

Z Jersonova podání mám pocit, že mu jde o to ukázat "kdo měl pravdu". Nicméně tohle já mu příliš neberu, protože rozhovor matky se synem vůbec není věcí pravdy. To je věcí výchovy. Prostě to je asi nejspíš tak, že ta máma opravdu nechtěla, aby ses stal profesionálním hráčem počítačových her, stejně tak jako ty opravdu nechceš, aby se tvůj syn stal profesionálním fotbalistou.

Co se mě osobně týče, tak přestože vím, že profesionální hráči počítačových existují (a nadto mohou být ještě i se skvělým příjmem), tak kdyby k tomuhle moje děti tíhly, tak promiňte, ale příliš nadšený bych nebyl...

Víš, tady jde o princip, když mi máma říkala "hraní na počítači / lepení modelů tě nikdy živit nebude", a před měsícem mi po návštěvě výstavy jednoho architekta řekla "Ty jsi lepil modely, mohl bys pracovat pro takové architekty a vyrábět jim modely staveb," tak v tom cítím jistý rozpor v uvažování.
Stejně tak když mi ve dvaceti říkala "Až budeš starší než já, tak můžeš projevovat své názory," a před třemi lety jsem konečně došel do požadované fáze, takže jsem jí řekl, že oficiálně své názory začínám projevovat :-) Jinak ona vůbec nevěřila, že by cokoliv spojeného s počítačovými hrami mohlo fungovat jako zaměstnání, pro ni to bylo jen dětská hra.
A i když si o profi fotbalistech myslím své, tak své děti hodlám podporovat v tom, co se bude líbit jim, a ne v tom, co bych z nich chtěl mít já - protože vím, jaké to je být tlačen do naplnění snu někoho jiného.

Takže na jednu stranu doufám, že tak jako se synem stavíme z Lega, tak později budeme hrát kooperativní počítačové hry a snad i RPG, ale na druhou stranu pokud to nevyjde, tak to nebudu brát jako své - či jeho - selhání. A pokud by se vývojem takových her chtěl živit, proč bych mu bránil?

(Před rokem jsem dostal nabídku dělat profi překladatele LoL, bohužel podmínka byla přestěhovat se do Irska, což s rodinou jde těžko. Ale před deseti lety bych na takovou nabídku možná kývnul.

Víš, Jersone, po dvaceti (či kolika) letech má každý rozpor v uvažování. Chceš-li tomu říkat "rozpor". Já tomu říkám vývoj, dospění, změna názorů, změna mindsetu, ... Dosaď si tam co chceš a ukaž mi někoho, kdo je po dvaceti letech stejný.

Aha. Najednou to je vývoj počítačových her. Tak to už jsme od toho hraní počítačových her ale trochu uhli...

Nicméně to je jedno. Snad už prostě chápeš, že tohle není o nějaké "pravdě", ale o tom, že se v tobě máma nejspíš snažila vzbudit zájem o jiné věci, než jsou počítače. (Protože jí tehdy prostě nepřišly pespektivní nebo tak něco.) To se prostě při výchově (vědomky či nevědomky) asi stane každému rodiči, že svoje dítko lehce v lečcems omezí (ale můžeš použít i slovo "nasměruje"). Takže pokud to nebylo nějak extra drsné, tak, promiň, ale zkus jí to po těch dvaceti letech spíš odpustit, než připomínat se slovy: "Teď vidíme, kdo měl pravdu..." :-/