Zajímavá shoda okolností - právě jsem si o De Profundis četl nějaké recenze a reakce. Recenzent se pozastavoval nad tím, že i přes vnější varování, že je to míněné ne jako způsob života, ale pouze jako hra, je hráčům v pravidlech samých razeno přesně toto: aby interpretovali běžné události svého života "Cthulhu" způsobem. Člověk by skoro, řekl že při trpělivém a nadšeném hraní se to šílenství musí nakonec dostavit.
Posuďte sami:
In De Profundis we don't declare to the Game-master that we are going to do a library search. We go to a real library ourselves to look for vague comments and hints which cause shivers of cosmic terror. We have all the books of all the libraries in the world to look through and fish for secrets and hidden, disguised truths.
The best way to filter the reality around you is to evoke the state of controlled paranoia, or schizophrenia. You see something, and say this is It. You can see the second bottom, the hidden side of the world, the real face of monsters and mysteries inhabiting our world in disguise. You can see through all this, through their camouflage. You begin to notice the details that have been hidden from your view.
A nakonec:
It's getting harder and harder to tell fictitious letters, which come from the insides of our minds, from the real letters from the real world. Actually it wouldn't make a difference if our reality turned out to be as nightmarish as we describe it in our De Profundis letters. The two types of letters would just be the same. They would just all be letters from the Abyss.
Kdyby byla ta hra napsaná někým, kdo by se snažil ostatním nenásilnou a postupnou formou ukázat, že Mythos skutečně existuje možná by to udělal přesně takhle. Třeba se nejedná ani tak o hru jako o skrytý náborový leták Cthulhu kultu nebo nějaké organizace, která proti Mythosu naopak bojuje. Kdyby ovšem něco takového doopravdy existovalo, kdyby...