Čtvrtek Jsou dny, které by se daly nazvat rutinní. Kdyby to šlo nějak kvantifikovat, tak tohle byl ten nejvíce rutinní den za poslední dobu, rozhodně za poslední měsíc. Naštěstí přišlo "vysvobození"- sice trochu pozdě ale přece. Už jsem se chystal z kanclu a v tom mi zvoní mobil, číslo neznámé, 604-něco-něco... nějaký Paegas. Kdo byl na druhém konci linky, to jsem kromě toho, že šlo o mladší mužský hlas, věru netušil - byl to anonym. Anonym, který se ptal přímo po mně a ve spěchu, naléhavě a zmateně mluvil o nebezpečí únosu nějaké malé holčičky, jmenoval ji Anita, a že se musíme za hodinu setkat na jedné adrese na Starém městě. Toť tak celé, co řekl. Docela neobvyklý telefonát - ne snad ani tak vyloženě obsahem, jako tou formou. Buď jde o vyšinutého cvoka, nebo velmi schopného herce, anebo to fakt myslí vážně, to jsem si tehdy myslel. V rychlosti jsem to telefonní číslo proklepl, zda nebude veřejné - jak už to bývá, nebylo. Napsal jsem na papír v kostce obsah telefonátu, zamkl to do šuplete a dal o tomhle zamčeném pokladu vědět Georgovi, taková "černá skříňka" kdyby něco - jo, jasně, nemělo by se to dělat, ale kdo se ptá... ?? Odkud onen anonym vzal moje číslo na mobil? Jako oko v hlavě ho netajím, ale znají ho pouze lidé, které nějakým způsobem znám já a u většiny případů pochybuji, že by se s ním dělili. Na místo setkání jsem se chtěl dostat s předstihem, což se taky podařilo. Jenže ukázalo se, že i tak jsem na místě vlastně "včas" - alespoň z toho pohledu, že dům na inkriminované adrese hořel. No, hořel, odněkud ze sklepa se valil pořádně hustý dým. Každopádně zvláštní shoda náhod. Na místo už krátce přede mnou dorazili hasiči a hned se dali do práce; kromě mumraje hasičů nikdo další, kdo by z domu vycházel (či byl vyváděn), ani nikdo, kdo by šel dovnitř, či se ochomítal kolem - můj anonym se, zdá se, někde skrývá, anebo šlo o nějaký "vtípek", na můj vkus ale příliš pracný na to, aby si udělal prču z jednoho policajta. Velitel zásahu nebyl v tuto chvíli o mnoho moudřejší než já, požár prý ohlásil někdo z vedlejšího domu. Zhruba po hodině byli hasiči hotovi, mezitím o dům kromě nás stále nikdo žádný zájem nejevil. O mě však jevil zájem velitel zásahu, prý že se asi budu chtít podívat dovnitř a že mě to bude určitě zajímat. Vevnitř byl pořádný smrad, lezl do mě snad i ušima - seškvařený, spečený tuk, či něco takové. Ale velitel měl pravdu, zajímavé věci tu byly - na schodech ke sklepu ležely tři mrtví, oběti požáru. Hasič zřejmě odtušil, že u tohoto bych se zastavil, proto rovnou řekl "to není všechno". Opět nekecal. Ve velké sklepní místnosti, bylo obětí několikrát tolik. Dohromady nejméně kolem třicítky. Fakt hrozný pohled. Tohle byla práce pro specialisty od tohohle fochu, kteří koneckonců už byli na cestě, každopádně ta shoda událostí mi nedala to tady jen tak předat kolegům. Letmým pohledem šlo určit, že jde ve všech případech obětí o dospělé. Ale zvláštnosti teprve přišly - všichni byli oblečeni do bílých plášťů, byl tam jeden, který byl v plášti černém. Kromě toho byli často ozdobeni různými kresbami obrácených křížů a jinými symboly; na stěnách byly nakreslené pentagramy. V místnosti byl stolek, či spíše v tomhle kontextu oltář, a na něm další propriety, hlavně pouta. Skoro jako scénář z těch fantastických knížek - sektaři vyvolají démona, který se jim vymkne z okovů a všechno zapálí. Fajn, ale tady jde o nějaké pošuky, kteří to hodně přepískli - požár vznikl tím, že se převrhla jedna z mís, pravděpodobně s nějakým olejem. Buď to tady měly osvětlovat, anebo to chytlo dodatečně, kdo ví... Další věcí byly ocelové dveře do místnosti s očividně vypáčeným zámkem; tyč, kterou to bylo vypáčeno, byla na chodbě. A to nejlepší na konec - na zemi ležel jeden mobil, do nefunkčna opečený. Zkusil jsem zavolat na číslo onoho anonyma, ne snad, že bych čekal, že tenhle zuhelnatělý exemplář na zemi začne zvonit, jako spíš to, že se mi ozve, že je číslo nedostupné - skutečně bylo. Před odchodem jsem se šel ještě trochu projít po domě, žádní nájemníci, vše vystěhované. Na odchodu jsem ještě potkal chlapy, co to tady dostali na starost, domluvil jsem se s nimi, ať mi dají vědět, kdyby se dozvěděli cokoliv nového. Když jsem odjížděl, nechal jsem auto o ulici vedle a zpoza rohu zašmíroval, zda kolem domu po mém odjezdu nezaznamenám nějaký cizí pohyb. Nic... takže zpátky do kanclu. ?? Majitel domu? Věděl o "představení", které se mu konalo ve sklepě? Kluci byli šikovní, ještě před desátou mi zavolali jednu velmi "žhavou" novinku. Vylustrovali ten telefon. Číslo skutečně sedělo s číslem toho anonymu. Šlo o nějakého Pavla Vínského, co pracuje jako novinář pro The Guardian (našel jsem pár článků - kritika politické a společenská kultury v Čechách a post-komunistických zemích, kritika policie - chacha, populární téma, ale kdyby aspoň kritizovali to, co by si kritiku pořádně zasloužilo...). Za zmínku stálo i to, že na celý případ bylo uvaleno informační embargo policejním ředitelem - koneckonců, svoji logiku to má; ne každý den se najde ve sklepě třicet uhořelých těl. Co by mě však mohlo ještě zajímat - poslední hovor Pavla Vínského, který se už uskutečnil zhruba v době požáru, byl s jistou Dianou Kratochvílovou a trval 26 a půl minuty. Diana Kratochvílová, ano, "stará známá". Je to pár let, jeden z mých prvních případů - holka, která v domě důchodců okrádala staroušky o důchod, aby měla na potrat. Nedělala průtahy, nakonec se přiznala. Trvalé bydliště v Budějovicích, tak to je z ruky. Telefonát to jistil - pamatovala si mě, říkala, že je momentálně v jednom hudebním klubu na Smíchově. Dali jsme si tam tedy spicha za půlhodiny. Jak jsme se domluvili, tak se taky stalo - seděla u baru a jak jsem vešel, už si mě všimla. Za ty roky od našeho posledního setkání se změnila - ne k nepoznání, ale dost. Vzal jsem si ji stranou a nemělo smysl chodit kolem horké kaše - telefonát trvající skoro půlhodiny, který s ní vedl člověk, co pár (desítek) minut na to zemřel, mluví za vše. Vínského zná ze základní školy ( ověřit), naposledy se spolu viděli před čtyřmi lety, žádný bližší vztah mezi nimi nebyl. Odpoledne jí zazvonil telefon - hovor, v nemž ji Vínský žádá o pomoc ( je otázka, zda jí volal adresně, či vytočil v nouzi pouze nějaké číslo; koneckonců a zatraceně, na to jsem se nezeptal - jak dlouho měla tato číslo? Pakliže krátce, Vínský ho musel nějak explicitně zjistit (pakliže se opravdu čtyři roky neviděli) - proč? Anebo spolu byli v kontaktu a milá Diana se nevědomky prořekla). Každopádně Vínského mluva měla na pozadí nějaké sténání, hlasy a výkřiky (slova nebyla rozeznatelná). Dále Vínský nemluvil. Telefon trval tak dlouho proto, že Kratochvílová čekala, zda nerozezná nějaká další slova - zkrátka co dalšího se bude dít (slyšet). Slyšet však byla pouze ona směs zvuků a hlasů, ke konci pak nějaké praskání a lupání (oheň? páčení dveří?), načež se po chvíli spojení přerušilo. Zvláštní... zpočátku jsem se na tenhle půlhodiny trvající telefonát "třeba se ještě něco ozve" díval s nedůvěrou, ale kolem a kolem - byl-li Vínského hlas zoufalý a situace "děsivá" (hlasy na pozadí a tak), otázka, zda by se tak nezachovala většina... Vzal jsem si její adresu, bydlí na Hájích; ptala se taky, co s Vínským je, smetl jsem to nehodou. Proč by jí Vínský měl kontaktovat, neměla představu (zprvu jsem se chtěl zeptat, zda by měla představu, proč by ona měla být poslední osobou, kterou Vínský v životě zavolá, ale to by bylo asi přece jen silnější kafe). Dal jsem jí své číslo, kdyby si něco rozmyslela. Když jsem odcházel, taky jsem si tam všiml holky, ne víc než patnáct - alkohol a beztak i tráva... dal jsem to vědět na místní okrsek, kdo ví, jak to dopadlo... Aby byl konec dne ještě korunovaný, na autě mi seděla pěkně tvrdohlavá kočka - černá s bílýma tlapkama - která si nedala říct, a když jsem jí chtěl dostat dolů, tak mě pořádně sekla do ruky... Fakt super... Pátek Plno pošty, plno mejlů, ale do začátku nového pracovního dne taky jedno zajímavé zjištění - už tři dny (dva od nahlášení) je pohřešovaná jistá osmiletá Anita Hlaváčová. Dítě z dětského domova, málomluvná, uzavřená, blonďatá. Když jí měli odpoledne vyzvednout ze školy, tak zkrátka ve škole nebyla... takže buď je to zatraceně velká shoda náhod, anebo Vínský opravdu něco věděl. V obou případech mě to zajímá. Šel jsem za šéfem a dohodl se kolem toho na tom, že se na tenhle případ podívám. Další zastávka je dětský domov. Předtím jsem se ale ještě stavil za Georgem skrze nějaké další novinky v případu uhořelých ve sklepě. U jedné z obětí, konkrétně u toho jediného muže, co měl na sobě černý plášť, se našel dlouhý nůž - dle expertízy jsou na něm stopy krve nositele nože. Dalším dílčím faktem je, že pouta, která ve sklepě byla, se shledala za přetržená. Dále - zatím není jasné, na čem Vínský pro The Guardian aktuálně pracoval a zatím to vypadá, že bude velmi těžké to zjistit - druhá strana jaksi nejeví zájem se dělit o své interní záležitosti. A nakonec, spekuluje se, že ona skupinka ve sklepě byl nějaký křesťanský klub, asi usilující klasicky o nějakou "obrodu světa" - ale také nic bližšího... Zase fůra otazníků, a hlavně jeden - jaká je souvislost mezi nezvěstnou Anitou a tím požárem - společným jmenovatelem je momentálně Pavel Vínský. Než jsem se v dětském domově dočkal ředitelky, promluvil jsem si s jednou vychovatelkou - tak lehce o Anitě. Trochu mi upřesnila okolnosti jejího zmizení - vyzvedával ji ze školy starší spolužák a jak se psalo ve svodce, v daný čas prostě ze školy nevyšla a vevnitř také nebyla ( proklepnout školu - šatnáře, školníky, třídní, spolužáky... jak to bylo v den ztracení; no a tak celkově...). Dozvěděl jsem se též o tom, že Anita byla skutečně velmi uzavřená - sama neprojevovala žádnou aktivitu. Rodiče ji zemřeli před čtyřmi lety při autonehodě. Anita je v péči psychologa MUDr. Peterky - prý se velmi zasloužil o zlepšení jejího stavu po smrti jejích rodičů; Anita trpí absencí afektu. O dalších detailech nechtěla vychovatelka už mluvit - že bude lepší to probrat přímo s ředitelkou. Podařilo se mi ještě promluvit s Marcelou, sedmnáctiletou holkou, která je s Anitou na pokoji. Vyjadřovala se vesměs stejně jako vychovatelka - pouze byla trochu konkrétnější o Anitině chování - velmi často mluví o tom, že vidí stíny, a stále něco o stínech. Dále pak to, že Anita skutečně postrádá jakoukoliv iniciativu, na druhou stranu ale kolektivní hry a akce vysloveně nebojkotuje. A do třetice mých konverzací tam jsem už mluvil s ředitelkou. Upřesnila mi některé detaily, prohlédl jsem s ní i Anitim pokoj - svůj koutek tam má pečlivě uklizený, prolistoval jsem pár sešitů a bloků - má celkem vykreslenou ruku. Zaujala mě na její poličce taky hezká sbírka hlavolamů a fotka z dovolené na horách s jejími rodiči; je podobná matce. Kromě těch hlavolamů se zdá, že Anita žádné další zájmy a koníčky nemá. Ředitelka též vyjádřila názor, že Anita by sama ze své vůle z domova neutekla. Mnohem více by ředitelka sázela na to, že ji někdo unesl. Anita je v domově čtyři roky, během této doby se personál kromě příchodu vychovatelky (je to ta, s níž jsem shodou okolností mluvil) nezměnil ( ověřit). Anita ví, že k nehodě jejích rodičů došlo kvůli opilosti jejího otce. Pohledem na hodinky jsem zjistil, že už z pátka uteklo hodně hodin, a tak proklepnutí té základky budu muset nechat na pondělí. Měl jsem toho po dvou dnech celkem dost, tak jsem se vydal do kina - zrovna běžela Lynchova novinka (u nás samozřejmě s příslušným téměř ročním zpožděním) Mulholland Drive - jen doufám, že s Anitou to bude pokud možno o něco přirozeněji zamotané, než v tomhle filmu... Sobota Ráno jsem udělal nákup na následujících x dní, to přemýšlení nad tím, na co bude mít člověk za pět dnů chuť, mě vždycky fascinuje. Jakoby na tom nakonec sešlo a byl na nějaké chutě vůbec čas... Zašel bych na Spartu, sice ten podzim rozpačitý, táhne to tam pořádně jen Poborák; kde jsou ty loňské sněhy s Hřebíkem a jízdou v Lize mistrů. Čekal mě ale improvizovaný výlet za psychologem Peterkou. Pan doktor byl snad ještě méně sdílnější, než by být musel - bez oficiálního povolení si u něj člověk neškrtne snad ani sirkou; o Anitě mi neřekl v podstatě ani ň - a to ani to ň, na které by se lékařské tajemství vztahovat nemuselo. S prázdnýma rukama jsem se rozhodl strávit sobotu v kanceláři. Prolézání rejstříků, záznamů, archívů a netu nakonec přineslo své ovoce. MUDr. Peterka měl ještě z minulého režimu čmárnuto v trestním rejstříku - zpronevěra ve státním podniku. Jako užitečná informace mi to však nepřijde. Co však víc - našel jsem Anitinu webovou stránku. Zdá se, že si každé dítě v dětském domově může udělat svou prezentaci. Kromě fotek z různých výletů a akcí a mejlu tam toho mnoho zajímavého nebylo. Zkusil jsem pár ametérských pokusů o nalezení nějakých skrytých stránek skrze doplňování hesel jako "denik", "fotky", "obrazky", ale buď to nenašlo nic, anebo mě to hodilo na ty fotky, co už na stránce jsou. Každopádně tohle může být docela živná půda.
?? mail - požádat o prohlídku schránky, kdovíjaké maily tam budou...
?? prostor pro stránky - že jsem tam na pár pokusů nic nenašel, neznamená, že na tom serveru nic dalšího není; na stránce neodkazované fotky, či nějaký další obsah
?? záznamy z přístupů na stránky - kdo tam v poslední době chodil... to by taky něco mohlo hodit...
?? na tohle budu muset říct Martinovi, našemu machrovi přes tyhle věci - jedna věc jsou stránky prezentované v prohlížeči, jiná už ta, že v souborech samotných může být uložené i něco dalšího... steganografie; dost primitivní způsob, ale spoléhá se, že pod svícnem bývá tma - jako to dělal ten chebský bordel před půlrokem, kdy používal přesně tohle... Na tohle mě ale navedla jiná věc:
?? je tam jedna fotka, vůbec jediná, kde má Anita jiný než svůj "fotkově nasazený" výraz - je tam něčím zaujatá a asi vůbec nevěděla, že je zrovna focená - na něco se tam kouká, dokonce to vypadá, že na něco, co na fotce není; druhá možnost je ta, že objekt jejího zájmu je mimo záběr; každopádně pokud někdo z té fotky něco smazal, když se tomu Martin podívá do střev, možná by tam nějakou retuš, co není vidět zrakem, našel; anebo aspoň potvrzení toho, že z té fotky bylo něco smazané...
?? dělala ty stránky vůbec Anita? Zavolám Martinovi, tohle celé bych nejradši zfouknul zítra - ať už odsud, tak to, co je třeba, z toho dětského domova. Taky se budu muset blíž podívat na Anitino příbuzenstvo... někdo přece musí být...