EDGE - články

Wushu - Dobrodruzi v Africe

Obsah článku:

Afrika očima Edwarda Talbota

Bar v Káriře. Hliněná chajda. Šero, které rozptyluje jen pár lamp. Kouř z ohniště a doutníků. Horko. Otravné mouchy. Stůl, okolo něj naše parta.
Začnu šéfem. Konrád Glitterschmuck, Holanďan, který se tváří, že nás vede. Jen tváří, nikdo ho neposlouchá, i když řve jak pominutý. Prcek s doutníkem v tlamě, co si pořád hraje s ohněm. Pořád riskuje. Když jde do tuhého, tváří se, že je s každým kámoš. Zvláště s policajty.
Dál tu je Artur Brown, lovec exotické zvěře a napůl šaman nějakého divošského kmene. Pomalovaný ksicht schovaný pod kloboukem, nohy v kovbojských botách na stole, pušku na slony po ruce a mačetu u pasu. V tlamě stéblo trávy - pořád něco žvejká. Vždycky napřed střílí a pak se ptá.
Třetí je náš "kvítek", který jsme utrhli nedávno. Geoložka Bianca MacIntyre, zrzka v klasickém béžovém oblečku i helmou, který nosí do džungle každý britský ... gentleman. Ona tedy není "gentle" ani co by se za nehet vešlo. Protivná a nafoukaná, každou chvíli nám všem dává vědět, že ona je "vědkyně" a my jen póvl. Sice sebou nosí pušku, ale nikdy jsem ji neviděl střílet. Když jde do tuhého, rovnou zdrhá. Mám dojem, že s náma bude jen tak dlouho, dokud nás nebude moct nějak výhodně podrazit.
A nakonec já, Edward Talbot, bývalý pilot RAF. Krátké vlasy, strniště na bradě, letecká bunda s rukávem od oleje, pistole u pasu a balíček dobrých doutníků v kapse. Vždycky se trefím. Někam. Letadlům rozumím natolik, abych věděl, že vzlétnout můžu, přistát musím. Jako pravý britský gentleman ... ne, nenosím béžové oblečky, ale jsem galantní k ženám. I k takovým jako je Bianca.
Vy vlastně ještě nevíte, co děláme. No, co bysme asi dělali, když potřebujeme geoložku - pašujeme diamanty a teď jsme se rozhodli, že je budeme hledat sami. Je to výhodnější.
Takže takhle sedíme kolem stolu, když se odhrne ten hadr, co tu mají místo dveří, a vejde Herr Dummkopf a jeho banda gestapáků v pláštích a s klobouky. Vstávám, a beru do ruky židli, Artur se slovy "exotická zvěř" tasí svou mačetu, Konrád drží zvůj zapalovač a Bianca se klidí někam dozadu. Máme s těmi chlapci nějaké nevyřízené účty.
Zatímco se Artur prosekává dopředu, já se snažím židlí sejmout Dummkopfa, který mi ale pořád uhýbá. Následkem toho jsem místo něj sejmul dva gestapáky a nakonec i Konráda, kterému hořící zapalovač vylétl z ruky a dopadl přímo na rozbité flašky s chlastem. Když všechno začalo hořet, vytasil jsem svůj Colt 1911 a prostřílel si cestu ven. Původně jsem chtěl jsem sejmout Dummkopfa, ale nakonec stačilo, když mu na hlavu spadla flaška zasažená odraženou střelou.
Vypadli jsme na ulici a tam vidíme motorky se sajtkárou, a hlavně s kulometem. Zlatý kluci německý, lepšího taxíka na letiště nám dát nemohli. Čapnul jsem šéfa, který začal zdrhat za roh, posadil ho na jednu mašinu, Bianca zabrala druhý stroj, takže já obsadil sedadlo vedle ní. Artur se posadil ke Konrádovi a vyrazili jsme. No, moje štěstí netrvalo dlouho, protože za náma se objevil černý náklaďák plný nácků s puškama. Zrzka přidala plyn, já si vzpomněl na časy leteckých soubojů, kdy jsem létal jako pozorovatel. Spoušť mašinkvéru u ruky, náboje v pásu, tak jsem pořádně osolil řidiče toho náklaďáku. Teda, sice to místo něj schytalo pár chlapů na korbě, ale taky dobrý.
Jak tak ujíždíme na plný plyn a Bianca kličkuje, nedá se pořádně mířit, i ty letadla byly lepší. Jen jsem to dořek, najela ta ženská na rampu a vylítli jsme do vzduchu. Měl jsem skělý výhled na náklaďák, který právě drtil Konrádovo motorku na kousky a na ty dva, jak seskakují do boční uličky. Zase jsem je posolil a zase se netrefil. Bianca si samozřejmě neodpustila polohlasné poznámky na adresu mých střeleckých schopností.
Jen co jsme dopadli, Bianca začala otáčet motorku zpátky, ale než bych čekal, popadl jsem kulomet a vyběhl na hlavní ulici. Jen jsem zahlédl Artura, jak se svou puškou stojí proti valícímu se náklaďáku. Vypálil dlouhou dávku, koutkem oka zahlédl vracející se Biancu, a pak se ta obluda (náklaďák, ne Bianca) prohnala okolo mě, rozdrtila pár baráků a vybuchla. Řekl bych "dobrá práce", ale v tu chvíli na mě padla věž s nádrží na vodu a já ležel až po uši v bahně.
"Něco pro naší geoložku", blesklo mi hlavou - a taky že jo. Už opodál vysvětlovala nějakému náckovi geologické detaily místní půdy, které si prohlížel velmi zblízka. Za chvíli jich měl plné zuby - doslova.
No, nakonec jsme se dostali na letiště k naší mile DC-7 (to je menší dopravní letadlo, pokud to nevíte) a zamířili na jih.
Letěli jsme celou noc, a zatímco Konrád dumal nad jakousi mapou, já sledoval ukazatel paliva. Docela mě překvapilo, že oba motory vysadily ve chvíli, kdy jsme podle budíků měli ještě pět galonů paliva. Holt bych neměl věřit zaseklým rafikám na přístrojích.
Zase jsem si vyslechl poznámky o mé schopnosti pilotovat, ale to jsem už hledal místo na přistání. Pod náma bylo zelené moře - moře stromů, takže jsem zamířil k jedinému slušnému místu, totiž k řece. Když už byli všichni přikurtovaní a letadlo se vznášelo dvacet stop na hladinou, řeka se najednou stočila doprava, takže jsem se na ní při přistávání netrefil. No co, stane se. Z trosek jsme vylezli celí, samozřejmě že někteří s poznámkama, kde jsem se to učil přistávat.
Čekala nás džungle plná stromů, divoké zvěře a domorodců. Jejich bubny jsme slyšeli už za letu, když se zastavily motory, ale teď to dunění znělo tak nějak blíž. No, nemuseli jsme dlouho čekat, první otrávené šipky přilétly vzápětí. Asi nemusím říkat, že jsme s rozběhli pryč, hlavna nehlava - tedy až na Artura, který má slabost pro exotickou zvěř. A tihle byli lepší než nouplísáci.
Pak jsem ho zahlédl, jak se chytil liány a bleskurychle vyšplhal na nejbližší strom. Skvělý nápad, ale holt nejsem šaman. Když jsem to totiž zkusil já, liána mi zůstala v ruce, otevřela tlamu a ukázala rozeklaný jazyk. Zatracení hadi.
Geoložka zrovna zkoumala jakési dutiny pod kořeny velkého stromu, akorát tak velké, aby se do ní schovala ženská v béžovém oblečku. Proč mě to nepřekvapilo? Konrád se opodál bratřil s těmi pomalovanými černochy, zatímco někde z korun stromů se ozývalo pravidelné dunění pušky na slony. S takovým kvérem nemusíte moc mířit, a tak Artur se vždycky trefil. Proto mě nemile překvapilo, když se z křoví vynořil místní domorodec s oštěpem a chystal se mě propíchnout naskrz. Vytasil jsem svojí pětačtyřicítku a vyprázdnil zásobník jeho směrem, ale všechno šlo vedle. Tedy ne tak úplně, diskuse v Konrádově kamarádském koužku po té střelbě nějak umřela.
Když už to vypadalo, že jsem propásl příležitost dát si poslední doutník, zaduněla puška slonobijka naposled a domorodec zmizel. Tedy alespoň z větší části.
< Afrika očima Edwarda Talbota >
Základní info
Tak, tolik k naší neradostné situaci. Má někdo nápad, co teď budeme dělat? Šéf? Artur? Bianca? Kdokoliv?
Napsal Jerson 25.04.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 16 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.060258150100708 secREMOTE_IP: 54.146.154.243