Hrobka

Přišli jsme ke vchodu který vede hluboko do skály. Určitě je uvnitř ticho ale cinkot zbrojí, šelest plášťů, dech a praskot ohně ho bezpochyby zažene. Pohyb působí tolik destrukce.

Každý má potřebu něco říci ale nezáleží na tom. Ve vzduchu je cítit chlad a sladký pach nedávné smrti. Další místo kde se temnota zabydlela.

Je to tak dávno co jsem opustit Brázdu. Putování, strádání, lov kořisti, skrývání se a v tom všem přívalu nových věcí hledání: "Jak přinutit slunce aby vyšlo?".

Vzduch je nasycen temnotou. I před světlem pochodní ustupuje nerada a jen neochotně se přelévá někam hlouběji. Rozhodně tu nejsme sami, je tu cítit i něco povědomého, něco známého.

Získali jsme zajatce ale spíše z malichernosti hned o život přišel. V lidech je stále tolik temnoty.

Kozlov, rozdrcen pod padající kamennou stěnou, se vydal do říše ticha. Na zbytcích života v jeho krvi začali hodovat démoni. Pramínky jeho krve se k nám plazí jak hejno hadů. Krev je zkažená, nečistá, prosycena násilím a touhou po další krvi. Nemám rád zaschlou krev na botách. Navíc jako by mi připomínala něco co jsem už dávno vytlačil z mysli. Nemám chuť ani odvahu se tomu znovu podstavit. Pao vypadá, že s odháněním temnoty má větší zkušenosti a spolu s Girelem se snaží zastavit neustálý příliv další krve do místnosti.  Jdu prozkoumat sousední místnost. Starý nábytek a dekorace.

Svět je přeplněn věcmi. Všechny mají nebo měly nějaký účel. Nyní zapomenuty, bez smyslu, ponechány temnotě napospas. Prachem ověnčená truhla bez užitku. Nikdo neocení její dlouholetou službu strážce. Ve starých hadrech leží zamotána lahvička s průzračnou tekutinou. Další život někoho kdo se sem již nevrátí. Na protější stěně si všímám tapiserie. Zub času vykonal svoje, látka je potrhaná a barvy vybledlé. Tvář složená z trhlin v látce se mi vysmívá do očí. Je zvláštní že ve mě i kus staré látky dokáže probudit emoci. Strhávám ji na zem. Za ní bylo ukryto kruhové stříbrné zrcadlo. Okraje jsou bohatě lemovány divnými ornamenty. Zahledím se do něj. Stejně jako oko z kterého již vyprchal život ani zrcadlo už v sobě nemá ani jiskru života. Pak se v něm cosi pohne.

Propadám se do obrazu velkého zářícího města a uprostřed toho všeho stojí postava. Mrtvý císař, nyní pln života stojí na ochozu vysoké věže. Oči má prosyceny nenávistí, touhou a možná i smutkem. Téměř neslyšitelně ke mě doléhají slova: "Někdo musí sevřít trny, aby ostatní mohli přivonět k růžím". Pak se propadám zpět do místnosti kde křečovitě svírám zrcadlo. Na zem dopadají kapky krve. Lem zrcadla mi rozřízl dlaně.

Z vedlejší místnosti slyším cinkot a nervózní výkřiky. Ještě ztuhlé tělo se neochotně vydává za těmi hlasy. Na místě se Lars snaží dostat Erika z nějakého propadla. V moment kdy k nim dojdu se okolo nás zjevují nemrtví. Temnota se konečně manifestovala. Snažím se rychle dostat do středu tmy abych tam zažehl oheň. Oči jednoho z nemrtvých prudce zahoří fialovým plamenem a mě obklopí hluboká temnota. Není to ale tichá temnota, je prosycena pocity, chci pryč ale necítím tělo.

"Změna nemusí vést k lepšímu konci, bez změny se ale nic nezlepší." zazní mi v hlavně známý hlas. Už sem ani netušil že si pamatuju to káravé zabarvení. Přinutí mě to k úsměvu. Temnota začne ustupovat. Když opět procitám je už téměř po boji.

Vstupujeme hlouběji do podzemí a konečně se dostáváme až k samotné hrobce. Následuje několik silových výměn. S tělem císaře se rychle dostáváme ven.

Mám tak trochu obavy zda jsme skutečně temnotu tohoto místa i jen oslabili. Možná jsme můry které temnota nalákala do míst kde na chvíli povolila nadvládu světla.

Ticho, toužím po tichu Brázdy.